Komnaty ozvěn, klimatická krize a pravicová revoluce

„V letech 1991 až 2000 jsem byl (…) docela dobrý bojovník. Byl jsem naprosto přesvědčen o oprávněnosti skepse vůči klimatologii a o přílišných nákladech na to, aby se s klimatem něco dělalo, i kdyby změna klimatu byla problém,“ říká bývalý viceprezident Cato Institute Jerry Taylor. Cato Institute je jeden ze světově nejvlivnějších think tanků. Primárně se zaměřuje na propagaci volnotržního fundamentalismu a politické zázemí má v rámci libertariánského křídla Republikánské strany.

Jerry Taylor na významných pozicích v Cato Institute pracoval téměř 30 let a dlouhou dobu se živil klimaskepticismem. Chodil do celostátních médií, svědčil před zákonodárci v Kongresu. Po desetiletí bylo částí jeho práce bagatelizovat hrozby klimatických změn a relevanci klimatické vědy. Podle svého vyjádření to dělal z bytostného přesvědčení. To ale postupně získávalo trhliny. Jednou se potkal v televizní debatě s expertem na klima fyzikem Joe Rommem. Během ní prohlásil, že roku 1988 přední klimatolog James Hansen v americkém Kongresu děsil obrovským oteplením, které poté nikdy nepřišlo. Po skončení pořadu se ho Romm zeptal, zdali vůbec svědectví Hansena v Kongresu četl. „Je to už nějaký pátek, ale ano,“ řekl podle svých vzpomínek Taylor.

Joe Romm mu vysvětlil, že když se na Hansenovu prognózu podívá, tak sedí. Hansen totiž zpracovával tři scénáře (A, B a C) – samozřejmě nevěděl, kolik ohřívajících plynů lidé do atmosféry vypustí. Tak udělal tři simulace – pokud budou lidé vypouštět málo, středně a hodně emisí. Podle Taylorových vzpomínek mu Joe Romm řekl,  že čistě technicky vzato měl pravdu a jeden Hansenův scénář skutečně ukazoval větší oteplení. Ale to neznamenalo, že by modely byly nepřesné, protože model počítal s emisemi vyššími, než jsme skutečně vypustili. Joe Romm to měl zakončit prohlášením: „Ale vysvětlit ti to by mi trvalo pět minut. A během debaty v celostátní televizi mi nikdo těch pět minut nedá. Proto tyhle debaty nesnáším.“

 

Taylor se sice pravidelně v médiích z titulu své funkce ke klimatu vyjadřoval, ale vzdělání v klimatologii nemá. V Cato měl ovšem kolegy, kteří vzdělání měli a do debat ho připravovali. Po debatě s Joem Rommem šel za odborníkem, který mu podklady připravoval. A tam zjistil, že dostal zavádějící podklady záměrně. Podle Taylorova vlastního vyjádření jím to hluboce otřáslo, čímž začal proces konverze přesvědčeného klimaskeptika v klimatického aktivistu. Později se Taylor s Cato rozloučil a založil libertariánský think-tank, který prosazuje zdanění emisí uhlíku a tržní řešení klimatických změn.

Ale co je Cato Institute vůbec zač? A proč zaměstnává lidi jako Jerry Taylor a posílá je do televizí debatovat nad tématy, kterým sami nerozumí? Pro odpověď se musíme vrátit do šedesátých let minulého století.

Strach ze znečištění i z revolučního hnutí

Bouřlivá šedesátá léta na Západě máme dnes spojená především s hnutím za práva etnických menšin, s feminismem, sexuální revolucí, protiválečným hnutím, inklinací mládeže k levici, psychedelickou revolucí a růstem sebevědomí různých radikálních hnutí. Mezi jinými vzniká i moderní hnutí za ochranu životního prostředí a hnutí na ochranu spotřebitelů. Proč?

V průběhu šedesátých a sedmdesátých let se totiž začaly masivně projevovat dopady průmyslové výroby včetně znečišťování životního prostředí. A také nezodpovědnost řady průmyslových odvětví, která důsledky své činnosti na zdraví, bezpečnost ani prostředí vůbec neřešila. Znečištění ovzduší dusilo lidi ve městech, protože průmysl a automobily vypouštěly toxické zplodiny do vzduchu. Běžné bylo vypouštění toxických látek do řek či jejich ukládání na dně moří. Revoluci potom spustilo vydání knihy Rachel Carson Tiché jaro, která popsala devastující efekt pesticidu DDT na potravní řetězce, a především masivní umírání ptactva. Společnost také šokovaly případy deformovaných dětí, které se rodily důsledkem znečištění prostředí rtutí. Tu chemický průmysl běžně vypouštěl do řek nebo do moří. Kvůli masivnímu vzestupu průmyslových produktů začaly vstupovat i do běžného života obavy z expozice toxickým látkám. Vypadalo to, jako by osudem moderní společnosti bylo zamořit vzduch, vodu i půdu. Znečištění životního prostředí nebylo žádným abstraktním problémem, ale realitou, která ve velkém zabíjela a devastovala zdraví obrovskému množství lidí.

Dělníci často pracovali s chemikáliemi v toxickém prostředí, aniž by věděli, jakým následkům jsou vystaveni. Mezi ně patřily rakovina, předčasná smrt nebo narození dětí s fyzickým či mentálním postižením, potraty nebo neplodnost. Přitom pro pracovníky v chemickém průmyslu ještě v sedmdesátých letech v USA neexistovala dostatečná pracovní ochrana v podobě zákonů, které by něco podobného regulovaly či trestaly.

Postupně byly přijaty zákony na kontrolu toxických látek, ochranu kvality vody a čistoty vzduchu. Založen byl Úřad pro bezpečnost a ochranu zdraví při práci. Jinými slovy, nejen že stát vstupoval do ekonomiky, ale také začal čím dál tím více zasahovat do činnosti korporací. Jako reakce na nové problémy životního prostředí se tak ustavují nové regulační orgány státu.

