Foto Jose Antonio, CC BY 4.0
Na konci září vyhrálo v předčasných parlamentních volbách v Itálii uskupení Bratři Itálie. To navazuje na tradici neofašistické strany Movimento Sociale Italiano (MSI), která byla založena po druhé světové válce Giogiem Almirantem, jenž působil jako vrchní úředník ministerstva populární kultury ve fašistické Republice Salò. Giorgia Meloni, která se brzy stane novou premiérkou Itálie, se k MSI přidala jako náctiletá aktivistka v roce 1992. Strana se tehdy snažila prezentovat jako normální pravicová strana, k čemuž jí dopomohl tehdy nový fenomén italské pravicové politiky – Silvio Berlusconi. Ten v roce 1994 přizval do své vládní koalice pravicových stran i MSI. Strana Bratři Itálie vznikla v roce 2012 odštěpením od Berlusconiho strany Lid svobody a je personálně i ideově přímou pokračovatelkou odkazu MSI. Ve volbách před čtyřmi lety získala jen čtyři procenta hlasů. Vytrvalá opozice vůči Conteho a Draghiho vládě a nekompromisní postoj vůči levici však vynesly Bratry Itálie až na vrchol.
Co můžeme od vlády Giorgie Meloni čekat? Bude pokračovat v mezinárodní politice nastolené Mariem Draghim – jak vůči Evropské unii, tak v podpoře Ukrajiny ve válce s Ruskem? A jak se projeví její identitářská, antilevicová, konzervativní a pro-life poloha v domácí politice? Zeptali jsme se Davida Brodera, redaktora amerického časopisu Jacobin a historika poválečné Itálie, kterému příští rok vyjde publikace Mussolini’s Grandchildren: Fascism in Contemporary Italy (Mussoliniho vnoučata. Fašismus v současné Itálii), v níž mapuje přímou souvislost mezi Mussoliniho fašismem a současnými krajně pravicovými stranami a hnutími v Itálii.
V létě odvolal Giuseppe Conte svoji podporu Draghiho vládě „národní jednoty“ a vyvolal tímto krokem předčasné parlamentní volby. Často se zmiňuje, že důvodem byl nový ekonomický balíček, kterým chtěla italská vláda mírnit ekonomickou a energetickou krizi. S jakými problémy se musela vypořádávat Draghiho vláda a jak byste popsal období vlád Conteho a Draghiho?
Conte byl nejdříve premiérem ve vládě Hnutí pěti hvězd a Ligy severu a poté Hnutí pěti hvězd a středových stran. V únoru 2021 byl v podstatě vytlačen z úřadu ve prospěch vládní koalice pod vedením Maria Draghiho. Draghi byl do úřadu vybrán, aby dohlížel na rozdělení peněz z fondu Evropského plánu obnovy a vláda národní jednoty umožnila různým vládním stranám, aby určily, kam mají být peníze přesměrovány. Takzvané středolevé strany braly Draghiho jako svého hrdinu. Jejich média ho oslavovala jako někoho, kdo se umí úspěšně vypořádat s krizí. Byl ztělesněním plánu obnovy.
Podle mého názoru bude vláda pokračovat v zavedené mezinárodní politice Itálie, zatímco doma povede agresivní identitářskou politiku.
Ovšem klíčová ministerstva, která rozhodovala o rozdělení financí, byla ve skutečnosti v rukou Berlusconiho strany Forza Italia a Salviniho Ligy. Podle mě šlo Hnutí pěti hvězd do této vlády ze strachu před předčasnými volbami. Ty je děsí v podstatě od roku 2018, kdy se hnutí rozhodlo pro naprosto protichůdná politická spojenectví. Nejdříve šlo do vlády s krajně pravicovou Ligou, poté zase se středolevou koalicí, proti které Hnutí pěti hvězd vždycky vystupovalo kriticky. Naprosto tím ztratilo svoji tvář coby strana, která chce udělat průvan v politických institucích.
Takže Hnutí pěti hvězd postupně ztrácelo voličskou podporu?
