Ilustrace: Tomáš Motal
„Prázdno,
zbyly jenom pocity, ledový krystaly,
jako když rýsovala párno.“
Silueta mladé dívky sedící naproti oknu ve světle jarního zapadajícího slunce působí křehce a unaveně. Pomalými pohyby nabírá jídlo na vidličku a dává si ho do úst. Vypadá to, jako by Janu každý pohyb bolel, namáhal, obtěžoval a zároveň jako by čínské nudle se zeleninou z bistra na Periferii byly prvním teplým jídlem za dlouhou dobu. Obojí je vlastně pravda. Jana žije kousek od Města. Snaží se abstinovat od pervitinu teprve pár dní. Svět je pro ni nepřátelské místo. Vždycky byl.
Že má deprese si Jana poprvé uvědomila už v osmi letech. Na rozdíl od dětí ve svém okolí se prostě nedokázala cítit nikde dobře. Nešlo to. Na základce neměla žádné kamarády, komunikace s lidmi ji obtěžovala a stresovala, jak ale sama říká, na samotu si velmi rychle přivykla. Zatímco ostatní děti kolem si spolu hrály nebo malovaly obrázky zvířat, přírody, rodiny nebo pohádkových postaviček, ona nejčastěji trávila čas o samotě a kreslila si černou pastelkou samé strašidelné a temné věci.
„Od dvanácti jsem definitivně věděla, že neumím být šťastná, že nemám motivaci žít, že chci umřít,“ vzpomíná na chvíle, kdy jí samotné došlo, že něco není v pořádku. Deprese, úzkosti a hraniční porucha osobnosti v kombinaci s únavovým syndromem sebraly Janě všechny zájmy. Pořád spala a byl pro ni problém i dívat se na seriál nebo se najíst. Začala užívat „benzáče“, psychedelika a po čase perník. Ten s ní nakonec zůstal nejdéle.
Přehoupnout se přes třetí den
Brát začala v patnácti, nejdřív s kamarádkou, která si drogy dala poprvé ve třinácti. Mladé holky spolu zkoušely extázi, potom přešly na párno. Nejčastěji byly jenom doma, občas chodily ven, ale výhradně jen v noci. „Nebavilo mě chodit do klubů, sociální úzkosti mi znemožňují cítit se v cizím prostředí dobře a uvolněně,“ vysvětluje unaveným hlasem Jana, proč mezi její záliby patřily noční toulky Krajským městem, nejlépe opuštěnými zákoutími, kde nikdo jiný nebyl, a ona si tak svou samotu mohla užít s nejlepší kamarádkou a perníkem.
Vztah s drogou nahrazuje další vztahy – včetně toho k sobě. Perník tak brzo splyne s člověkem.
Na Twitteru vystupuje Jana pod přezdívkou Perníková Medúza a je tam hodně aktivní. Píše vlastně jenom o piku. A o depresích. Není sama, kdo smutek zahání otevřenými zpověďmi na sítích, upřímnými fragmenty z feťáckého života, v nichž hraje hlavní roli piko.
„Odmala se mi líbily najeté oči,“ vzpomíná na první okouzlení drogami a její hlas poprvé nabere na intenzitě. „Zajímalo mě všechno, co se týkalo drog, bylo to vzrušující a neznámé, lákalo mě to.“ Když začala brát, původně abstraktní fascinace drogou se přelila do konkrétní fascinace sebou samou na drogách. Zatímco její kamarádka s přítelem hráli sjetí na mobilu automaty, Jana se dokázala hodiny zapéct na úklidu, malování, sestavování playlistů na Spotify i focení svého stále vychrtlejšího těla na Instagram.
Tisíce tváří
Rychle se střídající stories ukazují Janu v úplně jiném světle. Pečlivě nalíčená tvář nekoresponduje s jejím přirozeným výrazem vůbec v ničem. Říct, že se jedná o dvě různé osoby, by možná bylo málo. Jana má na sociálních sítích tisíce tváří. Dlouhé různobarevné paruky, výrazné oční linky, nalepovací řasy, rtěnka, nalakované nehty. Oči, ze kterých lze vyčíst, jestli je sjetá, nebo ne. Většinou je.
