Foto UK Government, Flickr, CC BY-NC-ND 2.0
Dopad politiky škrtů na kvalitu života nebo i život samotný už v Británii dávno není kontroverzní téma. K poslední velké vlně šetření, kterou v roce 2010 zahájil tehdejší konzervativní premiér David Cameron, se dnes příliš nehlásí ani jeho strana, zvlášť poté, co pandemie covidu ukázala podfinancovanost zdravotního systému i sociálního sektoru.
Spojené království se nikdy nevzpamatovalo z krize v roce 2008. V mnohých chudých oblastech začala – ještě před covidem – klesat střední délka života, což je ve vyspělých zemích vzácné. Podle některých výzkumů ani pár měsíců před začátkem pandemie navíc nepřesáhla životní úroveň tu z roku 2008, přičemž největší pokles životních standardů za poslední století Británii čeká teď. Šetření a deregulace sice zatím moc nezabraly, ale příště to už určitě vyjde…
Ještě menší než minibalíček
Konzervativní premiérka Liz Truss je sice samozvanou následovnicí volnotržních principů Margaret Thatcher, ale její dva nejvýznamnější kroky v prvních týdnech ve funkci byly celkem úsměvné. Zmrazila ceny energií a připravovanými daňovými škrty naštvala finanční trhy natolik, že se začala rapidně propadat libra. Ještě úsměvnější je, že po týdnech opakování, že neustoupí, britský ministr financí Kwasi Kwarteng ustoupil a odvolal plánované zrušení nejvyšší sazby daně z příjmu (45 procent), kterou platí ti nejbohatší.
Británie zvýší svůj dluh proto, aby dala více peněz bohatým, což trochu připomíná zrušení superhrubé mzdy v Česku.
To však rozhodně neznamená, že minibalíček padá. Součástí je už zmíněná pomoc domácnostem, ale také odstoupení od původně plánovaného zvýšení korporátní daně, kterou má Británie na evropské poměry nízkou. Nejchudší domácnosti na daňové reformě vydělají méně než sto liber ročně, ty nejbohatší naopak až tisíce liber. Británie tedy zvýší svůj dluh proto, aby dala více peněz bohatým, což trochu připomíná zrušení superhrubé mzdy v Česku. Podle Guardianu ovšem Liz Truss možná ještě vycouvá z kroků, které by znamenaly reálné snížení sociálních dávek. A možná i z dalších.
Veřejnost se sice směje neschopnosti premiérky, ve skutečnosti ale Truss udělala přesně to, co slibovala a na základě čehož byla zvolena. Daňové škrty a další opatření přinášející deregulaci finančního systému pro ni byly důležitější než obavy z dopadů na domácnosti i debaty, kde na to vzít peníze. Máme nízký dluh, můžeme si půjčovat, říkala Truss. Aspoň poznala, jaké to je být v kůži levicového politika, který si chce půjčit na posílení sociálního systému.
Nejde primárně o to, že by se trhům nelíbila deregulace nebo nižší zdanění. Problémem byla absence jasného plánu, odkud čerpat finance, a rozpočtová nezodpovědnost. Trhy prostě neskočily na to, že balíček přinese růst. Na plán, jak to zaplatit, budeme čekat do konce listopadu. Do té doby se možná dočkáme dalších skokových změn. Pokud ale bude Truss chtít své reformy zachovat, zbyde jí vlastně jediná možnost – další škrty. Jenže na rozdíl od Thatcher už nemá moc kde škrtat.
Ekonomie je politika
Mainstreamová média zdůrazňovala právě rozpočtovou nezodpovědnost. Připomínám, že na rozdíl od české vlády odmítá britská premiérka daň z mimořádných zisků (protože daně prý brzdí růst). Přesto bychom finanční trhy neměly brát jako objektivní měřítko hodnocení politiky. Stejní experti (a často také zaměstnanci bank a podobných institucí), kteří teď Truss kritizují, se vymezovali třeba proti plánům Jeremyho Corbyna na znárodnění železnic v roce 2019. To je samozřejmě také „rozpočtově nezodpovědné“, a i proto tehdy varovala média vlastněná mediálním magnátem Rupertem Murdochem, že v případě výhry labouristů spadne hodnota libry dolů.
