Dřu se tady proto, abych pak v Polsku mohla pracovat za těch pár grošů

Toto je druhý díl reportáže. První díl si můžete přečíst zde.

Nad ránem, někdy kolem půl čtvrté, mě probudila bolest ruky. Zřejmě ve chvíli, kdy přestal účinkovat brufen. Byla jsem unavená, celá rozlámaná a bolavá. S vypětím všech sil jsem v pět vstala, oblékla se, nasnídala se, udělala si kafe a sešla dolů do tmy čekat před halu.

Inspekce dnes nedorazila, i když jsme se na ni tak připravovali. Prý přijdou někdy později. Pracovala jsem dnes s Dominikou, která je stejně jako já ročník 77. Všichni ji zjevně mají rádi, je s ní legrace. Pracuje ale obvykle na poli, takže se nevídáme. Jezdí pracovat do Německa už třetí rok, protože její manžel před pár lety začal pít a ona sama neutáhne náklady na dům a život. Žije ještě s maminkou, která má důchod 1200 zlotých. Maminka pracovala celý život jako švadlena. Dominika si prací v Polsku vydělá něco kolem tří tisíc zlotých. Než přišla sem, sklízela žampiony tady v Německu, pracovala každý den dvanáct hodin i víc. Měla za to pět tisíc zlotých měsíčně. Jenže si namohla záda a musí chodit na rehabilitace. Hned po návratu – domů se vrací za 14 dní – jde na další. Rehabilitace jsou naštěstí hrazené pojišťovnou. „Ale lázně jsem si musela zaplatit sama a stálo mě to dva tisíce zlotých na deset dní,“ vyprávěla. Říkala, že ty zdravotní problémy má od doby, co takhle jezdí vydělávat do Německa, ale že zas bez práce nejsou peníze, takže nemá na vybranou. Když tu někdo onemocní z těžké fyzické námahy, jede se pochopitelně léčit do Polska.

Když mi to vyprávěla, smála se u toho, vůbec nepodávala svou situaci jako nějakou tragédii. Dominika má opravdu šťastnou povahu. Tady je to navíc lepší práce než na těch žampionech, ale stejně jí přijde, že je tu trochu málo času na spaní. S tím se nedá než souhlasit.

Ztratila kontakt s rodinou

V kuchyni jsem se na stanovišti u prkýnka potkala i s Bośkou, se kterou jsem už párkrát mluvila. Říkala mi, že předtím pracovala v Holandsku, taky na sběru žampionů, a že tam platili 9,40 eura na hodinu, hotel stál 70 eur na měsíc a jednorázově se platil nějaký poplatek 150 eur. Bylo to tam prý mnohem lepší než tady. Bośka takhle jezdí od covidu, předtím měla cateringovou firmu v jedné vsi na jihu Polska, která prosperovala, měla měsíční příjem čtyři tisíce zlotých. Je majitelkou domu, který má tři pokoje a kuchyň. Její muž pracoval jako svářeč, ale taky přišel o práci a teď dělá načerno. Bośčina firma během covidu zkrachovala, ale naštěstí jí nezůstaly žádné dluhy. Jen kdyby chtěla znova začít, musela by firmu budovat od základů. Je jí 53 let.

Tolikrát jsem za poslední měsíce opakovala větu, že pracovní podmínky jsou jen jedny, protože na světě bude vždycky dost lidí, kteří budou ochotni odjet do jiné země a tam se udřít k smrti. Ta slova ale vlastně neměla obsah, který mají teď.

Stály jsme s Bośkou na stanovišti úplně vzadu, kde na nás nebylo moc vidět, a bylo nám tam fajn. Najednou přiběhla Edyta a začala na Bośku řvát. Šlo o to, že Bośka chce jet domů, ale nějak přišla o mobil a je pro ni složité si tady v Německu zařídit novou simku. Je k tomu potřeba nechat si ověřit identitu, Bośka by s tím asi potřebovala pomoct, a Edyta to nechce udělat. V tu chvíli se Bośka úplně sesypala a řekla, že nemá kontakt s domovem a začala strašně plakat a nemohla se zastavit. Edyta ještě chvíli hulákala a pak šla. Řekla jsem Bośce, že si může zavolat z mýho telefonu. Ona mi řekla, že mi dá číslo na tu skvělou práci v Holandsku na těch žampionech, že bych tam mohla jet i s manželem. Bylo mi divné, že nepožádala o telefon někoho jiného, vždyť tu tolik lidí má polský telefon.

