Performance Ne!musíš to vydržet na FAMU. Foto Ne!musíš to vydržet
Čtyřdílná televizní minisérie Pozadí událostí se odehrává na filozofické fakultě nejmenované regionální univerzity (natáčelo se na Univerzitě Palackého v Olomouci, kde spoluscenárista Michal Sýkora učí), kde se nově zvolená děkanka rozhodne skoncovat se vztahy pedagogů a studentek a obecně se sexismem. Série se tak nejen hemží postavami pedagogů, kteří mají poměr se svými studentkami, ale také těmi, již mají co do činění s literaturou, její teorií a dějinami. Dva ústřední hrdinové Vojtěch Bohdanovský (Jiří Havelka) a Soňa Kostková (Petra Hřebíčková) jsou nejen pedagogové a sourozenci, ale také píšou žánrové bestsellery. Bohdanovský se nechá svést studentkou, která je den poté nalezena mrtvá, a vyšetřování vykazuje jisté shody s pornograficky žertovným románem jeho sestry, jež jej napsala pod pseudonymem, protože „nechce přijít o práci“ na katedře bohemistiky. Ostatně její bratr má s psaním úspěšných krimi románů právě ten problém, že se v nich jeho kolegové poznávají. Jak naivní!
Bohdanovský tedy má některé rysy spoluautora scénáře Michala Sýkory, ale tak prostá, abych si myslela, že je to celé o Sýkorovi, samozřejmě nejsem ani já, ani diváci České televize – naivní časy, kdy se lidé vyptávali herců z Nemocnice na kraji města na artritická kolena a žlučové kameny, jsou dávno pryč. To bych si taky mohla myslet, že Sýkora měl poměr s nějakou studentkou nebo že jeho manželka má sice literární ambice, ale protože pořád žehlí Sýkorovy košile, nemůže je plnohodnotně naplnit. Stejně tak by taková přímočará interpretace snadno mohla budit dojem, že i ostatní spolutvůrci – tedy Petr Jarchovský a režisér Jan Hřebejk, kteří jsou více či méně spojeni s FAMU, kde se odehrála performance iniciativy Nemusíš to vydržet, jež upozorňovala na intimní poměry pedagogů se studentkami a projevy sexismu a manipulace – se pokoušejí studentskou iniciativu zesměšnit. Naštěstí každý inteligentní divák chápe, že pokud seriálová děkanka vyhlašuje stopku sexismu poněkud neobvykle na schodišti fiktivní univerzity, není to v naprosto žádném vztahu ke schodišti FAMU, kde se odehrála zmíněná performance. Scéna je totiž čistě uměleckou fikcí a do audiovizuálního díla se tato interiérová lokace dostala pouze proto, že v Olomouci mají daleko zajímavější schodiště než kde jinde.
Teoretické pozadí Pozadí
Ovšem žerty stranou. Právě pro ty, kdo by se v tom chtěli v těchto bulvárních souvislostech šťourat, je série proložena edukativními literárně teoretizujícími výklady o tom, že na základě díla autor nemůže být obviněn, nebo že co je napsáno v románu, je jen legrácka, fikce, parodie. Autor nesmí být v žádném případě považován za vypravěče či hlavního hrdinu, protože nepíše o svých vztazích – a už vůbec ne proto, že je sexuálně frustrovaný nebo si chce něco s někým vyřídit. Příznačné je, že čím více se tím autoři ohánějí, o to více tento dojem vyvolávají. Ostatně jejich seriál by bez společenského kontextu, do nějž jej trefně zasadila Táňa Zabloudilová, byl dočista absurdní a nesmyslný. Jak je to tedy s fikcí, kontextem a autonomním dílem?
Čemu se dá stěží uvěřit, je fakt, že sérii natočila veřejnoprávní televize v roce 2022.
Zatímco západní uměnovědná studia rozvíjejí v zásadě kritickou teorii a poststrukturalistické přístupy a dokážou rozplétat mocenské hierarchie a hodnotová nastavení společnosti i v předivu uměleckých fikcí, v Česku stále dominuje přístup odvozený ze strukturalismu nebo teorie fikčních světů. Umění je vyjímáno z politických, společenských i biografických kontextů, a naopak je vztahováno především k jiným uměleckým výpovědím, jak nás ostatně poučí cameo Jiřího Peňáse. Autor vždy nějak parazituje na literární tradici, dí kritik v televizní debatě v televizním seriálu.