Outfity, někdy odvážné a jindy zahalující. Prsa, vyhublé břicho, vystupující žebra, útlý pas, vyšpulený zadek v tangách, zase prsa a zase zadek, tentokrát úplně nahý. Odrazy fotografického blesku v ušmudlaném zrcadle, před kterým jinak introvertní a tichá dívka lascivně pózuje. Sáčky s drogou v ruce, perníkové krystaly na stole, bankovky. Stovky opakujících se póz v pokoji, propichování obličeje při aplikaci nového piercingu, krev. Střih. Jana, jak ji teď vidíme před sebou: drobná, vyčerpaná, se zničenou pletí a kruhy pod očima, v depresivní fázi, vystresovaná a bojácná. S dívkou, kterou byla před třemi roky, kdy na Instagram začala freneticky fotit svoji drogovou pouť, nemá v tuto chvíli společného možná vůbec nic.
„Když se přehoupneš přes třetí den, kdy nastupují halucinace a slyšiny, dá se to vydržet i šest dní bez spánku,“ vysvětluje lakonicky praktické zákonitosti užívání Jana, zatímco si balí nedojedené jídlo do krabičky. Víc než třetinu jídla sníst ještě nedokáže. Na to je moc brzo. Tělo zatím stagnuje. „Problém spíš je, že já coby hraničář mám už v základu té nemoci paranoiu, piko to násobí. Hrála nám hudba a já se bála, že hraje nahlas a přijedou policajti. Kdykoliv jsem šla na záchod, hned jsem se bála, že mě vedle pomlouvají. Nebo jsem se bála, že přijde mamka,“ vyjmenovává Jana počátky svých vlastních toxických psychóz, které se později, i důsledkem nedostatečného spánku, staly součástí její každodennosti.
Janiny rodiče se brzo rozvedli. Máma si pak vytvořila nový vztah, ale s otčímem si Jana nerozuměla. Vlastního tátu vídala jen sporadicky. Oba rodiče měli brzy další děti a nové vztahy i bydlení. Jana mezitím začala studovat střední školu, ale nikdy žádnou nedodělala – má jenom základku. Byt na Periferii si její máma ponechala, ale sama se raději kvůli konfliktům, které s Janou měla, odstěhovala k novému manželovi. Janu tak od určitého věku nechala samotnou doma a jezdila ji jen občas navštěvovat. Mezitím se Janin dětský pokojíček změnil k nepoznání. Polaroidové fotky nastřelených očí, hromada rozebraných přístrojů, nápisy černou fixou na stěně, vzkazy, které Jana píše opakovaně sama sobě.
Take me back to the night we met.
Princess. Killer.
Ten perník zvládneš.
Zaplatím ti v krystalech
V mámině bytě, který – jak později zjišťujeme – vypadá úplně stejně jako domovy dalších uživatelů, bydlela Jana s kamarádkou několik měsíců. Občas se tam střídali i jiní lidé. Téměř tři roky opakujících se závislostních epizod, které rychle nabíraly na intenzitě i délce, nakonec skončily návratem Janiny matky domů. Kamarádka, která na drogy sháněla peníze tím, že Janu i sebe fotila na Only Fans a prodávala jejich erotické fotky, odešla a přestaly se bavit. Co všechno Jana svým sledujícím ukázala, za kolik se prodávaly její prsa, zraněný pohled nebo odhalené akty, neví. Výplatu brala v krystalech, ale na rozdíl od jiných svých kamarádů nemusela krást a za drogy dluží jen pár tisíc. Mámě.
Soužití bylo komplikované. Matka věděla, že Jana bere, od chvíle, kdy prošla hospitalizací, kde jí udělali testy na drogy. Jejich krátké interakce většinou končily hádkou. O peníze, které Jana po odchodu kamarádky potřebovala, o drogy, o život, který Jana vede, o příčiny, proč se to vlastně stalo. „Říct vlastní mámě, že nechci přestat brát, se slzama v očích, bylo strašné,“ přiznává. „Ona mě tu hlídala, ale zároveň se bála chodit ke mně do pokoje. A mně zas přišlo blbý, že ona o tom ví, ví, že nespím celé noci a smažím si tady za dveřma,“ popisuje Jana jejich spolubydlení. „Jednou ráno, to bylo asi šest a zrovna svítalo, přišla do pokoje. Já na ni byla extrémně nepříjemná, řvala jsem, co chce, co zase chce. A ona nic. Dala mi pusu na čelo a řekla dobré ráno.“
Většinu času, kdy spolu žily, byla Jana ve stavech, které si ani nepamatuje. Piko, benzáče i další drogy jí z hlavy vymazaly půlku života a jediné, díky čemu si dokáže jednotlivé etapy svého života spojit s nějakými zážitky, jsou právě její instagramové fotky, pečlivě kategorizované do stories. Ty jediné tvoří hmatatelnou časovou osu posledních let Janina života. Zlom v užívání nastal teprve před nedávnem.