Další den ráno jsem šla do kuchyně. Darek mě ze začátku posílal do kuchyně automaticky, hned jako první. Pak si ale všiml, že tam chodím ráda, takže mě hlásí vždycky jako poslední. Dnes naštěstí zaznělo po odmlce ještě „Olka do kuchni“ a mně se ulevilo. Pracovala jsem s Ewelinou. U práce hodně nasmály, hlavně když nám šéfová Iwona dala předělávat cibule, abychom se je naučily správně loupat. Vzájemně jsme se obviňovaly, že cibule té druhé nejsou dost dobře oloupané a rozesmály jsme v jednu chvíli i Iwonu. To je naše nová šéfová. Vystřídala Bognu, která někam odjela, a musím říct, že i když dost ječí, mám ji fakt ráda, protože je s ní legrace, je chytrá a není zlá.

Iwona je protivná doopravdy jen ve chvíli, kdy je toho moc, jinak je ten jekot jenom takový divadlo a naučila jsem se s ní vycházet. Práci v kuchyni mám mnohem radši i proto, že i když se tam řve, nejezdí tam na tom svým vysokozdvižným vozíku ten zkurvysyn Darek, co na salátech pořád někoho šikanuje. Tuhle hulákal na Sabinu, že nic nedělá, ve chvíli, kdy jsem vysypávala naši přepravku a ona neměla kam vyhazovat zbytky.

Večer jsem Bośce zopakovala svou nabídku. Pochopila jsem, že se toho telefonátu bojí. Měla zjevně úzkost, jestli jsou doma všichni v pořádku. Byla u toho i Magda, která se rozčilovala, že ji Edyta nechce pustit domů, aby doprovodila dceru na operaci kolena, a že podá výpověď, protože dítě je důležitější. Edyta si totiž myslí, že si operaci dcery vymyslela, aby mohla odjet na prázdniny. Když se asi po dvou hodinách vrátily a seděly jsme na lavičce ve dvoře, ujišťovala se u mě Magda, že si taky myslím, že dítě je přednější. Tak jsem řekla, že jasně, že má pravdu, že není nic důležitějšího.

Bośka si zavolala, mluvila asi čtyři minuty, a když se vrátila, úplně zářila, smála se, svítily jí oči a říkala, že je všechno doma v pořádku, a pořád mi děkovala a chtěla mi za odměnu dát číslo na tu perfektní práci v Holandsku.

Krásný čas na poli

Pátek je definitivně nejlepší den. Vzbudila jsem se v pět jako první a lekla se, že jsme zaspaly. Pak ale vstala moje spolubydlící Justyna, a tak jsem vstala taky. V kuchyni jsem se jí zeptala, v kolik dnes začínáme, a ona říkala, že o půl sedmý. To jsem včera přeslechla.

Měla jsem tak ráno víc času, a když jsem přišla na místo, kde se scházíme před vstupem do haly, dorazila úplně zářící Bośka, že dobře spala a že je ráda, že ví, že je doma všechno v pořádku. Nás dvě poslal Darek do kuchyně loupat cibule. Když jsme loupaly druhý pytel cibule, někdo na nás zavolal, že jedeme na pole.

Radostně jsem si šla přezout boty, abych si tentokrát vzala holínky, a vyběhla k autu, kde už čekaly dvě další kolegyně a Wieša. Nadšeně jsem říkala: „Jedeme na pole, to je super!“ a kolegyně vedle mě na to: „Jo, pokud nepřijde šéf.“

Svítilo sluníčko, i když ze začátku byla ještě trochu zima. Jely jsme na místo, kde jsem byla na poli už minulý pátek, a začaly jsme plít. Jiný kolegyně jezdí sbírat saláty, ale tam jsem ještě nikdy nebyla. Wieša si při práci ráda povídá, tak s ženskejma řešily děti a vnoučata, i rodiče a tak vůbec život. V jednu chvíli se na mě otočila a řekla: „Jsi pracovitá dívka“ a zářivě se na mě usmála. To byla první pochvala, kterou jsem si tady vyslechla, když nepočítám to, že dodělám úkol v kuchyni a nikdo mě neseřve, že je něco blbě.

