Ilustrace Jan Šrámek
„Nechápu, proč vám paní Abby nevolá, asi toho má hodně,“ snažila se mě po telefonu utěšit paní Romana ze slovenské agentury. „A jiné nabídky nejsou?“ zkoušela jsem to dál. „Poslala jsem váš životopis všude, ale asi nemáte vhodný profil.“ Uvažovala jsem, jak je to možné, životopis jsem měla parádní, až mi to došlo. „To jako že jsem stará?“ zeptala jsem se opatrně a paní Romana přitakala, že ano, že to je asi ten problém. Rozhodla jsem se, že se vrátím z Irska domů. Byla jsem pryč skoro pět týdnů, z toho dva týdny v Irsku, a blížily se Velikonoce. Už víc jak týden jsem každý den čekala telefonát paní Abby, která slíbila, že se mi ozve kvůli práci pokojské, ale ona nevolala a nevolala. Nemohla jsem se ani dívat na to, jak moje laskavá hostitelka Justýna, Polka, u které jsem v tu chvíli bydlela, připravuje dům na svátky. Justýna s manželem Michalem mi sice nabízeli, ať ještě zůstanu, ale vypadalo to, že mě opravdu nikde zaměstnat nechtějí a že udělám nejlíp, když svátky strávím s rodinou.
Pár dní po návratu mi ale zavolala paní Romana, že nakonec by pro mě práci měla. Šlo o hotel, který je v blízkosti jedné obce, asi padesát kilometrů od Dublinu. Bylo to v místě, kde byl i hotel, ze kterého mi měla volat paní Abby. Tentokrát byl kontaktní osoba šéf hotelu, nějaký pan James, který si se mnou domluvil přijímací pohovor po WhatsAppu. Práce byla za minimální mzdu, tedy za 10,50 eur na hodinu. Na pohovor jsem se připravila, napsala jsem si věty na velké papíry, které jsem si pověsila na ledničku, abych na ně viděla a dokázala na otázky odpovědět bez zaváhání. Nejvíc jsem se ale bála, že nebudu vůbec rozumět jeho irskému přízvuku.
Kromě půlhodinové pauzy na oběd jsem se ani na vteřinu nezastavila, nedošla jsem si na záchod, nenapila se, prostě nic. Vůbec bych nevěřila, že je možný vytvořit takový peklo, když nad člověkem pořád někdo nestojí a pracuje sám.
Pohovor proběhl v pohodě, James, starší pán, se mě ptal, jestli mi nebude vadit, že je to na samotě, že tam není večer co dělat, ale když jsem řekla, že na horách bydlím a na samotu jsem zvyklá, byl spokojený. Vydala jsem se zpátky do Irska. Autobus, který mi našla paní Romana z agentury, sice z letiště nejezdil, ale nakonec jsem se na místo určení dostala díky kamarádovi Tomášovi z Dublinu, u kterého jsem už dříve chvíli bydlela. Ten mi našel aktuální spoj a večer jsem dorazila do hotelu.
Slovensko v Irsku
Na recepci nikdo nebyl, tak jsem šla na bar a zeptala se na Jamese mladého číšníka. „Míšo, nevíš, kde je James?“ zavolal slovensky na kolemjdoucí kolegyni a šéfa mi našli. James naživo vypadal o dost starší než online, určitě dost přes šedesát. Přivítal mě, provedl mě po hotelu, ukázal mi kuchyň a řekl, že se můžu najíst. Chtěli mi dát něco s kuřetem a já se nechtěla dohadovat, tak jsem si vybrala zeleninovou polívku. Kuchař i další dva kluci v kuchyni byli taky Slováci. Jeden z nich, Laco, na mě mrkl, když jsem nepochopila, že mám jít z kuchyně za Jamesem pryč, Laco mi pak ukázal můj pokoj a byli jsme spolu hledat peřinu a povlečení. „Tady se za chvíli vyznáš lépe než já,“ řekl, když jsme stáli ve druhém patře před skříní s povlečením. Bylo tam strašně moc naházeného prádla, částečně v igelitových pytlích, a on hledal povlak s modrým proužkem.
