Foto z archivu Petra Hlaváčka, použito s jeho svolením
Nemůžu se nezeptat na to, jak teď vnímáte roli Petra Hlubučka v kauze Dozimetr. Právě vás jakožto volebního lídra STAN to může mrzet nejvíc. Nemáte pocit, že to devalvovalo práci, kterou jste za poslední čtyři roky odvedl?
Víte, život politických stran, to není boj dobra se zlem, je to složitější. Já byl draftovaný před čtyřmi lety do Spojených sil pro Prahu, dohodla to Hana Marvanová s Hlubučkem a Pospíšilem. A pak jsem sledoval, jak jedna část sil odešla do Spolu a druhá část do basy. Já zůstal na stejném místě, ale už se to nemohlo jmenovat Spojené síly, protože tam zbyl jen STAN. Teď se zeptáte, jestli jsem politický turista…
To ani ne, já vás vnímám jako odborníka, který se náhodou ocitl v politice. Spíš si říkám, jestli by vám nebylo líp, kdybyste si už na začátku vybral Piráty nebo Prahu sobě, s nimiž se v lecčems shodnete. Naopak tím, s kým jste často bojoval, byl váš dřívější předseda Jiří Pospíšil.
Je pravda, že poté, co jsme v rámci Topky hlasovali za odvolání Jiřího Pospíšila z postu předsedy klubu, jsem už neměl v TOP 09 místo. Pracovali jsme ale s kolegy dál, můj tým je perfektní, je plný znalců zaměstnatelných kdekoli v Evropě, a měli jsme co dělat. Proto bylo potřeba pokračovat i politicky. To, co se stalo ve STAN, je příšerné. Ta strana roste shora a chybí tomu, jak levice říká, nadstavba. Když nemáte poznání zdola, tak ulítnete, což se stalo. Nicméně když přijde tak velký šok, jaký nedávno kvůli Dozimetru nastal, vaše reakce je, že se buď zhroutíte, nebo vás to postaví na nohy.
Svůj úkol vidím v prosazení energocentra. Další svůj cíl vidím v tom, aby se v Praze ročně stavělo kolem deseti tisíc bytů a dva tisíce z toho byly městské byty.
Podle mě to STAN postavilo na nohy – začal v sobě hledat ty lepší a ti řekli: My se s tím vypořádáme. Absolutní většina strany jsou lidé, kteří se starají o svá území, jsou to poctiví starostové. V mém malém vesmíru to znamenalo, že můžu přenastavit kandidátku a dál pracovat. Já se v této straně cítím dobře. Zdeněk Hřib je fajn, ale jeho největší úspěch je, že nás nechal pracovat. Piráti nerozumějí stavění a věří mýtům. Praha sobě zase roste z nějaké svébytné kultury, které si vážím, ale nepatřím do ní.
Po volbách do poslanecké sněmovny jste se fotil s Markétou Pekarovou Adamovou. Jak moc jste s vládou spokojený teď?
Já jsem měl radost, že bylo poraženo ANO a SPD. Důležité je teď pro mě téma energetiky, a to Babišova vláda naprosto zanedbala. Za posledních osm let, kdy už existovala debata o změně klimatu, se všichni bavili jen o emisích CO2. Buď adorovali všechny zelené politiky, nebo se tomu smáli, ale ignorovali, že ten problém je spojený s odolností a samostatností země v oblasti energetiky. Neudělalo se tady nic pro to, abychom byli nezávislí. Jasně, nikdo není dokonalý, Markéta plácne o svetru, Síkela je taky svůj, ale má z Evropy spoustu zkušeností. A hlavně se všichni snaží operovat v podmínkách, které nastavilo ANO. Teď, když udělám video z Dánska, kde ta komunitní energetika funguje, tak tomu rozumějí. Byl jsem prostě rád, že je pryč Babiš.
Zajímá mě spíš, jak vláda vnímá vámi často připomínané potřeby Prahy. Kontinuálně například zdůrazňujete, jak je důležité, aby česká města měla vlastní stavební předpisy, a tím pádem i větší autonomii.
Když jsem byl za Petrem Fialou vysvětlit mu projekt pražské filharmonie, mluvil jsem s ním o tom, že územní plánování má být v kompetenci samospráv. Říkal, že si to myslí taky. Neříkám, že s tím souhlasí všechny špičky ODS, ale Fiala ano.
Mluvil jste s ním i o bytové krizi?