Ano, hnutí prohrávalo v krajských i obecních volbách. Prohrálo všude, kde vítězilo v dobách svého největšího vzestupu. Jeho podpora se ve krajských volbách pohybovala v jednotkách procent. Giuseppe Conte se od doby, kdy převzal předsednictví strany, snažil stranu proměnit, přizpůsobit ji obrazu svému a minimalizovat vliv Beppeho Grilla, který stranu založil, nebo Luigiho Di Maia, jenž byl ministrem zahraničí. Conte se zaměřil na téma sociálních dávek a v roce 2019 zavedl podporu v nezaměstnanosti. Snažil se spojit s Demokratickou stranou, což otestoval už v krajských volbách, ale také se zaměřil na zavedení minimální mzdy, kterou Itálie do té doby neměla, a zavedl daňové slevy na přestavbu domů s cílem zajištění energetické úspory. Draghiho vláda všechny tyto kroky zpochybnila, a to byl moment, kdy Conte přestal vládu podporovat s tím, že jeho strana byla zneužita a je ignorována. Nevím, jestli si myslel, že tento krok vyvolá předčasné volby, ale celkově vzato pro jeho stranu zafungoval dobře, protože nakonec ve volbách získali 15 procent hlasů, což je podstatně víc, než jim bylo ještě před pár měsíci předpovídáno. Contemu se podařilo převzít kontrolu nad stranou a dokázal mobilizovat zejména voliče z jihu Itálie.
Jaká témata italská společnost před předčasnými parlamentními volbami v září řešila?
Zvláštní na těchto volbách bylo to, že to nebyl žádný souboj, protože pravicové strany se spojily do koalice. Změna volebního systému, kterou před pěti lety schválily středové strany a která kombinuje prvky poměrného a většinového zastoupení a zvýhodňuje volební koalice, znamenala, že strany Bratři Itálie, Liga a Forza Italia, které spolu vytvořili koalici, měly obrovskou výhodu oproti stranám, které žádnou koalici nevytvořily. Na začátku volební kampaně se debatovalo o tom, jestli by nevytvořily koalici Demokratická strana, což je dominantní italská liberální a proevropská strana, se stranou Akce (Azione), což je středová strana vedená bývalým ministrem financí Carlem Calendou. Nakonec k tomu ale nedošlo. Hnutí pěti hvězd také naznačovalo, že by šlo do koalice s Demokratickou stranou, ale k tomu taktéž nedošlo. Neshody mezi středovými a středolevými stranami byly daleko větší než mezi těmi pravicovými. A jelikož bylo jasné, že pravicový blok ve volbách uspěje a že Giorgia Meloni bude dominovat tomuto uskupení, pravicové strany se dopředu dohodly, že premiérem nové vlády se stane zástupce té strany, která ve volbách zvítězí. Hlavním tématem voleb se tudíž stala otázka, zdali je Giorgia Meloni vhodná na pozici premiérky. Demokratická strana se ji snažila vykreslit jako nebezpečnou osobu a řada spřízněných médií poukazovala na fašistické kořeny její strany a její militantní příznivce. Ačkoliv se v předvolební kampani objevoval nádech určitého antifašismu, přece jen byla Demokratická strana v zajetí příliš mnoha rozporů. Jedním z nich byl fakt, že vzhledem k tomu, že neutvořila s žádnou stranou koalici, její šance na účinnou opozici pravicového bloku byly minimální. Snažila se označit Bratry Itálie za nekompetentní stranu, která nemá žádné zkušenosti s vládnutím, nebo poukazovat na jejich spojenectví se Salvinim, který není příliš velkým zastáncem Ukrajiny ve válce s Ruskem, ale podobně by se dalo kritizovat i Hnutí pěti hvězd. Celkové vyznění bylo nepřesvědčivé.
S kterými tématy šli do voleb Bratři Itálie?