„Kde se tady dá jít na pivo? Třeba o víkendu?“ Zeptala jsem se, když se nabídl, že by se mnou někdy na pivko zašel, a hned jsem pochopila, jakou jsem řekla kravinu. „O víkendu?!“ začal se strašně smát, pak ale řekl, že o víkendech někdy vypomáhají studenti, a pak že je opravdu méně práce.
Venku na zadním dvorku, který je pro personál, jsem pak ještě potkala kuchaře, který mi řekl, že to byl dnes jeho poslední den. Když jsme se předtím viděli v kuchyni, kam mě dovedl James, byl takový upjatý a mluvil na mě anglicky. Teď byl najednou uvolněný a šťastný a smál se na mě. Říkal, že už má jinou práci, a když jsem se zeptala, jestli odchází kvůli penězům, tak říkal, že hlavně kvůli stresu. Ptala jsem se, v čem ten stres spočíval. Nadechl se, že toho bylo hodně, ale třeba prej mu vadilo, že začal pracovat o půl sedmé ráno a skončil v půl desáté večer a celej den vařil. „Nelíbilo se mně, jak se ke mně chová,“ vysvětloval. Skoro všichni zaměstnanci jsou Slováci. Tak jako jsem na farmě v Německu měla pocit, že jsem v Polsku, tak tady mám zase pocit, že jsem na Slovensku.
Na pokoji bylo strašný vedro, moje spolubydlící Veronika tam měla malý přímotop, který nechávala zapnutý, i když byla pryč. Nejdřív jsem byla ráda, v Irsku je všude strašná zima, ale tady bylo přetopeno. Bylo tam takový vedro, že se skoro nedalo dýchat. Na mě navíc něco lezlo, měla jsem úplně ucpaný nos, bylo mi jasný, že budu děsivě chrápat. Veronika přišla asi o půl jedenácté ještě s kamarádkou, byla jsem právě ve sprše. Seznámily jsme se a já se chystala do postele, cítila jsem se po cestě unavená.
Mluvte anglicky!
Veronika se v noci z pokoje vypařila a dorazila až v sedm ráno, opuchlý oči a zjevně nasraná. Po nějaký chvíli mi řekla, že nemohla spát, protože jsem strašně chrápala, a že si šla lehnout do jiný postele kolegyně, která přespává u přítele v blízké obci. Byla unavená a měla slzy na krajíčku. Poprosila mě, ať řeknu Jamesovi, že bývám nemocná, že ona nemůže spát s někým, kdo je často nemocný, že je po covidu a sama má pořád angíny, že má s sebou i antibiotika. Pak ještě říkala, že by chtěla i tak spát sama, že má hodně zvyků ohledně úklidu a toho, jak mají věci být. Slíbila jsem jí, že mu to řeknu, bylo mi jí líto. Taky říkala, ať si řeknu o „mastercard“, což je karta pro pokojský, se kterou člověk může kamkoliv.
V půl devátý jsme nastoupily a ještě spolu s Ninou jsme začaly mytím záchodů v prvním patře. Veronika se s Ninou trochu pohádala, když jsme chtěly vracet štětku na záchod do kumbálu na těch záchodech, kde to Veronika právě vytřela, tak jsme ji vezly nahoru do prvního patra, abychom jí tam nenašlapaly, a Nině to přišlo jako kravina a říkala „ona je někdy taková.“ Jinak jsou ale kámošky a plánují si společnou dovolenou.
Začaly jsme dělat pokoje, nejdřív jsem pracovala s Ninou, což jsem byla ráda, neboť Veronika zjevně nebyla ve formě. Nina mi všechno krásně vysvětlovala, ukazovala a zase tak složité to není, aby na to člověk musel mít dlouholetou praxi jako pokojská. Jen se tedy strašlivě naběháme, jak nosíme vždycky povlaky a ručníky do každýho pokoje. Z prvního patra ještě víc, protože prádlo je ve druhém. Zas je ale dobrý, že to není jednotvárný, že člověk myje koupelnu, utírá prach, stele postele, luxuje a k tomu ještě chodí sem a tam. Nina předtím pracovala v Holandsku, kde prej byli strašně vysazení na dokonale ustlané postele. „Úplně jsem plakala, myslela jsem první tři dny, že se to nikdy nenaučím, tady na to tak nehledí,“ a opravdu, i moje stlaní přišlo mým kolegyním úplně v pohodě. Ptala jsem se, kolik jí v tom Holandsku platili a bylo to devět eur na hodinu, bylo to na podzim 2020.