Konzervativní kontrarevoluce

Intervence státu do ekonomiky a zavádění nových zákonů a směrnic na zlepšování podmínek práce, zvyšování její bezpečnosti a ochranu životního prostředí začaly lézt na nervy celé řadě lidí z byznysu. V průběhu sedmdesátých let se tak začíná seskupovat i pravicové hnutí. Jedním z významných ideologických zdrojů nástupu nové pravice byl text ekonoma Friedricha Hayeka, který v roce 1944 poprvé publikoval svoji práci Cesta do otroctví. Pro Hayeka byl fašismus pouze jedním z projevů totalitárních kolektivistických ideologií, podobně jako socialismus a komunismus. A státní intervence do ekonomiky, asociované s keynesiánskou politikou, vnímal jako cestu k totalitě. Hayekova kniha rychle získávala popularitu, ale trvalo několik desetiletí, než příznivci Hayeka dokázali prosadit svoje myšlenky v praxi.

Ještě v sedmdesátých letech panovala napříč politickým spektrem shoda nad nutností zásahů vlády do ekonomiky za účely dosahování plné zaměstnanosti, vytváření programů pro chudé, aby se zabránilo krizím a vytváření mocenských nerovností, které vedly k rozsáhlým dělnickým bouřím, ale i světové krizi ve třicátých letech. Podklady pro politické rozhodování potom mají připravovat pokud možno nezaujaté odborné instituce využívající aktuální vědecké poznání. Poválečné období bylo v USA sice „zlatým obdobím kapitalismu“ – masivního růstu střední třídy, ale také obdobím vysokého zdanění bohatých, přesvědčení o nutnosti vládních zásahů do ekonomiky, především kvůli regulaci velkého byznysu, na který se pohlíželo se značnou nedůvěrou.

Fred Koch spory sice později vyhrál, nicméně soudní procesy ho donutily podnikat mimo USA. A mezi jeho hlavní klienty patřily stalinský SSSR a nacistické Německo.

V roce 1949 pak Hayek ve své práci Intelektuálové a socialismus charakterizoval intelektuály jako „překupníky použitých myšlenek“, kteří ovšem utvářejí veřejné mínění své doby. Podle Hayeka je jejich vliv často podceňován, ale ten, kdo ovládá intelektuální provoz, ovládá intelektuální prostředí, a to formuje politiku. Politici samotní jsou zpravidla z širšího pohledu relativně bezmocní, nemohou vyjít za hranice politické imaginace dané doby. A tu načrtávají intelektuálové. Hayek založil již roku 1947 think-tank Mont Pelerin Society, který se měl angažovat v bitvě idejí. Postupně inspiroval řadu dalších v tom, aby zakládali think-tanky za účelem přetváření veřejného mínění. Například Anthony Fischer pod Hayekovým vlivem založil úctyhodných 150 think-tanků se zaměřením na propagaci deregulace vlastnického práva.

Tyto Hayekovy myšlenky fascinovaly celou řadu lidí, včetně tehdy mladého Charlese Kocha,  dnes jednoho z nejbohatších lidí světa a majitele megakorporace Koch Industries. Charles Koch byl synem Freda Kocha, který založil své impérium na inovacích v chemickém zpracování ropy. Tím začal konkurovat větším hráčům v ropném byznysu, kteří se ho snažili zlikvidovat prostřednictvím falešných obvinění z porušování patentových práv. Fred Koch spory sice později vyhrál, nicméně soudní procesy ho donutily podnikat mimo USA. A mezi jeho hlavní klienty patřily stalinský SSSR a nacistické Německo. V SSSR pomohl postavit 15 rafinerií, ale byl zde také svědkem brutálních čistek mezi sovětskými kolegy a později své spolupráce značně litoval. Asi i tato zkušenost byla jedním z důvodů, které stály u založení John Birch Society, jež začala šířit krajně pravicovou paranoiu a hledat komunistické spiknutí naprosto všude. Členové John Birch Society byli přesvědčeni, že komunistická infiltrace zasáhla nejvyšší patra společnosti, americká vláda je pod tajnou komunistickou kontrolou a republikánský prezident Dwight Eisenhower je „oddaný a vědomý agent komunistického spiknutí“. Fred Koch byl také autoritářský otec a dohlížel na přísnou, až tyranskou disciplínu. Svým synům vštěpoval ultrakonzervativní pohled na svět už od dětství a přinutil je vstoupit do John Birch Society.
Paranoidní třeštění z konspiračních teorií v John Birch Society sice Charlesovi Kochovi neimponovalo, dostal se zde nicméně do kontaktu s pracemi Friedricha Hayeka a jeho pokračovatelů. Ti rozvíjeli ekonomickou, etickou a filozofickou teorii, která obhajovala nadřazenost vlastnického práva nad všemi ostatními. V praktické rovině potom dodává morální a etické ospravedlnění rušení daní a regulací. Bezesporu působivá teorie pro dědice ropného impéria, která v té době byla nicméně brána za pravicový extremismus. Koch ale začal svůj přerod do pravicového libertariána a revolucionáře a když v roce 1967 zemřel jeho otec, tak spolu se svými bratry získal množství zdrojů, jak ovlivňovat veřejnou debatu.

 

 

Průmyslová výroba idejí

Richard Fink, pozdější viceprezident Koch Industries a vrcholný manažer řady Kochových organizací, v roce 1976 zpracoval strategii s názvem  Struktura společenské změny. Fink, inspirovaným Hayekovým modelem produkce, píše:

„Když (Hayekův model produkce) použijeme v oblasti idejí, tak na vyšších stupních investujeme do intelektuálních surovin, tj. do průzkumu a vytváření abstraktních pojmů a teorií. Ty v oblasti veřejné politiky stále pocházejí především (i když ne výhradně) z výzkumu prováděného vědci na našich univerzitách. (…) Aby měly myšlenky důsledky, musí být transformovány do praktičtější nebo použitelnější podoby. (…)

Ve středních fázích jsou myšlenky aplikovány na relevantní kontext a zformovány do potřebných řešení reálných problémů. To je práce think-tanků a politických institucí. Bez těchto organizací by teorie nebo abstraktní myšlenky měly menší hodnotu a menší dopad na naši společnost. Ale zatímco think-tanky vynikají v rozvíjení nové politiky a formulování jejích přínosů, jsou méně schopné změny realizovat. (…)

V závěrečné fázi je zapotřebí občanských aktivistů nebo realizačních skupin, které převezmou politické myšlenky z think-tanků a převedou je do podoby návrhů, jimž občané porozumí a budou podle nich jednat. Tyto skupiny jsou také schopny vytvářet různorodé koalice jednotlivých občanů a zájmových skupin, které jsou potřebné k prosazování politických změn.“

