„Česká společnost je proklimatická, ale ještě není protransformační,“ říká Jan Krajhanzl

Česká společnost měla v Evropské unii dlouho pověst silně klimaskeptického skanzenu. Svoji zásluhu na tom měli samozřejmě i lokální dezinformační sítě; ostatně jeden z hlavních představitelů popíračské scény byl deset let prezidentem a neváhal význam svého úřadu využívat mimo jiné i pro šíření své klimaskeptické agendy. Během posledních let se ale situace významně proměňuje, a to i vlivem toho, jak ve střední a středovýchodní Evropě pociťujeme dopady klimatické změny na vlastní kůži. Možná tedy někoho příjemně překvapí, že z průzkumů veřejného mínění jasně vyplývá, že popírání změny klimatu už se ocitlo v defenzivě a je dnes už výrazně menšinovou záležitostí.

Jak ale vysvětluje sociální a environmentální psycholog Jan Krajhanzl, který vede mezioborový tým Institutu 2050, důvod pro oslavu to ještě není – během posledních dvou let totiž dosud vzestupná křivka zájmu o změnu klimatu a environmentální otázky stagnuje, nebo rovnou klesá. Svou roli v tom bezesporu sehrává i pandemie covidu-19 nebo ruská invaze na Ukrajinu a následná energetická krize. Ukazuje se, že souběžnost krizí řešení změny klimatu neprospívá, a to samé platí i o Zelené dohodě pro Evropu, která je aktuální evropskou strategií zelené transformace kontinentu.

Přesto ale platí, že debata o tom, jestli ke změnám klimatu dochází, nebo nikoliv, už není na pořadu dne, a místo toho se těžiště dialogu přesouvá k podstatně praktičtější otázce: co s tím dělat? Tady se ovšem pro českou veřejnost věci začínají komplikovat. Naše postoje k zelené transformaci jsou totiž podstatně složitější než k samotné změně klimatu. A právě tomuto tématu se věnoval jeden z aktuálních reprezentativních výzkumů Česká (ne)transformace 2022, který zpracoval STEM ve spolupráci s Institutem 2050. S Janem Krajhanzlem, který se na výzkumu podílel, jsme se bavili o tom, jaké jsou obavy Čechů a Češek ze zelené transformace i kde vidí příležitosti k prosazení asertivnější klimatické politiky.

Můžete v krátkosti představit váš průzkum, jaké bylo pozadí jeho vzniku a co bylo jeho cílem?

V rámci našeho týmu se v podstatě už od roku 2015 snažíme přijít na to, jak česká veřejnost vnímá otázky související s ochranou přírody a životního prostředí. Jedním z ústředních témat naší práce je samozřejmě změna klimatu. Prošli jsme od té doby docela zajímavým vývojem, kdy jsme se podobně jako studie v zahraničí zabývali tím, jak lidé vnímají změnu klimatu – tedy jestli k ní dochází, nebo nikoliv a jestli má antropogenní příčiny. Postupně jsme ale zjišťovali, že tyto otázky už veřejnost přestávají rozdělovat a daleko naléhavější je otázka, jaká politická řešení ochrany klimatu veřejnost podporuje.

To se promítlo i do výzkumu Česká (ne)transformace 2022, v němž jsme udělali už další krok a zaměřili jsme se na vnímání klimatické transformace. Ta už mimochodem není jen environmentálním tématem, ale daleko více ekonomickým a sociálním a dnes i geopolitickým a bezpečnostním. V rámci našeho Institutu 2050 jsme se tedy ve spolupráci se STEM zaměřili i na to, jak česká veřejnost vnímá evropskou Zelenou dohodu, transformaci, dekarbonizaci atd.

Když začneme tím jednodušším, co z vašeho výzkumu vyplynulo: na čem se Češi a Češky ve věci změny klimatu a transformace shodnou?

