Cristina Grosan a Klára Vkasáková. Foto Lukáš Havlena, použito se svolením autora
Před časem vstoupil do českých kin snímek Běžná selhání, který v produkci XOVA film režírovala maďarská režisérka Cristina Grosan. Scénář napsala a spolu s režisérkou dále rozvíjela spisovatelka, publicistka a scenáristka Klára Vlasáková. Film se své premiéry dočkal na festivalu v Benátkách, odkud si odnesl cenu za nejlepší režii pro autora/autorku do čtyřiceti let a byl také nominován na cenu Queer Lion.
Běžná selhání sledují jeden den na půdorysu tří postav. Hlavní hrdinky – vdova Hana, dospívající dívka Tereza a matka malého synka, Silva, se neznají. Ale jejich cesty se v kritických momentech setkají, aby si nezištně pomohly ve chvíli, kdy jejich město postihne tajemná katastrofická událost a výbuchy.
Kláro, Běžná selhání jsou scénář, který jsi připravovala ještě coby svůj absolventský projekt na FAMU. Tématem je, podobně jako u dalších tvých děl (Praskliny, Neklid, Rituál), nejednoznačnost jakési blížící se katastrofy ve vztahu k našemu prožívání každodennosti. Dokážeš říct, čím tě tohle téma láká?
KV: Nemám to jednoznačně zanalyzované, myslím, že to ve vztahu k vlastní tvorbě ani nejde. Ale přijde mi, že by mohlo jít o jakési zhmotnění krizí, kterými postavy a svět, v němž žijí, nějakou dobou procházely. Zároveň ale pro mě v žádném ze jmenovaných příkladů nejde o zásah shůry; hrdinové a hrdinky jsou za dané jevy spoluzodpovědní, i když by si to nejspíš nikdy nepřiznali.
Jaká je pozice scenáristky v současné české a slovenské audiovizi? Vnímáš nějaká rizika, zranitelnost téhle pozice?
KV: Záleží určitě nejvíc na tom, jaké jsou konkrétní životní podmínky dané autorky. Začíná? Studovala filmovou školu? Má děti? Jak je péče v domácnosti rozdělená? Má práci na plný úvazek? Dělá prekarizovanou práci? To všechno jsou otázky, které vedou ke třem důležitým bodům – jestli má dotyčná na psaní scénářů čas, jestli píše na zakázku, aby se uživila, nebo má prostor i na vlastní projekty, a jak těžké je pro ni překonání prvního prahu, což je z mého pohledu především možnost dostat scénář k producentům*kám, režisérům*kám a šance uspět u Fondu kinematografie, který má jednou ročně výzvu na napsání první verze scénáře. Tady bych chtěla podotknout, jak je zásadní tuhle výzvu mít – scenáristé*ky jsou tady sami za sebe, mohou prozkoumávat cesty, které se třeba z čistě producentského hlediska zdají příliš riskantní, a taky je jejich pozice mnohem silnější, pokud hledají další spolupracovníky s podporou Státního fondu kinematografie v zádech.
První lockdown nás zastihl během pracovního soustředění ve vesnici v Jižních Čechách. Doslova ze dne na den se změnila pravidla a my se najednou ocitly v situaci, kdy tu byl náš pobyt nelegální. Dokonce jsme přemýšlely, jestli se nepůjdeme udat.
Každopádně zpátky k otázce: Je bez debat, že scenáristky mají často složitější pozici. Pamatuju si, jak na FAMU jeden pedagog říkal, že je zvláštní, že autorky po škole často „mizí“. Mají děti a pak už o nich nikdy neslyší. „Čím to asi je?“ uvažoval nahlas. Zkusili jsme mu tehdy nahodit pár tipů, ale dál si trval na tom, že je to prostě záhada. Přitom by možná stačilo, kdyby se na to některé z těch autorek zeptal.
S pečujícími povinnostmi se struktura pracovního života totálně rozbourá, je třeba ji stavět od znova a rozhodně ne všechny ženy mají do péče o dítě zapojeného partnera nebo příbuzné. Snadno se pak stane, že psaní skončí na vedlejší koleji.
A potom je tady celá řada jevů jako sexismus, paternalismus, znevažování. Iniciativa FAMU – Nemusíš to vydržet ukázala, jak mnohé z toho začíná už na škole. Sama si pamatuji třeba to, že nám jeden pedagog říkal, že ženy neumí napsat pořádné drama, ale dramaturgyně jsou obvykle dobré. Nebo jiný se zas chlubil, že dovede z anonymizovaných přijímačkových prací určit, který text psala žena, a co víc, která z těch žen je panna.
