„Bylo to trochu zklamání,“ říká Matěj Michalk Žaloudek o výsledku Zelených na pražské trojce, kde měli v minulém volebním období tři zastupitelské mandáty. Letos získali jen dva. „Když se ale podíváte jinam, tak se často Zelení vůbec nedostali. My jsme to postavení víceméně potvrdili, takže někteří to vnímají jako úspěch.“ Momentálně na městské části ještě neskončila povolební vyjednávání, jejich součástí Zelení jsou, a znovu se tak mohou na trojce dostat i do vedení městské části.
„Ještě to není za námi, jednáme o koalici ve stejném složení jako minule, jen doplněné Prahou Sobě. Zelení mají strašně přesnou představu o tom, co je třeba prosazovat. Takže se budeme rozhodovat v momentě, kdy dostaneme finální nabídku, poměříme ji touto představou.“
Podle architekta, urbanisty a zeleného zastupitele se minulému vedení, jehož byl součástí i zelený radní Ondřej Rut, podařilo udělat radnici na trojce komunikativnější. „Nastoupili jsme tam 2018 po starostce Hujové a myslím, že dnes už to není ta nedobytná pevnost. Radnice se naučila s lidmi mluvit, komunikovat skrze sociální sítě, reagovat na jejich podněty. Já sám jsem si dával záležet na tom, aby se vypisovaly architektonické soutěže. Myslím, že jsme prokázali, že mnohem více víme, o co v lokální politice jde. A podařila se zlepšit i komunikace s IPRem.“
Podle Žaloudka je ale pořád smutné srovnávat Prahu a její ulice s veřejným prostorem jiných evropských měst. „Když se podíváme na to, jak se v ulicích žije, jak jsou zelené, tak je vidět, že nám pořád dělá potíž přesvědčit většinu politické reprezentace o tom, že pěší doprava má mít absolutní přednost. To, že lidi chtějí stromy v ulicích, vám řekne jakýkoliv průzkum. V Praze se ale pořád hodně normálních věcí považuje za extrémní nebo nerealistické.“
Projednat to po ódéesácku
Podcast se po reflexi voleb a výsledku minulého vedení zaměřuje na téma developerských velkovýstaveb. „Vackov, Garden Towers nebo Zelené město za ulicí Spojovací, to jsou místa, kde radnice v minulosti rezignovala na prosazování veřejného zájmu, chybí jim občanská vybavenost,“ upozorňuje Žaloudek. „V Garden Towers by mohlo bydlet až 1 600 lidí a vznikla k tomu jedna restaurace a večerka. Přitom takový počet lidí vydá na malou obec, která často má svůj malý obchoďák nebo zdravotní středisko. To znamená, že stavitel spoléhal na to, že služby nabízí okolní město, což je ale pro Prahu zátěž. Jenže v těchto případech s developery nikdo potřebné věci nevyjednal.“ Podle Žaloudka by mohly být nově zavedené příspěvky developerů městu i dvakrát větší. „Ten systém je víceméně správný, ale nestačí. Je třeba tlačit, aby developeři stavěli i občanskou vybavenost i zelenou infrastrukturu.“
Projekt výstavby v místě Nákladového nádraží Žižkov už podle něj bude v tomto ohledu dál, i když má také mnoho nedostatků. „Shoduji se ale se spoustou názorů lidí, kteří proti němu podepsali petici, bylo jich docela hodně, Arnika tam odvedla dobrou práci. Nejzávažnější je podle mě to, že vůbec nezafungovala komunikace města s lidmi z petičního výboru. Nechápu, že městu stálo za to radši nekomunikovat, než aby udělalo pracovní skupinu nebo sérii setkání. Připadá mi to jako zbytečná křivda, kterou ti obyvatelé budou v sobě nosit, přitom jejich petice vedla k tomu, že se spousta věcí v podkladové studii zlepšila a nám zastupitelům na „trojce“ to pomohlo, mohli jsme na ta zlepšení tlačit líp.“ Podle Žaloudka se tedy signatářům petice skutečně povedlo něčeho docílit. „I když to třeba ještě nevědí a zjistí to až za několik let.“