Těch věcí by byla celá řada, ale zkusím zmínit ty nejdůležitější body. U české veřejnosti stojí za povšimnutí kulturně-historické pouto ve vztahu k přírodě a krajině. Většina Čechů a Češek se zároveň shodne, že považují změnu klimatu za závažný problém, a také volají, aby jej firmy i politická reprezentace řešili více než doposud. To je ale zároveň spojeno s neochotou se nějak příliš omezovat, zejména ekonomicky – platit vyšší daně, platit vyšší ceny… Obecně také můžeme říct, že naše představa o budoucnosti je relativně temná, což nám vycházelo i ze starších dat. Dost málo lidí má pozitivní představu budoucnosti, pokud vůbec nějakou představu mají.

Můžeme tedy říct, že česká veřejnost je v kontextu změny klimatu ohledně své budoucnosti velmi pesimistická, ale zároveň není příliš ochotná na podporu jejího řešení snižovat svůj životní standard?

Ano, vidíme, že rétorika „pojďme si utáhnout opasky“ nebo „krev, pot a slzy“ nejenomže nefunguje, ale osobně jsem přesvědčen, že nebude fungovat nikdy. Ti lidé mají prostě svoje místní, lokálně ukotvené životy a hrozba změny klimatu je pro ně pořád dost vzdálená. A bohužel pro významnou část společnosti platí – a troufám si říct, že je lepší počítat s tím, že to tak bohužel i zůstane – že je bližší košile než kabát. Důraz na celoplanetární či mezigenerační solidaritu nebo třeba mezidruhovou empatii je postaven na určitých morálních hodnotách, které jsou schopny do svých každodenních životů poctivě přenášet v podstatě jednotky procent naší populace.

To mě nicméně vede k otázce: dopady změny klimatu dnes pociťujeme i ve střední a středovýchodní Evropě, typicky v podobě dlouhodobého sucha. Zkoumali jste v rámci vašeho výzkumu i tento aspekt, tedy jaké dopady změny klimatu česká společnost pociťuje a jak intenzivně?

V rámci tohoto konkrétního výzkumu ne, ale věnovali jsme se těmto otázkám minulý rok v rámci výzkumu České klima 2021. Víme tedy, že Češi a Češky si se změnou klimatu nejvíce spojují sucho, vedra a přívalové deště, případně povodně. Ptáme-li se pak na to, jak jsou oni sami zasaženi těmito fenomény, tak zhruba 10 procent lidí u každého ze zmíněných extrémů popisuje, že jím bylo zasaženo velmi silně (tedy, že to pro ně znamenalo i jasné škody). Pro dalších 25–30 procent lidí ty dopady zanechaly citelné následky.

Dokonce bych i řekl, že není problém, že by byl náš veřejný prostor zahuštěný nějakými dezinformacemi a mýty, ale ve většině případů skutečně platí, že informace lidem jednoduše chybí.

Z předchozích výzkumů víme, Češi a Češky si tyto jevy s klimatickou změnou relativně spojují. Nám se potom ukazují takové paradoxy, že lidé sucho považují za větší problém než změnu klimatu, nicméně sledujeme významnou korelaci ve vnímání obou fenoménů.

Zároveň pokud srovnáme, co nám o prožívání dopadů klimatické krize říkají lidé dnes a co nám říkali třeba v roce 2015, tak jasně vidíme, že počet lidí se zkušeností s důsledky klimatické krize u nás prudce roste. Většina lidí je tedy přesvědčená, že změna klimatu probíhá už dnes, a jen malá menšina změnu klimatu nevidí a čeká, že teprve přijde.

Jedním z témat, kterému se také ve svém výzkumu věnujete, je i míra znalosti problematiky změny klimatu a transformace. Jak si v této oblasti vedeme?

Ať už se ptáme prakticky na cokoliv, tak je znát až neuvěřitelný nedostatek informací či informovanosti – a to ať už se ptáme skupin, které jsou pro-klimatické, nebo naopak těch, které jsou spíše popíračské. Do naší společnosti v zásadě prosákly nějaké informace o tom, že bude-li se zvyšovat průměrná teplota, tak se bude i zvyšovat hladina oceánů – to se bavíme o nějakých 60 procent lidí, kteří tuto znalost mají. Jakmile se ovšem zaměříme na to, co třeba hraje i nějakou reálně politickou roli, například jaké jsou emise skleníkových plynů v České republice v porovnání s jinými zeměmi, jaká je struktura těchto emisí, kdo jsou největší emitenti, jaké jsou naše klimatické závazky nebo jaké jsou cíle Zelené dohody – na to všechno velká část české společnosti nezná odpovědi.