Cristino, jak jsi vlastně potkala Kláru, jak vaše společná cesta započala?
CG: Marek Novák, producent filmu, mi dal přečíst námět Běžných selhání už v roce 2017. Kláře zase ukázal mé krátké filmy a hodně jsme také spolu o příběhu Běžných selhání diskutovaly. Bylo to pro mě něco nového, předtím jsem měla zkušenost jen s náměty a scénáři, které jsem psala sama, nebo se na nich alespoň podílela. Prací na scénáři jsme strávily celé tři roky.
První lockdown nás zastihl během pracovního soustředění ve vesnici v Jižních Čechách. Doslova ze dne na den se změnila pravidla a my se najednou ocitly v situaci, kdy tu byl náš pobyt nelegální. Dokonce jsme přemýšlely, jestli se nepůjdeme udat. Ty podivné okamžiky až děsivě rezonovaly se situacemi ve scénáři. Musím ale říct, že celá ta spolupráce byla a stále je skvělá a krásná.
Co rozhodlo pro realizaci Klářina scénáře?
CG: Líbily se mi jak postavy a jejich osobní dramata, tak neobvyklá přítomnost neznámých, mysteriózních přírodních sil, které nás vedou ke zhroucení světa. Ve svých předchozích filmech jsem měla podobné postavy, takže mi tenhle svět byl povědomý. Bezprostřední napojení jsem ale měla hlavně s atmosférou, kterou Klára dokázala ve scénáři vytvořit. Tajemná hrozba rýsující se nad městem, mě okamžitě okouzlila. Byla jsem zvědavá, jak jde něco takového převést do filmové řeči. A také jsem si říkala, že bych divákům a divačkám ráda ukázala jinou tvář Prahy.
Příběh jsem chtěla usadit do trochu jiné reality, o tom, jestli jde o minulost nebo budoucnost, by si měli diváci rozhodnout sami. Rozhodně se však jedná o stylizovanou realitu. Pro její vyobrazení jsem si vybrala především lokality s brutalistní architekturou, ať jde o diplomatickou čtvrť v Troji, Strahov nebo nově zrekonstruovanou Fakultu humanitních studií Univerzity Karlovy, která se nachází také v Troji.
Postavy jsou v nich malé a křehké, pohlcené obřími betonovými konstrukcemi. Hned po prvním přečtení jsem dokázala říct, odkud se v Klářině citové sféře tento příběh vzal. Tento magický a zároveň úzkostný pohled na svět byl něco, s čím jsem se mohla velmi ztotožnit. Nechtěla jsem nic měnit, jen to společně budovat dál.
Jak se vaše spolupráce na scénáři a filmu usazovala? Jak to celé fungovalo?
KV: Cristina do projektu nastoupila v roce 2018, tedy rok od první verze. Společně jsme se potom bavily o jednotlivých postavách, snažily se jejich linky „utáhnout“, pročistit a zároveň nepřijít o jádro příběhu. Bylo pro mě podstatné mít režisérku zapojenou do vývoje takhle brzy. Měly jsme příběh pečlivě prodebatovaný, a já tak měla důvěru ve způsob, jakým ho Cristina hodlá převést na plátno.
CG: Tři roky jsem pracovala na vývoji scénáře, abych lépe rozuměla postavám a jejich motivacím, důvodům, proč se chovají způsobem, jakým se chovají. Financování filmu probíhalo paralelně, takže to byl hodně zajímavý proces – hlavně jsme museli přesvědčit koproducenty a partnery, že rozhodně nebudeme dělat katastrofický akční film.
Ale je nutné si uvědomit, že se tu bavíme o filmu, tedy o pohyblivém obrazu. I proto jsme v roce 2020 natočili ukázku, abychom si vyzkoušeli herce, zjistili, jak budovat atmosféru a také ověřili, jestli a jak mohu spolupracovat s českým štábem a obsazením. Abych se trochu přiblížila každodennímu používání jazyka, absolvovala jsem jeden a půlletý kurz češtiny v Českém centru v Budapešti.
Cristino, jak náročné pro vás, coby filmařku z Maďarska, bylo pracovat s českými herci, českým štábem. Jak to vypadalo na place a jak probíhala postprodukce?