V podstatě se jedná o plán, jak vyrobit společenskou změnu stejně jako průmyslový produkt. Začneme investováním do hledání nalezišť a těžby vzácných surovin – pro byznys a korporace příznivých myšlenek a ideologií. Kochové tak pumpují peníze do akademického výzkumu a zakládání vlastních výzkumných center jako je Mercatus Center. Financují také profesorská místa, programy ekonomie volného trhu a sponzorují konference a přednáškové cykly pro libertariánské myslitele. Přitom se snaží držet kontrolu nad tím, kdo přesně peníze dostává. Buduje také intelektuální třídu vědeckých pracovníků a novinářů, kteří jsou schopni tyto teorie tlumočit masám. Jako jeden z nástrojů k tomu slouží Institute for Humane Studies, inkubátor libertariánského myšlení, který nabízí řadu vzdělávacích příležitostí pro začínající libertariánské myslitele, pořádá letní semináře a uděluje štědrá stipendia a granty. Nadace Charlese Kocha tím poskytla další cestu pro pěstění mladých ideologických spojenců, když nabídla program stáží, který umisťuje studenty do pravicově orientovaných organizací zabývajících se veřejnou politikou.
Když jsou jednou myšlenky – tyto vzácné suroviny – „vytěženy“, je potřeba z nich „vyrobit produkt“ – zasadit je do konkrétního kontextu. K tomu Kochové zakládají řadu think-tanků jako je Cato Institute, které je přetvoří do podoby použitelné v reálném světě. Vydávají zprávy, stanoviska a články, v nichž se zasazují o privatizaci sociálního zabezpečení, obviňují odbory státních zaměstnanců z toho, že způsobily krizi státního rozpočtu, snaží se napadat klimatickou vědu nebo argumentují, že ochrana životního prostředí je příliš nákladná.

Třetí částí hlavního plánu je potom mobilizace občanů-aktivistů – nebo alespoň vytvoření iluze mobilizované občanské společnosti. Kochové vytvářejí organizace, jako jsou Citizens for Sound Economy nebo Americans for Prosperity. Akademici koncipují teorie, think-tanky je přetvoří do konkrétních návrhů a grassrootová hnutí agitují a vytvářejí nátlakové kampaně za jejich prosazení.

Jak později pronesl Charles Koch v rozhovoru s libertariánským publicistou Brianem Dohertym: „Přinést společenskou změnu vyžaduje strategii, která je vertikálně a horizontálně integrovaná. (…) Od výroby idejí, k vytváření politik, po vzdělávání, organizování občanských skupin, k lobování v politické akci.“ A Jak Koch Industries pohádkově bohatne, dostávají se bratři Kochové do pozice nejbohatších lidí světa – a s tím, jak roste jejich bohatství, roste množství peněz, které investují do společenské změny.

Nové pravicové think-tanky připravují půdu

Charles Koch v roce 1978 v článku Podnikatelská komunita: Vzdorování regulaci pro sborník Na cestě k druhé americké revoluci pro časopis Libertarian Review píše:

„Byli jsme nuceni stydět se za soukromé vlastnictví a zisky a byli jsme oklamáni, abychom označili vládní regulaci za ,ctnostnou‘ a ve ,veřejném zájmu‘. (…) Jaký to prostoduchý nesmysl!“ Rostoucí regulaci ze strany státu kvůli problémům se znečištěním vzduchu, vody a půdy chápal Koch jako součást širokého útoku na svobodu. Tvrdil, že byznysová komunita se potřebuje zorganizovat a vytvořit široké sociální hnutí na obranu proti regulaci, která svobodu omezuje.

„Je neoddiskutovatelné, že myšlenky určují akci, a že bychom měli naše myšlenky zpřesnit a aplikovat. Ale myšlenky se nešíří samy o sobě. Šíří se pouze skrze lidi. To znamená, že potřebujeme hnutí. Pouze s takovým hnutím můžeme vybudovat efektivní sílu pro společenskou změnu,“ píše Koch roku 1978. A nemluvil do větru. Kochovi se postupně stali jedněmi z největších donátorů pravicových think-tanků. Ty v následujících desetiletích přecházejí do ofenzivy a propagují, že tržní systém je jediný morální systém v historii, a hodlají svrhnout „státní paradigma“. Takto Koch označoval poválečný konsenzus, který panoval napříč politickými hnutími, že velký byznys je třeba kontrolovat a jeho podnikání určovat pravidla.

Podle Kocha by podnikatelé měli využívat efektivně svoje peníze v tom, koho podporovat a koho marginalizovat. Pokud jde nějaká univerzita nebo organizace proti jejich zájmům, je třeba odebrat jí podporu. Je potřeba budovat intelektuální kádry. A hlavně, podnikatelé by se měli zaměřit na politiku a politickou akci. Od lokálních revolt proti daním, po kandidatury do kongresu až po kandidatury na prezidenta.

Organizace z nové generace pravicových think-tanků se tak v sedmdesátých letech stále více stávají nátlakovými skupinami, které mají prosazovat přesně danou hodnotovou pozici. Přitom se ale snaží udržovat image objektivity a neutrality, protože velký byznys a jeho deregulace je dlouhodobě vnímána negativně. Tomu nepomáhají ani skandály velkých firem, jako je falšování výkazů o vypouštění toxických látek do prostředí či kontaminace rozsáhlých oblastí toxickými odpadními produkty.

Jak podrobně dokumentuje investigativní novinářka Jane Mayer ve svém bestselleru Dark Money, podobný postoj má řada vlivných miliardářských klanů. Ať se jedná o ropné magnáty Kochy, majitele The Olin Corporation Johna M. Olina, Richarda Mellona Scaifa, bratry Bradleyovy nebo rodiny Mercerů, Coorsů a DeVosů. Postupně tak zakládají či financují organizace, které jsou dnes jedněmi z největších konzervativních think-tanků: The Heritage Foundation, American Legislative Exchange Council (ALEC), Manhattan Institute for Policy Research a řadu dalších.