Dokonce bych i řekl, že není problém, že by byl náš veřejný prostor zahuštěný nějakými dezinformacemi a mýty, ale ve většině případů skutečně platí, že informace lidem jednoduše chybí. Ti mají pak často pocit, že hrajeme hru, jestli jsme s Gretou, nebo proti ní, tedy je to spíše takové volné rétorické cvičení, než aby se jednalo o debatu ukotvenou ve faktech.

Koneckonců, kdyby česká veřejnost věděla, že nějakých zhruba 30 podniků u nás vytváří 45 procent emisí skleníkových plynů, nebylo by tak snadné, je balamutit tím, že mají zachraňovat klima ze svých domácností. Fakta by mohla být politikum, ale to by je lidé nejdřív museli mít k dispozici.

Když se teď podíváme na postoje k možným řešením klimatické krize, na stole je dnes hlavně Evropská zelená dohoda (European Green Deal). Jak se česká společnost na tento politický projekt tváří?

Můžeme si to představit jako rozcestí: jedna odbočka by znamenala pokračování v současném statu quo, a druhá by právě byla cestou třeba nějaké Zelené dohody, případně jiné varianty, jako je ta nerůstová apod. Z této perspektivy se nám jasně ukazuje, že lidé nechtějí pokračovat v tom, co bylo doposud, cítí, že to musíme změnit. Zároveň se bojí vydat cestou spojenou s transformací a dekarbonizací, protože se na ní nachází příliš mnoho nejistot. Výsledkem je momentálně to, že česká veřejnost přešlapuje na místě a neví, kudy dál. Jasně vidí, že zpátky už se jít nedá, ale zároveň velmi váhá vykročit tou novou cestou.

Když se podíváme na konkrétní data, uvidíme, že třetina české veřejnosti vlastně vůbec nedokáže odpovědět na otázku, co dál se Zelenou dohodou. Třetina společnosti by ji chtěla zachovat nebo posílit a další třetina by ji ráda úplně zrušila, nebo alespoň oslabila.

Dá se naše situace v tomto srovnat třeba se zahraničními výzkumy – především v Evropě?

Před nedávnem akorát vyšel nový Eurobarometr, který přináší pohled evropské veřejnosti na zelenou tranzici. Opět ukazuje, že česká veřejnost je jednou z těch vůbec nejopatrnějších a nejrezervovanějších v celé Evropě. To nutně neznamená, že je proti, ale dost si Zelenou dohodu drží od těla. Máme tady země, které by se do toho naopak velmi rády naplno vrhly, Česká republika je ale v hodnocení Zelené dohody na úplně posledních místech.

Čím si to vysvětlujete?

To si myslím, že je vlastně daleko komplexnější otázka, než se může zdát. Osobně se domnívám, že tady pořád ještě hraje roli určitě postkomunistické dědictví, a to především v tom ohledu, že spousta velkých idejí v naší společnosti ztratila důvěryhodnost. To můžeme ostatně pozorovat v celém středoevropském a východoevropském prostoru. Máme u nás daleko nižší míru mezilidské solidarity, což se ostatně bolestně projevilo i během covidu. Jsme jednou z nejindividualizovanějších společností vůbec; velmi nízká je i naše sociální koheze, tedy důvěra mezi lidmi – z našich dat vyplývá, že většina lidí nevěří těm ostatním.

Česká republika má ale také vysoký počet lidí, které díky různým metodikám nemůžeme úplně zařadit mezi sociálně ohrožené skupiny, tedy přímo mezi chudé, ale pohybují se těsně kolem té hranice. Bavíme-li se tedy o nějakých ekonomických změnách, tak přesně tuto část společnosti to bude znejišťovat. Takže se podle mého názoru jedná o souhru ekonomických, sociálních, ale i kulturně-politických faktorů.