Jejich předvolební kampaň měla dvojí vyznění. Hlásali sice radikální návrhy, ale během kampaně se Meloni snažila jejich vyznění hodně mírnit. Například slíbila, že zruší podporu v nezaměstnanosti – ostatně Bratři Itálie vždy hlasovali proti jejímu zavedení. Během kampaně ale tvrdila, že se budou snažit najít nějakou vhodnou alternativu. Zároveň zdůrazňovala, že se nebude pokoušet změnit mezinárodní směřování Itálie a bude nadále podporovat Ukrajinu ve válce s Ruskem. Slíbila, že nezvýší rozpočtový deficit a bude v mnoha ohledech pokračovat v politice, kterou vytyčila Draghiho vláda. Přitom ale vedla velmi ostrou kampaň proti levici. Tvrdila například, že George Soros chce stěhovat uprchlíky do Itálie, a snažila se vyobrazit levici jako extremistickou a násilnickou. Během kampaně rozvířil vody případ, kdy Meloni na svých sociálních sítích sdílela video ukrajinské ženy, která byla znásilněna mužem z Guineje. Facebook, Instagram a Twitter pak následně video na žádost ženy stáhly. Středolevá média silně odsoudila Meloni za zneužití incidentu, ale ta celou kauzu dál živila a prohlašovala, že levice nechce, aby video kolovalo na sítích, protože pro ni je život imigranta cennější než život znásilněné ženy. Čili na jednu stranu Meloni slibuje institucionální a ekonomickou stabilitu, ale na druhou rozjíždí kulturní války. Hodně těžila z toho, že Bratři Itálie zůstávali jako jediná strana v opozici k Draghiho vládě. To ji dodalo dost prostoru pro její ostré výpady a možnost prezentovat Bratry Itálie jako stranu, která nedělá kompromisy. Od začátku tvrdila, že se spojí v koalici pouze s pravicovými stranami, což měl být signál pro její voliče, že její strana znamená skutečnou změnu. Z volebních dat lze vidět, že jen málo voličů z Hnutí pěti hvězd přecházelo k Bratrům Itálie, ale naopak k nim přešla velká část voličů Ligy.
Středolevé strany byly tedy během předvolební kampaně v defenzívě a nenašly způsob, jak vzdorovat sjednocené pravici?
Záleží na tom, co označujete za levici. V Itálii je situace absurdní, jelikož politické subjekty, které jinak všechna mezinárodní média označují za krajně pravicové, jsou označovány za středopravicové. Vezměte si třeba Berlusconiho Forzu Italia, což je strana vedená několikanásobně odsouzeným politikem, ale nyní je prezentována jako umírněná proevropská strana. Připomíná mi to způsob, jakým se proměnilo vnímání George Bushe, jehož odkaz byl před několika lety rehabilitován jako roztomilá alternativa k Trumpovi. Takzvané středolevé koalici dominují proevropští liberálové, ale také je zde menší levicová strana Italská levice a Zelení. Ti do svých řad zvolili řadu skvělých aktivistů, například Aboubakara Soumahora, což je odborář z Pobřeží slonoviny a jeden z nejhlasitějších zástupců třídní politiky. Těžko byste našli v italské politice někoho podobného. Je zároveň jedním z mála černošských politiků v Itálii. Problémem je, že Hnutí pěti hvězd velmi úspěšně zabralo prostor na levici. Uzavřeli tím možnost, aby se vynořila nějaká silná levicová strana, a zároveň odmítají jít do spojenectví s ostatními levicovými stranami. Hnutí pěti hvězd dokáže získat voliče na základě sociálních témat, ale ve své podstatě to není levicová strana. Drží si profil strany pro pracující třídu, ale svoje podporovatele si udržuje paternalistickým rozdělováním sociálních dávek, čímž připomíná klientelismus Křesťanskodemokratické strany, a zároveň utvrzuje svoji neideologickou podstatu. Je to zvláštní, neustále se proměňující strana. Co je na volebních výsledcích ještě zajímavé, je fakt, že pravicová koalice sice získala 44 procent hlasů, ale v přepočtu na jednotlivé hlasy získala kolem dvanácti milionů hlasů, což je stejně jako před čtyřmi lety a zároveň je to stejný počet hlasů, jaký pravicové koalice získaly ve volbách v devadesátých a nultých letech. Tentokrát však pravicové strany získaly více procent kvůli podstatně menší volební účasti.
Pojďme se na chvíli vrátit v čase a zaměřit se na Giorgiu Meloni. Co víme o jejích politických začátcích? Obecně je známo, že začala jako aktivistka v neofašistické straně Movimento Sociale Italiano (MSI). Co víme o jejích aktivitách?
