Výřez z olejomalby Jana Matejka, Wikimedia Commons, CC0 1.0
Jan Žižka režiséra Petra Jákla není film, který by se měl hodnotit kritériem historické správnosti, ať už si pod tím představíme cokoli. Přesto lze v tom, jaké motivy zvolil a jak jsou ve filmu inscenované, rozpoznat poselství, které mýtus největšího českého bojovníka přetváří pro dnešní publikum. Není to starý nacionalismus, ale není to ani nevinná zábava.
Aktuální adaptace
Pro mezinárodní distribuci film nese titul Medieval, jako by byl jen dalším případem genericky vytěžené fikce středověku. První slovo, které zazní, je „násilí“, hned po něm „moc“. Navzdory tomu, že se Žižka odehrává na počátku 15. století v roce, kdy ve Florencii začíná renesance, pracuje s vizuálními stereotypy, které se osvědčily v produkci filmů o raném středověku, tedy z doby o více než půl tisíciletí dřívější. Představu „temného“ období, v němž nikdy nesvítí slunce, polopaticky podporuje tmavý filtr. Podzimní Prachovské skály z dronu a kulisy středočeského lomu Amerika se díky seriálu Britannia už samy staly stereotypem „mystického středověku“.
Může být uklidňující, že to není národovecký mýtus. Heroizace testosteronových rváčů, byť mají citlivé srdce, ale nic dobrého pro nás ostatní neslibuje.
Filmový svět Žižky definují krajní póly bohatých elit a chudých, odraných a bezprávných lidí. Ti jsou přitom ztvárněni neironicky způsobem, který nejvíc ze všeho připomíná poddané ze snímku Monty Python a Svatý Grál. Fokus na hrady a rytíře patří ke stereotypům, jež známe z pohádek, pohádkový je i úvodní motiv země trpící po smrti dobrého císaře Karla IV. Vlastním subjektem děje jsou ovšem profesionální vojáci ve službách toho, kdo si je najme, a v mezidobích loupežníci. Svalnatí bojovníci, krutí rváči – někteří s citlivým srdcem, jako právě Žižka – nepatří ani k jednomu z obou extrémních pólů, protože jsou svobodní. „Svoboda“ je spolu se slovy „čest“ a „víra“ to poslední, co ve filmu zazní.
Autoři zdůrazňují, že je to film určený na prvním místě pro českého diváka. Jdou sice proti očekávání glorifikace národního hrdiny, přesto však pracují se specificky českým předporozuměním. Osobnost Jana Žižky je v české kolektivní paměti a ve vyprávění, které tvoří základ naší národní sebeidentifikace, zapsána velmi hluboce. Jak připomíná film závěrečným obrazem a titulkem, Žižka patřil k největším vojevůdcům evropských dějin a „nikdy nebyl poražen“. Zejména po mnichovském traumatu se tak stává Žižka jedinečným. Jde ale zároveň o osobnost spojenou s fatálním, a kupodivu dodnes živým, konfesijním rozštěpením české společnosti, které se z konfrontace mezi římskokatolickou církví a reformací přetavilo ve spor mezi konzervativci, pro něž je Žižka jen vrah a lupič, a pokrokáři, pro které je revoluční zvrat přijatelnou cenou, ne-li dokonce podmínkou, nápravy společenských nespravedlností. Kvůli tomuto rozporu se první československá republika pokusila vybudovat jiný vojenský mýtus, sokolský a legionářský. Diktatura komunistické strany se svou představou o navazování na „nejlepší tradice českého národa“ naopak obraz husitů a Jana Žižky jako úspěšných představitelů „raně buržoazní revoluce“ maximálně využila. Nejrůznější armádní variace na ilustraci Mikoláše Alše k Jiráskovým Starým pověstem českým spolu se stalinskou filmovou trilogií Otakara Vávry až příliš silně vtiskly do české paměti identifikaci Žižky se zlořečeným „totáčem“.