Podílel jste se ostatně i na výzkumu v sousedním Slovensku, který se taktéž zabýval postoji tamější veřejnosti ke změnám klimatu. Existují mezi námi a Slovenskem v tomto ohledu nějaké výrazné odlišnosti, nebo naopak podobnosti?

Asi je dobré v českém médiu na rovinu říct, že slovenská veřejnost je v mnoha ohledech napřed, a to více, než bychom si možná mysleli. Je silnější v akcentu na ochranu přírody a životního prostředí, je více proklimatická a je také proevropštější, a to v celé řadě konkrétních názorů a postojů. Překvapit by nás ale mohlo i to, že na Slovensku je méně deklarovaných vlastenců – v České republice je to 65 procent obyvatel, na Slovensku 57 procent. Zároveň se tam dá pozorovat větší naštvanost na zahraniční firmy nebo třeba větší afinita k venkovu. Velké odlišnosti ale nacházíme i v tom, jak Slováci vidí sami sebe a jak se vidíme my – za ekology se na Slovensku považuje 51 procent populace, u nás je to 33 procent. Za ochránce přírody se na Slovensku považuje 73 procent, u nás 57 procent. A není ani bez zajímavosti, že za intelektuály se na Slovensku považuje 45 procent lidí, zatímco u nás 28 procent.

Může být ona zmíněná česká opatrnost vůči Zelené dohodě, resp. vůči oné cestě k řešení klimatické krize ovlivněna i obecnější nedůvěrou v politické a státní instituce, ať už na národní nebo evropské úrovni?

Určitě. Česká republika patří mezi nejvíce euroskeptické země v Evropě, což je dlouhodobá záležitost. Ještě před referendem o odchodu Británie z EU se ukazovalo, že Češi jsou větší euroskeptici než samotní Britové. To bylo období, kdy jsem se obával, že pokud by někdo reálně vyhlásil pokus o Czexit, tak to má reálnou šanci uspět. Evropská zelená dohoda v tomto pochopitelně není výjimkou.

Když se bavíme s lidmi, například ve focus groups, setkáváme se s dvěma druhy nedůvěry, které se vzájemně doplňují a prolínají: jeden typ nedůvěry spočívá v přesvědčení, že ti nahoře moc neví, co dělají, a neumí zemi dobře řídit, tudíž by mohli svojí neschopností třeba zničit český průmysl nebo zbankrotovat českou ekonomiku. Podíl na tom má samozřejmě i reálný výkon státu, když se podíváme na to, jak stát třeba řeší covidovou krizi – ať už za Babišovy vlády nebo té současné – tak je to do velké míry tristní. Nepamatuji si vlastně za posledních dvacet let, kdy by si stát naplánoval nějakou vizi a pomocí postupných kroků ji dokázal úspěšně realizovat, a to prakticky v libovolné agendě.

Druhý typ je pak nedůvěra lidská – pocit, že těm nahoře jsme my dole lhostejní: jim na nás nezáleží, klidně nás nechají padnout. Tyto dvě nedůvěry – oni jsou neschopní a zároveň na nás kašlou – se vzájemně velmi silně posilují a dohromady vytváří jednu poměrně neproniknutelnou bariéru nedůvěry ve stát, v Evropskou unii a instituce obecně.

Říkám si vlastně, jestli dnešní obava z ekologické transformace nemůže vycházet i z negativní zkušenosti s transformací devadesátých let, která tvrdě dopadla mimo jiné právě na ony uhelné regiony, tradičně opřené i o těžký průmysl, který se během devadesátých let z velké části nechal padnout. Přesto jsme ale v kontextu Evropy stále silně průmyslovou zemí, o čemž ostatně svědčí i ta vysoká míra emisí v přepočtu na hlavu. Možná ale právě to je další důvod, proč se té transformace tak bojíme: jsme zkrátka závislí na vysoko-emisní ekonomice více než jiní…

V našich minulých výzkumech jsme zjišťovali proměnnou, která se zatím v českých ani zahraničních výzkumech zatím neobjevovala, a nazvali jsme ji jako „afinitu k fosilní ekonomice“. Zjišťovali jsme, jestli naši respondenti sami pracují v profesích spojených s fosilní ekonomikou nebo jestli je s ní jejich životní styl nějakým významným způsobem provázaný. A opravdu se nám ukázalo, že ta vazba existuje – čím více jsou ti lidé propojeni s fosilní ekonomikou, tím jsou k ní loajálnější. A to nejenom politicky ve svých preferencích a názorech, ale třeba i tím, že zlehčují závažnost změny klimatu.