Meloni se přidala k MSI v roce 1992, což bylo velmi zajímavé období italské politiky, protože skončila studená válka a zároveň došlo ke kolapsu křesťanských demokratů a socialistických stran. Komunistická strana se transformovala v sociálnědemokratickou či dokonce liberální stranu. V roce 1994 vznikla první Berlusconiho vláda, ve které se poprvé v historii objevila i MSI. Gianfranco Fini, tehdejší předseda MSI, se snažil stranu přenálepkovat. MSI se vždy účastnila voleb, ale v minulosti se podílela na řadě protidemokratických akcí a politickém násilí, do něhož se zapojovalo militantnější křídlo strany. Tohle všechno však s nástupem Finiho skončilo a ze strany se stala reformní a konstituční strana. Giorgia Meloni se přidala k MSI jako mladá aktivistka v Colle Oppio v Římě, která byla známá svým velmi identitářským postojem a neofašistickou tradicí pod vlivem Fabia Rampelliho. Později v nultých letech se Meloni stala vůdkyní mládeže Alleanza Nazionale, což byla rebrandovaná verze MSI ve spojenectví s konzervativci. V této době se Meloni zaměřovala na boj proti drogám a snažila se zvrátit liberalizaci drog zavedením velmi přísných postihů a jejich kriminalizací. Výrazně podporovala hnutí pro-life a zejména kampaň proti antikoncepčním pilulkám. Zaměřovala se také na témata historické paměti.
Zejména druhá Berlusconiho vláda v letech 2001 a 2006 se snažila zvrátit antifašistický poválečný narativ historické paměti a prosazovala místo toho antikomunistický symbolismus. Berlusconi například jmenoval na ministerstvo komunikace Maurizia Gasparriho, který dřív patřil do MSI, a během této doby se například na hlavní veřejnoprávní stanici RAI začaly objevovat osobnosti a pořady, které italskou historii a paměťovou kulturu prezentovaly v opozici k antifašistické tradici. Velkým tématem bylo například Foibe, což je termín, který odkazuje k údajným masovým popravám tisíců italských fašistů a kolaborantů, které měli provádět jugoslávští partyzáni. Foibe se začalo rámovat jako pokus o etnickou čistku Italů na konci druhé světové války. Je to naprosto směšné, ale zapadá to do antikomunistického narativu, který má představit italské fašisty jako oběti. Berlusconiho vláda dokonce zavedla pietní den na památku těchto obětí, který je pouhé dva týdny po vzpomínkovém dni na oběti holokaustu. Meloni se v tuto dobu hodně zasazovala o to, aby se v učebnicích dějepisu objevovaly zmínky o masakru Foibe a dalším válečném násilí na italských fašistech. Meloni často zmiňuje, že není fašistka a že fašismus patří do minulosti, ale přitom fašistickou minulost často tematizuje a snaží se změnit narativ vyprávění z diskuze o fašismu na diskuzi o antikomunismu… Když se pak Berlusconi znovu stal premiérem, Meloni se v jeho vládě stala ministryní.
Zdá se, že Berlusconi hrál velkou roli v normalizaci postfašismu v Itálii po konci studené války. MSI totiž během poválečných let patřila k izolovaným stranám, ale v devadesátých letech se úspěšně transformovala v běžnou politickou stranu.
Bratři Itálie nijak neoslavují úspěchy fašistického režimu, možná pouze někteří členové, ale není to hlavní politické rámování strany. Raději hovoří o poválečných letech a o tom, že jejich strana, kterou založili veteráni Republiky Salò, byla kriminalizována, umlčována a marginalizována, zatímco komunisti dominovali – byť pouze kulturně, a ne politicky. Rámují příběh své strany jako příběh oběti poválečných let. Zmiňují členy MSI zavražděné militantními levičáky během „roků olova“ v sedmdesátých letech, nebo to, že někteří představitelé Republiky Salò byli zavražděni poté, co byl Mussolini popraven, a tudíž neoprávněně.
V poválečné době patřilo MSI k malým stranám. Vrcholem byl rok 1972, kdy hnutí dostalo devět procent hlasů. Je zajímavé, že těsně po válce některé městské radnice vládly s podporou MSI. Převratný byl rok 1960, kdy vládli křesťanští demokraté s podporou MSI. Když tehdy MSI oznámilo, že bude mít stranický sjezd v Janově, což je přístavní město s velkou antifašistickou minulostí, kulminoval odpor vůči sjezdu a vládě. Konaly se velké stávkové akce ve všech městech Itálie a během násilností v ulicích zemřelo jedenáct lidí. Protestující dosáhli svého a vláda skončila. Byl to moment, který na další dekády MSI marginalizoval. A byl to také důležitý moment pro dělnické hnutí, které se v té době silně aktivizovalo. V té době patřili lídři MSI k veteránům Republiky Salò a měli blízko k lidem, kteří se podíleli na politickém násilí a teroristických akcích v šedesátých a sedmdesátých letech. Během osmdesátých let se politické násilí utlumilo. Po konci studené války se rozpadla křesťanská demokracie a byla otázka, kdo vyplní díru na pravici.