To je pro něj moc daleko. Podle mě budoucnost skutečně patří městům. Bude to trvat sto let, než to lidi pochopí, teď jsme v přechodném období. Hodně se například mluví o zákonu o dostupném bydlení. Ten je samozřejmě potřeba a já říkám: Tak ho udělejme, nastavme nějaké parametry a v nich nechme města pracovat. Někde to bude fungovat skvěle, někde se to nepovede. Ale nemá smysl se to snažit centralizovat. A právě tomu nerozumějí Piráti. Co bych v jejich straně dělal?
Proč téma bytové krize tak málo spojujete s tématem větší autonomie měst? Bydlení je přece dnes téma číslo jedna.
Já se taky ještě pořád učím v médiích vystupovat. Často mi třeba říkají, že málo mluvím o tom, co se povedlo…
S tím nesouhlasím, myslím, že to od vás je slyšet. Vy i jiní politici opakovali ujištění o tom, že Praha rozjíždí projekty, jako je Pražská developerská společnost, která bude stavět městské byty. Zdůrazňovali jste, že město přestalo byty privatizovat a podporuje programy spolkového a družstevního bydlení. Nedodávali jste ale, že sami v této situaci zmůžete jen málo a bytová krize je tak velký problém, že potřebujeme mnoho vzájemně koordinovaných kroků měst i státu, aby se vůbec dala mírnit.
Jenomže já se bojím, že stát to – v tomto svém přechodném období, kdy se snaží zachránit svoji moc – nastaví špatně. Ohledně Pražských stavebních předpisů se skutečně svádí boj. Státní úředníci jsou proti nim a chtějí je zrušit. Přitom Praha neměla své předpisy jen mezi lety 1950 a 1957. Všichni víme, co to bylo za období. Ve Švýcarsku je standard, že každé město má svoje předpisy. Tady když přijdu do parlamentu, politici se té myšlence diví.
Nicméně jste se v otázce řešení bytové krize během posledních čtyř let docela posunul. V poslední době od vás hodně zaznívalo, že město musí stavět. Když jsem s vámi mluvila krátce poté, co jste se stal náměstkem primátora, říkal jste, že tu přece nebudeme stavět sídliště…
Máte pravdu, asi jsem se posunul. Ale tohle souviselo ještě trochu s něčím jiným. Ta nejdůležitější debata je u nás o tom, jestli se má, nebo nemá stavět. Piráti se například naivně domnívají, že množství bytů, které dáte na trh, nehraje roli. Považuju to za nevědecké.
Myslím, že Pirátům jde primárně o to, že se má stavět i nekomerčně.
Pak jsou tu lidi, kteří umějí stavět a myslí si, že když se toho naseká moc, že se z toho vyklestíme. Ona ta pravda je někde uprostřed, ale teze, že není potřeba stavět, je podle mě mylná.
Nemyslím si, že by ji někdo zastával. Spor se vede o to, jestli má stavět jen soukromý sektor, nebo se má stavět i neziskově.
My říkáme, že se nemáme ptát, jestli stavět, nebo nestavět, ale že jde o to, jak stavět. S Pavlem Hniličkou jsme se mockrát bavili o tom, jak je důležité, abychom zvládli postavit novou městskou čtvrť s městskými byty na Palmovce. Aby to lidé viděli a zjistili, o čem vlastně mluvíme. Postavit tam školu, mít tam obyčejný parter, dohodnout se, že tam bude málo parkování. Jenže jestli vyhraje Spolu a spojí se s ANO, tak ten projekt selže.
Nové vedení města ho ještě může zastavit?
Myslím, že na ty pozemky má zálusk dost lidí, mohou je prodat třeba s argumentem, že to bude pro družstva. Program družstevnictví pozemky také vyvádí z vlastnictví města. Ten koncept je v pořádku, pilotní projekt na Smíchově je dobrý, ale na Palmovce mají podle mě vzniknout primárně městské byty, jen určité procento by mohlo jít do osobního vlastnictví. Já bych ten projekt rád uchoval v těchto parametrech, ale pokud se koalice ve vedení dramaticky změní, pak se opravdu bojím, že to nevydrží a proděláme v cestě k řešení bytové krize zbytečné zdržení.
Jak uvažujete nad klimatickou udržitelností městem plánovaných čtvrtí, jako je Palmovka? Moc se o tom nemluví, ale Praha zatím nemá – podobně jako například Helsinky – přísně nastavený tzv. green factor, který by zajistil dostatek zelených a prosakovatelných ploch v poměru k zastavěným plochám.
