Foto Slovakiatynkä, CC0
Můj drahý fašoune,
co je to za svět, kde už se nepíšou milostný dopisy? Co bez nich po lásce zbude? Chci zkusit teď jeden takový, a tak ti posílám pozdravy z Tel Avivu, z Orlanda, z Osla i z Bratislavy, zkrátka odevšad, kde jsme se potkali – k mojí i tvojí škodě.
Nebudu se tě ptát, jak se máš. Ta hlaveň, co za tebe mluvila na Slovensku, když jsi poslal k zemi dva mladý kluky, říká sama, že dost mizerně. Říká mi, že máš vztek a že se asi bojíš, když si potřebuješ dokazovat chlapáctví tím, že sáhneš po kvéru a na jiných vyzkoušíš, jak budou povolní. A tohle tvoje kinky je už trochu moc. Buzny totiž obvykle vědí, co to znamená dominance, a, zlato, poslechni, takhle se to nedělá.
Nadešel podzim a venku se smráká
Můj drahý fašoune, nezlob se na mě, že ti tykám. Říkám ty každýmu, kdo ke mně patří, jsme si tím tak nějak naroveň, a ty bys mi přece neřekl jinak. Navíc i já mám vztek a už ztrácím chuť zkoušet tě pochopit; být empatický a trpělivý a vést s tebou další blabla dialog o hodnotách, dělat zkrátka všechno to, co se sluší, protože s nábojnicemi a beze slov už se dost dobře domluvit nedá.
Co tě možná leká daleko nejvíc, nejsou polibky, který ti tady posílám, a není to rainbow flag. Leká tě člověk.
Mám vztek na tebe, bratříčku fašoune. Čím dál tím hůř snáším, žes ještě nepřestal věřit na bubáky. Že je vidíš v každým, kdo není tvůj dvojník, a že se snadno polekáš, ale než abys přišel blíž, radši zalezeš do skříně a tam začneš plánovat odplatu. Uráží mě, že tohle cizí stvoření vidíš i ve mně a že mě máš za zákeřnou zvěř a podřadný druh… tak nějak preventivně.
Na Zámecké ulici začala lovecká sezona
Miláčku fašoune, v noci ses mě rozhodl vystrašit a potrestat projektilem a já, je to k zbláznění, tě teď nemůžu dostat z hlavy. Máš mě za škodnou na odstřel (dokonce se tím čas od času i rád pochlubíš), ale stejně ani v nejmenším nepochybuješ, že budu vědět, co tvoje výstrahy znamenají. Že jim budu rozumět a že se tě dokážu bát. Povím ti, teprve tahle tvoje jistota mi připadá docela hot.
Fašoune, lásko moje! Budeš se ošívat, ale i když nás zkoušíš rozdělit kulkou, my dva jsme spolu nerozlučně spjatí. Kdybys totiž v hloubi duše nevěřil, že jsme ve skutečnosti, tam někde v úplných základech, stejní a stejně lidští, nemohl bys přece čekat, že mě vystrašíš. Nikdy by sis nemohl myslet, že poznám tvůj vztek a pochopím tvoje varování.
Co tě možná leká daleko nejvíc, nejsou polibky, který ti tady posílám, a není to rainbow flag. Leká tě člověk. Děsí tě, že i přes všechny rozdíly patříme jeden k druhému. A tak mě poniž, zmrzač mě, zabij mě – a všechno, co uděláš, uděláš i sobě. Protože ty jsi i já. Ty jsi i my.
V Bratislavě padla tma.
Dávej na sebe pozor, miláčku.
Líbá
Tvá lovná zvěř
Autor je spisovatel.