Po chvíli jsem šla pomáhat Veronice do druhého patra. S Ninou jsem spíš myla koupelny, kdežto s Veronikou jsem naopak víc stlala. Veronika mi několikrát řekla, ať se s tím tak necrcám, že už je to hezký. „Není to tvoje postel, to stačí, je to hezký dost,“ řekla mi a šly jsme dál. Na chodbě jsme potkaly dědu, kterej chtěl druhej polštář, ale Veronika mu řekla lhostejně, že žádný nemáme. Napadlo mě, že bych mu poradila, aby se zeptal na recepci, ale nechtěla jsem Veroniku rozčilovat.
V jednu chvíli jsem ztratila Veroniku i Ninu a nemohla jsem je najít. A zrovna v tu chvíli brouzdal po chodbách James s Elenou z recepce a něco děsně řešili a já jsem vypadala, že nic nedělám, a taky jsem zrovna v tu chvíli nic nedělala. Neměla jsem se s holkama jak spojit a nebylo mi příjemný, že mě James uvidí. Když jsem zmateně pobíhala po chodbách, tak mě nakonec zahlédl, a tak jsem mu řekla, že nevím, kde jsou holky. On zřejmě napsal Veronice, a tak jsme se potkali všichni nakonec na schodech. Veronika stála ve druhém patře, já s Jamesem pod schody v prvním patře. „Nemohla jsem tě najít,“ vyhrkla jsem na Veroniku. „In English!“ zařval na mě James tak nahlas, až jsem leknutím poskočila. Vzhledem k tomu, že Veronika umí anglicky asi ještě míň než já, mi přišlo zcela absurdní, abychom se domlouvaly anglicky. Tak jsem na ni jen pokývla a šla jsem za Ninou, která se mezitím objevila.
Nině je devatenáct, Veronice dvacet. Na zadním dvorku si po šichtě Veronika povzdechla: „Neměla jsem se sem vracet.“ Už loni tu dělala pět měsíců a letos ji James ukecal, aby se vrátila. Slíbil, že jí dá víc než minimálku, ale svůj slib nesplnil. A nejenže jí nedal víc peněz, ale ještě chce navíc práci, která se nedá stihnout. „Dřív tady bylo třeba pět lidí na housekeepingu, to jsme to normálně stíhali, ale ve dvou se to dělat nedá,“ stěžovala si. Ptala jsem se, jestli tedy přišla jen proto, že ji ukecával, a ne kvůli penězům. „Kvůli penězům taky,“ řekla, na Slovensku si prej nevydělá a nechce viset rodičům na krku. Ptala jsem se kolegyň na smlouvu. „Smlouvu ti neudělá, musela jsem na něj tlačit dva a půl měsíce, aby mi ji udělal, nemohla jsem si vyřídit to pépéesko, tak mi brali 40 procent ze mzdy, první výplata byla 315 eur!“ rozčilovala se Veronika a dodala: „Stěžuje si, že nemá lidi, ale to by musel změnit přístup.“ Narážela na to, že dokud člověk nemá v Irsku vyřízené PPS číslo (Personal Public Service Number, tedy osobní číslo k přístupu k veřejným službám), tak mu stát bere větší část mzdy, kterou ale pak po vyřízení dostane zpátky. Bez smlouvy se PPS číslo získat nedá.
Na dvorku jsem se potkala se Sárou, je to tichá jednadvacetiletá dívka. Chtěla dělat pomocné práce v kuchyni, ale James jí řekl, že má dobrou angličtinu a že bude na recepci. Ráno dělala snídaně a na recepci byla dvě hodiny, zaučovala ji Elena, která je z Moldavska, ta prý také odchází. Sára chtěla být automechaničkou, ale všichni ji od toho odrazovali, že to není pro holky, tak šla na obchodní akademii. Je ze středního Slovenska.
Problém s chrápáním a bydlením jsem vyřešila. Někdo mi poradil, že je na naší chodbě, kde spíme, ještě jeden volný pokojík. Úplně maličký. Díky tomu, že jsem vyfasovala kartu pokojské, se kterou jdou otevřít úplně všechny dveře v hotelu, jsem se tam prostě přestěhovala a nikoho se na svolení neptala. Vzhledem k tomu, že jsou na naší chodbě kamery, na to asi brzy vedení přijde.