Žaloudek dodává, že zasedání městského zastupitelstva, během kterého se projednávala občanská petice, bylo frustrující. „Projednali to takovým starým ódéesáckým způsobem, náměstek Hlaváček k tomu řekl něco, co nebylo moc srozumitelné, a po asi dvaceti minutách projednávání to skončilo. Když si člověk představí, že se na to připravovali několik měsíců a přišlo jich na magistrát několik desítek… mám z pražské koalice pocity spíš pozitivní, ale tady jsem nepochopil, proč si nedali víc záležet.“
Laboratoř Seifertova
Kromě developerské výstavby bylo na území Prahy 3 připraveno několik větších projektů úpravy veřejného prostoru v ulicích. „Velký posun je, že se při úpravách zásadních dopravních tepen postupuje koncepčně. Je to tak v případě Olšanské, Seifertovy i Vinohradské, která je v procesu asi nejdál, v tomto volebním období už bude její úprava dokončena. Je to velký projekt sahající od Muzea až po Želivského, fajn projekt a první vlaštovka toho, jak to ve městě umíme dobře a komplexně udělat.“
Projekt úpravy Seifertovy ulice je podle Žaloudka skvělou případovou studií vyjednávání o různých druzích dopravy a o tom, jak je do ulice dostat spolu se zelenou infrastrukturou. „Půl roku jsme se přetahovali o věci jako jsou stromořadí, protože jsme chtěli, aby stromy nebyly moc daleko od sebe a lidem nepražilo na hlavu sluníčko, když budou čekat na tramvaj. Koaliční partneři tam zase chtěli určitý počet parkovacích míst. Ta konečná verze projektu je ve formě, pod kterou jsme se podepsali, to nejvíc, čeho se podle nás dalo dosáhnout. Viděno amsterdamskýma očima to je samozřejmě trochu nedodělaný, chybí tam například oddělený cyklopruh, ale výsledek kombinuje sto dvacet stromů, širších ostrůvků a pár nových přechodů, což stojí za to realizovat.“
Pro širokou Olšanskou třídu je také schválená studie. „Sem se pohodlně vejde všechno, ten projekt mám rád já i konzervativci. Když srovnáme, jak vypadá dnes – šedivá široká autostráda, co se blbě přechází, tak ta budoucí podoba bude fakt skvělá. Bude tam oddělená cyklodoprava, široké chodníky, živý parter, zatravněná kolejová plocha a čtyři řady stromů.“
Školní ulice
V závěru podcastu je řeč o ulicích uzavřených pro autodopravu, které Praha 3 zatím nemá, a zónách, kde mohou jet nejvýš rychlostí 30 km za hodinu, kterých je tu několik.“ Ano, různě po Evropě s uzavírkami pro auta experimentují, ale většinou tam, kde už jsou desítky let třicítky. My tenhle absolutní základ teprve pokládáme. Bez toho se lidi totiž v ulicích bojí jet na kole, přecházet ulici mimo přechody, když přechod není… To je pro nás primární věc, kterou chceme prosazovat.“
Podle Žaloudka má zklidňování dopravy relativní podporu veřejnosti, ale lidé si často neumí představit, jak by ulice vypadala, kdyby do ní nemohla auta. „Mám jeden nápad, který by mohl být cestou – zavádět tzv. školní ulice. Když jde o děti, tak obecný diskurz je mnohem přístupnější pilotním projektům. U některých škol už ulice v určité podobě zklidněné jsou, třeba na Lobkovicově náměstí.“ Zastupitel dodává, že je také možné ulice upravova postupně nebo v nich budovat „shared space“, tedy prostor, kam auta zajíždějí jen desítkou a děti jsou zvyklé si tu hrát. „Na podobném principu fungují barcelonské superbloky nebo berlínské kids bloky.“