Film tedy usiluje v místním kontextu o záchranu historické osobnosti a naplnění jejího obrazu dnes aktuálním obsahem. V takový moment by mohlo stačit, že do děje nezasahují draci. Snímek přitom vstupuje do situace, kdy česká historická paměť ohledně filmových realizací sdílených příběhů podvyživená. I velké příležitosti nedávné doby, kdy ministerstvo kultury financovalo historické filmy při výročích Jana Husa či Cyrila a Metoděje, skončily výtvory, které nepřekročily stín normalizačních televizních inscenací. Žižka jde nadějnější cestou velkého spektáklu v aktuálním vizuálním i výrazovém stylu. Polská vláda tvrdě protiněmecky propagovala už v roce 2010 výročí bitvy u Grünwaldu. Té se Žižka patrně v roce 1410 zúčastnil a jeho podoba v nynějším filmu neodkazuje na Alše, ale na jeho zpodobení na prý největší olejomalbě na světě od polského romantického malíře Jana Matejky.
Na motivy skutečných událostí
Jak řečeno a jak autoři vytrvale zdůrazňují, historická správnost není adekvátním kritériem, nejde o životopisný film. Nejde však ani o žánr fantasy, ale přece jen o film historický, ostatně v úvodu čteme, že je natočen „podle skutečné události“. Jak se to vezme. Jakkoli je historie problematická věda, je to věda, a leccos celkem spolehlivě ví. Skutečnou událostí je, že v roce 1402 Zikmund spolu s částí šlechticů zajali krále Václava IV. Je také historický fakt, že žil úspěšný vojevůdce Jan Žižka z Trocnova, byl jednooký a vedl v letech 1419 až 1424 husitská vojska, přičemž dokázal využít aktuální inovace válečné techniky (s nimiž přišli techničtí specialisté) za pomoci selských materiálních prostředků, a vynahradit tak nedostatek tehdy standardní zbrojní výbavy.
Prostředí, v němž filmový Žižka působí, je ale výrazně odlišné od všeho, co o střední Evropě ve 14. a 15. století víme. Ve společnosti, kterou film vykresluje, chybějí dvě složky, které byly ve skutečnosti zásadní, totiž církev a města. Chybí tu úplně náboženství jako instituce i jako osobní přesvědčení. Když se Žižka jedinkrát zmíní o Husovi, je to posměšek vůči intelektuálovi, který „nerozumí, co je válka“. Jeho niterné momenty před zabíjením a po něm mají spíš pohanskou povahu s amuletem medvědího drápu a zaséváním zrnek do půdy potřísněné krví. Bůh je pro všechny postavy jen prázdné slůvko, a nedává tudíž žádný smysl, proč hned třikrát zazní píseň Ktož jsú boží bojovníci ve chvílích, kdy se má vyjádřit sdílené ideové nadšení (nechme stranou, že je to bojová píseň Žižkových vojsk, která vznikla až o dvě desetiletí později, než je příběh datován, a nikdy se nezpívala v kostelích).
Chudí se bouří a organizují rezistenci v lese proto, že se k nim pán a jeho lidé chovají nelidsky, a nikoli – jako v historické skutečnosti – proto, že uvěřili kněžím, kteří kázali blížící se konec světa. Reálná husitská vojska vedl do boje vtělený Kristus v proměněné hostii, jejich komunitu udržovalo sdílené přijímání jeho krve z kalicha a chiliastické nadšení z povinnosti zachraňovat ostatní lidi těsně před koncem světa se nemalým dílem podílelo na vojenských úspěších proti armádám nepřátel, v nichž ve skutečnosti bojovali právě nájemní vojáci.
Obyčejní lidé a svobodní zabijáci
Co nám takové přerámování sděluje? Především je příběh přizpůsoben tomu, co je dnešnímu člověku u nás bližší a pochopitelnější. Církev nemá žádný význam, a pokud lidé něčemu věří, tak čemusi nekonkrétnímu „nad námi“. Obejdou se však bez rituálu i mýtu, které by byly sdílené. Jinak nelze věřit prakticky nikomu, i v partě bojovníků se najde zrádce. Ústředním motivem dramatu je jednotlivec jako svobodná bytost. Postava silné ženy, fiktivní Rožmberkova snoubenka a neteř francouzského krále Kateřina, si uvědomí, že poprvé v životě udělala čin, který něco změní, když namísto přihlížení souboji vlastnoručně vrazí padouchovi dýku do jater. Možná to myslí jako komentář k podřízenému postavení ženy, ale možná tím říká, že jedině tak radikální akce má vůbec nějaký smysl. V klíčovém, emocionálně vypjatém momentu před závěrem filmu Žižka vyzývá prosté vesničany k boji slovy, že bojovník může zahynout, ale bude to za „za svou věc“. Nikdo kromě davu v kostele, kde káže Jan Hus, nesdílí s výjimkou svobody žádnou ideu.