Tuto porevoluční tezi umělecké autonomie, která šla ruku v ruce s opožděně objevenou postmodernou, si neoliberálně nastavená společnost až bláznivě nekriticky zamilovala. Neoliberalismus se záhy stal tím, o co usiluje každá ideologie – stal se neviditelnou součástí našeho světa, tím, co považujeme za přirozené a v podstatě neměnné. A jestli je něco v této rovnici nadbytečné, pak umění, které něco kritizuje nebo rozplétá. Považme, je-li něco přirozeně daného, nelze s tím přece nic dělat! Tento vztah k umění je natolik zvnitřněný, že cokoliv jej přesahuje, bývá odmítáno jako politizace, propaganda, přehnaná korektnost a sociální inženýrství, které vždy něco nařizuje nebo naopak zakazuje.
Ovšem nejen, že s těmi zákazy to vždy nakonec bývá trochu jinak (viz kauza Vinnetou), ale tito vyznavači apolitičnosti umění se příliš často ocitají v táborech těch, které vyděsí černošský herec v roli trpaslíka ve fantasy. Celé je to tedy hlavně o tom, že umění samozřejmě je vždy politické, ale musí být politické způsobem, na který jsme zvyklí, abychom si to neuvědomovali. Pokusme se s tímto vědomím přečíst Pozadí událostí nikoliv jako kopii reality, jak by nám tvůrci rádi podsouvali, ale jako mocenský konstrukt formulovaný nikoliv z neutrální pozice, ale z pozice tří prominentů vyučujících na vysoké škole.
Dějové vzorce
Série Pozadí událostí je charakterizována coby krimi komedie a stopy obou žánrů zde není těžké najít. Jak moc obstojí, je druhá věc – jako krimi je série úmorně zpomalovaná nejen literárně teoretizujícími výklady, ale celou agendou sexismu a genderové nerovnosti nejen na vysokých školách, ale i v domácnostech hrdinů, tedy tématy, která vyprávění jednoznačně dominují. Vrahem je pak nakonec někdo, koho si zkušený divák detektivek tipne v prvním díle (a bude marně doufat, že to nakonec udělal někdo jiný). Také je nutno překousnout časově nejasné souvislosti, kdy po vydání románu autorka flirtuje s kolegou, aby se nakonec jejich poměr ukázal jako inspirace onoho díla. Autoři se zápalem boje proti korektnosti zkrátka nechali tak unést, že z detektivní linky zbylo neduživé torzo. Abyste v gejzírech lechtivých dvojsmyslných průpovídek (komedie) nezapomněli, že se vlastně díváte na detektivku, každý díl je uveden rekapitulací vyšetřování a jeho fáze se směsí tuhé ironizující distance rekapituluje i kriminalistka Lída Stehlíková (Martha Issová).
Přestože je série „mini“, ukusuje mocná sousta různorodé společenské agendy. Kromě obhajoby mocensky disproporčních intimních vztahů na univerzitní půdě dokáže vstřebat i (samozřejmě směšnou) roli žen ve výtvarném umění nebo fungování lesbického vztahu Stehlíkové. Těžko říct, zda chtěli autoři zapůsobit jako liberálové otevření menšinám, ale vůbec se jim to nepovedlo. Kriminalistka se sice vypořádá se sexisticky motivovaným bossingem, ale nikoliv jako „pouhá žena“, ale jako lesbická mužatka. Mužské trio nedokáže prostě napsat nic jiného než prototypickou verzi heterosexuálního vztahu založeného na „tradičních rolích“, kde žena-hospodyňka profesně pokulhává za svým suverénním mužem. V tomto světě zkrátka jedna z leseb musí „hrát chlapa“ – což se děje dokonce takovým způsobem, že hrdinku, která s přítelkyní očekává narození potomka, osloví vlastní matka „táto“ nebo si na ni kolega stěžuje, že se vůbec nechová „jako ženská“.
