Foto Markus Spiske, Unsplash
Králičí nora znamená mnoho věcí. Díru v zemi, kterou si vyhloubil králík, očividně. Obtížnou situaci, ze které je složité se dostat. Anebo aktivitu či téma, do kterého se tak zažerete, že už se ho nemůžete pustit. S odkazem na Alenku v říši divů je to pro mě ale také průchod ven ze světa známého a vypočitatelného, kde hledání odpovědí začne přinášet jen další a další otázky, a jisti si můžete být nakonec jen tím, že se z hledání odpovědí možná nikdy nevymotáte a pokud ano, tak rozhodně ne nezměněni.
Nerůst je pro mě právě takovou králičí norou. Je hlubokou analýzou současné krize a vizí úplné přeměny našich společností. Taková vize nemůže být nikdy statickým obrazem lepší budoucnosti; ostatně představit si budoucnost jinak, než jako prodloužení současné situace je téměř nemožné, protože status quo je lepkavý a drží nás na místě. Neoliberalismus nám proniknul pod kůži víc, než jsme často schopni rozpoznat. I proto je přibližování se nerůstové vizi nekonečným procesem osvobozování se, novým promýšlením věcí, váháním a objevováním dalších nesnází. Zůstat s touto nejistotou, kráčet s otázkami a nenechat se jimi hnát do jednoduchých odpovědí, je klíčovou schopností nerůstového hnutí.
S představou kolapsu se pojí řada emocí – strach, že mluvení o jeho možnosti lidi demobilizuje a uvrhne do žalu, obavy z násilí, které může rozklad společenských struktur provázet, nebo úzkost z pocitu „dvojí smrtelnosti“ spojené s koncem civilizace, jak ji známe. To všechno zakládá potřebu tuto představu vytěsňovat.
Každá vize má svoje temná zákoutí a slepé skvrny – místa, kterých se v diskusích dotýkáme jen málo nebo vůbec, otázky, na něž neznáme odpověď, nebo které vzbuzují nevoli, vnitřní napětí, případně hysterické reakce zvnějšku. Tyto otázky nás ale často mohou posunout dál v uvažování o strategii nebo obsahu naší vize. Zatím jsem objevila v nerůstových úvahách tři: kolaps, subjektivitu a revoluci. Subjektivita je velké téma a podrobněji se mu chci věnovat v jiném textu, zde se tedy zaměřím na prozkoumání kolapsu a revoluce jako králičích nor, do nichž má smysl se co nejdříve vydat.
Stručná teorie kolapsu
Jednou z hlavních dělicích linií v diskusi o nerůstové strategii jsou dva typy změny: by design (plánovitě) nebo by disaster (katastrofou). V tomto rozdělení je kolaps vnímaný většinou jako temný protipól systémové, plánovitě prosazené změny. S představou kolapsu se pojí řada emocí – strach, že mluvení o jeho možnosti lidi demobilizuje a uvrhne do žalu, obavy z násilí, které může rozklad společenských struktur provázet, nebo úzkost z pocitu „dvojí smrtelnosti“ spojené s koncem civilizace, jak ji známe. To všechno zakládá potřebu tuto představu vytěsňovat.
Kolaps společnosti chápu ve smyslu definice amerického archeologa, antropologa a tvůrce obecné teorie kolapsu komplexních společností Josepha Taintera (jeho kniha k tématu vychází tento rok česky) jako výraznou ztrátu sociopolitické komplexity v porovnání s původně stabilním stavem, která se odehraje v průběhu několika málo desítek let. Tuto ztrátu komplexity si můžeme představit jako rozpad sociální stratifikace, méně kontroly chování, ztrátu informačních toků mezi centrem a periferií nebo různými společenskými skupinami, méně sdílení, redistribuce nebo obchodu. Tedy žádný náhlý armagedon, což je populární kulturou preferovaný pohled, protože do dvou hodin filmu se pomalý rozklad struktur v dobrém tempu nedá vměstnat. Stejně jako století trvající snižování komplexity, které Tainter nazývá úpadkem. Jim Bendell, autor koncepce Deep Adaptation (Hluboké adaptace), který tabu debaty o kolapsu v environmentální komunitě v roce 2018 svým článkem prolomil, kolaps vnímá jako rozpad společenských struktur pod tlakem přírodních katastrof způsobených změnou klimatu.
