Dnes už se nedá vytvořit něco šokujícího, důležitá je upřímnost, říká slovenská spisovatelka Nicol Hochholczerová

Se slovenskou prozaičkou jsme si povídaly o výhodách i úskalích literárních soutěží, upřímnosti v psaní, důrazu na formu i feministické literatuře.

Svým debutovým románem Táto izba sa nedá zjesť, jenž vyšel v nakladatelství KK Bagala, zaujala slovenská prozaička Nicol Hochholczerová nejen slovenské publikum. Kniha, která do konce roku vyjde v nakladatelství Větrné mlýny i v českém překladu, popisuje zneužívání mladé dívky na základní škole jejím o desítky let starším učitelem. Syrová, fragmentarizová próza vyniká jasným literárním uchopením a tvrdostí vůči všem postavám. Hochholczerové prvotina se stala slovenskou senzací a rozproudila debatu o nevhodných vztazích i feministické literatuře současnosti.

Tereza nie je jeho dcéra, mohla by byť, ale nie je, jeho dcéra má kučeravé vlasy, a Tereza rovné, spľasnuté okolo tváre. Jeho dcéra má drobný nos a Tereza orlí, k nemu husté obočie a pery, na ktoré by sa hodil rúž, kým jeho dcéra má namiesto úst úzku čiarku ako na prasiatku, takú úzku, že sa do nej nezmestili žiadne mince jeho otcovstva, púšťala ich na zem a zamykala sa v izbe. Tereza má pery, ktorými ho teraz bozkáva, jazyk mu medzi ne padá ako zlatá minca, Ivan počuje tú mincu cinknúť, počuje, ako si ju Tereza doma šúcha o stehná a rodičia sa jej pýtajú, kde si bola, a počuje aj, ako Tereza hovorí so Silviou v meste, a celý čas sa jej trasú ruky.

Jakou roli sehrály v literárních začátcích mladé autorky literární soutěže? Proč si zvolila autorka zrovna žánr konfese? A jak se staví ke kontroverzi, kterou vydání její knihy spustilo? Sleduje zahraniční debatu a knihy, které se věnují podobným tématům? A jak moc je pro autorku důležité formální uchopení tématu? O tom jsou nové Kvóty.

Čtěte dále