Když se Meloni přidala k MSI, byla už strana pod vedením Finiho v úplně jiné situaci. Válečná generace už ve straně nefigurovala, politické násilí skončilo a MSI byla považována za běžnou politickou stranu. Berlusconi tehdy označil Demokratickou stranu za převlečené komunisty a vytvořil pravicovou koalici, do které přizval i MSI. Strana prodělala obrodný proces, kdy postupně odsoudila antisemitismus, holokaust a politické diktatury, ale zároveň se ocitala v rozporech, protože její členové například zmiňovali, že italský fašismus byl do roku 1938 ve své podstatě dobrý režim…
Jaký je vůbec postoj Italů k fašistické minulosti? Převládá pocit, že fašismus byl v pořádku do doby, než se Mussolini spojil s Hitlerem?
Je tu velká část Italů, zejména starších ročníků, kteří jsou antifašisti a fašismus naprosto odsuzují. Ale převládající názor na pravici je ten, že fašismus měl své dobré i špatné stránky. Morální odsudek se zejména týká antisemitismu a holokaustu. V devadesátých a nultých letech došlo k silné vlně historického revizionismu. Například známý televizní moderátor Bruno Vespa, který působí desítky let na hlavní veřejnoprávní televizní stanici a vede velmi populární talkshow, vydal řadu historických knih, které jsou velmi čtené a formují veřejnou debatu o historii. Jejich problém je ten, že jsou neuvěřitelně stupidní. V poslední době se Vespa například proslavil svým názorem, že Itálie měla dvě diktatury – Mussoliniho a lockdowny při pandemii covidu. Často vybízí k historickému revizionismu, jehož základem je představa, že na politice fašismu nesejde, jde pouze o oběti. Neustále se hledá „nevinný fašista“, který se stal obětí. Ukázkovým příkladem je příběh o Normě Cossetto, což byla dcera jednoho místního fašistického vůdce, která sama byla ve fašistické straně. Během války ji znásilnili a zabili jugoslávští partyzáni. Když byl v roce 2005 zaveden vzpomínkový den obětí Foibe, její příběh byl často zmiňován. Už se ovšem nevzpomíná na miliony mrtvých, které italští fašisté zavraždili v Etiopii, Eritrei, Somálsku nebo právě v Jugoslávii, kterou Italové v roce 1941 napadli a zabrali velkou část jejího území.
Historický narativ o italských obětech válečného období je velmi důležitý. Není to přímo oslava fašismu, ale je k němu velmi shovívavý a relativizuje historii a přetváří ji v antikomunistický příběh. Bratři Itálie například dávají do souvislosti údajnou etnickou čistku Italů páchanou jugoslávskými partyzány s teorií o „velkém nahrazení“, kdy se údajně levice spojila s imigranty, aby nahradili Italy v jejich zemi a vyhnali je pryč. To, jakým způsobem se Italové vypořádávají s vlastní minulostí, je součástí problému. Pro levici není dobrá taktika hovořit o fašismu, protože tím sice dokážou mobilizovat část voličů na levici, ale nemá to absolutně žádný vliv na voliče pravicových stran.
Meloni se stane premiérkou Itálie. Jakou politiku od ní můžeme nyní čekat? Itálie, stejně jako zbytek Evropy, má před sebou řadu problémů a výzev – je tu ekonomická recese, plán obnovy po pandemii, pokračující imigrace, růst cen energií, inflace. Co víme o plánech Meloni? Jak se s tím vším chce vypořádat?
Podíváme-li se na to, jaké lidi zmiňuje jako členy vládního kabinetu, vypadá to, že chce zdůraznit kontinuitu s agendou Evropského plánu obnovy za Draghiho vlády. Dokonce i Guido Corsetto, jeden ze spoluzakladatelů Bratrů Itálie, hovoří nahlas o „vládě schopných lidí“ a technokratů. Snaží se zdůraznit kontinuitu s mezinárodní politikou Itálie ve vztahu k Evropské unii a podpoře Ukrajiny ve válce s Ruskem. To ale budou kombinovat s politikou, která bude přísnější k imigrantům a bude proti podpoře v nezaměstnanosti. Vytvářet nová pracovní místa chtějí cestou daňových slev pro firmy, které budou najímat více lidí, a zrušením environmentálních regulací. Nutno říct, že podobné vlády jsme viděli i v době Berlusconiho v devadesátých letech. Jako destabilizační prvek této vlády bude nejspíš působit Liga. Salvini je například zastánce většího rozpočtového deficitu a staví se proti pokračujícím ekonomickým sankcím vůči Rusku, dokud Evropská unie neposkytne finanční kompenzace za dopady uvalených sankcí. Salvini chce být ministrem vnitra, aby navázal na svoji práci před několika lety.