Charles Koch zakládá Cato Institute – a jeho prvním prezidentem se stává Ed Crane, který v roce 1980 s Charlesovým bratrem Davidem jako kandidátem na viceprezidenta vstoupí do prezidentské kampaně za Libertariánskou stranu. S volebním programem zrušení sociálního zabezpečení, Federální rezervní banky, sociálních dávek, zákonů o minimální mzdě, korporátních daní, všech cenových podpor a dotací pro zemědělství a podnikání a amerických federálních agentur včetně agentury na ochranu životního prostředí EPA nebo FBI a CIA, získali pouze jedno procento hlasů. Politické přesvědčení Kochů se i s masivním financováním ukázalo být na okraji veřejné debaty. A to i na pravici. Konzervativní ikona William Buckley Kochy odsoudil jako „anarcho-totalitáře“. Ale posun již začal a v následujících desetiletích měl dále eskalovat. Z pohledu většinové politiky to byl sice debakl, ale z jiného pohledu mu odevzdalo hlas přes milion lidí. To už je dobrý potenciál pro nátlakovou politiku.

David Koch volby sice nevyhrál, doba se však změnila a s ní začal růst vliv think tanků nové pravice. Po vítězství Ronalda Reagana a viceprezidenta George Bushe staršího rozdal na prvním zasedání vlády Ronald Reagan kopie materiálu Mandate for Leadership vypracovaného The Heritage Foundation členům kabinetu. Řada autorů pamfletu získala místa přímo ve vládě. Název druhého vydání Mandate for Leadership už má přímo podtitul Pokračování konzervativní revoluce. A většina jeho návrhů byla realizována. Investice do vytvoření nové infrastruktury think-tanků se začala rychle vyplácet. Snižovala se daň z příjmu nejbohatších i fosilního průmyslu. Rušily se environmentální regulace a orgánům na ochranu životního prostředí se seškrtávaly rozpočty a prováděly se v nich personální čistky. Zisky Koch Industries raketově rostou a společnost se stává jednou z nejziskovějších.

Nástup Ronalda Reagana znamená také začátek odklonu Republikánské strany od vědy jako takové. Mohl za to příklon republikánů k velkému byznysu, který byl omezován environmentální regulací, a také Reaganův obrat k náboženské pravici, která se snažila blokovat vyučování evoluční teorie. Nebo odpor velké části vědecké obce k militarizaci vesmíru a expanzi jaderného zbrojení. Zatímco ještě v sedmdesátých letech byli republikánští voliči největšími zastánci vědy, dnes se stávají největšími skeptiky.

Během sedmdesátých let se utvořilo – a v osmdesátých stvrdilo – zvláštní politické spojenectví, které ještě nedávno vypadalo nemyslitelně, protože v mnohém má protikladné politické zájmy. Přesvědčení libertariáni se spojili s politickými nepřáteli ze strany konzervativní pravice a náboženských fundamentalistů.

Konec studené války

Počátkem devadesátých let se po několika desetiletích intenzivního výzkumu dostává do širší politické debaty globální oteplování. Původně odborné téma se prolamuje do médií, veřejné a politické debaty. A poměrně brzy začíná být zřejmé, že pokud se má dosáhnout klimatické stabilizace, bude třeba přestat spalovat fosilní paliva. Koncem osmdesátých let byl ustanovený Mezivládní panel pro klimatické změny (IPCC). Ten měl za úkol vytvářet a zveřejňovat systematickou odbornou celosvětovou rešerši dostupného vědeckého poznání ve věci měnícího se klimatu. Hned první zpráva z roku 1990 ukázala, že globální oteplování způsobené spalováním fosilních paliv je velmi reálný a akutní problém. Čím dřív se navíc začne se snižováním emisí, tím snazší je dosáhnout klimatické stabilizace. V určitou chvíli se už ale klimatická stabilizace stane nedosažitelnou.

Lidé ve fosilním průmyslu velmi dobře pochopili, co to znamená. Existenční ohrožení. A v té době měli k dispozici vytvořenou rozsáhlou a úspěšnou, strukturovanou síť politických a odborných nátlakových organizací. A také stabilní politickou a morální ideologii, o kterou se opírali. Klíčový elektorát se čím dál tím více odcizoval vědeckému poznání a think-tanky měly nacvičené osvědčené metody na obranu proti vládní regulaci. Cvičily se v různých tématech – od škodlivosti tabáku, kyselých dešťů, ozonové díry, azbestu nebo olovnatého benzínu. S úspěšným uplatněním know how tabákového průmyslu se těmto nátlakovým organizacím dařilo odkládat environmentální regulace o desítky let. Když se objevilo téma globálního oteplování, daly se rychle do práce.

Současný historický výzkum ukazuje, že aktéři jako American Petroleum Institute pracovali na dezinformačních kampaních na téma klimatických změn již během osmdesátých let. Naplno se ale rozběhli až během let devadesátých. V roce 1989 vznikla Global Climate Coalition – podle názvu to zní sice jako organizace na ochranu klimatu, ve skutečnosti se jedná o pravý opak. Průmyslový konglomerát na obranu zájmů všech myslitelných korporací, které jsou za ničení klimatu zodpovědné, zahrnoval stovky členů. Další fosilní korporace zakládají Information Council for the Environment. Organizaci, která má vypadat jako ochranářské sdružení, stojí ovšem u zdroje šíření fosilní propagandy. V následujících desetiletích takové organizace rostou jako houby po dešti.

Počátkem devadesátých let existovala poměrně široká politická shoda a veřejná podpora pro řešení globálního oteplování. Bylo také relativně dost času, a pokud by se technologický přesun na nízkouhlíková paliva začal počátkem devadesátých let, mohl být přechod relativně bezbolestný, postupný a plánovaný. Byla to doba stabilního klimatu a prostor pro změnu byl relativně velký. Spojené státy byly také bohatou zemí, která historicky vypouštěla zdaleka nejvíc emisí. Jakákoliv smysluplná mezinárodní dohoda se zbytkem světa předpokládala, že se USA nějakým způsobem zapojí do regulace skleníkových plynů. Stát se ale mělo něco jiného.

Clintonova administrativa ve snaze omezit emise skleníkových plynů v roce 1993 navrhla daň zaměřenou na fosilní paliva, tzv. BTU tax. Viceprezident Al Gore byl studentem proslulého oceánografa Rogera Revella, který varoval před rizikem globálního oteplování již jako vědecký poradce Lyndona Johnsona v roce 1965. Al Gore byl v kontaktu s předními klimatology již více než deset let a v problematice měl přehled. Dostat emise skleníkových plynů pod kontrolu si vytkl jako svou prioritu. A vylámal si na tom zuby.