Nedalo se to stihnout tak rychle
Další den byl strašlivej, fakt strašlivej. Pracovala jsem jedenáct hodin, ale mám pocit, jako by jich bylo dvacet. Kromě půlhodinové pauzy na oběd jsem se ani na vteřinu nezastavila, nedošla jsem si na záchod, nenapila se, prostě nic. Vůbec bych nevěřila, že je možný vytvořit takový peklo, když nad člověkem pořád někdo nestojí a pracuje sám. Nina dnes měla day off, takže jsme byly samy s Veronikou.
Ráno v devět jsme rychle umyly záchody vedle recepce, Veronika vytírala, já jsem měla umýt záchody a umyvadla, pak jsme každá dostala svůj papír, kdy já jsem měla první patro a Veronika druhý. Ta si vzala svůj papír a odešla a byla strašně naštvaná. Ptala jsem se Eleny na recepci, který mám dělat pokoje a řekla mi, že ty modře označený. Veronika říkala, že se asi zbláznili, když mě nechají druhý den pracovat samotnou. Začala jsem dělat první pokoj, koupelnu, postele, vytřít prach, doplnit mejdýlka a lahvičku s univerzálním prostředkem na mytí těla i vlasů, čaje, kafe, mlíko, umýt hrníčky, vyměnit. Veronika mi po WhatsAppu pořád psala, dělej, dělej, máme toho hodně.
Když jsme přišly do kuchyně na oběd, byl tam James a řekl, že máme jít pracovat nahoru a že nám napíše a co že chceme k obědu. Po dvaceti minutách, kdy nás zavolal, se ukázalo, že nešlo o náš oběd, ale že máme roznášet jídla nějakým dětem na školním výletě, které sedí v jídelně. Když jsme jídlo roznesly, tak jsme na to naše jídlo stejně čekaly, i když to bylo to stejné jídlo, které jsme předtím roznášely. Na to, abych se najedla, jsem pak měla méně než deset minut.
Veronika řekla po obědě, ať jdu dělat k ní. Pořád na mě křičela, že nedělám dost rychle. Anebo že jsem něco udělala špatně. Byla úplně na nervy, že nestíháme, nadávala, jak to mohli takhle zadat a že se to stihnout ani nedá. Ona myla koupelny a utírala prach, já povlíkala ty ohromný peřiny, nadzvedávala těžký matrace při zastýlání, běhala pro prádlo, který jsem v tom bordelu, co je ve skříni, nikdy nemohla najít, vysávala jsem. Tekly mi slzy únavy a vzteku.
Odpoledne, když jsme skončily konečně ty pokoje, což byl neuvěřitelný zápřah, jsem dostala za úkol uklidit jídelnu po obědě, který jsme s Veronikou roznášely. Řekla mi to dcera majitele, která tady taky pracuje. A že to tam mám pak připravit na snídani a ukázala mi stoleček, který už byl nachystaný, že takhle to má vypadat. Uklidit bylo snadné, odnosila jsem talíře, vyhodila zbytky a jiné odpadky a utřela stoly, zametla, ale pak jsem nevěděla, kde najdu příbory. Potkala jsem Jamese a zeptala se ho, jaké příbory mám použít. Ukázal mi, jak se cídí lžičky, ale potom jsem zjistila, že to stejně nebyly ty správný. Pomohla mi ta hodná Sára, kterou jsem potkala včera na dvorku a která je tu taky nová. Je úplný anděl. Se lžičkami a hrníčky, které mi pomohla najít, to začalo vypadat, že práci zvládnu dodělat v dohledné době.