Když jsme plely vkleče, říkala, že nesmí přijet šéf a vidět to, protože by se zlobil. Neví, co by se stalo, ale bylo by to hrozný. Jeho představa je, že budeme všechno dělat vestoje nástroji, a zakazuje shejbání. Jenže ono se to motykou dělat nedá. „On tomu nerozumí,“ řekla Wieša a opravdu, na některých místech, kdybychom to dělaly jen motykou, tak bychom mu musely vykopat ty jeho saláty, protože plevel je pod nimi. Tak jsme to dělaly rukama a motyky jsme měly pořád u sebe, abychom mohly rychle začít předstírat, že to děláme motykami.

Wieša prosadila, že ženy mohou řídit ta velká devítimístná auta. Před jejím příchodem sem to směli dělat jen muži. Ona sama má řidičák na autobus, protože chtěla být řidičkou autobusu, ale nakonec se jí nestala – asi hlavně proto, že nedávala práci v noci. Když žila v Polsku, vydělávala 1400 zlotých měsíčně a to bylo strašně málo, proto si našla tuhle práci, ale moc se jí stýská po manželovi. Těší se, že spolu budou ve stáří žít v jejich domě, do kterého teď investuje všechny peníze, které tu vydělá. Pracuje tu už pět let.

I když je ta práce taky jednotvárná, čas na poli ubíhá rychle. Byly jsme tam šest hodin a klidně bych tam byla dál. V jednu chvíli jsme se dostaly k cizím jazykům a Wieša říkala, že žádné neumí, ale pak se zasmála a řekla: „Umím ale trochu rusky!“ a začala zpívat písničku Pusť vsegda budět solnce. Přidala jsem se a pak další ženský. Jak jsem rukama hrabala v té hlíně, svítilo sluníčko a zpívaly jsme si, říkala jsem si, že kdyby byl každý den, jako je tenhle, byla bych tu klidně pořád.

Kontrola, která nás neviděla

V pondělí přišla dlouho očekávaná kontrola. V hale byl skutečně stojan s rukavicemi a čepci na hlavu, byla tam taky nová lékárnička. Marcus, majitel farmy a Edytin manžel, měl proslov, který překládal Darek. Dozvěděly jsme se, že nesmíme vycházet ven z haly, že nesmíme mít nic u sebe a že máme pracovat, jako by nebyl žádný stres. Darek mě poslal do kuchyně, kde jsem pracovala s Łucjou, která si pořád šahala rukou na zápěstí. Tak jsem se ptala, jestli ji to bolí, a slíbila jí, že jí donesu brufáče. Měla radost. Děti má odrostlý a má v Polsku práci, která není tak špatně placená (3500 zlotých). Potřebovala si jenom na něco našetřit a vrací se zase zpátky. Patří k těm lidem, kteří ze své mzdy v Polsku nějak vyjdou, ale nemůžou si koupit už nic navíc.

V osm nás převeleli na saláty, včetně Iwony, naší šéfový, a kuchyň jsme úplně zavřely. Pracovaly jsme pomalu, bylo to strašně divný. Najednou jsem periferně viděla, jak někdo stojí vedle lékárničky a za chvíli procházeli kolem mě. Byli to dva muži a povídali si s Darekem. Koukla jsem na ně, ale oni nás neviděli, prošli kolem nás, jako bychom tam nebyly. Skončily jsme za deset minut dvanáct. Musely jsme uklidit halu, která se normálně před obědem neuklízí. Nesměly jsme do dvanácti vylézt ven, ženský byly podrážděný, byly jsme šest hodin bez jídla, vody a cigaret. Většina z nás nešla celou tu dobu na záchod, protože jsme tam chodit neměly. Já jsem to ale nevydržela a jednou jsme se vyčůrat byla.

S Gabryšou na pole

Mám novou spolubydlící Gabryšu, která se vrátila z dovolené a spí nahoře na palandě na třetí, nejvyšší posteli. Není ani alkoholička, ani sociální případ, ani nemá žádnou psychickou poruchu, je to normální a strašně milá ženská a já jsem se přistihla, že se večer těším „domů“, že tam bude někdo perfektně normální a milej, a začíná mi být líto, že už tak brzo jedu domů.

Potkaly jsme se v kuchyni. Oznámila mi, že mi přeskládala věci v ledničce, že se vrátila z dovolené a spí u nás v pokoji, takže tam teď budeme čtyři a za pár dní, až se vrátí Jola, nás bude pět. Žila třicet let v Itálii a s italským manželem vychovala jedno dítě. Pak se rozvedli, ona se vrátila do Polska a zjistila, že se prací v Polsku neuživí. Exmanžel jí ze začátku pomáhal, ale nechtěla toho zneužívat, a tak začala jezdit do zahraničí na práci.