 

Pamatujete si na strategii „výroby společenské změny“, kterou pro Charlese Kocha navrhl Richard Fink?  Citizens for a Sound Economy byla jeho třetím a posledním článkem. Nátlaková organizace, která se soustředila na to, aby se pečlivě vyrobené myšlenky, ideje a politiky prosadily v reálném světě. „Potřebovali jsme prodejní sílu, která by se účastnila politických kampaní nebo setkání na radnicích, mítinků, aby sdělila široké veřejnosti mnoho informací, které tyto think-tanky vytvářely,“ prohlásil David Koch „Skoro jako podomní prodejci, které mají některé kosmetické firmy.“ Citizens for a Sound Economy spojovala obchodní praxi s politickou ideologií a specializovala se na vytváření komunity.

Když se Al Gore snažil zdanit součást jejich podnikání, vypustili bratři Kochové svoje psy. Citizens for a Sound Economy začala bombardovat klíčovou postavu potřebnou pro to, aby zákon prošel – Davida Borena – telefonáty, dopisy, protesty na jeho mítincích. Vysílat protestní televizní reklamy. Až Borenovi povolily nervy a zákon nikdy neprošel.

 

Koch Industries tím ušetřili pěkný balík. A také si ověřili, že jsou schopni efektivně ovlivňovat politiku, i když jsou jejich „republikánští koně“ v opozici. Tímto koncentrovaným tlakem se jim totiž podařilo zlomit i politiky Demokratické strany. Když vyšla v roce 1996 druhá souhrnná zpráva IPCC, fosilní průmysl neměl důvod k radosti. Zpráva dochází nejenom k tomu, že globální oteplování přijde někdy v budoucnosti jako důsledek změny atmosférického složení spalováním fosilních paliv. „Bilance důkazů naznačuje zřetelný vliv člověka na globální klima,“ píše se ve zprávě. Neboli k projevům oteplování už dochází. V roce 1996.

A Global Climate Coalition reagovalo protiofenzivou – zaútočila na důvěryhodnost IPCC tím, že jej falešně obvinila z toho, že na politické zadání praktikuje institucionalizované „vědecké čistky“ a vypouští části zprávy zdůrazňující nejistoty. Zpráva se šířila světovými médii jako požár. IPCC je mezinárodní odborné těleso, které mělo dodávat politikům a veřejnosti věrohodné informace. Co si teď má veřejnost myslet o tom, že se jedná o politický nátlakový projekt?

V průběhu editací textů pro závěrečnou zprávu IPCC se skutečně vypustily některé pasáže. Ale byla to formální záležitost, která nijak neměnila informační obsah. Nejistoty se tam zmiňovaly důsledně a explicitně. Nicméně málokdo z veřejnosti nebo novinářů si to byl ochoten ověřit. Do pohybu se dostává dobře promazaný aparát po desetiletí zakládaných organizací, které tvoří „komnaty ozvěn“ a neustálým opakováním a přetiskováním falešných zpráv zvyšují jejich dosah. Začíná tak hon na klimatické vědce, který pokračuje dodnes.

Na Global Climate Coalition navázal článek Velký podvod o globálním oteplování bývalého ředitele Národní akademie věd USA Fredericka Seitze pro The Wall Street Journal, kde napsal: „Za více než 60 let svého působení v americké vědecké komunitě, včetně funkce prezidenta Národní akademie věd a Americké fyzikální společnosti, jsem nebyl svědkem znepokojivějšího poškození procesu vzájemného hodnocení, než jsou události, které vedly k této zprávě IPCC.“

Hlavní autor napadené kapitoly zprávy IPCC, klimatolog Ben Santer, se stal terčem šikany. Byl vláčen médii, obviňován z falzifikování mezinárodních vědeckých dokumentů. Šikana šla ale daleko za hranice jeho profesionálního života: „Krátce po tomto zveřejnění někdo zaklepal na naše dveře pozdě večer kolem desáté hodiny, kdy jsem byl se synem nahoře. Trvalo mi asi minutu, než jsem se dostal dolů a otevřel vchodové dveře. Když jsem je otevřel, na prahu ležela mrtvá krysa a po naší ulici odjížděl vysokou rychlostí chlap ve žlutém hummeru a křičel na mě nadávky.“

Santerovi začaly domů přicházet výhružné dopisy, jeho fotku vyvěsili na prominentním neonacistickém serveru Stormfront.org, jehož členové jsou spojení s téměř stovkou vražd po celém světě. Santer každé ráno paranoidně kontroloval auto, jestli pod ním nejsou umístěné výbušniny. Santerův syn se začal v domě bát a otec nevěděl, jak ho uklidnit. Obavy o osobní bezpečnost, kolotoč vyšetřování a útoky na osobní integritu podle Santera vedly i ke vzteku a frustraci, která se podílela na rozpadu jeho manželství. Santer se ale proti vědecké etice neprovinil. Problémy se naopak ukázaly u Fredericka Seitze, který po svém odchodu do vědeckého důchodu začal pracovat jako konzultant pro různé korporace, které se potřebovaly bránit regulaci. V minulém díle tohoto seriálu popisuji, jak začal prací pro tabákový gigant R.J. Reynolds. Postupně využíval své vědecké autority a zpochybňoval důsledky působení znečištění v celé řadě dalších témat, ačkoliv byly mimo jeho expertizu.

Skutečná kampaň se ale teprve začala rozjíždět. Když se roku 1997 schylovalo k přijetí Kjótského protokolu, americkou politickou debatu zahltila smršť úvodníků v novinách nebo série televizních reklam. PR konzultační firmy vypracovaly co nejúčinnější komunikační strategie a americký veřejný prostor zaplavila série hysterických článků, které obviňovaly politiky z ničení budoucnosti dětí a likvidace americké ekonomiky kvůli údajně neexistujícímu problému. The George Marshall Institute dává do oběhu podvodnou Oregonskou petici. Ta má dokazovat, že mezi vědci neexistuje konsenzus. USA Kjótský protokol nikdy neratifikovaly, i když to byl jeden z cílů Clintonova prezidentství.