Najednou mi přišla Sára říct, že si nějaký host stěžuje, že nemá uklizený pokoj. Jak jsem ráno pracovala sama a nikdo mi pořádně nevysvětlil, jak číst ten papír s pokoji, jeden jsem vynechala. Řešilo se to i na WhatsAppu, který mám neustále sledovat, ale když něco dělám, tak na to zapomínám. Byla tam zpráva od Jamesovy dcery, kde bylo hodně verzálek a vykřičníků a že to máme okamžitě napravit. James tam napsal, že bylo jasné, že jsme to tak rychle nemohly stihnout. Přitom celý den psal, kdy už to bude. Byla jsem vzteky bez sebe, že nám zadává práci, o které ví, že ji nedokážeme v tom čase zvládnout. Běžela jsem tam rychle a byl tam strašlivý bordel a naštvaná Veronika, která už tam uklízela. Dost jsme se pohádaly. Ona na mě ječela, že jsem úplně blbá, ale já na ni taky. Že mi nikdo nic nevysvětlil, jak to mám vědět. Pokoj jsme uklidily a já se vrátila dolů a dodělávala jídelnu. Věděla jsem, že Veronika už skončila, a protože já ještě nemám píchačky na otisk prstu a moje hodiny se nikam nepíšou, pracuju tím pádem zadarmo. Skončila jsem nějak po osmé, podle rozpisu práce jsem měla končit v šest.
Byla jsem tak hotová, že jsem se nenajedla a místo večeře jsem si šla koupit pivo na pumpu vzdálenou asi kilometr a půl. V devět večer mi přišla zpráva od Veroniky na WhatsApp: „Prepáč za dnešok. Fakt má to mrzí, hádam sa nehneváš, len bolo toho na mňa veľa. Tak dúfam, že to pochopíš, zlý vzťah s tebou mat nechcem.“ A smajlík.
Volné dny
Další dny jsem si začala zvykat. Ale udělala jsem si něco s ramenem, jak jsem nadzdvihávala ty těžké matrace, pod které musím vždycky zastlat i peřinu. Tuhle práci bych dělat nemohla, možná jsem na ni opravdu stará. Zvládala bych to, kdyby na to bylo o trochu víc času, ale ten není. Vždycky je to naplánované tak, že se to akorát nedá stihnout v pohodě. Holky stíhají pokoj i za dvacet minut, mně to pořád trvá minimálně pětadvacet, ale to musím dost kvaltovat. Když to vypadá, že práce nebude moc, dá James jedné z mých kolegyň volno. Chápu, že neměly volno už dlouho, a jsem ráda, že si to takhle díky mé přítomnosti můžou užít. Ale kdybychom tu měly být nastálo v takové sestavě, brzy by se na mě asi zlobily, že mají toho volna moc. Jsme totiž placené od odpracovaných hodin.
Večer po práci jsem se na dvorku bavila s dalšími kolegy, kteří pracují v kuchyni. Barča s Luciou mi radily, ať si rychle domluvím otisky prstů na evidenci pracovní doby, že ještě pořád za období, kdy je neměly, nedostaly zaplaceno. Také řešily, že dostaly každá jinou výplatu, přitom méně dostala ta, která měla odpracováno víc hodin. Okolo výplat je tu hodně nejasností, prý když odejdu brzy, nedostanu zaplaceno vůbec, ale nikdo si tady hodiny nepočítá. Ptám se všech, jestli si zapisují hodiny. Mikuláš, sympatický mladý číšník, který si tady vydělává na svůj sen, chtěl by mít biofarmu, mi na mou otázku, jestli si píše hodiny, odpověděl: „Prečo by som to robil? Keď ma bude chcieť ojebať, tak ma ojebe.“
Kolegyně Nina tuhle plakala, že jí James poslal málo peněz, byla úplně rozložená, ale hodiny také napsané nemá.
Veronika se mi další dny snažila lépe vysvětlovat, co mám dělat. Pořád je někdy nervní, hudrá, že jsem pomalá. To má asi pravdu, i když teď už někdy zvládnu pokoj i za těch dvacet minut. Nejvíc mě zdržuje, když hledám prádlo ve skříni, kde není žádný systém. Je tam neskutečný bordel.
V pátek jsem nestihla oběd, Veronika mi nedala vědět, že na něj jde, a než mi to došlo, bylo už na objednání v kuchyni pozdě.