Díky Gabryše mě v pátek kolem osmé odvolali z kuchyně, že jedu na pole. Vyběhla jsem a jela jsem na sběr salátů, a dokonce s Gabryšou! Svítilo slunce, byla to paráda.

Gabryša, Izabela a Marta a já jsme se postavily k takovému pásovému přepravníku u vozu, Monika, to je úplně mladá holka, o které jsem si ze začátku myslela, že patří mezi studentky-brigádnice, řídila traktor a čtyři lidi byli nahoře a saláty, které jsme dávaly na přepravník, skládali do přepravek. Hodně na nás křičeli a nadávali nám. Třeba že dál dáváme na pás saláty, když oni právě nemají přepravky. Pak se jim nelíbilo, že se shýbám tak, že pokrčím kolena. To prý šéfová Edyta nedovoluje a člověk se má ohýbat tak, že nohy zůstanou rovné, nepokrčené. Gabryša mi všechno trpělivě vysvětlovala a posbíraly jsme saláty až do konce pole. Taky jsme se co hodinu zastavily a daly si cígo. Když jsem říkala Gabryše, že je to super, varovala mě, ať o tom nemluvím na hale, a když se mě někdo zeptá, jaký je to na poli, ať řeknu, že je to těžká práce. Což tedy je, fyzicky asi větší záhul než práce v hale, ale je to venku a jsou tam ty pauzy na konci pole. Gabryša mi vyprávěla, že na poli zhubla za dva měsíce devět kilo.

Najednou nastal zmatek a začaly jsme dávat saláty do přepravek, ale jiné a z jiného záhonu, a potom jsem viděla, jak se blíží Marcus. Všichni panikařili a byli jak opaření, že jede šéf, a chvíli mi říkali, ať rychle sbírám, a pak zase naopak, ať toho rychle nechám. Byli úplně vyděšení a nikdo nevěděl, co máme dělat. Marcus, který vypadá blahobytně a dobrácky, trochu jako přerostlý hobit, a který vždycky na statku laskavě promlouvá se zákazníky, se pomalu blížil na nějakém vozítku, a jak jsem ho tak viděla a cítila tu paniku a poníženost kolem sebe, cítila jsem k němu odpor.

Vrátily jsme se z pole a šly jsme do haly loupat cibule. Dnes se tedy nekončí ve dvanáct, i když je pátek. Kolegyně Marta vyprávěla, že jezdí pracovat do Německa dvakrát ročně. Jezdí i na chřest na sever Německa, kde je na hodinu osm eur, ale není tam na poli, tam jsou jen Rumuni. Poláci pracují na hale. Po hodině přišla do kuchyně Wieša a zeptala se, kdo chce jít na nákup, a já se okamžitě přihlásila a spolu se mnou i Maryša a asi čtyři další ženský. Řekla nám, že máme být za chvíli před ubytovnou, že nás nabere. Rychle jsem běžela nahoru, převlíkla se, umyla si vlasy a běžela jsem před ubytovnu čekat na auto. Jak jsem tam stála, slyšela jsem, že někdo volá, že posílil zlotý vůči euru a ženský byly z tý zprávy nadšený.

Nákupy a volby

Stály jsme před jejich ubytovnou a čekaly. Popošla jsem, abych byla na sluníčku – měla jsem mokré vlasy a byla mi zima. Maryša to viděla, popošla taky, roztáhla ruce, usmála se do slunce a řekla: „Německé slunce!“ Cítila jsem, že je nádherný den. Řekla jsem Wieše, ať na mě nečeká, že dojdu po nákupech domů pěšky.

Potkala jsem se u nálupáku se Stašou a chvíli jsme si povídaly. V Polsku vydělávala 2400 zlotých. Ptala se, jak je to v Česku, a já jí říkala, že vydělávám na bydlení, ale jsme dva. „To pak jde, když jeden vydělá na bydlení a druhý na jídlo, ale já jsem sama,“ řekla smutně. Seděla na obrubníku u obchoďáku a působila tak zranitelně a jemně. Skoro jsem nepoznala, že se jedná o tutéž ženu, která má na hale rychlé až trhané pohyby, jede jako stroj, nikdy se neusměje a umí být nepříjemná a zlá. „Je to tady tvrdý,“ říkala. V Polsku vyjde tak tak s nájmem a jídlem, ale potřebuje taky nějaké léky a už si pak nemůže koupit například boty. Každý výdaj navíc je problém. Její třicetiletý syn si chtěl koupit byt a ona ho od toho zrazovala, protože hypotéku by platil až do důchodu. Teď mu pomáhá spořit s tím, že až ona bude v důchodu, tak on se o ni postará. Taky se ptala, proč Poláci jezdí do Česka pracovat, když tam máme taky nízké mzdy.