CG: Abych byla přesná, šlo o česko-maďarsko-slovensko-italský tým. Ale ano, natáčení bylo situováno hlavně do Česka a Maďarska, část scén se odehrává v Praze nebo Plzni. Přípravy začaly ve spolupráci s castingovou režisérkou Majou Hamplovou, strávila jsem více než rok a půl setkáváním se s českými herci a herečkami, chozením do divadla, na české filmy. Zjišťovala jsem, že herci a herečky z Česka a Slovenska jsou velmi otevření spolupráci se zahraniční režisérkou, že jsou na ni zvědaví. Samotné natáčení pak bylo velmi komplexní a sestávalo se z výbuchů, velkého počtu komparzistů a komparzistek, kočičích porodů a robotických psů. Proto, aby k němu došlo, jsme museli strávit hodně času přípravami, chtěla jsem si být jistá, že všichni členové a členky štábu rozumí způsobu, kterým je film vyprávěn.
Po skončení natáčení jsme odjeli stříhat do Budapešti a tam jsme pracovali i na speciálních efektech. Důležitou roli také sehrál skladatel Pjoni, Jonatan Pastirčák, který pro film složil hudbu. Je to Slovák, což je země, která leží mezi Českem a Slovenskem, moc dobře chápal kontexty, ze kterých příběh roste.
Mezi našimi zeměmi tady v regionu je mnoho rozdílů, ale ještě více je tu podobností. Pobavilo mě, když jsem si uvědomila, že ke konci natáčení jsme si společně vytvořili náš vlastní jazyk, směs angličtiny a češtiny, kterou s láskou nazýváme „čengličtina“. Musím říct, že těch několik let práce na Běžných selháních pro mě představovalo velmi obohacující proces.
Každý scenárista nebo scenáristka se musí vyrovnat s tím, že jeho dílo je uchopené nějak specificky, dle postoje a preferencí režiséra/režisérky. Jak je tohle pro tebe těžké přijmout? Kladla jsi na Cristinu nějaké nároky?
KV: Mám pocit, že jsem jí dala volnou ruku a povzbuzovala ji, aby se scénáře nedržela zuby nehty. Nechtěla jsem se dostat do pozice nešťastného autora z Trháku, kde scenárista v podání Zdeňka Svěráka zarputile stanuje na place, snaží se režisérovi vysvětlovat, co která věta znamená, a je zoufalý z toho, jak realizace jeho milovaný příběh mění. Zároveň je film prostě kolektivní dílo. Tady v rozhovoru mluvíme Cristina a já, ale svým dílem přispěli úplně všichni, kdo byli do natáčení zapojení, všichni měli nějakou vizi, interpretaci, příběh posouvali a dodávali mu něco ze sebe.
I když je váš příběh postavený na zkoumání drobných či větších osobních krizí a propadů, odkazuje zároveň na širší rámce, v nichž k těmto situacím dochází. Mluví o politice, společnosti, vztazích, péči nebo klimatické katastrofě. Jak přemýšlíte o linii mezi osobním a politickým?
KV: Pro mě je důležité heslo druhé vlny feminismu, že osobní je politické. Témata, která hrdinky filmu řeší – jako hledání vlastní sexuální identity, (ne)naplňování genderových očekávání, krize mateřství nebo „neviditelnost“ starších žen, jež by podle okolí měly co nejdřív uvolnit místo mladším, jsou důležitou součástí feministických debat. A zároveň všechny ty velké události, ke kterým během snímku dochází, zasahují mocně do životů hrdinek, nemůžou se před nimi schovat.
Pro mě debata vlastně není o tom, jestli je v umění politika – každé dílo má v sobě nějakou ideologii, nad kterou autor*ka často ani nepřemýšlí, nevidí ji a myslím, že ji jasně vidět vlastně ani nemůže. To je úkolem pro diváctvo, aby si pospojovalo kódy díla se svou žitou zkušeností. Když však nebudeme předstírat, že je umění apolitické, bude pak paradoxně snazší mluvit otevřeně o tématech, které nastoluje.