Smíchala antidepresiva, benzedrin a perník a tři dny skoro nedokázala vstát ze země. Její ruce neunesly ani tak vychrtlé tělo, nemohla se postavit a sotva se doplazila na záchod. Její přítel jí řekl, že se s ní rozejde, a ona sama měla z této zkušenosti tak otřesný zážitek, že se rozhodla přestat. První týden komplet prospala. Teď sedí tady a její ztrhaná tvář je jasně patrná i v přítmí pokoje. Když se o měsíc později díváme na její instagram, je už všechno zase jinak. Jana znovu objevuje svůj drogový návyk. Vlastně ho nikdy neztratila.
Z domu na párty a zase do samoty
Blikající stroboskop osvětluje industriální halu. Do tmy probleskují zaťaté tváře mladých lidí, jejich zpocená těla sebou energicky a trhavě cukají do ostrého rytmu hudby. Sem tam si někdo přičichne k poppers. Sem tam na sebe někdo zuřivě gestikuluje. Parket pravidelně opouštějí skupinky lidí. Z kabinky na záchodech se ozývají vzrušené hlasy.
Nasyp tam toho víc.
Stačí.
Opatrně!
Ty pičo, slušnej nájezd.
V zrcadlech se ještě všichni rychle zkontrolují a pak se znovu zanoří do davu. V něm s ostatními tanečníky a tanečnicemi dokonale splynou, rozdělí se. Na rozdíl od fetování tancuje každý za sebe.
Je pátek večer v Krajském městě a není těžké zjistit, kde se zrovna něco děje a kde se taky nejvíc bere. Že by na párty raději nešla, než aby na ní „jenom“ pila, potvrzuje i sedmnáctiletá Markéta. Bylo období, kdy stejně jako většina lidí v jejím okolí užívala perník každý den. Dnes žije s přítelem a oba jsou čistí. Teda: alespoň částečně. I on je bývalý uživatel, ale přestali a mají oba ke škole ještě práci. Drogy si vezmou jen ve chvíli, kdy vědí, proč a co chtějí dělat. Jednou za měsíc maximálně a vždycky jen v malém množství, aby si užili párty.
„Čím častěji jsem brala, tím míň mi to fungovalo a tím častěji jsem měla záchvaty panický úzkosti a tak. Moje hlava byla úplně v prdeli. Koukala jsem sama na sebe do zrcadla a nepoznávala se. Když si to dám teď, užiju si jeden večer a pak zase žiju úplně normální život. Mám šťastnej vztah, s přítelem žijeme v krásným bytě a všechno je pěkný,“ dušuje se. Vypadá o poznání vyrovnaněji než Jana, ale aniž by to věděla, celou řadu traumat spolu obě ženy sdílejí. I to je poměrně běžné.
Perník jako identita
K první čáře se Markéta taky dostala úplně náhodou: její spolužačka přišla s perníkem, když jim bylo čtrnáct. A tak to zkusily. Nejdřív si dávaly tečky stejně jako další holky fascinované efektem rychlého ubírání váhy. Postupně je začaly brát i několikrát denně. Po tečkách se totiž nejí. Po tečkách je totiž dost energie, ale zároveň člověk není přeplesknutej.
Tečky udržují mladé holky stále stejně mladé, respektive dětské, a do emociálně náročného dospívání vnáší paradoxní jistotu. S drogou, alespoň ze začátku, jde všechno nějak líp a sebevědomí, získané rychlým úbytkem váhy, se taky počítá.
„Za dva měsíce deset kilo dole mi extrémně zvedlo sebevědomí. Přišla jsem si hrozně hezká,“ zasní se Markéta. V takovém přístupu není podle terapeutů jediná: u dospívajících dívek je „hubnutí“ jeden z hlavních motorů braní – že člověku po čase odejdou zuby nebo se rapidně zhorší pleť, si závislí uvědomí až ve chvíli, kdy své problémy s drogami začnou řešit. A zvyknout si pak znovu na normální tělo některé dívky ani nezvládnou. Touha po – v jejich očích – „dokonalé“, čili extrémně štíhlé, postavě je pak cyklí do relapsů a abstinenčních pokusů. A tak pořád dokola.