Zároveň to ale není jediný faktor. Vaše myšlenka s polistopadovou transformací jako zdrojem dnešních obav se mi líbí a odhadoval bych, že mít vliv může. Z dat nám ale vyplývají další věci: kupodivu to třeba nejsou majetkové poměry domácností, které hrají významnou roli při popírání změny klimatu: ti nejhlasitější popírači změny klimatu jsou poměrně majetkově zajištěné skupiny. Zároveň je zajímavé, že tyto skupiny jsou majetkově zajištěné podobně jako naopak ti klimaticky nejangažovanější. U popíračů zároveň vidíme vysokou míru určitého technokratismu v pohledu na svět, i co se třeba týče jejich mediálních zájmů – můžeme to nazvat inženýrskou kulturou: mají technické zájmy, nezajímají se třeba o umění, ale ani o bulvár.

Zajímavé je třeba ze slovenského kontextu, že jsou mezi popírači dvojnásobně nadreprezentovaní lidé, kteří umí rusky. Jsou zajištěnější než ostatní, starší, a část z nich tedy patřila k elitám minulého režimu. Dnes se staví se silnou averzí ke všemu, co přichází s novou dobou. To může být třeba multikulturalismus, práva LGBTQ+ nebo právě ochrana klimatu.

Ve studii, kterou brzy zveřejníme, zkoumáme vztah mezi tím, na jakých energiích jsou české domácnosti závislé, a tím, koho volí a jaké jsou jejich politické preference. Vytvořily se nám dost jasné segmenty na společenské třídy na osách chudší – bohatší, venkov – město. Velmi jasně se nám tam ukazují také rozdíly typu satelitní předměstí versus chudý venkov, který topí uhlím a dřívím.

Už jste to částečně naznačil, nicméně jaká je vlastně dlouhodobější dynamika vývoje českého veřejného mínění v otázce změny klimatu a jejího řešení?

To jsem zatím do žádného jiného média nesdělil, protože jsem se na to podrobněji podíval až při přípravách na tento rozhovor. Ty trendy každopádně nejsou pro ochranu klimatu úplně příznivé. Po dlouhou dobu byly proklimatické postoje české veřejnosti na vzestupu – zhruba od roku 2013 do roku 2019. Pokud se ale podíváme na následující roky, tak tam vidíme stagnaci a dnes už v některých ohledech i mírný sestup.

Pár konkrétních příkladů: když jsme se ptali české veřejnosti před rokem, co si myslí o změně klimatu, tak nám 75 procent lidí odpovídalo, že ke změně klimatu dochází. Z toho aktuálního výzkumu z letošního května máme jenom 60 procent. Naopak máme nárůst lidí, kteří tvrdí, že změna klimatu bude probíhat v příštích letech – letos je to 12 procent, před rokem to bylo sedm. Ale ani to nekompenzuje onen propad o 15 procent. Když se díváme třeba na vývoj mínění v tom, jak závažný problém změna klimatu je, tak jsme v letech 2018 a 2021 měli 68 procent lidí, kteří říkali, že dopady změny klimatu budou pro Českou republiku závažné, v novém letošním průzkumu je to o devět procent méně, což je mimo statistickou odchylku.

Stejně tak víme, že sympatie k ochraně přírody a životního prostředí byly v roce 2015 na 65 procentech, postupně stoupaly do roku 2019 na 80 procent a nyní zase klesají zpět na 65 procent. To znamená, že tady je celá řada trendů, které si myslím je dobré vnímat a sledovat, a nepropadat triumfalismu, že veřejnost je a bude proklimatická a že je to nějaký nevyhnutelný vývoj.

