Foto Pirátská strana, Wikimedia Commons, CC BY 2.0
Rostoucí náklady na základní výdaje od potravin po bydlení, nástup energetické krize a občanská nespokojenost – to jsou hlavní problémy, které už několik měsíců ovlivňují atmosféru nejen v České republice. Podle dat společnosti PAQ Research pro sérii Život k nezaplacení právě výdaje českých domácností na bydlení vykazují jeden z nerychlejších růstů. Oproti podzimu 2021 vydávají domácnosti na bydlení v průměru o 2200 korun více. A dá se očekávat, že kvůli cenám energií tato částka ještě poroste.
Ohrožení a ohroženější
Data mluví jasně: i když vyšší výdaje na bydlení postihly celou společnost, největším problémem je absolutní nárůst výdajů pro nízkopříjmové a chudé domácnosti. Jedná se přitom jak o domácnosti v příjmové chudobě, u kterých se eviduje zvýšení výdajů o necelé dva tisíce, tak o domácnosti samostatně žijících seniorů a seniorek nebo domácnosti sólo rodičů.
Všechny tyto skupiny patří dlouhodobě k nejzranitelnějším segmentům společnosti a žádná vláda nedokázala najít adekvátní řešení, které by míru jejich zranitelnosti zmírnilo nebo úplně odstranilo. Velké problémy se objevují i v Praze, kde jsou náklady na bydlení jedny z největších v republice. Kromě cen energií se do nich propisují i výdaje na hypotéky, u nichž v rámci boje proti inflaci zvyšuje Česká národní banka úrokové sazby.
Ačkoliv tento krok vlády neřeší problematiku příspěvků na bydlení komplexně, představuje důležitou změnu.
V rámci aktuální pomoci proto vláda vyslyšela volání odborníků a odbornic a rozhodla se navýšit normativy u příspěvků na bydlení. Pro rychlé řešení stávající krize je to dobrá cesta, i když na systémovou změnu paradigmatu v politickém přístupu k bydlení si nejspíš ještě nějakou dobu počkáme. Teď se však hraje o čas.
Ztráta bydlení je u řady společenských skupin reálný problém a navýšením stropu u dávek na bydlení mu můžeme efektivně a jednoduše předejít. Premiér Fiala se poučil z předchozí chyby, kdy před několika týdny sliboval, že vláda bude proplácet náklady na bydlení nad hranici třetiny příjmů domácnosti, a na existenci dávkového stropu přitom tehdy úplně zapomněl. Běžně lidé mohou žádat o dávky ve chvíli, kdy jejich výdaje na bydlení převyšují 30 procent a v Praze 35 procent.
Normativ, tedy finanční strop dávek, se odvíjí od počtu osob v domácnosti, od velikosti obce, kde daná domácnost žije i od charakteru bydlení. Jinak se počítá pro nájemní bydlení, jinak pro vlastnické (do něj se například, co se nákladů týká, samozřejmě nepočítají výdaje na hypotéku) a jinak pro bydlení družstevní.
Dlouhodobým problémem přitom bylo, že normativy byly nastavené tak přísně, že pro mnohé nemělo cenu stát o pomoc žádat: dostali by se totiž jen k velmi nízkým částkám. Do stropu pro jednočlenné domácnosti se navíc vešla pouhá čtvrtina potenciálních žadatelů a ani těm, kteří žádat mohli, to za byrokratickou a administrativní zátěž mnohdy nestálo.
Koneckonců: o dávky na bydlení v Česku žádá skutečně jen zlomek těch, kteří na ně mají nárok. Kromě složitých formulářů na tom měla podíl i roky trvající „antikampaň“, kdy se příjemci sociálních dávek označovali div ne za parazity. To všechno na lidi – i ve chvilkové sociální tísni – dopadalo a odrazovalo je od toho žádat o pomoc.
Vláda se tedy usnesla, že normativy navýší: samostatně žijícím lidem a dvojicím v nájmu se částka zvedne od října do konce roku o 4500 korun, těm ve vlastním nebo družstevním bytě o 2500 korun. Tříčlenným a početnějším domácnostem se strop v nájmu posune o 2500 korun nahoru, v případě bytu vlastního nebo družstevního o 2000 korun.
Pro samotného člověka v nájmu v malém městě se tak celkový normativ zvedá zhruba o 68 procent, v Praze o 44 procent. Nejméně se upravil početným rodinám v hlavním městě v nájmu, a to o 11 procent, přičemž činit má téměř 25 tisíc korun. Právě toto poslední zmíněné navýšení ale dle řady lidí není dostačující, protože početné rodiny ve velkých městech jsou mezi skupinami, které jsou krizemi zasaženy nejvíce.
Individualizovaný problém
Ačkoliv tento krok vlády neřeší problematiku příspěvků na bydlení komplexně (chtělo by to totiž řadu dalších opatření), představuje důležitou změnu. Dávky na bydlení jsou jeden z mála „státních“ instrumentů, jimiž lze čelit rostoucím nákladům na bydlení a alespoň nějak chránit domácnosti před ztrátou bydlení. Navzdory vleklé krizi bydlení se totiž toto téma z velké politiky skoro ztratilo.
I když se otázky související s kvalitou bydlení vepisují do každodennosti naprosté většiny obyvatel Česka, systémová řešení politika nenabízí. Nejčastěji se ve veřejném prostoru objevuje sklon k individualizaci této problematiky a laciná moralizující hesla v duchu „tak se přestěhujte“. To samozřejmě k žádnému zlepšení situace nepřispěje.
Stát má, či by mít měl, celou řadu nástrojů, jak problematiku bydlení řešit: od daní z nemovitosti přes podporu obecní či družstevní výstavby a větší ochranu nájemníků a nájemnic před krátkodobými smlouvami až po potírání obchodu s chudobou a systémový boj s bezdomovectvím na základě současných odborných poznatků v oblasti sociálních politik.
Navíc inspirací, jak z bydlení znovu udělat základ pro možnost vést kvalitní život, je dostatek – jak uvádí například dokument OECD, který byl vytvořen přímo pro situaci v České republice. Některé varianty, ke kterým se uchylují jiné státy, shrnula v jednom ze svých textů Táňa Zabloudilová.
Úřady práce pod tlakem
Ve stínu pozitivního rozhodnutí vlády však stojí ještě jedna věc: a tou je otázka větší agendy zaměstnanců a zaměstnankyň úřadů práce, která se s uvolněním normativů dá logicky očekávat. Na lidi za přepážkami krize udeřily trochu jinak: v podobě většího počtu žadatelů o dávky. Státní zaměstnanci a úředníci bohužel bývají často terčem politických útoků a vláda si dostatečně závažně neuvědomuje náročnost jejich práce ani její nedostačující ohodnocení.
Odbory přitom dlouhodobě upozorňují na to, že hrozí kolaps úřadů práce a odchody zaměstnanců. Navíc samotní zaměstnanci a zaměstnankyně jsou sami často příjemci sociálních dávek a bylo by rozhodně žádoucí jejich situaci řešit. Plat zaměstnanců úřadů práce po několikaleté praxi se pohybuje mezi 22 a 25 tisíci hrubého. Zaměstnankyně a zaměstnanci přitom musí mít v těchto platových třídách minimálně středoškolské vzdělání ukončené maturitou.
Krok, který vláda udělala v otázce normativů, je podstatný a může pomoci široké škále lidí. Zapomínat by – kromě systémových řešení krize bydlení – ovšem neměla ani na ty, kdo tuto pomoc zprostředkovávají. Vzhledem k jejich platovému ohodnocení jsou totiž zranitelní také.
Autorka je redaktorka Alarmu.