Kliďte se z cesty, Čechy zachvátily humory! „Malý český člověk“, jak ho kdysi pojmenoval Ladislav Holý, si to chce vtipem zase jednou rozdat s mocnými tohoto světa a podrývat jejich moc svým bezbřehým smíchem – to je přece dobrá, i když v některých svých projevech („to chce klid“) už trochu otravná tradice. Jenže… Češi vtipkující o Kaliningradu jsou asi podobně vkusní, jako kdyby Němci vtipkovali o holocaustu, Britové ironizovali masakry v kolonizované Indii nebo Rusové vymýšleli humor o hladomoru na Ukrajině. Jen se ty masakry staly o něco dříve, takže se patrně nepočítají.
Příběh o založení Königsbergu není ani trochu k smíchu. Smějeme se totiž svým nárokům na místo, kde naši předkové vraždili.
Nesmát se kolektivně rozšířenému vtipu je v národě Cimrmana znakem největší nevychovanosti. Dvojnásob tehdy, když daný vtip kompenzuje nějaký velký český komplex, například absenci velké minulosti a vesměs i nezávislé státnosti po drtivou většinu novověku či dnešní neschopnost účinně čelit Putinovu šílenství a nejnovější podobě ruského imperialismu. Přesto budu nezdvořilý. Příběh, který dnes ožívá v karnevalovém veselí „národa smějících se bestií“, má totiž historické jádro – a to (na rozdíl od většiny vtipů o českém Královci) stojí za to, aby bylo vyprávěno.
Český Královec nikdy neexistoval
Kdy a jak vlastně vznikl onen „Královec“, jehož jméno dnes otřásá českým twitterem? Stalo se tak v půli 13. století a okolnosti nebyly moc povznášející. Do čela jedné z výprav německých rytířů proti východoevropským pohanům se postavil i tehdejší český král a rakouský vévoda Přemysl Otakar II. Spolu s ním do boje s pohany táhla řada dalších, součástí výpravy byl i menší kontingent vedený nepříliš důležitým hrabětem Rudolfem Habsburským. Pohanští Prusové nebyli ani Slované (jejich pohanské společnosti vyvrátila německá říše již o několik staletí dříve), ani Germáni, a neměli by být zaměňováni s německými obyvateli Pruska; šlo o pobaltský národ, příbuzný nejvíc Litevcům. Podle historiků vojsko postupovalo zhruba tak, jako jiná vojska v té době – vraždilo, plenilo a znásilňovalo. Naši předkové spolu s německými rytíři se tedy činili přibližně podobně, jako se dnes činí na Ukrajině ruské jednotky. Byl tu ovšem jeden rozdíl – šlo o výpravu za víru. V čele dalšího oddílu rytířů jel do pole i olomoucký biskup a výprava byla spojená s masivním obracením na křesťanství. Ti, kdo odmítli „přijmout Krista“, byli ve velkém vyvražďováni.
Königsberg – neboli Královec – nepostavil český král Přemysl Otakar II. Nechali jej postavit němečtí rytíři a pojmenovali jej na Otakarovu počest. Stavěli jej váleční zajatci, podle historiků jejich využití ke stavbě města navrhl právě křižácký Přemyslovec. Motivací českého krále k vraždění nevěřících patrně nebyl náboženský fanatismus. Chtěl se stát předním šlechticem římsko-německé říše, patrně už tehdy si dělal zálusk na císařskou korunu. Oblast u Baltu možná také pokládal za možnou sféru pro další rozšiřování své moci, jak o tom měla svědčit snaha podřídit duchovní správu této oblasti olomouckému biskupovi. Tak aspoň spekulují dnešní historici a podobně patrně spekulovala i tehdejší papežská kurie: když chtěl Přemysl Otakar II., který se na Baltu epizodně objevil ještě v šedesátých letech 13. století, posilovat svou moc další křižáckou výpravou, papež mu to jednoduše zakázal (sledoval své vlastní zájmy, ale to je jiný příběh).