Konkrétní podobu společnosti v kolapsu zachycuje nejeden román, najdeme ji například v Podobenství o rozsévači Octavie E. Butler z devadesátých let, které zachycuje Kalifornii ve dvacátých letech tohoto století, kde již neexistuje státem zajištěná bezpečnost, sociální podpora ani školství. Města se rozpadla do jednotlivých zdmi ohrazených čtvrtí, které si tyto funkce musí zajistit samy, přičemž některé funkce státu zajišťují v pseudofeudálních systémech soukromé firmy. Pro myšlení o kolapsu bude zásadní onen výchozí bod, tedy míra společenské organizovanosti a robustnost veřejné infrastruktury (která je např. v USA v řadě oblastí výrazně nižší než v Evropě).
Limity mitigace
Téma kolapsu se v klimatickém hnutí, z něhož vycházím, téměř neobjevuje. Dovolím si tvrdit, že v tom není zdaleka osamocené a že se tento přístup týká většiny hnutí za sociální změnu. Ve své praxi jej začala do klima hnutí přinášet jako první Extinction Rebellion a to především skrze emoce, rétoriku a vizualitu, kvůli nimž si vysloužila v diskusích označení „kult soudného dne“ nebo „kult smrti“. Vzpomeňme si na bílé antické masky a rudé hábity – něco mezi chórem z řecké tragédie a Poeovou Maskou červené smrti – nebo šibenice na náměstích.
V hlavním proudu klimatického hnutí, z něhož velká část lidí v českém nerůstovém hnutí přichází, je primární orientace na záchranu, zlepšení, vyřešení současných problémů. Mobilizujeme se pozitivními vizemi a příklady, neustále se vybičováváme k dalším výkonům a snahám, protože v hloubi duše věříme, že každá drobnost se počítá – však nám nejde o nic menšího než záchranu světa. Klimatické hnutí má také jasný časový horizont, ke kterému se vztahuje: vize klimaticky neutrální Evropské unie a Česka do roku 2050, respektive zásadních změn politik do roku 2030, abychom se dostali na potřebnou trajektorii v setrvačném klimatickém systému.
Pochyb o tomto cíli je přitom celá řada a přicházejí z různých stran. Uhlíkový rozpočet, od něhož se odvíjí argumentace o nutnosti razantní klimatické akce do roku 2030, pravděpodobně až příliš optimisticky hodnotí roli metanu. Modely vývoje emisí IPCC, ukazující možné trajektorie toho, jak dosáhnout cíle Pařížské dohody o maximální míře oteplení o 1,5 až 2 stupně Celsia, závisí na masivním využití tzv. technologií negativních emisí. Především se má jednat o rychle rostoucí dřeviny, které se mají následně energeticky využít a emise ze spálení zachytit a uložit (BECCS – bioenergy and carbon capture and storage), čímž má docházet k tomu, že se emise z atmosféry odebírají. Zní to magicky, že? A magické to skutečně je, pro jeden ze středních scénářů by to znamenalo takto využívat zhruba plochu Indie (se všemi fatálními dopady na využívání vody či biodiverzitu). V modelech se s BECCS pracuje pravděpodobně z velmi prozaického důvodu: v porovnání se změnami ve společenské organizaci nebo v chování lidí je mnohem jednodušší je namodelovat.
Cíl udržení nárůstu globální průměrné teploty do 2 stupňů Celsia nebere v potaz vědecké poznatky o tzv. bodech zlomu (tipping points), jejichž spouštěče se podle vědecké komunity nacházejí někde mezi jedním až dvěma stupni globálního oteplení a představa bezpečné míry oteplení je tak pouhou fikcí. Tyto cíle spíše, než bezpečný prostor představují rozhodnutí (a je otázkou, nakolik informované) o míře rizika, které jako společnosti přijímáme. Modely, které jsme si s Hnutím DUHA a Greenpeace nechali udělat k dekarbonizaci klíčových sektorů v Česku do roku 2050, ukazují limity technologické dekarbonizace velmi jasně – pokud se snažíme zbavit emisí v rostoucích ekonomikách, nevychází nám materiály nutné pro dekarbonizaci a vzniká také ohromný tlak na ekosystémy (mj. kvůli vysokému energetickému využívání biomasy). Pochybovat o cíli klimatické neutrality v současném na růstu závislém ekonomickém systému má velmi dobré důvody: v situaci, kdy klimatické hnutí ještě poměrně nedávno muselo obhajovat i pouhou existenci problému, a tedy legitimitu jeho řešení, jsme se o nich i interně bavili jen velmi málo.