Další den večer jsem se potkala se Sárou na dvorku. Byla úplně zdrcená a říkala, že raději měla zůstat na Slovensku makat za ty čtyři eura než snášet to, co musí snášet tady, a že ji šéfova dcera šikanuje a nutí ji, aby se víc usmívala a víc malovala. Přitom ona na recepci dělat nechtěla. Cítila se ponížená. Vyprávěla mi, co všechno za ten den zažila. Ptala se, jak jsou zítra služby, které už James poslal, a znechuceně přečetla doušku k fotce „Plánované časy na zítřek. Časy budou podle potřeby změněny vedením. James,“ a okomentovala to, „že proč to píše, když to neplatí?“
Každý zaměstnanec má právo na jeden volný den týdně. Vzhledem k tomu, že je nedostatek personálu, to ale neplatí. Jsou tu lidé, kteří neměli volný den už několik týdnů. Například Barča má svůj volný den až poté, co udělá snídaně. Vstává na sedmou, kdy začíná, a končí v půl jedenácté. Pak má jednou týdně „volný den“ až do večera. V dny, kdy pracuje celý den, vypadá její rozvrh například tak, že pracuje od sedmi do půl jedenácté, pak od jedné do půl čtvrté, a nakonec od šesti do devíti s tím, že konec není nikdy jistý. Ty hodiny se v rozpisech, které nám James posílá, různě mění, ale systém je jasný. Zaplatit co nejméně odpracovaných hodin bez ohledu na vyčerpání zaměstnance. Občas někdo pracuje jen od brzkého rána do jedenácti a pak až pozdě večer. Mezitím je mezera neplacených hodin.
Ale volný den už dlouho neměl ani šéfkuchař, který je Ir nebo Lajoš, pomocná síla v kuchyni, který je slovenský Maďar. Barča mi vyprávěla, jak nemohla v noci spát a představovala si, jak Jamesovi vysvětlí, že ten volný den už opravdu potřebuje, ale nejen ona, ale i všichni ostatní, kdo už ho dlouho neměli. Barča si plánuje, že až bude mít volný den, nějaký opravdový, který bude od rána do večera, tak si někam zajede nechat se ostříhat. Když člověk z té naší díry neodjede autobusem hned ráno, nestihne se totiž vrátit. Mikuláš jí nabídl, že ji kdyžtak vezme strojkem on, což s díky odmítla.
V neděli jsem v jednu chvíli už úplně umdlévala. Veronika většinou zarputile mlčela, což znamenalo, že nic nedělám až tak blbě. Zkraje směny se mi dařilo mít postele povlečené rychleji, než ona vyčistí koupelnu a pokoj, ale pak mě nějak odvolali dolů umýt záchody, který se používáním zasvinily a ztratila jsem tempo. Pak mi chvíli trvalo, než jsem se do něj zase dostala. Navíc jsem přes den skoro nehledala povlečení, jak to včera Nina docela srovnala. Věděla jsem, kam pro velký povlaky a kam pro ty největší, ale najednou jsem nemohla najít single prostěradla a zase jsem tím zíráním do skříně ztrácela drahocenné vteřiny. Měla jsem strašnou žízeň, lahev s vodou jsem měla v kumbále, kam jsem se nestihla stavit a v koupelnách jsem se ocitla vždycky až po úklidu, takže jsem tam nemohla pustit vodu, aby pak nebylo mokré umyvadlo.
Moje volné dny
James mi napsal, že budu mít v pondělí a úterý volné dny. V pondělí ráno jsem se probudila v deset, dala jsem si kávičku a šla s Barčou na pumpu. Po cestě vyprávěla, jak když dělala na Slovensku, tak tam měli Ukrajince, který pracoval každý den a nikdy neměl volno, a přitom vydělával míň než ona jako brigádnice. „My jsme pro ně něco jako pro nás ti Ukrajinci,“ říkala o vztahu, který mají Irové k lidem ze Slovenska. Taky se trochu rozčilovala, že tu je Sebastian už šestý den a pořád ještě ho nezaučovala na snídaně. Sama táhne snídaně už třináctý den. Barču hodně bolí ruka, ale pomohly jí nějaké léky, co dostala, a může teď konečně aspoň v noci spát. Mluvily jsme o tom, jak se na Slovensku vydělává málo, a říkala, že se vždycky najdou lidi, co toho budou zneužívat, že jiný nemaj. Barča dělá za minimálku, ale přitom je kuchařka. Říkala, že si myslí, že by měla mít trochu víc, že je to hodně odpovědná práce a taky že nedostává na rozdíl třeba od číšníků žádná dýška. Ono ji tak moc o peníze ani nejde, na cestu do Irska se vydala spíš, aby poznala svět, ale přijde jí to divný.