Na sociální sítě začala studentka střední školy psát vlastně až přímo v souvislosti s užíváním. Sdílení pocitů, stavů, shánění nových dealerů i retweetování depresivních výkřiků, se kterými se závislí snadno identifikují. Markéta je z malého města, kde se všichni znají a drogám rychle propadla i proto, že užívala s přítelem. O tom, že jí ke štěstí stačí jen on a párno, psala měsíce až euforicky. Není divu: v jistém ohledu se totiž na pervitin dá dívat jako na svého druhu rovnostářskou drogu. V počátcích užívání v partě jsou všichni sjetí stejně. Především pro lidi, kteří mají problém se začlenit, se pervitin stává svého druhu vykoupením. Mohou mluvit beze studu, mohou konečně zapadnout mezi ostatní, mohou s nimi sdílet pocity, situace. A to se prostě počítá.
„Co ti nikdo dopředu neřekne o drogách je, jak moc super to je. Protože ať na pervitinu děláš cokoli, baví tě to. I blbý uklízení například. Takže potom tě střízlivýho nic moc nebaví. Například ani sex. Ze všeho jsi hned unavený, otrávený,“ glosuje mladá dívka. Stejně jako většina lidí, se kterými jsme o perníku mluvili, si i ona uvědomuje, že ji užívání poznamenalo. Pochyby o tom, co vlastně ona, její přítel i kamarádky kolem se svým životem dělají, když do něj nechali vstoupit pervitin, začaly s postupem času prorůstat do virtuálního sdílení.
Holky, s kterýma jsem si v druhé třídě hrála v družině, mi teď píšou, jestli jim seženu a jestli si dám s nima.
(Status na Facebooku)
Představovat si perníkové tahy části dospívajících pouze jako extatické jízdy metanfetaminem nakoplých „feťáků“ a nekonečné párty v klubech je hodně vzdálené realitě. Stereotyp, že taneční hudba je příliš provázaná s užíváním drog, je zažitý. A i když mladiství uživatelé ze začátku často chodí na párty poslouchat hudbu, tančit a fetovat, časem se dostávají do fáze, kdy jim droga spíš umožňuje jen rádoby normálně fungovat: chodit do školy, na brigády, mít alespoň nějaký sociální život.
Zvládat i úplně normální věci bez užívání se pro ně časem stane nemožné a návyk to jen dál prohlubuje. Nervozita z venkovního světa narůstá. Minimálně mezi nezanedbatelnou částí uživatelů se proto rozvíjí čím dál tím větší samota. Nejen s nástupem toxických psychóz je totiž lepší nemuset řešit, kdo vás o co obere, kdo vás jak podvede a co lidem v okolí způsobíte vy sami. Začíná fáze absolutního odtržení.
Baví nás pikat
Osamělost se pak stává novým stupněm závislosti. Díky sociálním sítím může být alespoň trochu sdílená. Že se z večírků a hromadného užívání časem závislý člověk raději stáhne, ví Markéta moc dobře. „Když jsem začínala, tak nám stačilo piko třeba za pět set na víkend pro dva lidi. Pak prostě na večer pro jednoho aspoň třeba za tisíc, aby to něco dělalo. A pak už mi ani nevadilo být sama doma a sjetá,“ přemýšlí nad postupnou proměnou způsobu užívání Markéta. „Když jsem užívala každý den, přišlo mi, že cokoliv vymyslím, musím hned napsat. Sjetá jsem si přišla nejlepší, nejchytřejší a nejzajímavější,“ přemýšlí Markéta nad důvody, proč o svém braní otevřeně mluvila na sociálních sítích.
Piko, párno, žádnej koks, vždycky jehla, nikdy nos.
Zahrajeme si na schovku? Já pikám!
Miluju sníh a ve škole mám nejradši geometrii.
Včera jsem se stala podruhé zaměstnankyní měsíce. Děkuju ti, pikénko.
