Foto ministerstvo financí
Podobně jako u epidemie se nám zase nějak stalo, že hledíme přes hranice – nejen do Německa, které uvádí v život jeden plán pomoci za druhým. Zatímco v Česku není v tuto chvíli jasné takřka nic.
Německo odhlasovalo minulý víkend nový balíček pomoci lidem ve výši 65 miliard eur. Speciální příspěvky dostanou senioři, studenti, rodiny s dětmi. Všechny čeká zvýhodněné jízdné na veřejnou dopravu. Domácnosti dostanou zvýhodněnou cenu elektřiny, upraveny budou dávky podpory bydlení, aby na ně dosáhlo více lidí. Od Nového roku se zvednou dávky na děti, na které mají nárok všichni bez ohledu na příjem. Změní se podpora v nezaměstnanosti nebo se sníží daně nízkopříjmovým. Výčet opatření je takřka nekonečný. Německo má přitom proti nám poloviční inflaci a minimální mzdu, na jakou nedosáhne většina českých pracujících.
Kouzlem českého vládnutí je, že se povětšinou o žádná data ani analýzy neopírá. Ministři plácají páté přes deváté a čekají, co jim na to kdo řekne.
V průběhu epidemie jsme zjistili, že v Německu mají Kochův institut, který se zabývá kontrolou a prevencí nemocí a v průběhu epidemie zásoboval ministra zdravotnictví a německou vládou doporučeními a daty, co a jak dělat. Kouzlo nejen německého řešení pak spočívalo v tom, že se tím vláda řídila. Podobně na základě dat a analýz postupují vlády v dalších evropských zemích.
Kouzlem českého vládnutí je, že se povětšinou o žádná data ani analýzy neopírá. Ministři plácají páté přes deváté a čekají, co jim na to kdo řekne. Nemávají na nás z tiskových konferencí a televizních studií analýzami, z nichž by nám četli, co udělají, jak, kdy, kolik to bude stát, kde na to vezmou a jaké to bude mít dopady, přínosy a důsledky. Čeští ministři tyto věci neví. Jejich rozhodování je racionální ještě méně než věštění šamana z popela.
Ministr financí ví pouze tolik, že daně jsou špatné
Ministr financí Stanjura zná bohužel jen pár pouček do časů, kdy ekonomika roste a nic se neděje. Ty poučky zní snížit daně, pomáhat bohatým k většímu bohatství a osekat vše, co potřebují ti, kteří bohatí nejsou. Stanjura předložil 6. září návrh rozpočtu, který má bohužel jen málo co společného s realitou. V rozpočtu dokonce chybí i aktuální takzvaný úsporný tarif. Rozpočet nepočítá ani s daní z mimořádných zisků. Rozpočet nepočítá s dohodnutým růstem platů zaměstnanců veřejné sféry.
Protože vláda celé léto neustále odkládá a posouvá jakékoli konečné rozhodnutí týkající se toho, jak a v jaké výši lidem doopravdy pomůže a současně kde na to vezme, není vlastně možné dát dohromady ani uvěřitelný rozpočet na příští rok. Česká vláda se poslední týdny vymlouvala, že čeká, jak dopadne rozhodnutí na evropské úrovni. Jindy protievropská ODS se snaží přehodit odpovědnost na Evropskou unii. Celá národní suverenita se nakonec smrskne leda na boj proti manželství pro všechny. Že je toto čekání alibismem ukazuje také to, že teprve 1. září zadala vláda externí poradenské firmě vypracování právní analýzy možnosti zastropování cen energií s šibeničním termínem dodání 10. září. Tedy den po konání evropského summitu k energiím. To jen potvrzuje, že si vláda celé léto nebyla vědoma závažnosti toho, co se děje a reálně se nepřipravovala.
Že evropské řešení nepřinese konečnou spásu, ale spíše zabrání nejhoršímu, přitom ví asi každý, kdo sleduje nejen evropský tisk, protože to není tajemství. Stejně jako není tajemství, že se pohledy na řešení různí a výsledkem bude nejspíš mělký kompromis. Aby tomu tak nebylo, musela by česká vláda přistoupit třeba na po léta opakovaný a v Praze německým kancléřem Scholzem zmíněný požadavek na zrušení jednomyslného hlasování v Unii. Aby se EU stala skutečně akceschopnou a dokázala v současném světě prosazovat řešení, jaká jsou mimo možnosti nejen naší vlády.
S naší inflací bychom měli opatření zavádět jako první
Čekání na Evropu mělo zakrýt nepřipravenost české vlády a čekání na výsledky narychlo zadané právní analýzy. Vláda donekonečna protahuje nejistotu českých občanů, kterým chodí skokové navýšení záloh za energie, a jen opakuje, že to bude dobré.