Laco dnes přišel do krcálku za kuchyní, do prostoru pro zaměstnance, a vypadal strašně unaveně. Povídali jsme si trochu, a protože jsem slyšela, že má doma dceru, tak jsem se na ni zeptala a jestli mu nechybí. „Chybí, ale kdybych nebyl tu, tak by jí chybělo jídlo a střecha nad hlavou,“ povzdechl si jen a dál čekal na oběd, který pro nás připravil Noah. Překvapivě jsem nedostala hovězí s mrkví jako už šestkrát za sebou, ale rybí prsty se salátem.
Sára přijela se svým klukem, jmenuje se Sebastian, a mluvili jsme spolu o jeho práci. Je kuchař a je úplně servaný a doufá, že se zítra hlavně nebude zaučovat na snídaně. Taky si stěžoval, že se dozvídáme večer, jak budeme pracovat zítra, což pro něj znamená, že se vrátí o jedenácté z šichty a teprve se podívá, jak bude pracovat další den. Dnes měl poprvé odpoledne dvě hodiny volna, za což byl hodně rád. Ale zas kdyby tu pracoval jen osm hodin denně pět dní v týdnu, tak by se mu to taky nelíbilo, potřebují se Sárou vydělávat na dluhy.
O těch dluzích mi vyprávěla Sára. Před dvěma lety si domluvili práci v gastru v Česku, protože na Slovensku se tou prací nedokázali uživit. Podali výpověď a chystali se na cestu. Jenže akorát, než vyjeli, se zavřely hranice kvůli covidu a hledat pak novou práci v gastru na Slovensku během lockdownů bylo těžké. Nevěděli, že musí hned na pracák, protože s tou situací neměli zkušenost, a tak jim vznikl dluh na zdravotním pojištění. Z dluhů se pak se slovenskými příjmy už nedokázali dostat. Čistého měli reálně pod čtyři eura. A teď jsou tady, pracovní podmínky jsou příšerné a kdyby neměli ty dluhy, nebo kdyby aspoň měli na cestu zpátky, odjeli by. Nemají ale nic a musí to vydržet. Sára je mi tady ze všech nejbližší, je to vzácná osoba, chytrá a laskavá a mně je tak líto, že se dostala do situace, kdy toto musí snášet. Sebastian je na ni ale hodný, podporuje ji a je vidět, že když je zoufalá z toho, co jí zas řekli na recepci, trpí spolu s ní. Chvílemi se zdá, že ho víc trápí to, jak to tady snáší Sára, než jeho nekonečné a vyčerpávající hodiny v kuchyni. Jednou večer mi tak zoufale řekl, že nejhorší je, že kdyby Sára otěhotněla, nedokázal by je na Slovensku uživit. Jeho úzkost chápu. Skončilo by to nejspíš tak, že by Sára žila s dítětem doma a on by pracoval někde v zahraničí. Jsou-li mzdy tak nízké, že z nich neuživíte rodinu, je rodina ohrožena.
Ale on je Maďar
Napsala jsem Jamesovi, že odejdu. Zprávu mi pomohla napsat Sára, která nejenže umí dobře anglicky, ale napsala to moc hezky. Tak, že mi James nemohl nic vyčítat. Poslední večery jsem si na dvorku dost užívala, bylo mi hodně líto, že tuhle partu opouštím. Vyprávěly se různé historky. Barča vzpomínala, jak byli jednou v kuchyni čtyři Slováci a ona volala na kolegu, kde je jsou omáčky. A zrovna ve chvíli, kdy vyslovovala to slovo omáčka, vešel James. „Zarazila jsem se, a dořekla to. On na nás začal křičet, že v jeho kuchyni se bude mluvit anglicky. Tak my jsme tam čtyři Slováci a já budu tou svou angličtinou koktat, co potřebuju?“ Smála se. Kolegové si taky dobírali Lajoše, který je Maďar a který už strašně dlouho neměl volný den. Dnes ho ale konečně dostal a vrátil se z nákupů celý šťastný a vypadal odpočatě. Sára říkala, že si vůbec nevšimla, že je Maďar, že si myslela, že tak divně mluví, protože je tak unavený. Okolo toho, že je Maďar, bylo těch vtipů víc, ale nedokázala jsem rozklíčovat, jestli mu to vadí.