Není to ale úplně jednorozměrný obrázek – vidíme, že zájem o téma klimatu se nemění. A stejně tak ptáme-li se na podporu konkrétních opatření, jako jsou obnovitelné zdroje nebo zateplování domů, tak i tam zájem trvá a nikterak neklesá. Nepodléhal bych tedy zatím žádnému poraženectví, doba je složitá a společnost řeší i jiné problémy, než je změna klimatu.

Mohly vývoj veřejného mínění ve věci změny klimatu během letošního roku ovlivnit ruská invaze na Ukrajinu a energetická krize?

Původně měl náš sběr dat probíhat v březnu a dubnu, to znamená těsně po invazi. To jsme nicméně odložili, protože jsme dospěli k názoru, že společnost byla tou dobou v jistém transu, hypnotizovaná aktuálním děním na Ukrajině. Data jsme tedy nakonec sbírali až v květnu, nicméně nějaké dopady letošních událostí na veřejné mínění můžeme v datech rozhodně vystopovat. Vůbec nejvíce asi v nárůstu energetické úzkosti – předtím byli lidé daleko připravenější vzdát se fosilních zdrojů energie a podpořit jejich omezení. V tuto chvíli to ale vypadá, že česká veřejnost je ráda za všechny zdroje, které tady máme. Obnovitelné zdroje se sice těší silné podpoře, nicméně společně s ní je tu jen malá vůle odstavovat některé z problematických zdrojů, které v našem energetickém mixu máme.

Jaké zdroje energie tedy česká společnost podporuje a jaké naopak nikoliv?

Vidíme to v dlouhodobých trendech už od roku 2015: česká veřejnost ze všech zdrojů energie nejvíce podporuje právě ty obnovitelné, a to konkrétně vodní, větrné a solární. Tam všude se podpora nachází kolem 75 až 80 procent. Druhé housle v energetickém mixu by podle názoru společnosti mělo hrát jádro – to má podporu asi 60procent – a pak propadají další, jako je uhlí a zemní plyn.

Jaké způsoby energetické tranzice ale Češi a Češky preferují?

Řekneme-li to jednou větou, tak pokud půjde o investice a dotace, má česká veřejnost spíše sklon taková řešení podpořit. Pokud by mělo jít o regulace a zákazy nebo zdanění, tak k tomu bude česká veřejnost velmi rezervovaná, až odmítavá. Zároveň tam je ale řada výjimek: víme například, že by si česká veřejnost přála, aby na komunální i celostátní úrovni vznikalo více plánů, jak emise skleníkových plynů v příštích letech snižovat. Podpoře se těší třeba i požadavek na větší dostupnost veřejné dopravy nebo aby se kamionová doprava více překládala na železniční. A nakonec tady máme i jedno dlouhodobé české specifikum: naše společnost je jedna z nejpřísnějších a nejtvrdších vůči znečišťovatelům, a to i v celoevropském kontextu. Se zásadou „znečišťovatel platí“ u nás souhlasí v podstatě 99 procent lidí. Schválně si zkusme najít v této zemi nějakou jinou otázku, na níž bude tak široký konsensus.

Říkám to ostatně už dlouhodobě: máme v sobě určitou nedůvěru vůči elitám, a to třeba i právě velkým firmám, a máme tudíž potřebu být vůči nim někdy i asertivnější, než jak činí naše politická reprezentace. Není v tomto kontextu bez zajímavosti zmínit, že většina české veřejnosti by podpořila návrh nějaké klimatické dividendy nebo že 49 procent společnosti by bylo pro zavedení čtyřdenního pracovního týdne.

Vidíme-li tedy, že česká společnost je silně nedůvěřivá ke státním i dalším velkým institucím, a že tudy možná cesta pro klimatickou politiku nevede, jaké narativy mohou být naopak efektivní?