Ekonom Simone Gasperin, který pracoval pro Conteho vládu v roce 2019 a 2020, psal ve svém článku pro El País o tom, jaká je to ironie osudu, že v momentě, kdy se z Bratrů Itálie postupně stala volnotržní strana, v důsledku tlaku okolností, jakými jsou růst cen energií nebo ekonomické recese, budou nuceni k daleko více intervencionistickému přístupu za účelem většího příjmu peněz do státní pokladny, cenových stropů a tak dále. Podle mého názoru bude vláda pokračovat v zavedené mezinárodní politice Itálie, zatímco doma povede agresivní identitářskou politiku. Mějme taky na paměti, že věrnost italských voličů politickým stranám, a zejména těm pravicovým, je velmi vrtkavá. Proto si myslím, že pro Meloni bude velmi obtížné udržet si velkou podporu voličů a zároveň být lídrem ve vládě. Je to typický fenomén, který z minulosti zná i Liga severu. Ta byla také dlouhá léta brána jako silná opozice vůči vládě. Je zaměřená velmi regionálně, i když staví své kandidáty na celostátní úrovni. Každopádně mnohem radši brání vlastní politickou agendu než tu vládní.
V podcastu Politics, Theory, Other jste zmiňoval, že existuje možnost, že by mohlo dojít ke změnám ústavy. Má na něco takového Meloni dostatečnou sílu a o jaké změny by šlo?
Pravicové strany chtějí změnit ústavu, aby odpovídala více prezidentskému modelu. Je to něco, co má širokou podporu v italské společnosti. Ta představa, že politické strany selhaly a ekonomika stagnuje, a tak musíme najít někoho mimo systém, kdo dá věci do pořádku, je celkem typická pro italskou politickou kulturu posledních několika dekád. Je to patrné nejen na pravici, ale napříč politickým spektrem. Je to důvod, proč dříve vyletělo nahoru Hnutí pěti hvězd, a například i Matteo Renzi byl takto brán. Dokonce i Mario Draghi byl vnímán jako outsider, který dá vše do pořádku. Prezidentská ideologie má v Itálii silné kořeny, ačkoliv není součástí současného politického systému. Dokážu si představit, že dojde k referendu o změně ústavy a projde to. Ovšem politická situace v Itálii není příliš stabilní a nebylo by překvapivé, kdyby se vládní koalice rozpadla a došlo k dalším předčasným volbám.
V poslední době jsme svědky několika úspěchů krajně pravicových stran v Evropě. Naposledy uspěli v parlamentních volbách Švédští demokraté, sledujeme růst španělské strany Vox a nyní i volební úspěch Bratrů Itálie. Je to podle vás celá vlna, která se teď bude projevovat i v dalších státech Evropy v důsledku covidové pandemie, války na Ukrajině a s nimi související ekonomické a energetické krize?
Sice je pravda, že krajně pravicové strany dnes mají větší podporu ve Francii, Itálii, Španělsku, kde strana Vox nabírá na síle, nebo ve Švédsku, na druhou stranu jsme nedávno zaznamenali i jejich neúspěchy, když například Trump prohrál prezidentské volby, a podobně v Brazílii nejspíš skončí prezident Bolsonaro. Když v roce 2018 uspělo v italských volbách Hnutí pěti hvězd a Liga severu, vyvolalo to tehdy daleko větší paniku než výhra Bratrů Itálie nyní. Tehdy se totiž zdálo, že se jedná o pokračování brexitu a nástupu Trumpa v USA. Úspěch Meloni je oproti tomu značně izolovaná událost. Volby ve Švédsku sice nejsou zrovna dobrou zprávou, ale nemají takový dopad na mezinárodní situaci. Úplně jiná situace by byla, kdyby ve francouzských prezidentských volbách uspěla Marine Le Pen. To by byl obrovský destabilizující šok pro celou Evropu.