Podívejte, já jsem spíš přes stavění a také mě zajímá projekt energocentra. Protože pro to téma je extrémně důležitá odolnost. Jasně, snažíme se, aby v Pražských stavebních předpisech byla zanesená povinnost mít ve městě zelené střechy, ale pokud se nám povede mít čerpadla, jako je mají Dánové, budeme si moci dodávat třicet procent tepla sami, což je obrovská úspora energie. To je to, co mě v tom ohledu zajímá. Ale nebráním se samozřejmě žádnému green factoru.
Nikdo se mu nebrání, to vám odborníci na životní prostředí potvrdí. Jde spíš o to, že ho nikdo dostatečně neprosazuje. Klimatický plán Praha má, ale zda ho bude její vedení skutečně naplňovat, je zatím velká otázka.
No, tak se tomu budeme věnovat, až na to bude čas.
V momentě, kdy plánujete nové čtvrti, už na to přece čas být musí.
Tohle téma se zkrátka ještě bude probírat. Nicméně si myslím, že na tom se může klidně pracovat beze mě. Máte pravdu, ale myslím si, že zrovna tohle téma můžu opravdu snadno delegovat, svůj úkol vidím v prosazení energocentra. Další svůj cíl vidím v tom, aby se v Praze ročně stavělo kolem deseti tisíc bytů a dva tisíce z toho byly městské byty. K tomu budeme muset začít ještě vykupovat pozemky.
Ptám se na to i kvůli tomu, že jeden z vašich velkých projektů, budova nové filharmonie, byl kritizován za to, že studio BIG se příliš nesoustředilo na to, aby jej promyslelo i s ohledem na klimatickou změnu.
Jasně, na Alarmu o tom vyšel kritický článek, vím o tom. Ale děsí mě v tomto městě opravdu jiné věci než to, že tito autoři nezvládnou postavit filharmonii udržitelně.
Ale jak má potom člověk věřit, že město chápe, že změna klimatu je reálná hrozba?
Podívejte, nechte se překvapit, studio BIG má všechny předpoklady k tomu, aby zvládlo ten dům postavit včetně pozornosti k tomuto tématu.
Pojďme teď ještě k jednomu tématu. Během svého funkčního období jste připravili řadu stavebních projektů nebo projektů úprav veřejných prostranství, pořád ale město nevěnuje příliš pozornosti tomu, aby projekty skutečně poctivě konzultovalo s lidmi, kteří v Praze bydlí.
Já nejsem proti tomu dojednávat věci a bavit se o nich, jenže to musí mít nějaký řád. Jestli je tady zájem na tom, abychom stavěli, nesmí se podléhat přístupu NIMBY. A dodám i směrem k těm, kteří si říkají YIMBY, že to nejde tak jednoduše, jak oni si představují, musí se to vždycky s lidmi dohodnout. Mně lidé v Ďáblicích odmítli modulární dům s tím, že to jsou čunkodomky – podle mě tam prostě podlehli xenofobii. A zatím podobný modulární dům jinde vyhrál cenu Miese van der Rohe.
Myslím, že debatě používání nálepek, jako je NIMBY (Not in my backyard), neprospívá. Vytváří to dojem, že lidé, kteří jsou proti konkrétním projektům, jsou a priori proti jakékoliv výstavbě, což často neplatí. Problém je podle mě v tom, že participační procesy mohou ovlivnit výstavbu jen v detailech. Nefunguje to u nás tak, že by při plánování nových čtvrtí nejprve vznikaly sociodemografické analýzy celé oblasti, abychom věděli, kdo v těch místech už bydlí, jaké ti lidé mají potřeby a platy, jak jsou staří, jak se pohybují po městě… Až po takových analýzách a po rozhovorech se stávajícími obyvateli o tom, co ve svém okolí potřebují, by se nové čtvrti měly navrhovat.
Já proti tomu nic nemám.
Nemáte, ale neděje se to. Lidí se většinou město zeptá na pár detailů a pak, když se jim něco nelíbí, řekne se, že jsou NIMBY. Z jejich pohledu se s nimi nikdo nebaví a pak se jen – tak jako v Ďáblicích – dozvědí, že jim na sídlišti vyroste několik výškových budov. Nedivím se, že se s nimi pak těžko komunikuje. Ty věžáky sice chtěla v Ďáblicích stavět soukromá firma CPI Radovana Vítka, ale ani následná komunikace s městem nebyla nejlepší.