Na Instagramu, Twitteru i TikToku sdílejí mladí lidé fotky dealerských sáčků, nažloutlých kamenů, narýsovaných čar na mobilech. Nezřídka kdy na rozsvíceném telefonu prosvítá mezi drogami nápis volajícího. Máma. Bere se všude. Ráno před školou, během vyučování na záchodech, večer v parku s kamarády nebo doma, zatímco se rodiče dívají na televizi.
Příspěvky, které hrdí uživatelé co chvíli postují, jsou v určitých dnech repetitivní, v jiných paranoidní a v dalších zase sebereflexivní. Sehnat si, sjet se, užívat si, stresovat se, mít toxickou psychózu, proklínat perník a za hodinu ho zase milovat. Zvláště závislostní epizody působí na člověka, který pervitin neužívá, někdy děsivě. Kromě lásky k droze a určitého principu hry a provokace je v nich totiž přítomná i vysoká míra cynismu. Beru, no a co?
Že se velká část dnešní generace za to, že bere, nestydí, potvrzují terapeuti. Doby, kdy se drogově závislí se svými problémy skrývali, prostě představují pro současnou generaci úplný pravěk. Sdílí se všechno. Rozjeté oči, vychrtlá těla, noční zápeky v potemnělých bytech, samotné užívání, bolestivé dojezdy, smskování s dealerem. Vyfotit si dneska perníkem naplněnou jehlu není žádná výzva, ale svým způsobem norma. Dělá to přece kdekdo.
Podle odborníků a odbornic je specifikum užívání u mladých lidí problematické hlavně proto, že člověk ještě nemá vyvinutou osobnost a pervitin (nebo jiné drogy) ji postupně celou nahradí. V České republice je běžné, že s užíváním začínají i velmi mladí lidé, v sociálně vyloučených oblastech se riziko dětské závislosti objevuje ještě častěji. Perník pak dětem absolutně nahradí identitu. To se pak odráží i ve způsobu, jakým o své závislosti mluví. Z párna se stává krystalický nejlepší kamarád, nejdřív obohacující a po chvíli devastující. Vztah s drogou nahrazuje další vztahy – včetně toho k sobě. Perník tak brzo splyne s člověkem.
Tak jsem na chvíli sešel z cesty, no a co
Postava mladého muže, patřícího k legendám české twitterové a instagramové uživatelské scény, je rozpoznatelná už z několika metrů. Hrozně se kroutí. Na svém profilu sdílí Petr všechno: nápaly, shánění pervitinu, použité jehly, gramy. „Přišlo by mi pokrytecký to nedělat, jsem feťák, tak to je,“ říká na lavičce v parku. Petr je schopný „vypucovat“ i dva gramy denně. Při tom všem chodí na směny do práce. Bez ní by totiž neměl peníze a krást nechce. A možná se taky trochu bojí, že bez práce by mu v životě zůstalo fakt už jenom párno. Někteří kolegové vědí, že drogy bere. Někteří si toho ještě nevšimli. A těm se strašně směje. Tak jako tak je to pokaždé, když se krade na záchod, aby si šlehnul, trochu o nervy. A to i když se za své feťáctví Petr nestydí. „Je to prostě divný, táhnout se na záchod s náčiním a čekat, až tam nikdo nebude, abych si mohl plesknout,“ přemýšlí.
Petrova story je podobná všem ostatním, které jsme si vyposlechli: táta alkoholik, máma, která si našla nového přítele a založila další rodinu. Kolik je mladšímu bráchovi, nedokáže spočítat. „Jednou jsem se ho na to ptal a on mi odpověděl, že dvacet pět,“ říká se smíchem. „To bylo teda celkem psycho,“ dodává. Věříme.
Na počátku Petrova braní ale nebyly jen problémy doma. To spíš zrada. S kamarádem začali v šestnácti brát extázi. Ve velkém. Hodně ve velkém. Noční jízdy v klubech trvaly několik dní, ukončil je až začátek prázdnin. Petr musel za tátou na Slovensko, kde se na čas všechno uklidnilo. Jenže pak Petr zjistil, že jeho nejlepší kamarád ho podvedl. Perník, o kterém oba tak moc snili, si dal sám. To bylo porušení pravidel: měli si ho přece dát spolu. Navíc se mu to léto rozpadl vztah s holkou, a když se vrátil do Města, bylo rozhodnuto. Začne brát párno taky. Nejdřív šňupal, po roce ale přešel na jehlu. Je na ní dodnes.