Limity adaptace
Pochyby ohledně rychlosti a důslednosti mitigace doplňují pochybnosti o druhém základním přístupu k udržení civilizace na naší planetě – adaptaci. Adaptace je v českém kontextu silně vnímána jako odkláněcí manévr: snaha dělat něco v otázce ochrany klimatu, aniž by došlo na složité otázky a politické boje spojené s mitigací (typicky v energetice, zemědělství a dopravě, kde změna naráží na tvrdé zájmy oligarchických struktur). Není divu, protože přesně tímto způsobem ji dlouhodobě používali politici, mezi nimi i nejdéle sloužící ministr životního prostředí Richard Brabec, který vždy s chutí prezentoval každý obnovený remízek nebo mokřad, jakkoliv jich v krajině chybějí miliony.
Adaptace byla také dlouho vnímána primárně jako dílčí opatření, ať už v krajině nebo v městském prostoru, kde by umožňovala lepší zvládání klimatických extrémů, které jsou se změnou klimatu častější. Teprve se zkušenostmi s častějšími katastrofami (tornádo, povodně a přívalové deště či sucha) začínáme rozumět, že adaptace bude vyžadovat i silný společenský rozměr. O naší odolnosti, tedy schopnosti navracet se k normálnímu fungování po přírodních katastrofách a jiných vpádech do naší každodennosti, rozhoduje kromě technického zázemí také míra a kvalita propojenosti jednotlivých aktérů, důvěra a solidarita mezi nimi a spolupráce více úrovních společnosti (což víme díky studiím obnovy po hurikánu v USA v úzce semknutých neprivilegovaných komunitách).
Jak adaptace, tak mitigace vyžadují extrémní organizační úsilí – a ani v jedné z oblastí jsme dosud nebyli schopni (v Česku ani jinde) dosáhnout požadované hloubky a intenzity a děláme zatím naprosto nedostatečná opatření. Je přitom zřejmé, že ideální cestou je soustředit se na obojí (před 30 lety by tomu bylo jinak), protože jsme se skrze vypuštění ohromného množství skleníkových plynů zavázali již nyní k podstatné změně klimatu a jejím dopadům a je třeba se s nimi vyrovnat. Míra společenské organizace, kterou by to vyžadovalo (obnova téměř všech ekosystémů, úplná proměna hospodaření na půdě a v lesích), je těžko představitelná. Právě nutnost provádět tyto dva civilizační projekty najednou ve mně vzbuzuje další pochybnost o naší schopnosti situaci dostatečně rychle řešit. I adaptace má navíc své meze a lze předpokládat, že od určitého bodu již nebude možné reagovat na tlaky vnějšího prostředí jinak než postupným kolapsem.
Kolaps jako cesta k nerůstu
Důvodů pro zařazení kolapsu mezi scénáře, které při tvorbě naší strategie zvažujeme, je tedy dost. Člověk se ale snadno může s myšlením o kolapsu ocitnout v pasti mezi individuálním „apolitickým survivalismem“ v komunitě vyvolených a kolektivním udržováním představy, že vývoj je vždy lineární a směřuje k lepšímu. Jak by s myšlením, mluvením a prožíváním možnosti kolapsu mohlo pracovat nerůstové hnutí tak, aby se těmto nástrahám vyhnulo?
Nerůstové hnutí potřebuje počítat s kolapsem jako s pravděpodobnou variantou budoucího vývoje, potřebuje vnímat dynamiky, které k němu mohou vést a směry, kterými se může rozvíjet. Inspirací k takovému uvažování může být literatura a umění, prostory, které dlouhodobě pracují s potlačeným a mohou rozvíjet imaginaci v tabuizovaných oblastech. Pracovat s kolapsem jako možností nám pomůže také zpracovat dojem naléhavosti, ono „máme posledních deset let na zvrácení katastrofy“, která nás může mobilizovat, ale také bohužel tlačit k úvahám o rychlých technologických řešeních (např. geoinženýrství).
Pokud si kolaps jako scénář vývoje připustíme a budeme ho bez hysterie ohledávat, věřím, že budeme schopni kvalitnější analýzy situace, která je příliš často ovlivněná zbožnými přáními (wishful thinking). Pokud budeme brát kolaps jako horizont našeho uvažování, může to naše sklony k nerealistické perspektivě odstranit a umožnit nám tak jasnější pohled na situaci, v níž se nacházíme. Je to v zásadě proces hledání pragmatické pozice, která by nám umožnila jednat v jakékoliv situaci a být připraveni na více eventualit – oproti zaměření se na to, že to nakonec nějak zvládneme.