A situace se má pro klimatickou legislativu stát ještě komplikovanější po nástupu administrativy George Bushe. Republikáni věděli, že životní prostředí je jejich slabina a většina voličů včetně konzervativců chce omezování emisí a Bushovy silné vazby na fosilní průmysl mu neprospívají. George Bush proto v kampani slíbil, že zavede omezení emisí oxidu uhličitého. Ale slib vydržel přesně do voleb. Viceprezidentem se stává přímo Dick Cheney, který působil jako prezident fosilní korporace Halliburton a dlouhodobě se pohyboval v prostředí konzervativních think-tanků. Byl také osobním přítelem ředitele ExxonMobil, Lee Raymonda, který byl do velké míry zodpovědný za politiku ExxonMobilu systematicky klamat veřejnost ohledně klimatických změn. Nejenže Bushova administrativa zařadila zpátečku a plán na kontrolu emisí zrušila, Cheney dokonce prosadil expanzi těžby fosilních paliv.

 

Nobelova cena a fosilní protiútok

V roce 2006 dostává Bushův vyzyvatel Al Gore Oskara za dokumentární film Nepříjemná pravda a následující rok se dělí o Nobelovu cenu za svůj klimatický aktivismus s panelem IPCC. Spolu s těmito úspěchy však roste intenzita a rozsah klimatického dezinformačního hnutí. Jeho velká část se přesouvá na internet a některé nově vzniklé dezinformační stránky se stávají nejnavštěvovanějšími zdroji o klimatických změnách vůbec.

Think tank Competitive Enterprise Institute vysílá roku 2006 sérii reklam obhajující benefity oxidu uhličitého s názvem: Nazývají ho znečištěním. My ho nazýváme život. Jedna z nich říká:
„Grónské ledovce rostou, nikoli tají. Antarktický ledový příkrov sílí, nikoli ubývá. Viděli jste o tom nějaké velké titulky? Proč se nás snaží vystrašit?“ Grónské a antarktické ledovce samozřejmě rekordně tály, stejně jako tají dodnes. Competitive Enterprise Institute se odkazuje na práci Curta Davise, ředitele Center for Geospatial Intelligence na University of Missouri-Columbia a autora výzkumu. Ten ale reaguje: „Tyto televizní reklamy jsou záměrnou snahou zmást a uvést veřejnost v omyl v debatě o globálním oteplování,“ uvedl Curt Davis v tiskové zprávě. „Na podporu svých tvrzení selektivně používají pouze části mého předchozího výzkumu. Neříkají veřejnosti celý příběh.“ Části Grónska totiž skutečně přibývají, stejně jako některé oblasti Antarktidy. Celkový trend je ale jednoznačný. Grónsko dlouhodobě táním ztrácí zhruba 300 miliard tun ledu ročně. Antarktida potom kolem 150 miliard tun ledu ročně. V tu dobu dostává Competitive Enterprise Institute devět procent svého financování od ropné korporace ExxonMobil. Další financování získává od nadací bratrů Kochů, uhelného průmyslu nebo American Petroleum Institute.

Následující rok má premiéru populární dokument Velký podvod s globálním oteplováním. Je plný překroucených faktů jako jsou zmanipulované grafy, vymyšlená data nebo selektivní zavádějící interpretace. Prezident nejstarší britské instituce The Royal Society označuje dokument samotný za podvod, stěžují si i vědci, kteří v dokumentu vystupují, s tím, že jejich výpovědi byly účelově sestříhány tak, aby dávaly přesně opačný význam než měly původně. V České republice uvádí film prezident Václav Klaus a propaguje autor webu Klimaskeptik.cz Vítězslav Kremlík.

 

Známá firma profesionálních popíračů Fred Singer zakládá roku 2003 Nevládní mezinárodní panel pro klimatické změny (NIPCC), který se snaží působit dojmem vědecké organizace. Podporuje ho The Heartland Institute a SEPP, tedy skupiny podporované fosilní lobby. Je pouze malou částí dlouhodobého strategického úsilí vytvořit dojem virtuální paralelní vědy. NIPCC se snaží kopírovat IPCC, vydává podobně strukturované a graficky upravené zprávy. Pořádá tiskové konference. Snaží se zkrátka vytvářet zmatek. Mezinárodní ekosystém navzájem propojených organizací potom násobí jeho dosah. A úsilí se daří. Mezi klimatickými vědci je sice již dávno jasné, že spalování fosilních paliv může za oteplování. Ale veřejnost se daří přesvědčovat, že vědci jasno nemají.

Útok na vědu probíhá na mnoha úrovních. Když v roce 2009 hackeři získávají soukromou korespondenci klimatických vědců, vytrhávají její části z kontextu a obviňují vědce z podvodů a falšování dat. Think-tanková infrastruktura okamžitě naskakuje a zvyšuje dosah nactiutrhačských zpráv. Ačkoliv podrobné vyšetřování ukázalo, že vědci se manipulací nedopustili, ale šlo o dobře připravený podvod, aféra vešla ve známost jako Climategate a pověst klimatických vědců ničí dodnes.

Objevují se podivné postavy obskurních vědců, kteří vyskakují jak králíci z klobouku a tvrdí často naprosto bizarní věci mimo jejich odbornost. Všechny dostupné výzkumy přitom dlouho říkají, že v klimatické vědě žádné takové pochybnosti již dávno neexistují. Kde se tedy všechny tyto argumenty berou? Téma dezinformační mašinerie začíná vyvolávat zájem investigativních novinářů a sociálních vědců. Začíná tak systematické studium klimatického dezinformačního hnutí. A odhaluje dalekosáhlou, po desetiletí budovanou dezinformační mašinerii, která je zaměřena na ochranu průmyslových odvětví proti regulacím.

To zvyšuje veřejný tlak na fosilní průmysl – od environmentálních organizací po tak respektované vědecké instituce, jako je Royal Society. Koncem devadesátých let proto bývalá ředitelka pro rozvoj v Cato Institute – Whitney Ball – zakládá Donors Trust. Donors Trust se profiluje jako filantropická nadace, která umožňuje udržovat anonymitu svých dárců. V praxi to funguje tak, že pokud chcete skrýt, komu dáváte peníze, dáte je Donors Trust s instrukcemi, komu je má poslat. Donors Trust je skryje a skutečný přispěvatel zůstane v anonymitě. A jak roste tlak na fosilní korporace, aby přestaly financovat dezinformační kampaně, tak skutečně klesá jejich financování od klíčových hráčů, jako jsou ExxonMobil nebo fondů bratrů Kochů. Zároveň s tím ale roste množství příspěvků od Donors Trust, kterému se začíná přezdívat „bankomat na špinavé prachy“, protože financuje vše od fosilní dezinformační kampaně po rasistické hnutí.