„Ze začátku to byl fakt ranec zábavy, však to mám všechno na stories,“ dušuje se Petr. Na krátkých videích je spolu s dalšími kamarády. Dělají kraviny, brouzdají nočním městem, hrají frisbee s mobilem. Tančí v bytech a smějí se. Časem Petrovy příspěvky potemní. Fotky krystalů pervitinu střídají depresivní útržky vět, které doprovází naštvaný nebo naopak emotivní rap. Kamarádů na videích postupem času ubývá. Dnes Petr nikomu nevěří, smaží sám, toulá se po nocích, nebo naopak nevychází z bytu. Je to prý tak pro něj lepší.
Moje toxická je perník
Ze všeho nejvíc se Petr bojí toho, že si šlehne špatný perník. Toxická psychóza má v jeho podání úplně paradoxní podobu. Pokaždé, když si Petr shání drogu, podezírá toho, kdo mu ji prodává, že ho chce zabít. Z užívání se tak stala noční můra. Každá aplikace je doprovázena strachem ze smrti, nebo minimálně strachem ze špatného stavu. Jenže problém je, že po letech na jehle už žádný dobrý stav zažít ani neumí: je závislý tak moc, že by potřeboval dávky zvyšovat, aby se vůbec cítil „sjetý“. V tom mu ale brání jeho vnitřní strachy. Situace podle něj nemá žádné řešení. Nedůvěra se navíc rozrostla na celé jeho nejbližší okolí a v posledních letech ho provází i ostatními vztahy: náhodnými, milostnými, rodinnými. Musí tak být pořád ve střehu. Strašně ho to vyčerpává.
Lavička, na které s Petrem sedíme, se občas zatřese. Dvacetiletý mladík prakticky nedokáže sedět v klidu. Není to proto, že by právě v tuto chvíli byl tak moc pod vlivem drog, ale proto, že pod jejich vlivem není. Že je něco v nepořádku, ví sám a do našich debat jeho vlastní sebereflexe periodicky vstupuje. Na to, aby sám sebe neviděl realisticky, je totiž Petr až moc inteligentní. Žít s perníkem je pro něj stejně hrozné, jak žít bez něj.
Jak noc postupuje, Petrovy trhané pohyby – pro nás překvapivě – mizí. Nakonec sedí na lavičce v parku úplně v klidu. „Chybí mi vídat se s normálníma lidma,“ přiznává. „Kolem sebe mám samý košťata, lidi, co tě podělají pro jeden nápal. Lidi, kteří si na tebe vzpomenou, jen když už neví, s kým by se sjeli, a ví, že ty seš sjetej pořád. Lidi, kterým když napíšu jen tak, sám od sebe, dají zobrazeno a ozvou se za měsíc s tím, že si zprávy nevšimli,“ vyjmenovává mizérii svého sociálního života. Když se uprostřed hluboké noci loučíme, Petr si jede sehnat dávku. O pár dní později ale píše, že by rád přestal. „Můžeme jít někdy i na točený,“ navrhuje. Po pár dnech abstinence ale svůj boj vzdává.
Deset bodů za dealerák, osm za jehlu
„Zahrajem si krokety?“ zeptá se svého o deset let mladšího bráchy Kim. Po chvíli už oba bloumají po parku a udělují si body za různé propriety související s užíváním. Deset bodů za prázdný dealerák, jeden za víčko od jehly, osm za jehlu celou. Netrvá to dlouho a oba mají desítky bodů.
S perníkem začala Kim v šestnácti. Říká, že feťákem vlastně byla ještě předtím, než si dala první dávku. K té se dostala tak, že předstírala, že už bere dlouho – známá, která věděla, kde drogy sehnat, jí to uvěřila a po čase se Kim propadla do denní závislosti. To ještě bydlela s mámou v malé garsonce, kde musely pro nedostatek místa spát na jedné posteli. „Byly to nejhorší doby, ležela jsem vedle mámy, která se v noci budila, aby mě zkontrolovala. Já jsem byla najetá, ale alespoň jsem měla to srdce, že jsem spánek předstírala, abych jí nezpůsobovala další problémy.“
Konflikty, které se brzy začaly v domácnosti odehrávat, nakonec vyústily v Kimin odchod z domova. Netrvalo dlouho a tehdy mladá, dospívající dívka skončila na ulici. Tam zažila peklo v podobě pádu na úplné dno, ztráty důstojnosti, kdy pro drogy byla schopná udělat všechno. Jako žena navíc byla na ulici extra zranitelná a skutečnost, že bere drogy, její ohrožení ještě znásobila. Na tohle období by Kim podle všeho nejraději zapomněla, ale nejde to. I proto se s ním vyrovnává, jak nejlépe umí: otevřeně a sebekriticky.
