Foto Alarm / Stanislav Biler
Současné námluvy mezi ODS a ANO na komunální úrovni nejsou překvapivé ani šokující. ODS pracuje pro bohaté, ANO je projekt miliardáře, který ovládá část těch, kdo bohatí nejsou. Spolu pak pracují na tom, aby to tak zůstalo. Na úrovni státu je podle ODS Babiš ztělesněním zla, které nás dokonce zaprodalo Putinovi, jak avizovala letní kampaň koalice Spolu spojující Babiše a Putina. Na lokální úrovni jsou Babišovi lidé a jejich hodnoty, tedy jejich absence, tím nejlepším partnerem, protože sledují podobné zájmy.
Zažilo se přesvědčení, že lokální politika je něčím úplně jiným než celostátní, že na úrovni obcí o nic nejde. To čeští politici shrnovali do teze, že chodníky nejsou levicové ani pravicové. A tak v Brně a mnoha jiných městech po léta vládly koalice ODS a ČSSD a u voleb bylo opravdu jedno, koho lidé zvolí, protože na politiku měst a obcí to nemělo žádný vliv.
Personální neschopnost stran přivedla na scénu rostoucí množství obecních hnutí a lokálních stran, které pravidelně vyhrávají takřka všude, kde vzniknou.
První porevoluční dvě dekády ovládaly česká města a obce celostátní politické strany. Okolo roku 2006 začínají obecní volby vyhrávat lokální hnutí. Zavedené politické strany nezačaly kolabovat jen na celostátní úrovni, ale také na té místní. Ani na jedné nechápaly, co se doopravdy děje.
Ukázalo se totiž, že heslo „chodníky nejsou levicové ani pravicové“ ve skutečnosti jen zakrývalo lokální praktiky spočívající v rozkrádání veřejných prostředků a přihrávání zakázek straníkům a příbuzným. Co se dělo ve velkém na úrovni státu, se dělo v malém na úrovni měst a obcí, kde bylo čím dál obtížnější nevidět, že všechno opravuje nebo staví jedna nebo dvě firmy. Hlavní politické síly pochopily politiku jako byznys ještě předtím, než přišel Babiš, který reálnou praktiku jen nahlas pojmenoval a rovnou řekl, že chce stát řídit jako firmu.
Každý shluk budov má svou samosprávu
Protože standardní strany pojaly lokální politiku jako malou klientelistickou firmu, nikdy k sobě nepřitáhly nikoho, jehož obzor by tuto lokální tragédii přesahoval. A tak se stalo, že v těchto stranách nevyrostli skuteční politici.
Personální neschopnost stran přivedla na scénu rostoucí množství obecních hnutí a lokálních stran, které pravidelně vyhrávají takřka všude, kde vzniknou. Lze na ně hledět jako na lokální činorodost a zájem o věci veřejné, nebo naopak jako na důkaz selhání standardních stran, které nedokážou vnímat a řešit dění ani na lokální úrovni.
Optimismus však není na místě, protože množství stran a hnutí se snaží řešit neřešitelné problémy, které často přesahují jejich možnosti. To vyvěrá ze skutečnosti, že má Česko v rámci zemí OECD nejmenší obce, co se týče správních jednotek.
V České republice máme 6 272 samospráv, kdy průměrná obec má 1640 obyvatel a polovina českých obcí má méně než 400 obyvatel. Každá taková obec přitom musí vygenerovat svého starostu nebo starostku a zastupitelstvo a v podstatě sama řešit natolik komplexní věci, jako jsou infrastruktura, sociální problémy nebo školství.
Na opačné straně je třeba Dánsko, kde mají pouhých 98 samospráv. Průměrná velikost jedné je skoro 60 tisíc obyvatel a spodní hranice je legislativně zakotvena na 20 tisících. To Dánům umožňuje své záležitosti spravovat profesionálně, efektivně a účelně. A nejen jim.