Typicky český motiv je obsazení krále Zikmunda do role ústředního padoucha a pána krvelačných uherských zabijáků včetně východních Kumánů. Zikmund i ostatní představitelé vládnoucí elity nedělají nic než pletichy, v nichž se všichni snaží jeden na druhého vyzrát, a přitom se obohatit. Vládnoucí skupina je do vzájemných podrazů tak zamotaná, že divák nemá šanci sledovat, co se právě děje, nebo přesněji, uvědomuje si, že takovou šanci ani mít nemůže. Těsně před smrtí prohlédne aspoň jeden reprezentant elit, pan Boreš, když zalituje, že nechápal, jakými spojenci mohou být obyčejní lidé. Protože film nijak nenaznačuje existenci základní struktury středověké společnosti, totiž poddanství a feudálního systému (v němž „svobodní“ byli obyvatelé měst), obsazují tuto klíčovou roli rebelující vesničané postávající okolo umírajícího.
„Obyčejní lidé“ jsou silný termín populistické pravice, s jehož obsahem má zkušenost Slovensko, u nás je třeba zatím odkazovat k Trumpově rétorice. Ve filmu jsou pasivně vyčkávající masou, kterou aktivizuje teprve vojevůdce Žižka. Týž pan Boreš formuluje starost o obyčejné lidi dnešními pojmy, když v momentě, kdy to chvilku vypadá, že má padoucha Jindřicha z Rožmberka ve své moci, vyslovuje požadavek, aby snížil všem v jižních Čechách daně – ačkoli jsme viděli, že rebelové se radikalizovali kvůli nesnesitelnému osobnímu ponižování, a ne kvůli daním, a ostatně berni vybíral i král.
Lest medievalismu
Nepřehlednost radikálních zvratů přispívá ke spádu děje, takže se většinu dvouhodinového trvání filmu nemusíte nudit. Zároveň ale také sugeruje, jako by už dávno a takříkajíc odjakživa byl svět místem bez možnosti dohlédnout za horizont krutosti, místem, kde na člověka jen dopadají rány zprava zleva, nepředvídatelně a slepě. Postup, kdy se obrazem středověku legitimizují zcela aktuální společenské jevy, v tomto případě typické pro rozklad sociální soudržnosti v neoliberálním kapitalismu, má své jméno: medievalismus.
Od přelomu tisíciletí se o něm mluví v souvislosti s neokonzervativním prostředím v USA. Jeho úspěšnost těží z romantických stereotypů, kdy si industrializovaná euroamerická společnost začala od poloviny 19. století promítat do středověku jak své fobie (špína, nemoci, osobní nesvoboda poddaných, fyzická krutost, pověrečnost), tak i své nenaplněné touhy (fiktivní pravé křesťanství, kurtoazní kult „nedostupné lásky“, spirituální umění, ideální panovník, moudrý a posvátný). Jediná změna v posledních desetiletích je ta, že idealizovaný filmový obraz nahradil realisticky drsný, špinavý a určitě i páchnoucí. Poselství filmu Jan Žižka patří právě do medievalistického rámce. Není to nový mýtus, protože ten by měl za cíl spojovat. Je to spíš přesvědčení, že skutečná osobní svoboda je těžký úděl jednotlivce a bojovník či bojovnice si jej mohou vydobýt za cenu nasazení života a ochoty zabíjet. Elity zradily, ale zocelený vůdce může získat důvěru obyčejných lidí a vést je do boje.
Film vyzněním závěrečné scény slibuje, že právě tato cesta vede k vítězství, což údajně dokázaly vojenské úspěchy Jana Žižky a husitských vojsk. Jenže to prostě není pravda. Husité se stali vojenským postrachem střední Evropy a legendou české brannosti pouze a jedině díky náboženskému nadšení, ba fanatismu, který není neoprávněné v jistém smyslu přirovnat k islamistickému nadšení ozbrojeným džihádem. Na tomto místě je proto třeba zcela souhlasit s tvůrci, a hlasitě trvat na tom, že s minulou skutečností a jejím poznáváním historickou vědou má film společného jen velmi málo. V každém případě jde o zcela současné příběhy, motivace a úvahy. Může být uklidňující, že to není národovecký mýtus. Heroizace testosteronových rváčů, byť mají citlivé srdce, ale nic dobrého pro nás ostatní neslibuje.
Autorka je profesorka dějin umění, dlouhodobě se zabývala husitismem.