Truss se dostala do konfliktu s britskou Bank of England, jejímž úkolem je hlídat míru inflace. Centrální banka se teď snaží ekonomiku spíše zpomalit, například prostřednictvím vyšších úrokových sazeb, které se zvýšily už po pouhém oznámení reforem. Truss chtěla naopak napumpovat peníze do ekonomiky, což mělo přitáhnout investice a růst. Z tohoto pohledu by ale pro centrální banku nepředstavovaly problém jen nižší daně, ale třeba také radikální zvýšení mezd – což je věc, od které odrazují i mainstreamoví ekonomové v Česku.
To, že je měnová politika řízena nezávislými experty, má samozřejmě svoje výhody ve chvíli, kdy se dostane k moci šílenec jako Truss. Jak ale píše i (neo)liberální Politico, daňová a měnová politika mohou jít proti sobě.
Podle britského ekonomického historika Adama Tooze nicméně není tento přístup k inflaci a veřejným financím jediná možnost. Právě krocením inflace se ospravedlňovalo ukusování práv pracujících a škrty v sociálním sektoru, které začaly v sedmdesátých letech v USA a Británii. Tento trend od té doby pokračuje a nerovnosti rostou. Ekonomické, odborné i byznysové kruhy zároveň stále ovládá představa, že nejen měnová, ale i daňová politika vlastně nejsou politikou, ale jakousi exaktní vědou. Ekonom Janis Varufakis poukazuje na paradox, že Mezinárodní měnový fond kritizoval britský minibalíček přesně za ty přístupy, které sám desítky let pomáhal propagovat. Vysvětluje si to tak, že nerovnost, kterou by balíček prohloubil, už dosáhla takových rozměrů, že je to nebezpečné pro stabilitu na trzích.
Ať si britská levice trochu naštve centrální banku i trhy, říká Tooze. Může napumpovat peníze (které si samozřejmě bude muset půjčit) do ekonomiky, ale musí je dát do těch správných míst, jako jsou přehlcený zdravotnický systém, obecní bydlení nebo doprava.
Existuje alternativa?
Dění v konzervativní straně teď bude komické, jeho dopady nikoli. Truss si už teď vysloužila kritiku mnohých svých spolustraníků. Byl to právě její rival, bývalý ministr financí Rishi Sunak, který chtěl zvednout korporátní daň. Toryové vyhráli v roce 2019 volby mimo jiné tím, že slíbili investice do „Red wall“ – zchudlé oblasti na severu Anglie, která tradičně volila labouristy. Poprvé po desítkách let se jim tuto „zeď“ podařilo zbourat a konzervativní poslanci z této oblasti se teď bojí, jak budou politiku Truss vysvětlovat svým voličům. Setkat se s premiérkou mají tento týden.
Právě po tomto obratu ke středu, za kterým stál především bývalý premiér Boris Johnson a jehož součástí měla být třeba i větší regulace soukromých subjektů na železnicích, zůstává stále více rozum stát nad tím, že uspěla právě Liz Truss. „Existuje něco jako společnost,“ řekl Johnson v roce 2020 a vymezil se tak proti individualistickému výroku Margaret Thatcher, která tvrdila opak.
U Truss ale člověk nikdy neví – v pondělí zrušila důležité personální rozhodnutí svého ministra financí, aby uklidnila trhy, a možná Kwartenga nakonec hodí přes palubu.
Mnohem menší legrace je sledovat dopady více než čtyřicetileté politiky thatcherismu, které se začali bát i někteří konzervativci. Labouristé pod vedením Keira Starmera v posledních měsících schytávali kritiku za nedostatečnou podporu pracujících – jak od vlastního radikálnějšího křídla, tak od odborů. Vedení strany se tak na svém sjezdu před několika dny zavázalo k levicovější politice, než jakou jejich předseda hlásal během posledních let. Ale dá se tomu věřit?
Když Rishi Sunak před rokem a půl oznámil, že chce zvýšit korporátní daň, byl Starmer proti, za což si příliš sympatií u veřejnosti nezískal. Prý by to mohlo poškodit ochotu investorů zaměřit se na britskou ekonomiku. Teď naopak dostal možnost hrát levicovou opozici a v průzkumech na tom nebyl nikdy líp. Podle jednoho z nich mají labouristé nad konzervativci náskok 33 procent. Je však otázka, zda má Starmer sílu provést drahé a náročné reformy, které země potřebuje. A zda by v tom vůbec vytrval, pokud by toryové náhodou udělali další otočku.
Autorka je publicistka.