Na druhý den jsem pracovala sama, obě moje kolegyně, měly volný den. Bylo potřeba dovézt ve vozících těžké prádlo, což je práce, která je náročná i pro dvě ženy. Jedna to ale sama zvládnout nemůže. Recepční Elena, která je Moldavanka, zašla do kuchyně a chtěla po Lajošovi, aby mi pomohl. Lajoš však neuměl anglicky vůbec a ona mu to nedokázala vysvětlit. Potichu se ke mně naklonila a zašeptala mi: „Řekni mu to tou vaší řečí.“ Jako Moldavanka tušila asi, že nemluvíme úplně stejně. Její prosba mě pobavila, protože i ona na mě jednou křičela, že mám mluvit anglicky, když jsem něco řešila s Ninou. Chtěla jsem jí říct, že mu to žádnou „naší řečí“ vysvětlit nemůžu, protože on je Maďar, ale pak jsem to Lajošovi řekla normálně česky a on mi šel ochotně pomoct. Je moc hodný. Vydělává si tu na to, aby splatil dluhy, které na Slovensku má.
Když jsem se dozvěděla, že budu pracovat sama, dostala jsem strach, že to nezvládnu a udělala jsem něco, za co jsem se dost styděla. Ráno jsem vstala o dvě hodiny dřív a před tím, než jsem začala pracovat, jsem vklouzla zadní chodbou do hotelu a srovanala skříň s prádlem. Abych pak neztrácela drahocenný čas hledáním prádla a věděla, kde je najít.
Jamesovi jsem poslala druhý týden ve středu své bankovní údaje. V pátek mi měl poslat výplatu, ale všichni si mysleli, že to spíš neudělá, když už ví, že odejdu. V pátek mi je skutečně neposlal, ale v pondělí po mém odjezdu mi najednou začal psát, jaké jsou moje bankovní údaje a zajímat se o to, jestli budu mít to PPS číslo, aby mi přišlo dost peněz. Velmi pravděpodobně se dozvěděl, že jsem novinářka, některým svým kolegům jsem to totiž před odjezdem řekla, a také si to mohl domyslet z toho, že za mnou přijel natáčet filmový štáb.
Do hromadného chatu na WhatsAppu ten den, kdy se začal zajímat o mou výplatu, napsal: „Zdravím všechny, dejte mi prosím vědět, jestli jste minulý týden obdrželi platbu na své účty, nebo jestli jste nikdy žádnou neobdrželi. Dejte mi také vědět, jestli vám nechodí výplatní pásky. Díky, James.“ Výplatní pásky předtím nechodily pochopitelně nikomu. Kolik jsem si vydělala, nevím, protože po odjezdu jsem si nemohla už vyřídit PPS číslo, a tudíž měla srážku z výplaty. James mi poslal 369 eur. Pracovala jsem nakonec jen osm dní, protože jsem měla dva dny volna.
Dopisuju reportáž v předvečer vydání a píšu si se Sárou. Se Sebastianem odjeli poté, co se dostali z nejhorších dluhů, zpátky na Slovensko a plánovali, že už tam zůstanou. To jsem věděla, byli jsme průběžně v kontaktu. Nevyšla jim ale další práce, tak se nakonec rozhodli, že se vrátí do hotelu k Jamesovi. Dnes jsou tam třetí den. „A aj tak to bude lepšie teraz, keď už vieme do čoho sme išli, tak sme mali menšie očakávania a nakoniec je to aj lepšie,“ píše mi Sára. A taky se k nim teď prý chovají lépe a mají dokonce větší pokoj. Chtěli by tam vydržet rok a vydělat si na bydlení. Moc bych jim to přála. Aby se nemuseli bát, že se neuživí, že se dostanou do dluhů, a aby mohli mít dítě a společně ho vychovávat.
Autorka je redaktorka Alarmu.
Text vznikl s podporou Nadačního fondu nezávislé žurnalistiky. Některá jména osob byla v reportáži změněna z důvodu ochrany jejich soukromí.
Přečtěte si všechny texty ze série Hrdinové kapitalistické práce 2.