Domácí práce a rodičovské povinnosti jsou naopak zdrojem nesouladu v domácnosti Bohdanovského, svůdného pedagoga a úspěšného spisovatele. Jakkoliv on sám s nonšalancí zvládá vše, dokonce velkoryse vyzvedává dítě ze školky (vyzvedávání dětí a jejich noční hlídání je v očích tvůrců zřejmě hlavní náplní péče o děti), z jeho feminismem zkažené manželky (zpěvačka Katarzia) tvůrci vyrobili karikaturu na úrovni meme feministka versus katolička. Nedostudovaná výtvarnice s přehnanými (na ženu) ambicemi a pestrobarevným účesem (a samozřejmě „temperamentní“ Slovenka – punc geniality a domyšlenosti tomu dává i to, že se jí od Čechů dostává ironických replik ve slovenštině), která nezvládá péči o syna, se vetře do ateliéru úspěšného umělce světáka… Její výtvory, nad nimiž všichni ustavičně koulí očima, tematizují všudypřítomnou objektifikaci žen (nápadně připomínající některá díla např. Lenky Klodové) – a jistě uvedou nejednoho strejce u obrazovky do záchvatu souhlasného smíchu, protože mu potvrdí to, co stejně jako autoři dávno věděl, že totiž celé ženské umění je jen neumětelství a trapárna maskovaná feministickými bláboly.
Mimochodem „frustrace“ je něco, co je tu spojováno se všemi ženami včetně sestry hlavního hrdiny, zmíněné bohemistky Kostkové a autorky nekonečně vtipného románu o „frustrované čtyřicítce, co objeví anální sex“. Ta sice zvládá kariéru i domácnost, ale bohužel je stará, není už tak pevná (viz dále) a manžel si zkrátka musel najít milenku. V tomto případě přebíjí manželčinu intelektuální nadřazenost (manžel je jen maturant a nečte literaturu) vyšší karta – samozřejmě peníze, kterých on ve firmě vydělává více než ona na univerzitě. Neoliberální logiku poměrů, kde se mužské kariéry budují ze zázemí, v nichž ženy vykonávají své druhé směny, což slouží jako argument pro jejich pracovní nedostatečnost, autoři nijak nerozporují, naopak ji ukazují jako logickou součást vztahů. Se stejnou samozřejmostí je tu zachycena skutečnost, že akademická kariéra znamená, že buď musíte zdědit byt, nebo se bohatě vdát. Autoři to, hádám, nedomysleli, ale v tomto světě ty jejich chudé studentky představují zdroj dostupného sexu, jenž není třeba saturovat penězi, kterými vysokoškolští pedagogové na rozdíl od kreditů a formální autority neoplývají.
K tomu trocha antikomunismu
Pozadí událostí tak sice na české poměry oplývá množstvím ženských hrdinek, bohužel ale už víme, jak jsou konstruovány. Samozřejmě, že logickým vrcholem těchto parodických postav, které kontrastují s důstojně civilním herectvím mužů nebo i divadelně dramatickým herectvím žen nefeministek a neleseb, je děkanka Alice Klusová (Jitka Čvančarová). Její anachronicky patetický projev, matronózní růžové a fialové střihově upjaté kostýmky s fiží a plédy, slovník plný frází i oči lesklé slzami zápalu a teatrální gesta mají zřejmě evokovat něco jako normalizační projevy Jiřiny Švorcové nebo prostě fanatismus. Její přičinlivý poskok Kamil Mrkvička (Petr Vančura) je pak svou groteskní hereckou stylizací už vlastně mimo žánr. To samozřejmě není výtka hercům, jen upozornění na režijní vedení. Naopak studentky, které s koketností jako Daniela Horynová (Kamila Trnková) nebo hlubokou oddaností jako Klára Machová (Sarah Hlaváčová) navazují vztahy s pedagogy, působí jako zralé, cílevědomé ženy, které přesně vědí, co chtějí – vztah s pedagogem samozřejmě. A co na tom, že ve skutečnosti se otázka univerzitního sexismu týká o dekádu mladších žen, které mají podstatně blíže k přirozené pubertální nejistotě i idealismu. Tento režijní trik vyniká i ve srovnání s tím, jak jsou zachyceni jejich spolužáci – jako nevyzrálí snaživí mladíci, kteří s prošedivělými otitulovanými pány u žen nutně prohrávají.