To je hodně složitá otázka. Můžu říct alespoň jednu jednoduchou věc, a to je zapomenout na vyprávění o globálním klimatu – to, čeho bylo v této oblasti komunikačně možné dosáhnout, toho už se dosáhlo. Další seriály s Davidem Attenborough nebo další cákání umělé krve na ulicích otázku změny klimatu už nějak dramaticky nezvrátí. Namísto dalších obrazů apokalypsy a morálních apelů si potřebujeme představit konkrétní lidi z masa a kostí, nejlépe z regionů, a vůbec nejlépe z těch uhelných. A zkusit si představit, v čem se díky transformaci může zlepšit jejich život v příštích letech a o tom s nimi mluvit. Aby paní Blanka, 53 let, vdova z Moravskoslezského kraje věděla, co jí transformace nabízí pro lepší život; aby si Petr, 35 let, s dvěma dětmi žijící v Praze uměl představit, jak mu může transformace pozitivně změnit život. A dokud nebudeme umět vyprávět tyto konkrétní, každodenní příběhy, tak podle mě nemáme šanci získat většinu české společnosti pro zelenou transformaci.

Pokusím-li se shrnout svůj vlastní dojem z výsledků vašeho sociálního průzkumu, pak je pro mě v mnoha otázkách vlastně v dobrém slova smyslu překvapující. Vypadá to, že klimaskepticismus je už skutečně za zenitem, obnovitelné zdroje energie se těší vysoké míře stabilní podpory a většina veřejnosti klimatickou otázku řešit chce, ať už dnes nebo v blízké budoucnosti. Co mě ale zaráží je, že politická reprezentace tuto realitu zdá se skoro vůbec nereflektuje, což mě nakonec vede k otázce: domníváte se, že tato „zelená agenda“ leží dnes tak trochu na ulici a čeká na toho, kdo ji skutečně zvedne a získá na tom významný politický kapitál?

Myslím, že dnes už půjde nejen o to, politické body získávat, ale také je rapidně neztrácet, protože dekarbonizace přichází, ať už se nám to líbí, nebo ne. Zároveň budou stoupat ceny emisních povolenek a uhelný byznys se bude méně a méně vyplácet. Jak uhelné regiony, tak i celá republika před sebou zkrátka mají dekarbonizaci a transformaci. Můžeme sice tento trend třeba nějak brzdit a dělat z naší země fosilní skanzen – ten ale stejně dříve nebo později nevyhnutelně skončí. Ty tlaky jsou už dnes obrovské – ať už klimatické nebo politické.

Bavili jsme se o tom, jakou u nás máme nízkou míru důvěry v politiku i státní instituce. Pokud by s tím jak státní úředníci, tak i političtí představitelé chtěli něco dělat a ukázat, že jsou schopní vytvářet i naplňovat konkrétní vize, tak tohle je pro to obrovská příležitost. Důkladně promyslet a realizovat konkrétní kroky s ohledem na ty nejzranitelnější skupiny. Zároveň si myslím, že pokud by lidé třeba v právě v uhelných regionech získali s transformací dobrou zkušenost, tak by to byl významný pozitivní signál.

Pokud například lidé pracující ve fosilním byznysu najdou novou práci v zeleném odvětví, které pro ně bude znamenat ekonomickou prosperitu, motivaci, vyšší kvalitu života i lepší zdraví, tak zkrátka tu změnu uvidí. Může to v mnoha ohledech dopadnout špatně, jako v mnoha ohledech dopadla i transformace v devadesátých letech, ale je to zároveň příležitost získat novou šanci, zejména pro některé zapomenuté regiony. Hodně tedy bude záležet na tom, jak se toho politická reprezentace zhostí.

Jak byste tedy vy sám shrnul postoje české veřejnosti ke klimatu a transformaci?

Kdybych to měl shrnout bonmotem, řekl bych, že je proklimatická, ale ještě není protransformační. To ale neznamená, že je proti transformaci. Spíše je nejistá a vidí před sebou mlhu, v níž se neorientuje a které se tím pádem obává. Chybí nám mapa a chybí nám i průvodci tou mlhou. Obavu z transformace tedy v tuto chvíli můžeme chápat především jako strach z neznámého.

Text vychází s podporou nadace Heinrich Böll Stiftung Praha.