Scénáře kolapsu zároveň potřebujeme zpracovávat kolektivně, nikoli jen formou individuálního žalu. Měli bychom tak hledat formáty, přístupy a metody, které by nám tohle umožnily, včetně balancování nad propastí beznaděje.
Při tvorbě politických návrhů je dobré mít tento scénář na paměti – byla by daná politika zároveň stabilizační z hlediska zajištění lidských potřeb? Je závislá na systémech, o kterých si nejsme jisti, že je jako společnost udržíme v dostatečné kondici? Nerůstové návrhy by měly vždy obsahovat také úvahu o jejich příspěvku ke společenské odolnosti; jako takové se jeví obzvláště zajímavé projekty solidární ekonomiky, jež jsou často nezávislé na velkých infrastrukturách, centrální redistribuci či státních strukturách, a zároveň mají potenciál vytvářet větší propojené sítě mimo kapitalistické struktury a hodnoty.
Zároveň je třeba počítat s tím, že s postupující změnou klimatu a narůstajícími společenskými tlaky bude také častěji docházet k trhlinám. Ty mají různé příčiny, které se často nerozluštitelně překrývají, jak vidíme během současné energetické krize, která vznikala jako předehra k válce na Ukrajině, ale také globálními ekonomickými pohyby. Tato krize ale ukazuje, jak trhliny otevírají takové diskuse o proměnách společenských struktur, které by ještě nedávno byly zcela nepředstavitelné – například o energii jako veřejné službě nebo o požadavcích (a v jiných zemích i realizaci) na zestátnění energetického sektoru.
Aby se takové myšlenky v daný okamžik dostaly do diskuse, je potřeba, aby se nějakou dobu „povalovaly kolem“ (jak podotkl ekonom Milton Friedman) a aby existovaly skupiny, které jsou na jejich podporu schopny argumentovat. Právě schopnost generovat tyto „povalující se myšlenky“, získávat pro ně podporu a udržovat spojení s lidmi, kteří z nich mohou těžit, společně se schopností reagovat na trhliny a rychle se zorientovat v měnící se situaci, představují imperativy, kolem kterých by nerůstové hnutí mělo budovat svou organizační strukturu.
Revoluce
Často mám pocit, že svět kolem se změnil rychleji než já. Ve snaze být přijatelní, a tedy být slyšet v mainstreamové debatě, jsme se dlouho drželi zpátky, mluvili více technicky než hodnotově a neukazovali celý obrázek. Stále jasněji ale vidím, že lidé jsou připraveni na mnohem hlubší diskuse, než ty o výhodách či nevýhodách elektroaut. Proto se vždy nově a znovu odvažuji ve všech možných prostředích (od egyptské ambasády po Rock for People) otvírat téma problémů kapitalismu a nutnosti jeho změny. Reakce jsou povzbuzující – od pražských padesátníků dostanu informaci, že „každý přece vidí, že ten kapitalismus nefunguje,“ vidím uvolnění, když lidem říkám, že není normální, aby každý měl jedno a více aut, a že řešením je robustní veřejná doprava, ne pouze přechod na elektromobilitu; kolegyně v panelu jsou posléze rády, že o tom někdo začal mluvit a těší se, že to příště budou ony.
Přesto často narážím na jednu bariéru – obavu, že tento systém nemůže skončit jinak než revolucí. Revoluce – náhlá změna politické organizace skrze revoltu proti stávající vládě, jako fenomén 19. a 20. století, se všemi obrazy násilí a chaosu, nás děsí.
Revoluce nenacházely porozumění ani v typologii postkapitalistické transformace amerického sociologa Erica Olina Wrighta, která dnes zásadním způsobem strukturuje debatu o strategii nerůstového hnutí. Wright formuluje na příkladech historických sil anarchismu, sociáldemokratismu a revolučního socialismu tři přístupy: budování prostorů mimo kapitalistickou logiku (intersticiální), ovlivňování institucí současného systému (symbiotický) a konfrontaci a svrhnutí existujícího systému (rupturální). Wright považoval rupturální strategii za historicky přežitou, měl ji spojenou s „velkými“ revolucemi 18. až 20. století, které hodnotil jako neúspěšné. Ty totiž v konečném důsledku posun k emancipační a demokratičtější podobě společnosti neznamenaly, mj. proto, že trhliny v existujícím řádu vytvořily nepřehlednou situaci a prostor pro politické síly s jinými než emancipačními cíli.
Dalším Wrightovým argumentem, proč je rupturální strategie ve státech globálního Severu jen stěží představitelná, je „robustnost státních institucí“.