Není to ale jen herecká stylizace, co děkanku Klusovou pasuje do role vrchní kádrovačky, jakkoliv to „myslí dobře“ – na rozdíl od podlého intrikána Kamila, jenž se v podstatě buď povyšuje, nebo ponižuje. Autoři (těžko odhadnout, zda účelově nebo neuvědoměle) zaměňují boj Klusové či jejích reálných předobrazů proti sexismu a manipulativnímu jednání za pruderii. Fikce tak staví reálnou situaci vzhůru nohama – a to samozřejmě s nějakým diskursivním účelem. Zatímco seriál líčí situaci téměř jako boj osamělé stárnoucí kariéristky, která ke zděšení všech začne jako děkanka úřadovat „zákazem sexu“ a čmucháním do soukromí pedagogů jako nějaká členka uličního výboru, ve skutečnosti ji volí akademici sami. Podobně iniciativy namířené vůči sexismu a zneužívání moci organizovaly samy studentky, nejde tedy o žádnou úřední diktaturu.
Pedagogové se tu tváří vyjeveně a nechápavě, jako by sex se studentkami byl tou nejnormálnější věcí na světě, ba téměř lidským právem – jejich stylizace téměř připomíná disidenty. V tomto smyslu je příkladné herectví Luboše Veselého v roli docenta Mojmíra Mádlera, jenž má trvalý poměr se studentkou: jeho zkroušená, ale hrdá mimika dává divákům najevo, že už zase žijeme v temných dobách, kdy se vyhazuje z práce ve jménu ideologie. Nakonec i napsání parodického porna tu naplňuje charakter „protirežimní“ literatury, kterou je nutno psát pod pseudonymem, protože „kdyby se zjistilo, že členka katedry bohemistiky napsala bestseller, jistě by ji ukamenovali jako někde na Blízkém východě“. Seriál zcela opomíjí dimenzi nerovnosti, a místo toho se tu zcela zavádějícím způsobem vykřikuje: „Co se bude zakazovat příště, krátké sukně?“ Těžko se rozhodnut, zda antikomunistický interpretační narativ, který sem autoři vkládají, je spíš hloupý, nebo jen nevkusný. Rozhodně je až na kost fiktivní. Na diváky ale jistě zapůsobí jako ze života.
Problém: ženské tělo po čtyřicítce
Jedna z počátečních scén série se odehrává na vernisáži slovutného umělce, kde se celé maloměsto tak nějak ochomýtne – včetně trochu nesourodého manželského páru Bohdanovských. V jednu chvíli otec Bohdanovský posadí malého syna vedle uměleckého objektu: živé, nahé a svázané ženy, která po celou dobu nehnutě sedí na soklu tak trochu v roli vázy či jiné dekorace. Dítě se otce ptá, proč je paní svázaná, načež se mu dostane vysvětlení, že si nevyčistila zuby nebo zlobila – tedy za trest. Tato mikrosituace může působit jako důkaz nesmírné liberálnosti poměrů mezi univerzitní elitou, kde nahota je přece úplně normální a přirozená. Jenže je to vždy jen ženská nahota – a navíc proti její přirozenosti tu jde skoro vše. Ženské tělo je tu patřičně disciplinováno a za svou přirozenost naopak trestáno.
Podíváme-li se za zápletkový povrch série, ocitáme se ve světě, kde ženy existují hlavně proto, aby se svlékaly. Dokonce to nemusí mít pražádnou dějovou motivaci. Ženské tělo je něco jako taková váza přece – aby byl svět hezčí. Ve spodním prádle pobíhat po bytě tak nevidíme policistu v podání Tomáše Bambuška, ale policistku v podání Marthy Issové. Celá epizodka vznikne ze situace masturbující akademičky. Mužská nahota se tu vyskytuje také, ale jen v podružné roli, kdy by obvyklé sako působilo vysloveně nepatřičně, například bezprostředně po sexu, kdy muži v polofiguře či zákrytu konverzují se svými partnerkami, jež se sprchují či velmi zdráhavě oblékají. Když Katarzia ve své roli feministické umělkyně paroduje sexismus kolážemi z pornočasopisů nebo smažením spodního prádla v trojobalu, filmaři nám ji ukazují jako směšnou – nakonec i její komerční úspěch je podmíněn tím, že někoho nanejvýš „pobaví“.