Chtěla jsem se vrátit pěšky, ale cestou zpátky mě nabrala Wieša, když jela kolem svým osobním autem. Wieša je jediná ze zaměstnankyň, která tady má vlastní osobní auto. Cestou domů jsme si povídaly a já se jí zeptala, jestli chodí k volbám. Ptala jsem se i jiných kolegyň, ale zatím mi všechny řekly, že nechodí. Ne tak Wieša. „Chodím a volím křesťanské strany, protože jsem křesťanka. Volím PiS, ale pro mě je politika strašná magie, vůbec nechápu, proč je tolik politických stran, dřív byla jedna a stačilo to,“ vysvětlila mi svůj postoj k volbám. Strávily jsme spolu v autě hezký čas a náladu mi nezkazilo ani to, že jsem, když jsme dojely domů, dostala vynadáno od Justyny za to, že jsem se flákala po nákupech, když jsem měla uklízet ubytovnu. „Copak jsi zapomněla, že máš dnes úklid?“ sepsula mě na dvoře. Fakt jsem na to úplně zapomněla.

Večer jsem telefonovala s Tomášem, a protože jsem měla špatnej signál, došla jsem až k ubytovnám, které jsou na druhé straně dvora. Ozývala se odtamtud muzika, a když jsme kolem deváté dotelefonovali, viděla jsem, že tam jde Gabryša. To mi dodalo odvahu, s Gabryšou se nebojím ničeho, a tak jsem se tam šla podívat. Vešla jsem a tam byl rozjetý večírek, pouštěla se tam hudba a tancovalo se. Hned jsem se přidala, jen tedy nabídky tvrdého alkoholu jsem odmítala, a když to nešlo, tak jsem si jen cucla, protože jsem myslela na to, že ráno musím vstát. Bylo to veselé a byla jsem šťastná, když jsme tancovali. Pátky jsou tady fakt nejlepší dny. Poslouchali jsme různý polský hity, třeba Piątunio. Moje kolegyně, které text znaly nazpaměť, zpívaly:

Už to nevydržím, nevydržím, nevydržím
Budu mít to
I to i tamto
Auto a dobrý cash
Jak di Caprio
Bude ze mě vlk
Chvilku to bude trvat
Hladce stoupám po žebříku
Americký sen
Ale v pátek chvilku po páté mám v hlavě jenom dance
A dnes nás určitě nikdo nezastaví

Byl to večírek na rozloučenou, odjížděly tři kolegyně. S jednou z nich, Izabelou, jsem si povídala poprvé, seděly jsme spolu chvilku venku na lavičce. Vyprávěla nadšeně, jak se těší domů, jak musela odjet pracovat kvůli tomu, že si vydělala jen asi dva tisíce zlotých, když pracovala v Polsku v obchodě ve skladu. Nevyšla s tím. Výhledově se chystá do Holandska, kde by měla mít lépe placenou práci. Jiná kolegyně Aldona mi vyprávěla, že tu je už rok a půl. Než přijela sem, pracovala jinde v Německu, kde dostala číslo na Edytu, tak přijela sem a tady je to lepší práce, lepší podmínky. V Polsku si vydělala jen 1600 zlotých měsíčně v pekárně, přitom jen za nájem platila víc jak tisíc zlotých. Patnáct let žila v Itálii, kde se starala o děti a seniory. Má šestnáctiletou dceru, která bydlí u příbuzných.

V deset večírek skončil a všichni šli spát. Jen dvě kolegyně byly tak opilé, že to vypadalo, že odejít nezvládnou. Vracela jsem se s Gabryšou na naši ubytovnu a bylo mi lehko u srdce.