 

Fosilní lobby a komunitní organizování

Po výhře Baracka Obamy v roce 2008 to vypadalo na obrat v americké klimatické politice.  Obama ve volební kampani tvrdil: „Jsem si naprosto jistý, že za několik generací se budeme moci ohlédnout zpět a říci svým dětem: Tohle byl okamžik, kdy se růst hladin oceánů začal zpomalovat. To byl okamžik, kdy se naše planeta začala uzdravovat.“

Nicméně vyhrát volby je jedna věc a prosadit klimatickou legislativu proti odporu fosilní lobby je věc druhá. Obamova administrativa přišla s návrhem zákona na zavedení „cap and trade“ (tedy obdoby systému emisních povolenek). Ten se podařilo prosadit ve Sněmovně reprezentantů a v létě roku 2009 směřoval zákon do Senátu. Pamatujete ale na Kochy placenou organizaci Citizens for Sound Economy? A fenomenální úspěch její kampaně, která v roce 1993 potopila zákon na zdanění fosilních paliv Clintonovy administrativy? Tak tato organizace byla přejmenována na Americans for Prosperity; David Koch na jejím zasedání říká: „Před pěti lety jsem se svým bratrem poskytl zdroje na odstartování The Americans for Prosperity. A to, jak AFP vyrostlo, daleko přesahuje mé nejdivočejší sny.“ Dnes má AFP kolem 2,5 milionu členů a rozpočet téměř 100 milionů dolarů ročně.

AFP tako využilo frustraci spojenou s nástupem světové finanční krize a odstartovalo kampaň, se kterou objíždělo státy. A začalo se rodit hnutí, které dnes známe jako Tea Party. Koch masivně investoval do protestního hnutí a podařilo se mu propojit jeho protesty s odporem proti klimatické legislativě. AFP odstartovalo kampaň Slib proti klimatické dani, který požadoval podpisy od politiků, že budou proti jakékoliv dani, která by byla namířena na řešení klimatické změny. Největší znečišťovatel USA opět zůstává mimo hru. Obamův zákon omezující emise oxidu uhličitého nikdy nezískal dost hlasů na to, aby prošel Senátem.

 

 

Bratři Kochové zároveň rozjíždí masivní hru o to, aby se z republikánů opět rekrutoval nějaký kandidát, který bude chtít regulovat emise skleníkových plynů. Fosilnímu průmyslu se podařilo ovládnout v podstatě celou Republikánskou stranu. A jen do ovlivnění voleb v roce 2016 Kochové slíbili na podporu vložit 400 milionů dolarů.

Když se Obama snažil prosadit snížení emisí z nových a existujících elektráren prostřednictvím regulací EPA, napadli ho republikánští generální prokurátoři v čele se Scottem Pruittem. Pruitt je právník a bývalý generální prokurátor, který měl tajné dohody s ropným průmyslem s cílem bránit zákonům omezujícím znečištění. Ze své pozice generálního prokurátora ropného státu Oklahoma dlouhodobě bránil federálním regulacím – od regulace znečištění ovzduší rtutí až po regulaci vypouštění skleníkových plynů. Investigativní reportér Eric Lipton dostal Pulitzerovu cenu za odhalení toho, že Pruitt dokonce přímo přeposílal podklady, které mu zasílala ropná korporace Devon energy, jako stanoviska generálního prokurátora státu Oklahoma.

Scott Pruitt se svými obstrukcemi dokázal zadržet zákon do doby, než přišel… Donald Trump. S Donaldem Trumpem přichází triumf fosilního průmyslu. Na domácí scéně rozjel masivní válku proti veškerým zákonům na ochranu životního prostředí. Jedním z prvních terčů byla samotná agentura na ochranu životního prostředí EPA. Trump se na začátku svého prezidentství nechal slyšet, že by ji nejradši zcela zrušil. To sice nedokázal, ale podařilo se mu alespoň prosadit jako jejího šéfa Scotta Pruitta. Ten okamžitě začal pracovat na demolici agentury masivním seškrtáváním jejích financí, kompetencí i personálního obsazení. Terčem se stal i klimatický výzkum ostatních agentur jako NOAA nebo NASA. Ředitel fosilního gigantu ExxonMobil Rex Tillerson se stal ministrem zahraničí. Trumpova administrativa začala ve velkém odstraňovat environmentální regulace, především ty, které omezovaly fosilní průmysl. Trump odstraňoval nepohodlné lidi z administrativy a na mezinárodní scéně odstoupil od Pařížské dohody. Fosilní průmysl získal vlastního prezidenta.

 

AntiGreta a kulturní války

Bez USA je samozřejmě klimatická stabilizace nemožná. Rok po Trumpově inauguraci Greta Thunberg svými stávkami za klima iniciuje monumentální hnutí Fridays For Future. Daří se jí mobilizovat miliony lidí po celém světě v jednom z nejpůsobivějších vzedmutí mladých lidí. Společně s tím, jak rostl dosah a význam hnutí, které Greta Thunberg odstartovala, začínalo představovat větší a větší problém. Nedlouho poté se začíná objevovat v dezinformačním ekosystému pravicových think-tanků Naomi Seibt, které se začíná říkat „Anti-Greta“. Blonďatá dívka věkem i vzhledem připomíná Gretu Thunberg, tam kde se ale Greta Thunberg dovolává klimatických vědců, Naomi Seibt dělá pravý opak. „Dnes klimatická věda není vůbec věda,“ říká devatenáctiletá Naomi Seibt, „cílem je zahanbování lidstva. Klimatický alarmismus (…) je ve své podstatě opovrženíhodnou antihumánní ideologií a říká nám, abychom se na své úspěchy dívali s pocitem viny, hanbou a znechucením a nebrali v potaz ani mnohé významné výhody, kterých jsme dosáhli používáním fosilních paliv jako hlavního zdroje energie.“

The Heartland Institute pořádá s Naomi Seibt konference a produkuje její videa. V těch říká, že s klimatickou krizí žádný problém není, ve skutečnosti jde o zavedení socialismu a zničení svobody. Roku 2020 německá televizní společnost ZDF a investigativní projekt Correctiv odvysílají reportáž, kdy novináři v přestrojení za lobbisty kontaktují The Heartland Institute, s tím že mají k dispozici 500 tisíc euro a chtějí anonymně financovat antiklimatické hnutí. Novinářům se podaří navázat kontakt se současným prezidentem The Heartland Institute a tehdejším ředitelem jeho klimatické sekce Jamesem Taylorem. Pokud vám jeho jméno někoho připomíná, tak jde o bratra Jerryho Taylora, bývalého viceprezidenta Cato Institute, jehož příběhem začíná tento článek.

