FC Barcelona: největší, nejslavnější, nejzadluženější. Zatímco o prvních dvou superlativech mohou fotbaloví fanoušci vést dlouhé debaty, poslední charakteristiku nikdo nemůže rozporovat. S celkovým dluhem 1,3 miliardy eur je Barcelona jednoznačně nejzadluženějším klubem v historii sportu. A nic na tom nemění skutečnost, že katalánský velkoklub za loňský rok vykázal čistý zisk ve výši téměř sto milionů eur a po té současné očekává až trojnásobek.
Místo bankrotu, výprodeje všech hráčů a pádu do nižších španělských soutěží se vedení rozhodlo vydat zcela opačným směrem. Dluh bude splácet větším dluhem, částečným rozprodejem majetku, nevyplácením dlužených mezd, tlakem na hráče, aby z klubu odešli nebo souhlasili se sníženým svých výplat, a tak kreativním účetnictvím, že i ti největší šíbři českého podnikatelského baroka z devadesátých let mohou jen tiše závidět.
Srovnání s českou realitou ostatně není úplně mimo mísu. Barcelona se před pár týdny utkala v Lize mistrů s českým mistrem z Plzně, kterého rozdrtila 5:1. Zatímco na hřišti byli šťastnější domácí, hosté slaví v zákulisí nepřetržitě. Zcela překvapivým postupem až do hlavní fáze milionářské soutěže získal západočeský klub potřebné stamiliony korun, aby mohl zaplatit na české poměry astronomické dluhy z posledních let. Šíbři z Plzně dlouhodobě čelí obviňování z nekalého ovlivňování rozhodčích v domácí lize. Dokázali odolávat pohledávkám věřitelů a kupovali hráče i z klubů, kterým dlužili za předchozí přestupy. Peníze z nejprestižnější klubové soutěže pro ně byly spásou. Jenže situaci v Barceloně z pohledu velkoklubu drobné desítky milionů eur z Ligy mistrů nevyřeší.
Joan Laporta, současný prezident klubu vlastněného fanoušky, se rozhodl finanční nesnáze řešit podobnou šokovou doktrínou jako státy zavádějící neoliberalismus. Za prvé si na splacení předchozích závazků pořídil ještě větší dluh. A to od nikoho menšího než od americké investiční banky Goldman Sachs, která se nechvalně proslavila během ekonomické krize v roce 2008. Úpis na půjčku 600 milionů eur se splatností za deset let a první splátkou v roce 2026 rozvázal klubu ruce. Naoko oddlužený subjekt tím obešel přísné regule španělského fotbalového svazu a mohl zase začít utrácet.
Jenže, jak již bylo řečeno, celkový dluh je natolik astronomický, že půjčka je jen pouhým dílkem skládačky. Největším výdajem jsou totiž platy samotných hráčů. I když by srdce jednoho bojovníka za práva zaměstnanců mohlo zaplesat nad výdělky těchto fotbalistů, pro klubovou pokladnu to znamená, že 70 procent z celkového obratu spolknou vskutku luxusní gáže hráčů. A tak Barcelona splnila druhý bod neoliberální doktríny a začala privatizovat vlastní majetek.
Privatizace klubové identity
Barcelonu totiž vlastní přímo fanoušci klubu. V současnosti dosahuje počet těchto „socios“ kolem 150 tisíc. Jenže jimi zvolený prezident Laporta majetek klubu rozprodává. Již prodal téměř polovinu akcií klubové produkční společnosti spravující merchandising a také čtvrtinu práv na domácí televizní přenosy. Takto získaná částka 667 milionů eur sice potěší, jenže prodej se týká dalších pětadvaceti let! Roční výdělek na televizních právech činí 41 milionů eur, takže za čtvrt století by si při současné ceně americká firma přišla na více než jednu miliardu eur. To se americkému kupci vyplatí, klubu již méně. Laporta prostě vsadil vše na okamžitou záchranu nehledě na budoucnost.
Krátkodobému zisku byla obětována i další část klubové identity. Ikonický stadion Camp Nou s kapacitou téměř sto tisíc fanoušků musel poprvé v historii do svého názvu přijmout jméno sponzorské firmy. Její logo se navíc dostalo i na fotbalové dresy. Mimochodem byla to právě Barcelona, která se dlouhé roky pyšnila ve světě sportu zcela unikátním odporem ke sponzorské propagaci na hrudi svých hráčů. Zlomem se stala bohulibá podpora dětského fondu UNICEF, kterou po pěti letech vystřídaly katarské aerolinky.
Rezignace na historickou klubovou identitu a oddání se mašinerii globálního kapitalismu stojí v případě katalánského klubu v kontrastu s dlouhodobou podporou nezávislosti katalánského regionu, která v minulosti nabrala i na trávnících španělské ligy podobu více či méně otevřeného politického boje s fašistickou diktaturou a Realem Madrid. Jak tento boj konkrétně vypadal, v čem současná snaha zachránit finančně zdevastovaný klub likviduje zaměstnanecká práva jeho hráčů včetně hvězdného Messiho a také jakou roli v tom sehrály neexistující hráčské odbory, se dozvíte v novém dílu podcastu Outsider.