Týden pekla

Tolikrát jsem za poslední měsíce opakovala větu, že pracovní podmínky jsou jen jedny, protože na světě bude vždycky dost lidí, kteří budou ochotni odjet do jiné země a tam se udřít k smrti. Ta slova ale vlastně neměla obsah, který mají teď. Nemůžu se srovnat s tím, že lidi kolem mě dobrovolně tráví čtrnáct hodin denně v práci a na množství hodin říkají: „Aspoň si víc vyděláme.“ A pak vidím večer ty ztrhané tváře, prázdné pohledy a únavu, která všechny zmáhá. Vidím, jak jsou na sebe lidi z vyčerpání zlí a jak už prostě nemůžou dál. Vzpomínám, jak přišla Maryša nadšeně zvěstovat naději, že dnes budeme prý končit už v šest! To bylo minulý týden, protože tento jsme nekončili před osmou. Radost, když už konečně je konec. Ale zároveň radost, že odpracovaných hodin je tolik. Moje kolegyně si tu realizují sny, že si koupí byt, že se zajistí na stáří, že pomůžou dětem, některé tu zůstanou už napořád, protože jim ta práce tady zničí jejich životy doma a taky hodně z nich pije.

Jezdím teď na pole každý den. Tedy jen v neděli jsme nebyli, protože to oficiálně nepracujeme, takže jsou všichni v hale. Někdy je to skvělé, ale když prší, je to náročné. Poprvé, když pršelo, vytáhly si ženský pracovní nepromokavé oděvy a oblékly si je. Já žádný neměla a za chvíli jsem byla úplně mokrá. Ale i když jsem byla totálně promočená, byla mi zima a v gumácích mi čvachtala voda, stejně čas na poli ubíhal rychleji než v hale. V úterý jsme se vracely z pole už v šest. Kolegyně se ptaly, jestli musíme ještě do haly, a Edyta, která pro nás přijela, řekla, že si můžeme vybrat. Marta na to zahlásila: „Ó šéfová je velká!“, což Edytu urazilo, asi v tom cítila výsměch, a popuzeně řekla, že jestli chceme, ať na tu halu klidně jdeme. Ale nikdo nechtěl. Jenže po příjezdu domů se ukázalo, že zítra má být zase nějaká kontrola, tentokrát od odběratele, a že musíme uklízet. Skončily jsme skoro až v jedenáct večer a druhý den jsme v práci měly být v půl šesté ráno. To znamená vstát v půl páté. Pět hodin spánku.

V šílené únavě jsem jela druhý den ráno na pole, pršelo. Mám už pracovní oblečení, Gabryša měla dvoje a jedno mi půjčila. Když ale hodně prší, stejně promokneš. Do holínek mi natekla voda, kontrola přijela na pole, když jsme sbíraly brokolice, ten pán si nás vyfotil, šly jsme polem, které bylo úplně mokré, a poprvé se stalo, že tam nic nebylo, žádné dost velké brokolice, takže jsme tím polem jen šly a ten pán si nás fotil a vypadalo to, že snad ani nic neděláme. Cítila jsem se hrozně.

Pak jsem měla ohromný štěstí, že jsem jela před obědem autem s Gabryšou a Monikou na jiné pole hledat „mikrofony“ – to je taková zelenina, která vypadá jako malé brokolice. Po cestě jsem se ptala Moniky, které je dvacet, proč tu dělá, a ona mi vysvětlovala, že se v Polsku nedostane do práce jinak než autem a že nemá na to, aby si ho koupila. Bydlí na venkově. „Dřu se tady proto, abych pak v Polsku mohla pracovat za těch pár grošů,“ smála se. A Gabryša ji doplnila: „Pracujeme tu proto, abychom mohly pak žít svobodně.“

Přijely jsme z pole. Nemohly jsme si usušit oblečení kvůli kontrole, která dnes probíhala. Nesměly jsme vůbec do umývárky, kde je sušička. A mokré oblečení za hodinu na topení neuschne. Na oběd byla jen hodina, stihla jsem sníst jen půlku jídla, ale Gabryša mi dala polívku, kterou jsem rychle vypila. Je fakt zlatá. Pak jsme se zas oblékly do mokrého a jely na pole a rychle jsme pracovaly.

Stávka, která nevyšla

Další den jsme sbíraly saláty a rvaly je do přepravek, neměly jsme totiž pás, který by práci urychlil. Plné přepravky jsme zvedaly a podávaly kolegům v náklaďáku, kteří nám zase zpátky házeli přepravky prázdné a tak pořád dokola. Občas nám někdo z vedení zavolal, aby se zeptal, kolik jsme toho udělaly. Pracovaly jsme rychle, i když na nás nikdo nedohlížel.