S Wrightovým strategickým rámcem probíhá v nerůstovém hnutí živá polemika, jedním z jejích směrů je i zpochybnění jeho závěrů ohledně rupturální strategie. Ruská politoložka Ekaterina Chertovskaya chce rupturální strategie rehabilitovat, ale dělá to primárně omezením jejich škály a temporality, když poukazuje na to, že nemusí probíhat na celostátní úrovni ani permanentně. Za rupturální strategie pak považuje například také akty občanské neposlušnosti, protože se jedná o přímou konfrontaci se systémem nebo například okupaci továrny dělníky jako dočasné narušení kontroly. Její pojetí jistě uvolňuje blok obav z velkých traumatizujících revolucí, možná jde ale až příliš daleko ve snaze zbavit se jejich historického neúspěchu a naroubovat je na existující příklady.
S postupující klimatickou krizí lze totiž očekávat, že Wrightovy „robustní státní infrastruktury“ mohou pod tlakem opakujících se a intenzivnějších krizí (např. přírodních katastrof) oslabovat a budou tak vznikat dočasné prostory mimo kontrolu dosavadních institucí, které zaplní jiná než státní moc. Nerůstové hnutí by mělo pracovat na tom, aby to nebyla moc korporací či paramilitárních organizací, ale moc autonomně organizovaná místními. V klimatickém hnutí populární kniha amerického sci-fi spisovatele K. S. Robinsona Ministry for the Future, která se dívá na dalších 30 let vývoje klimatické krize a našich odpovědí na ni, tak například zachycuje celou řadu dočasných trhlin (např. jakési obnovené Pařížské komuny ve třicátých letech 21. století) na úrovni měst či regionů.
Význam rupturálních strategií může také narůstat spolu s postupující urgentností klimatické krize. Rozumět revoluční dynamice na velké škále je nakonec rozumné i z dalšího důvodu – revoluce může koneckonců přijít z nejrůznějších směrů a v rozkývaném 21. století bude dobré být připraveni i na tuto eventualitu a umět se v takové situaci zorientovat a jednat. Ve své knize Vynalézání budoucnosti popisují autoři Srnicek a Williams moment vakua, který vznikl poté, co se hnutí Occupy v roce 2001 v rámci protestů proti celoamerické obchodní dohodě podařilo shodit plot ke kongresovému centru, které obléhali. Plot padnul a nebylo jasné, co se má dít dál. To je dobrá metafora, která nám připomíná, že skutečnost, že se náhle někde otevře příležitost pro změnu nezaručuje, že ji ti, kdo o ni usilují, budou schopni využít.
Co nám také brání v přemýšlení o revoluci, je otázka násilí. V našem kousku světa rádi prezentujeme odmítání násilí jako vyšší vývojový stupeň společnosti a demonstrujeme jím naši morální nadřazenost. To je v příkrém rozporu s každodenní realitou ekologických aktivistek a aktivistů po celém světě. Pokud bych svou práci dělala například v Kolumbii, Indii, Americe, Mexiku, Kongu nebo Myanmaru, velmi pravděpodobně bych neskončila svou činnost v důchodu, ale násilnou smrtí (v roce 2021 takto zahynulo 358 lidí).
Společně s environmentální degradací stoupají jak násilné konflikty, tak tzv. pomalé násilí, které Rob Nixon ve své knize z roku 2011 popisuje jako „násilí, které se ukazuje postupně a není na očích, násilí opožděné destrukce, která je rozptýlená v čase i prostoru, opotřebovávací násilí, které typicky za násilí ani nepovažujeme.“ Je to násilí klimatického uprchlictví a vnitřního vysídlení v důsledku sucha nebo záplav, násilí globálního Severu spojené s vývozem znečištění a importem zdrojů z globálního Jihu. S postupující klimatickou krizí se navíc pravděpodobnost konfliktů a násilí zvyšuje. Jakákoliv strategická či morální pozice musí proto zahrnovat uznání a reakci i na tyto formy násilí. Uvažovat o zásadních společenských změnách bez násilí je naše privilegium, ne morální kvalita. Nerůstové hnutí se proto ve svých strategických úvahách musí umět vyrovnat i s možností, že změny budou doprovázeny násilím či většími rupturami, a hledat svou pozici k nim.
Autorka je ředitelka Hnutí DUHA.
Text vznikl v rámci projektu Rozšiřování nerůstového povědomí díky podpoře Nadace Rosy Luxemburgové.