Naše situace je totiž pozůstatkem Rakouska-Uherska a je s podivem, že nemá každá česká obec svůj vlastní parní stroj a tkalcovnu. Zatímco problémy jsou čím dál větší, řešit je mají ty nejmenší možné správní jednotky, kde mnohdy marně shání kohokoli kvalifikovaného na libovolnou pozici. Místo aby 50 obcí spravovalo 20 profesionálů, hledá 50 obcí 500 amatérů, kteří se snaží na všechno přijít každý sám a po svém. Každá obec si staví svou čističku, spravuje svou školku a školu a každá škemrá o granty a vypisuje projekty na základní věci. Výsledkem je na mnoha místech beznaděj a stagnace, s nimiž žádné volby nic neudělají, protože to není ani možné.
Tuto situaci pak odráží letošní úspěch SPD. Ta nevyhrávala nabídkou nejlepších osobností a programů, ale prostě tím, že sbírala plody zkázy v regionech a obcích, které se utápí v problémech, které nemohou samy nikdy vyřešit. Což se týká periferií a regionů bývalých Sudet. Jejich tristní situace není důsledkem historických ani přírodních zákonů, ale nečinnosti státu, který je nechal svému osudu.
Ty obce a města se samy za vlasy z bažiny mizérie nevytáhnou. Infrastruktura je zoufalá, lékařská péče nedostupná, školství kolabuje. Bez ohledu na to, koho zde lidé volí a zvolí, bude úpadek pokračovat. Jediné, co v obcích zbývá, je zoufalství a volání o pomoc. A se zoufalstvím umí Okamura a spol. pracovat.
Zpátky na zem
Obecní volby vrací politiku na zem a také ukazují, že střet hodnot, idejí a programů je podstatný už na lokální úrovni, respektive samo dělení na jednotlivé roviny politiky nedává smysl.
Ve větších městech se pak pomalu rozhořívá spor o to, zda budou města budována nadále jen pro bohaté, kteří zde skupují bydlení coby investici, a pro auta, která zaberou veškerý veřejný prostor a budou dál mrzačit a zabíjet chodce a cyklisty. Nebo se vydají standardní evropskou cestou, která upřednostňuje lidské životy a právo na bydlení. Což je politika, která je v Česku i po těchto volbách v defenzivě, navzdory opakování, že prý patříme na Západ.
Tento ideový střet ve skutečnosti táhne k sobě ODS a ANO, coby souvěrce, jejichž pohled na svět se reálně příliš neliší. Také proto sledujeme nejen v Praze nebo Brně aktuální námluvy těchto dvou stran.
Když se v městské části Brno střed, což je část města, která je na počet obyvatel velká stejně jako Pardubice, spojí ODS a třetí ANO v podstatě bezprostředně po volbách a bez snahy jednat s kýmkoli dalším, tak je to vyjádření stavu, kdy se jedná o dva hodnotově nejbližší subjekty, které spojují nejen kriminální kauzy různých jejich členů.
Podobně sledujeme probíhající absolutní křeč v Praze, kde se vynuceně spolu snaží najít řeč ODS a Piráti, což nemůže dopadnout dobře, protože k ODS patří ANO. Na celostátní úrovni varuje ODS před trestně stíhaným Babišem, aby na úrovni Prahy prosazovala do koalice trestně stíhané politiky nebo Jiřího Pospíšila, který se přátelí s mafiánem Michalem Redlem.
Lokální politika ukazuje bez okras, jaké jsou reálné hodnoty jednotlivých stran a kdo kam a ke komu patří nebo tíhne. Totéž se týká také regionů a malých obcí, které nepatří v této zemi nikam a jejich kolaps je důsledkem vyprázdněnosti politiky ve vyšších patrech. Jsou ukázkou toho, že národní problémy nemají lokální řešení a oddělování politiky obecní, státní nebo evropské je pouhou iluzí.
Autor je redaktor Alarmu.