Přemysl Otakar II. tedy nechtěl budovat české impérium, chtěl být prvním z německých rytířů – německým králem a římským císařem. Neuspěl, porazil ho jeho druh z křižácké výpravy, dosud málo významný hrabě Rudolf Habsburský, s jehož rodem si pak Češi ještě užili hodně legrace.
Nacionální mýty
Jako účastníci křižáckých výprav jsme opravdu „byli Západ“, dokonce tak moc, že by dnešní protagonisté západního šovinismu jako Roman Joch, Pavel Šafr či Petr Hlaváček mohli jen tiše závidět. Byli jsme v čele výpravy, která vyvražďovala pohanské kmeny, vynucovala pod hrozbou smrti náboženské konverze a rozšiřovala moc impéria. Papež, který prohlédl až příliš průhledné využívání kruciáty pro rozšiřování moci ze strany českého krále, zachránil tehdejší Čechy před podílem na mnoha dalších zločinech, jimiž se panství německých rytířů v oblasti, kde jsme ho pomáhali zavádět, nechvalně proslavilo.
O století a půl později stála velká část Čechů tváří v tvář opakovaným křižáckým výpravám. Ne jako pohané, ale jako důslední křesťané se stali netolerovatelnou náboženskou odlišností. Ustáli to a jejich heroický, jakkoli krutý zápas konfrontoval středověkou Evropu už natrvalo s náboženskou pluralitou.
V 19. a 20. století oživil staré mýty nacionalismus. Nejvýrazněji se jimi sytila dvě konkurenční „pan-“ hnutí, jejichž výstižnou charakteristiku nabízí Hannah Arendt: pangermanismus a panslavismus. K německým rytířům se posléze přihlásila „tisíciletá říše“, která se v rámci svého tažení na východ rozhodla vyvraždit nikoli „pohany“, ale Židy (a podle historika Timothyho Snydera počítala také s vyhladověním zhruba sto milionů Slovanů, zejména Rusů, a to jen během prvních let války). Slovanské protiněmecké vyprávění si pak osvojily slovanské nacionalismy, mobilizované stalinisty a jejich následovníky. Osud pobaltských pohanů se ale nehodil ani do jednoho vyprávění, nemohl si je přivlastňovat ani germánský, ani slovanský příběh. Ostatně, i příběh pohanských pobaltských Slovanů vymizel z naší historické paměti. Není ani příliš divu, když jej do ní nejvýrazněji umisťovali neostalinští spisovatelé typu antisemity Alexeje Pludka.
Vracet se před kolonizaci
Dnes žijeme v epoše postupné ztráty historického vědomí. Z příběhu husitství, kdy Češi bránili „poznanou pravdu“ a náboženskou odlišnost proti křižáckým výpravám, jsme udělali kvazihollywoodský škvár o středověkém žoldáku Žižkovi, z něhož ovšem tak nějak vypadlo právě husitství. Z příběhu, kdy Češi sami byli křižáky, děláme zdroj kvaziimperiálních humorných fantazií o tom, jak Češi znovu získají moře a vysmějí se Putinovi. Jenže příběh o založení Königsbergu není ani trochu k smíchu. Smějeme se totiž svým nárokům na místo, kde naši předkové vraždili.
Nedávno zesnulá polská literární teoretička a levicová myslitelka Maria Janion rozvíjela myšlenku, že je třeba se vracet před křesťanskou kolonizaci, k pohanským Slovanům. Bez toho, abychom dali zaznít i jejich vyvražděným, potlačeným a poplivaným hlasům, nebude kulturní paměť tohoto regionu úplná.
V zásadě s Janion souhlasím, jen bych ani zdaleka nemluvil pouze o Slovanech. Region mezi Západem a Ruskem, jehož velká hodina nyní opět přišla v důsledku nejnovějšího návalu ruského imperialismu, je místem mnoha etnických skupin. Všechny si zaslouží úctu, ty živé i ty už vyvražděné. Ti, na jejichž vraždění jsme se podíleli, by přinejmenším neměli být objektem našeho výsměchu a ignorance.
Autor je politolog.