Poprvé za celý měsíc jsem cítila kromě rezignace a snahy pracovat co nejrychleji a co nejlépe, ještě něco dalšího. Mluvilo se o tom, že až se vrátíme večer z pole, určitě nás ještě pošlou pracovat do haly. Jenže tento týden už to fakt přehánějí. Zítra budeme vstávat dokonce ve čtyři, protože šichta začne už v pět, a to jsme se večer dostaly do postele pozdě. Předevčírem se na ubytovně zas do jedenácti v noci uklízelo, takže na spánek pak po večerní hygieně nezbylo ani pět hodin. Už tři předchozí týdny byla práce vyčerpávající, teď se ale požadavky vedení proměnily v peklo. Prý je v supermarketech nějaká akce na saláty, tak proto musíme tolik pracovat.

Daly jsme si krátkou pauzu na cígo a ženský si mezi sebou rychle něco říkaly polsky. Pak ke mně přišla Gabryša a zeptala se „Czy wiesz, co to jest strajk?“

„Vím,“ odpověděla jsem pobaveně, „to je taková pěkná polská tradice.“ A pak jsme obě najednou vyhrkly „Solidarność“ a rozesmály se.

Po chvíli, to už jsme zase pracovaly, mi Ewelina, která sbírala vedle mě, vysvětlila, že až se setmí a vrátíme se na statek, ani jedna z nás, co jsme na poli, nepůjde na halu, kde bychom pracovaly dalších několik hodin. Musíme to tak ale udělat všechny: „To je hodně důležitý, abychom byly jednotný.“ Přikývla jsem, že chápu, a slíbila, že to nezkazím. Pak jsme se zase honem honem daly do práce, abychom toho do setmění stihly co nejvíc.

Pracovaly jsme ten den už dvanáct hodin, když se začalo stmívat. Blížil se okamžik, kdy se mělo ukázat, zda jsme skutečně schopné se postavit vedení a nejít na halu. Pak ale přijel jeden ze šéfů a řekl, že zpátky nepojedeme, že ještě musíme nasbírat hodně salátů. Rozsvítil světla u traktoru a my pokračovaly v práci za svitu reflektorů, i když jsme byly všechny tak unavené, že jsme se motaly. Bolavýma nateklýma rukama jsme řezaly saláty a skládaly je do přepravek, které jsme plné s námahou vyhazovaly nahoru do náklaďáku. Pokračovaly jsme tak ještě víc než hodinu, a i když se ozývaly hlasy, že už nemůžeme, všechny jsme dál pracovaly. Tím, že jsme zůstaly na poli i za tmy, jsme přišly o onen okamžik, kdy bychom mohly říct, že na halu rozhodně nepůjdeme. Vzdor se utopil v nekonečném vyčerpání.

Večer pak přišla na ubikaci Edyta, trochu pod vlivem, zjišťovat, jestli se nezlobíme. Všichni se únavou motali, ale nikdo jí nic neřekl, jen Gabryša říkala: „Ale Edyto, jestli to takhle bude pokračovat, tak –“

V tu chvíli ji Edyta popuzeně přerušila: „Tak co?!“

„Tak budeme unavené,“ odpověděla Gabryša. Lidi si zvyknou na všechno a začne jim to připadat normální, i já bych si zvykla, kdybych neměla na výběr.

Další den mě bolelo všechno, nejvíc ruce, který mám strašně nateklý. V kuchyni jsem ráno u snídaně viděla, že ruce maj nateklý všechny a to mě zaujalo, tak jsem se ptala, čím to je, že máme všechny stejný problém. A Gabryša jen unaveně odvětila: „No to máme od práce.“

Někdo se ráno před halou, když jsme čekali, ptal, jak to bude v pátek, jestli budeme vstávat normálně, tak jsem se zeptala, co je normálně. Maryša řekla, že tady nic normálního není. Všichni už jsou naštvaný, přetažený. Když tak postáváme ráno ve tmě před vstupem do haly a blízký kostel odbije šest, vykřikne Maryša vždycky nahlas: „Idziemy!“ a všichni se pohnou a začnou vcházet do haly. Dnes poprvé nevykřikla. Seděla tam úplně vyčerpaná a já se jí zeptala, jestli se těší domů. Má se vrátit už za měsíc a těší se moc. „Někdy člověk musí udělat něco, aby přežil,“ řekla mi unaveně s úsměvem.