Kim postupně ukazuje všechna místa, kde si obvykle sháněla párno. Není jich zrovna málo. Parkoviště, zašitá místa na sídlištích se poblíž ubytoven nebo klubů, rozlehlé travnaté plochy, kudy běžně moc lidí neprochází. Pozorovat tento svět očima drogově závislých ale znamená vidět i to, čeho si člověk bez závislosti běžně nevšimne. Předávky, domlouvání, hádky nebo aplikování – tomu všemu poskytuje potemnělé město zdánlivě bezpečný prostor.
Vzhledem k tomu, že se Kim podařilo před mnoha měsíci ze závislosti vymanit (jak sama říká, měla na rozdíl od dalších lidí celou řadu motivací), umožňuje nám její průvodcování nahlédnout komunity závislých ještě z jiného úhlu. Z odstupu. Podobně jako Jana, Petr nebo Markéta, neměla Kim nikdy problém o svém užívání psát na internet, a to jak v době, kdy byla čistá a zaznamenávala svůj boj se závislostí, tak v okamžicích, kdy se jí kvůli problémům s psychickým zdravím opakovaně děly relapsy a do závislosti znovu upadala. Milující prostředí a starostlivá matka, stabilní vztah i schopnost věnovat se vlastním problémům i v jiné než závislostní perspektivě, jí však umožnily s drogami přestat.
Bez léčby to jde
Terapeut Pavel Nepustil, mimo jiné autor knihy Bez léčby to jde, právě k takovým momentům odkazuje. Knihou popisující příběhy mladých uživatelů pervitinu, kteří zvládli začít abstinovat (či užívat velmi občasně a vědomě), bourá Nepustil některá zažitá paradigmata. Třeba to, že pro skutečnou „léčbu“ musí člověk absolvovat odborné, dlouhodobé pobyty v léčebnách, nebo že není možné mít drogy nějakým způsobem pod kontrolou.
Nepustil na jednotlivých příkladech dokládá, že právě motivace, zázemí a také okamžik, kdy člověku dojde, že už páchá věci, které by nikdy střízlivý neudělal, hrají roli v postupném upouštění od braní. Pro Kim byl prvním z takových momentů ten, kdy si sjetá uvědomila, že se s dalšími kamarády nachází v cizím bytě. Zrovna ho totiž vykrádali, aby měli za co koupit drogy. Propukla u ní panická ataka a šok, který jí situace způsobila, stál na počátku první dlouhé, letité abstinence.
K drogám se pak znovu vrátila, jenže to bylo jen horší. Recidivní uživatelé totiž i po letech bez drog prakticky začínají na dávkách, které brali v období největších raušů. Brzy se tak Kim dostala do podobné situace jako Petr: dávky jí nic nezpůsobovaly, ale mohla díky nim jakžtakž fungovat. Vstát z postele, vyvenčit psa, vrátit se zase domů, komunikovat s přítelkyní, která celému tomu koloběhu přihlížela a nevěděla, jak Kim pomoct. Nakonec stačilo, že s ní v nejtěžších chvílích byla a že to s ní nevzdala.
V druhé, dlouhé epizodě užívání Kim skoro přestala vycházet z domu. Bála se, že to na ní každý pozná, že ji lidi sledují, že potká ve městě mámu, které dřív hodně ubližovala. Autem pro párno a zase zpět. Když už z bytu jednou za čas vyšla, nikdy si nesundala sluneční brýle. Ani ve tmě. Když se spolu procházíme po městě, předvádí typické pohyby a máchání rukama, vykroucení, podle kterých jde uživatele párna jednoduše identifikovat. „To by mě fakt nenapadlo, že pár měsíců poté, co přestanu, budu muset předvádět, že jsem sjetá,“ směje se Kim. Několik let těžké závislosti ji ale naučilo, že nikdy nesmí říkat nikdy. I proto o sobě pořád mluví jako o závislé.