Novináři poté popisují, jak jim James Taylor dává konkrétní nabídku. Vysvětluje jim, jak využít Donors Trust k tomu, aby skryli zdroj financování, jakým způsobem budou maskovat vyznění dezinformací, aby zněly věrohodně. Popisuje, jak je třeba cílit na emoce, nikoliv na rozum. A za několik týdnů posílá konkrétní třístránkový plán na kampaň, která bude proti zákazu dieselových motorů. Klíčovým bude produkce videí Naomi Seibt, kterou mají na ovlivňování mladých lidí. V dokumentu zároveň navrhuje, které vědce a mediální osobnosti může zaplatit, aby vystupovali na podporu kampaně. Ekosystém think-tanků a nátlakových organizací potom zvýší dosah Naomi Seibt, co to jen půjde. Z Naomi Seibt se tak stává celebrita a dočíst se o ní můžete i v českém prostředí. „Chci, abyste přemýšleli, vyzývá lidi Němka Naomi“ píše Echo24, píšou o ní Parlamentní Listy nebo web uhelného průmyslu iUhli.cz. Pravicový mediální ekosystém se jí snaží vykreslit jako ztělesnění realismu a rozumu. Naomi Seibt se později profiluje jako odpůrce očkování proti koronaviru a tvrdí, že covid 19 je „pohádkový virus“.

Během neformálního rozhovoru James Taylor novinářům odhaluje, že úzce spolupracuje s Trumpovou administrativou. S nástupem prezidenta Bidena se sice USA vrátily k Pařížské dohodě a podařilo se prosadit masivní balík na dekarbonizaci ekonomiky, nicméně fosilní průmysl se nevzdává. Environmentální sociolog Robert Brulle zkoumal pouze v USA množství organizací, které se účastnily klimatického protihnutí v letech 1989–2015. Zjistil, že jen v USA se zapojilo na 2 tisíce organizací a zhruba 179 organizací bylo v organizačním centru.

A tohle je konec

Dnes už běží celá řada soudních sporů proti fosilnímu průmyslu za jejich dezinformační kampaně. Tabákový průmysl dokázal s podobnou technikou působit po více než 50 let. Fosilnímu průmyslu se to možná podaří stejně dlouho. Nicméně lidé, kteří za to byli skutečně zodpovědní, nikdy k zodpovědnosti pohnáni nebudou. Lee Raymond odešel z ExxonMobile s odstupným 400 milionů dolarů – největším odstupným v historii. David Koch nedávno zemřel, Charles Koch je ve věku 86 let jedním z nejbohatších lidí světa.

Množství úmyslných manipulací, lží, překroucení, falešných konferencí, podvodných rádoby expertních skupin, nájemných pseudovědců, konspiračních teorií, kampaní, reklam a úvodníků, blogů, podcastů a televizních komentátorů, které fosilní průmysl dal do pohybu, je gigantické. V tomto článku se mi podařilo alespoň letmo se dotknout pouze malého výseku zúčastněných aktérů. Přesto si dodnes velmi málo lidí uvědomuje, proti jak velkému dezinformačnímu tlaku stojíme.

Vraťme se ale k Jerrymu Taylorovi, muži, o němž jsem psal na začátku článku. Bývalý viceprezident jednoho z nejúspěšnějších think-tanků Cato Institute pracoval na šíření klimatických dezinformací 26 let. V dokumentu The Power of Big Oil dodává, že nikdy nevěřili, že se jim podaří zdržet klimatickou politiku tak dlouho. Počátkem devadesátých let byli v naprosté defenzivě. Historie a pokrok ale nejdou vždy vpřed. Někdy se zastaví. A někdy se vrací zpátky.

Novináři z The Intercept se ho v rozhovoru nedávno zeptali: „Jaký máte pocit z práce, kterou jste v těch letech vykonal?“ A Jerry Taylor odpovídá: „Hodně z toho lituji. Přál bych si, abych si dával větší pozor a více prověřoval argumenty, které jsem prezentoval. Také lituji toho, že jsem představil jednoho ze svých bratrů, Jamese Taylora, lidem z Heartland Institute. K vzestupu Heartlandu a jeho dominantnímu podílu na trhu popírání klimatu došlo z velké části za mého bratra. Achjo, jak toho lituji.“

Šance na dosažení klimatické stabilizace na relativně bezpečných úrovních kolem oteplení 1,5 °C do roku 2100 se přitom zřejmě už uzavřela. Je veliká pravděpodobnost, že ji dosáhneme během několika let. Svět se tím dostává na nebezpečnou dráhu nestabilního klimatu, protože s omezováním emisí jsme otáleli příliš dlouho. Ale to nepřišlo z čistého nebe. Intenzivní boj o prosazení omezování emisí probíhá již od počátku devadesátých let. Jak říká Jerry Taylor:

„Když jste začali slyšet kakofonii pravicové opozice proti klimatickým opatřením, nestalo se to jen tak. Stalo se to proto, že místa jako Cato Institute zahájila palbu.“

Autor je sociolog.

Text vychází s podporou Nadace Rosa Luxemburg Stiftung

Tento text brzy naleznete také v aktualizované podobě v plánované knize Vojtěcha Pecky, která vyjde ve spolupráci Deníku Alarm a nakladatelství Utopia Libri.

Přečtěte si všechny texty ze série Chobotnice klimatických dezinformací

Ilustrace a animace k celému cyklu vytvořili Vojtěch Pecka a Petr Bosák (20yy designers), zvuk a hudba Ondřej Bělíček.