Ženské tělo je ale tematizováno ještě důkladněji, a to z pohledu anatomie i na úrovni zápletky. Název seriálu je stejný jako titul knihy, podle níž se tu páchá zločin – a ano, jde o narážku na anální sex. Tento román (který je dokonce tak dobře napsaný, že se Petr Vizina v dalším cameu musí Jiřího Peňáse zeptat, zda není autorem muž) si hrdinka napíše proto, aby si „udělala radost“, postupně se ale odhaluje podvědomá inspirace situací, kdy na ni kolega, s nímž vlastně měla poměr, naléhal s análním sexem: kolegyni a manželem podváděné „čtyřicítce“ pak vysvětluje, že je její vagína (v jejím věku a po dětech) na sex ne úplně vhodná a že anální sex je pro chlapa „daleko intenzivnější zážitek“. K podobnému závěru nicméně došel i Bohdanovský, když sestře vysvětluje, že její manžel má milenku, protože ta je prostě mladší, pevnější a „tak nějak celkově užší“. Vědecké pracovnici pak nezbude než sebekriticky přiznat, že situaci zanedbala, protože nedělá „sklapovačky jako nějakej magor“, a je právem ztrestána nevěrou a nezájmem manžela.
Celý tento konstrukt bodyshamingu kombinovaného s ageismem a misogynií vyznívá absurdně – mužské postavy (vyjma studentů) se svému stárnutí, tloustnutí či tělesnému ochabování poddávají celkem přirozeně, aniž by je to stavělo do společensky opovrhované pozice a zájem autorů se soustředil na jejich sexuální výkonnost, stav prostaty nebo jiné tělesné dysfunkce. Problém je jen ženská přirozenost. Ta tu ztělesňuje strach z mocné ženy, která na neoliberální bázi může snadno nahradit mytickou představu vaginy dentaty, tradičního zdroje kastrační úzkosti a strachu z žen. Není ale nutno jít do těchto abstraktních rovin – celý koncept ostentativní a opakovaně verbalizované preference úzké vagíny není než snahou diskreditovat ty ženy, které (ať už reálně nebo domněle) kritériu nevyhovují, protože měly buď děti, nebo jim bylo čtyřicet. Proč? Jsou obtížněji manipulovatelné vzhledem k životní zkušenosti, mají zpravidla lepší socioekonomické zázemí a především – svým profesním úspěchem snadno zahanbí vnitřně nejistého muže nebo takového, který tuší, že jeho úspěch je do značné míry určen tím, že je muž.
V kombinaci s tématem sexismu na vysokých školách se tu ale odkrývá další dimenze – a tu autoři série opomíjejí. Je to dimenze moci. Sexismus není zdaleka jen o sexu s někým, kdo je na nás závislý, ale i o tom, že na základě pohlaví (a genderu, orientace) někoho ponižujeme a manipulujeme jím. Když profesor Bohdanovský řekne studentce „se mu líbíte spíš vy než váš nápad“, vytváří realitu, kdy studentka z principu nemůže mít dobrý nápad, protože jakákoliv pochvala od pedagoga směřuje k jejímu pohlaví a věku. Naopak ženy symbolicky vylučované z vaginálního styku spadají do ryze freudovské kategorie odpovídající šovinismu psychoanalytikovy doby – mezi sexuálně frustrované. Každý asi chápe, že takové ženy by se neměly k ničemu vyjadřovat… Pokud se tu objevuje postava lesby, tedy další kategorie postavy vyloučené z heterosexuální vaginální soulože, je nutno ji symbolicky zneschopnit menstruací, jak se také v případě lesbické kriminalistky Stehlíkové opakovaně stane. Na druhou stranu její „babochlapství“ jí alespoň umožňuje vyřešit případ a ubránit se bossingu. To je jediná šance, jak se vymanit se sýkorovsko-jarchovsko-hřebejkovského vnímání reality, kde žena buďto spí s vysokoškolským pedagogem, nebo je frustrovaná, což s sebou nese profesní neschopnost.