Večer byli všichni po těch hrozných dnech podráždění a naštvaní, ale pak přišla Edyta s tím, že zítra začínáme až v půl sedmý. První, koho jsem potkala, když jsem se to dozvěděla, byla Gabryša, která to taky už věděla, poznala jsem to z jejího rozzářeného obličeje. Jak jsme se potkaly, s jásotem jsme obě poskočily a objaly se. Takový radosti, že zítra můžeme spát až do půl šestý! V tu chvíli jsem ani já už necítila naštvání, únava odešla, bylo mi fajn a byla jsem vděčná, že zítra začínáme o hodinu a půl později než dnes.

Poslední den

V pátek ráno jsme jely sbírat brokolice. To dělám snad úplně ze všeho nejradši, je to skvělá práce, možná jsem nikdy nedělala lepší. Na rozdíl od salátů, kde člověk musí strašně rychle sbírat a neustále se shýbat, brokolice se hledají a vybírají se jen ty velké. Traktor jede pomalu, a když ho řídí někdo dobrý jako Monika, tak dává i pozor na nás, jak rychle se pohybujeme, a rychlost jízdy upravuje. Větší brokolice usekneme a dáváme je na pás, který vede do náklaďáku. Nepršelo a bylo sucho a práce hezky ubíhala. Někdo se mě ptal na to, že jsem se živila jako učitelka. Nikomu nepřišlo divné, že tu pracuje někdo, kdo má vysokou školu, několik kolegyň se v létě na práci v Německu potkalo s polskými učiteli, kteří si jezdí takto přivydělávat. V jednu chvíli jsme zastavili a měli krátkou pauzu. S Gabryšou jsme se něčemu smály a ona mi najednou řekla: „Neodjížděj! Zůstaň tady!“ a objala mě. Bylo mi fakt líto, že musím pryč. Ale když jsem na konci směny slyšela, že zítra se začíná v šest, měla jsem radost, že mě už se to netýká.

Po obědě jsem si zabalila a stavila se za Edytou pro výplatu. Vzala si moje výkazy práce, ty oficiální i ty opravdové. Chviličku něco sčítala a odečítala a pak mi vyplatila peníze. Celkově jsem si za čtyři týdny vydělala 1500 eur. Pořád se mě ptala, jestli si za to něco v Česku koupím, jestli je to pro mě dobrý výdělek. Řekla mi: „Jsi pracovitá a nejsou s tebou žádné problémy. Když budeš chtít zase přijet, tak můžeš a nemusíš už platit těch dvě stě eur agentuře.“

Večer kolem deváté jsem se se všemi loučila, všichni mě objímali. A protože byl pátek, byli všichni už hodně veselí. Maryša se smála, že mě naučila polsky hezky nadávat „kurwa“ a „skurwysyn“, a všichni mi říkali, ať zas přijedu. Loučení bylo dojemné a nebralo konce. Přijel pro mě Tomáš autem a já konečně jela domů. Hlavou se mi honilo, jak jsem se odpoledne, když jsem odešla od Edyty, převlékla do normálního oblečení a šla se poprvé podívat do krámku, který je v našem dvoře.

Prodává se tam zelenina, která prošla naší kuchyní, a taky saláty a brokolice z naší farmy. Ten krámek vypadá jako takový bio eko ráj, je to tam krásné a takové farmářské. Pěkně to tam voní. U zeleniny je sice napsané, odkud pochází, ale často je z Německa, a z toho, jak krámek vypadá a že je na farmě, to působí, jako by se jednalo o produkty z naší farmy. Přitom je všechno kromě salátů a brokolice nakoupené ve velkoobchodě a často jen oddělené od shnilých kusů zeleniny a pěkně omyté. Jezdí si to tam nakupovat Němci v drahých velkých autech, a když náhodou zahlédnou někoho z nás, podívají se většinou stranou. Jednou jsem zaznamenala zkoumavý pohled, který někdo ze zákazníků vrhl na nevzhledné ubytovny, ale my se většinou v době, kdy je krámek otevřený, na dvoře nepohybujeme. Jsme v práci. A vlastně ani nevím, jestli by zákazníky zajímalo, jaké jsou naše pracovní podmínky.

Autorka je redaktorka Alarmu.

Text vznikl s podporou Nadačního fondu nezávislé žurnalistiky. Jména osob byla v reportáži změněna z důvodu ochrany jejich soukromí.

Přečtěte si všechny texty ze série Hrdinové kapitalistické práce 2.