Jenomže když jsme jim řekli, že tam vznikne nízkopodlažní projekt s bydlením pro nízkopříjmové, tak to také šmahem odmítli. A já jsem jim to nenutil. Vycouval jsem, abychom to neeskalovali. A s Vítkem jsem vedl asi tři jednání – a ne proto, abych mu pomáhal, jak se to někteří místní politici snažili dezinterpretovat. S městkou částí se v tomto případě spolupracovalo velmi špatně.
V jaké fázi je teď projekt CPI?
Myslím si, že to nepostaví. My to území prostřednictvím nového Metropolitního plánu a územní studie Ďáblic výškově stabilizujeme a nebude to možné.
Dlouhodobě mě mrzí, jak málo informací má veřejnost o vašich jednáních s developery, kteří mají v majetku velká území, kde budou vznikat nové čtvrti. Média často píší, že nové čtvrti budou skvělé, lidem pak ale dojde, že nikdo s normálním platem si v nich nikdy byt nekoupí, a jsou celkem pochopitelně naštvaní.
Jenomže bez určitého respektu k soukromému sektoru a jasných pravidel, která jsme nastavili v podobě kontribucí (příspěvků, které budou firmy odvádět městu – pozn. red.), se daleko nedostanete. Díky zavedení kontribucí nám na jejich základě vyjdou čísla a my se pak můžeme bavit, jestli město získá spíš pozemek, nebo třeba budovu školky. Jestli to budou stavět developeři, nebo my jako město. Ale všechno to budeme vracet zpátky těm územím. Je také dobré, že systém kontribucí nenařizuje rovnou, na co přesně má developer přispívat, aby se místní starosta mohl vždycky rozhodovat podle situace. Například aby mohl říct: Je krize bydlení, potřebujeme byty. Já skutečně považuju za velkou kvalitu Prahy, že je to sociálně prostupné město a je podle mě důležité ji takovou zachovat. Jsem přesvědčený, že právě ti sociálně nejslabší jsou u nás teď ohroženi nimbyismem. Nechci, aby se Praha, podobně jako Hamburk nebo Mnichov, stala městem jen pro bohaté.
Myslím si, že se takovým městem už stává. Z pohledu například studentky z menšího města, která jde do Prahy na vysokou, nemá zajištěné rodiče, kteří by ji dotovali, a nepodařilo se jí dostat pokoj na kolejích, může být extrémně těžké v Praze sehnat bydlení a udržet si ho. Pravděpodobně bude muset při studiu kombinovat dvě práce, což znamená, že studium bude zanedbávat a třeba ho ani nedokončí a vrátí se zase zpátky…
Proto si myslím, že musíme udělat program, jaký měli ve Vídni už v osmdesátých letech – pro lidi, kteří ve své momentální situaci na tržní nájem nemají. Město by to za ně dorovnávalo. Oni by v těch bytech měli určitou dobu, pět nebo i deset let, a pak by se ukázalo, jestli spadnou do sociálního bydlení, nebo budou schopní bydlet bez podpory. Při větším množství bytů by to mohlo fungovat pro mladé rodiny. Kdyby byl městský bytový fond profesionálně spravovaný, myslím, že by i městské části byly ve větším počtu pro to se na tom podílet, přestaly by své byty privatizovat a daly je fondu k dispozici. Myslím tím, kdyby jen neinkasoval nájem a neopravoval byty, ale kdyby se sám stal hráčem na trhu, který by generoval zisk použitelný na zvýšení počtu městských bytů. My už jsme tenhle projekt diskutovali s Pavlem Vyhnánkem – bytový fond by si pak mohl brát úvěr mimo dluhový rámec Prahy. A například pro Evropskou investiční banku by to mohl být relevantní stabilní partner.
Ale nemáte to v programu.
Máme to v hlavě.
Jakou koalici byste pro příští volební období Praze přál?
Koalici, která pokračuje rychleji a profesionálněji v tom, co se začalo v tomto období. Mám samozřejmě pifku na extremisty a myslím si, že ODS má v politickém životě v Česku své místo, ale ta pražská, to je místy nějaká zvláštní verze. Můj úkol je zachovat na pražské politické scéně STAN s vědomím toho, že to, co se stalo, bylo strašné, ale do politické mozaiky to patří.