Příkladná studentka
Mezi hltavě ukusovaná tematická sousta seriálu patří i otázka plagiátorství. Jen si celou tu slavnou liberální fakultu představte: pedagožka spí se svým kolegou, její bratr se vyspí se studentkou (vztah nepokračuje, protože ona se stane obětí vraždy) a jeho kamarád, vedoucí katedry, dlouhodobě žije s další studentkou. Nechtěně komické je, že autoři seriálu situaci líčí tak, že studentky rafinovaně svádějí pedagogy, kteří do poslední chvíle netuší, do jaké pasti jsou vlákáni. Slyšíme opakující se „mám to pod kontrolou“. Jenže ohled se tu bere na pedagoga, kterému aktuálně, pod novými etickými pravidly, hrozí vyhazov. Jak moc mají pod kontrolou vztahy s pedagogy studentky? Mohou vůbec vztah ukončit? Jak sex s jednou studentku určuje atmosféru na celém pracovišti? A co ostatní kolegové – jak budou hodnotit tu, která spí se šéfem? To nejsou otázky, které by tvůrcům přišly na mysl.
Naopak do hry vrhají postavu-argument ideální studentky-milenky. Ta je prakticky géniem. Nejen že má nezpochybnitelné výsledky, na nichž se shodnou všichni do jednoho, ještě režíruje školní divadlo s nesmírným nasazením a do toho chodí na ponižující brigádu (je chudý sirotek) – kdo by zpochybnil to, že po zásluze dosáhla na nejvyšší stipendium schvalované jejím partnerem? Autorům se to ale asi zdálo pořád málo, tak ji ještě nechali napsat jako ghostwritera disertační práci pro ambiciózního kolegu a poskoka nové děkanky. Tato kumulace schopností už je skutečně na úrovni superhrdinského komiksu.
Plagiátorství na úrovni disertací samozřejmě existuje, ale právě jako plagiátorství, tedy že někdo použije cizí, již hotový text. Na odhalování takových textů pak existují programy, a také na úrovni disertace lze předpokládat, že by vše primárně odhalil už školitel během studia. To, co seriál popisuje, je ghostwriterství, přičemž nějakou tu seminárku či bakalářku, snad i diplomku vám někdo za peníze napsat může a existují na to dokonce agentury. Představa, že za vás někdo za dvacet tisíc provede výzkum a napíše odbornou práci, je ale více než přitažená za vlasy. Nebo v Olomouci by to šlo? Možná nakonec ano, ostatně zdejší akademici a autoři bestsellerů si stěžují, že je akademický svět nebaví nebo že se „nestíhají honit za všema těma progresivníma teoriema“. Pochybuji, že to bylo autorským záměrem, ale celé to eroticky laškovné sourozenecké duo, většinu času popíjející lahvinku vína, zakutané v komfortní zóně partičky, co spolu drží skutečnou neformální moc na fakultě, a mentálně obrněné vůči novým teoriím, je asi tou nejsmutnější zprávou o současném vysokém školství – o to smutnější, že autoři jsou s prostředím obeznámeni. Navíc si k tomu všemu neváhají připadat jako disidenti a bojovníci za svobodu. Tentokrát spíše mocných než bezmocných.
Seriál je tak především výronem ješitnosti, vnitřní křehkosti stárnoucích mužů, která se zuby nehty snaží zatemnit svůj niterný zájem na dostupnosti studentek toxickou redukcí žen na nositelky žádoucích či nežádoucích vagín. Série je samozřejmě legráckou, fikcí, uměním, které se vztahuje k Shakespearovi (jehož hru studenti inscenují), a napsali to tři géniové, kteří si zřejmě můžou dovolit spát se studentkami, protože ty o nic jiného ani neusilují. Jediné, čemu se dá stěží uvěřit, je fakt, že sérii natočila veřejnoprávní televize v roce 2022.
Epilog
V Česku tvoří ženy dlouhodobě většinu vysokoškolských studentů i absolventů (kolem 60 procent). Už v doktorském studijním programu však padají ženy na 48 procent, a čím výše půjdeme, tím žen ubývá. Na rozhodujících pozicích je jich už jen velmi málo. Z hlediska zastoupení žen ve výzkumu a v nejvyšších akademických pozicích patří Česko k nejslabším zemím v Evropské unii. Vědkyň navíc ubývá, podle posledních statistik je zastoupení žen mezi výzkumníky nejnižší od roku 2001 – dosahuje přibližně 27 procent.
Autorka je literární kritička a členka redakce Alarmu.