41,9
Jak sama Kim říká, opakem závislosti je „connection“. Tedy napojení. Na sebe, na své problémy, na blízké okolí, na vztahy, které člověk buduje a udržuje. V tom se Kim vlastně shoduje s Markétou, která k nutnosti omezit svou závislost také došla více méně sama, když se už přestala poznávat. Kim to stálo ale mnoho let námahy, propadů na úplné dno i práce na terapiích. To Markéta to měla trochu snazší – i proto, že nejaktivnější období užívání pervitinu u ní netrvalo tak dlouho.
„Řekla bych, že já na tom jsem teď dost dobře, dokážu drogy odmítnout, dokážu být čistá. Ale znám i lidi v mým věku, co si normálně píchaj, což je už prostě extrém. Nemají nad tím žádnou kontrolu,“ zamýšlí se nad svým příběhem Markéta. „Nejhorší je, že tyhle lidi by pro drogy udělali všechno, a proto se jim prostě nedá věřit. Jsou schopni vykrást byt svýmu nejlepšímu kámošovi. Nedokážu si představit, že bych to třeba já nechala zajít někdy takhle daleko. Protože i když musím přiznat, že mě pervitin hodně změnil, pořád jsem to já a mám nějakou soudnost. Moje priorita vždycky bude rodina a přátelé. Ne drogy,“ vysvětluje a její příběh zní jako další v řadě z Nepustilovy knihy.
Své účty na sociálních si Markéta, Kim, Petr i Jana ale ponechali. Jejich příspěvky se od sebe v mnohém liší, jeden aktér v nich ale dominuje stále: perník v různých rolích a situacích. Jako vzpomínka, varování nebo destruktivní, manipulativní „kamarád“, kterého se nejde zbavit. Když si s obavami rozklikneme jedno z posledních stories Perníkové Medúzy Jany, bliká na něm číslo. 41,9.
Tolik má v tuto chvíli Jana kilo.
* * *
V České republice je podle posledních průzkumů na 32 tisíc uživatelů pervitinu ve věku mezi 16 a 64 lety. Nejvíce uživatelů se nachází v Ústeckém kraji, Praze a Moravskoslezském kraji. Jen v roce 2019 bylo policií odhaleno 326 varen. Z dlouhodobého hlediska je největší nárůst závislostí právě mezi uživateli pervitinu.
Podle odhadů vzrostl počet lidí závislých na této droze za poslední dekádu o asi 40 procent. Mladiství a dospívající patří k nejzranitelnějším skupinám, co se rizik spojených se závislostí i užíváním samotným týká. Zároveň je jejich závislost velmi těžce vysledovatelná: z pochopitelných důvodů o ní v dotaznících mlčí.
Navzdory tomu, jak časté jsou zkušenosti s drogami mezi různými generacemi, se o drogách pořád informuje nedostatečně. Pověstné metodiky prevence, kdy do škol chodí mluvit v lepším případě bývalí uživatelé, v tom horším policisté, mají na mladé lidi spíše opačný efekt, než jaký si kladou za cíl. Temné příběhy o nezvládnuté závislosti vzbuzují v mladých lidech zvědavost – pokud se tedy s drogou ještě nesetkali. Pokud ano, mají z návštěv policistů akorát tak legraci. Mnohdy vědí o užívání to, co si ani zkušení kriminalisté neumějí představit.
Mezi nejzávažnější překážky zlepšení situace závislostí mezi mladými lidmi ale řadí odborníci a odbornice akutní nedostatek dětských psychologů a psychiatrů. Česká republika se s ním potýká dlouhodobě – především za koronavirové pandemie ale vzrostl počet mladých lidí, u kterých propukly duševní problémy. Ty mohou leckdy vyústit v závislost. Jenže chybějí lékaři i místa, kam se dospívající mohou obracet.
Text jsme mohli napsat díky ochotě řady lidí sdílet s námi své nelehké příběhy. Děkujeme jim za otevřenost a ochotu.
Autoři jsou redaktoři Alarmu.
Text vznikl s podporou Nadačního fondu nezávislé žurnalistiky.
Rozšířené vydání reportáží bude brzy uvedeno v knize PIKO: Jak se nejslavnější česká droga stala součástí naší každodennosti, kterou připravuje Nakladatelství Alarm.
Přečtěte si všechny texty série PIKO.