CG: Hranice mezi osobním a politickým jsem po dlouhá léta měla úplně rozmazané. Moje osobní zkušenosti vyrůstají z kulturně společenských kořenů, jsou v nich pevně usazeny, a já zároveň prožívám svůj život coby člověk. Nelze to úplně oddělit. Ty malé příběhy postav ve filmu pro mě představují jakési rozbité zrcadlo, vidíme jednu věc, ale v jiném světle i perspektivě. Věřím ale, že film není jen depresivním popisem statu quo. Doufám, že ukazuje i způsob, jak se lze vyrovnat s nedokonalostí světa, v němž žijeme, a že jedinou možnou cestou, jak skutečně něco udělat, je pokusit se přiblížit ostatním.
Kláro, tvůj scénář pracuje s třemi výraznými ženskými hrdinkami, které prochází specifickými životními zkušenostmi. Jak jsi o téhle, pro český film stále netradiční, sestavě přemýšlela?
Občas jsme při vývoji naráželi na obavu, že je to povídkový film – a ty přece netáhnou. Nepřemýšlím o Běžných selháních jako o povídkovém filmu, na to jsou pro mě některé linky příliš těsně provázány, ale chápu, že je tak někdo může interpretovat.
Pamatuji si, že jsem měla zapsané poznámky ke třem různým postavám, které procházejí jedním kritickým dnem, a měla jsem pocit, že bych si měla vybrat jednu z nich. Když jsem si uvědomila, že si vybírat přece nemusím a můžu věnovat pozornost všem, ulevilo se mi.
V něčem mi tak Běžná selhání naplňují potřebu nevyprávět jen o jednom hrdinovi nebo hrdince. Už na škole jsem začala zjišťovat, že mě víc zajímá mnohohlas, různé pohledy. Do extrému je tohle dovedené v románu Praskliny, Běžná selhání jsou v tomhle se třemi hrdinkami přece jen uměřenější. Je pro mě každopádně důležité nevidět svět – ať reálný nebo fikční – jako místo, kde si pozornost a péči zaslouží jen několik vybraných jednotlivců.
Film Běžná selhání měl premiéru na festivalu v Benátkách, vy jste si, Cristino, odtud odvezla cenu za nejlepší režii pod čtyřicet let. Nyní je film v české distribuci a často ho provází diskuse. Jak lidi čtou tenhle – poměrně „nečeský“ snímek?
Je to rozhodně zajímavý proces. Už během testovacích projekcí se ze strany některých zahraničních diváků a divaček objevovaly otázky, jestli jsou lidé v Česku tak bohatí, jak to ve filmu vypadá. Když nějaký film přichází z našeho regionu, z oblasti středo-východní Evropy, lidé v něm nemohou vypadat příliš dobře. Pobavilo mě to, protože to byl důkaz, že skutečně existují stereotypy týkající se toho, jaké druhy filmů se od nás, východoevropských filmařek, očekávají. Přitom ve filmu máme tři hrdinky ze tří společenských tříd – od vyšší po nižší střední třídu.
Ale určitě se vnímání našeho filmu bude lišit země od země. Na světové premiéře v Benátkách bylo velmi různorodé publikum – všechny kultury světa v jedné místnosti. Lidé se zdáli být otevření a stejně tak okouzlení atmosférou filmu, jako jsem byla já, když jsem ten text poprvé četla. V českých kinech se teprve začínáme seznamovat se zdejším publikem. Ale velmi mě potěšilo, že lidé, zdá se, oceňují brutalistní Prahu, kterou dost možná takto zobrazenou ještě neviděli. Taky se mi zdá, že se lidé nenechávají filmem demoralizovat, naopak si z něho berou něco konstruktivního. Osobně je pro mě největším komplimentem to, že práce herců a jejich dialogy působí přirozeně. Už proto, že čeština není mým rodným jazykem. Věnovala jsem spoustu času tomu, abych se ujistila, že herecké výkony působí přesvědčivě, nejen po jazykové stránce.
Občas lidé říkají, že Běžná selhání nevypadají jako český film, ale zároveň mnoho hlasů volalo po obrodě českého filmu. Mám velkou radost z toho, že můžu sledovat, jak mnoho se režisérům, kteří natočili svůj první, nebo druhý film, letos dostává uznání jak doma, tak v zahraničí. Doufám, že Běžná selhání doplní pestrou škálu těchto filmů a ukážou českému publiku, kolik různých úhlů pohledu se může dostat na filmové plátno. Brzo nás čeká maďarská premiéra a já si netroufám odhadnout, jaká bude reakce. Diváci, kteří viděli můj předchozí snímek Things Worth Weeping For (generační dramedy), možná budou očekávat něco vtipného, ale to ať se připraví na velké překvapení. Na to se těším!