V tuto chvíli má přitom Česká republika jednu z nejvyšších inflací v Evropě, což v zásadě platí od začátku roku. Český stát tak má být tím prvním, kdo bude situaci v Evropě řešit. Nikoli posledním. To my jsme ti nejhůř zasaženi. Bezradnost ilustruje rozhovor ministra financí Stanjury pro Hospodářské noviny z 6. září. Na dotaz HN, zda se má ještě letos zvýšit podpora na energie domácnostem Stanjura bezelstně odpovídá: „Záleží na tom, co rozhodne vláda jako celek. Zatím ale v tomto duchu nic neudělala a ani neočekávám v této věci změnu v příštích dvou týdnech, pokud jde o rozpočet na rok 2022.“ Čímž ilustruje letargii vlády, což Stanjuru evidentně nestresuje. O pár dnů později, 11. září, přitom oznamuje, že vláda samozřejmě zastropuje ceny energií. Česká vláda se prostě rozhoduje ze dne na den.
V dalších částech rozhovoru Stanjura samolibě žongluje čísly a návrhy bez jakékoli konkrétní představy, jak to vlastně bude, protože nakonec o nic nejde, jen o životy lidí. Vláda sice slíbila růst platů úředníků, ale Stanjura na to nemíní dát žádné peníze s tím, že podle něj buď ministerstva lidi vyhodí a budou tak mít peníze na přidání, nebo peníze mít nebudou. Výše daně z mimořádných výnosů je v tuto chvíli nejasná, nicméně podle názoru Stanjury, což opravdu neznamená mnoho, výnosy tak akorát pokryjí případnou pomoc s energiemi, a tedy nic jiného. V rozměru pomoci Německa tady prostě nikdo uvažovat neumí a především nechce.
Na přímý dotaz, zda nebyla chyba rušit superhrubou mzdu a zda by nebylo na místě v této situaci daně progresivně zvýšit, Stanjura reaguje rozhodným ne. Stanjura si dokonce myslí, že by progresivní daň přinesla nějakých pár miliard navíc. S tímto by v jiné zemi nemohl dělat ani v kantýně tamních ministerstev financí. Stanjurovi nějak uniklo, že poslední zrušení superhrubé mzdy ožebračilo rozpočet o cca 100 miliard korun.
Místo toho Stanjura zcela nepochopitelně vyjmenovává, že letos vláda již upravila daně tak, že je snížila o 40 miliard. „Celkem jde o snížení daňové zátěže o 40 miliard. To je už skoro stejné jako předpokládaný výnos z mimořádné daně.“ Jinými slovy, mimořádná daň náhle pokryje leda současnou sekeru v rozpočtu. Kde jsou ty časy, kdy ODS strašila, že dopadneme jako Řecko. Takový vítr v rozpočtu neudělal možná ani Babiš se Schillerovou.
Stanjurovi stačí jedině Síkela
Stanjurovu diletantství je pak schopen konkurovat snad jedině ministr Síkela, za nějž dělá práci kde kdo, jako třeba ministr spravedlnosti Pavel Blažek. Byl to Síkela, kdo se celé léto plácal v kaluži neschopen přijít s jasným návrhem toho, jak bude vláda situaci s energiemi řešit. A tak na veřejnost každý druhý den pronikala nová verze tzv. úsporného tarifu a Síkela obden mluvil o jiné částce, kterou lidé dostanou. Paralelně si pletl závětrné a závěrné elektrárny, což byla jen smutná ilustrace toho, že se tento bankéř ocitl na ministerstvu, kterému nerozumí.
Naštěstí umí Síkela jako mnoho jiných mužů v podobné situaci dohnat neschopnost a neznalost samolibostí, sebevědomím a arogancí. A tak v pořadu 168 hodin mistruje firmy, že ty odpovědné si energie zajistily a na adresu domácností zase praví, že to jsou na něj příliš přízemní problémy.
Nakonec se Síkela a spol. upnuli na to, že je spasí Evropská unie a bruselští úředníci. Síkela se snaží doma prodat práci Evropské komise a von der Leyen jako svou zásluhu a obrovský úspěch. Škoda, že nikdo neviděl, že by Síkela s nějakým svým návrhem přišel. A tak v evropském tisku nečteme o Síkelovi, ale čteme o návrzích von der Leyen, Evropské komise nebo Evropské unie.
Realita je taková, že se stále na evropské úrovni o ničem konkrétním nerozhodlo. Ministři pověřili Evropskou komisi, aby rozpracovala svůj plán na zdanění výrobců energií, omezení spotřeby nebo zavedení maximální ceny plynu. Web Politico tak například cituje optimistického Síkelu, který tvrdí, že nyní je už vše jasné a uvádí jej na pravou míru, že od skutečné dohody jsme ještě daleko, protože se ministři shodli jen na obecných proklamacích.
Nakonec to možná pochopila i naše vláda, a tak slibuje, že v pondělí představí definitivní opatření. Uvidíme, kolik pokusů definitivnosti nás ještě čeká.
Autor je redaktor Alarmu.