Elf Arondir. Foto Rings of Power
Na otázku, zda mohou ve Středozemi existovat černí elfové, odpovídá uživatel platformy Quora: „Ne, protože Tolkien neměl sekulárně-progresivní checklist, aby jeho psaní chránilo všechny přecitlivělé sněhové vločky (snowflakes) o 70 let později. Věřte tomu nebo ne, ale ne všichni spisovatelé se zaobírali tím, co si ve 21. století budou myslet levicoví progresivisti v Americe.“
Pravda, autor Pána prstenů, Silmarillionu, Húrinových dětí a dalších příběhů ze Středozemě žádný progresivní checklist neměl. Vycházel primárně ze svého zájmu o jazyky, staroanglické eposy a skandinávskou mytologii. V době psaní textu byla nicméně představa o tom, jak vypadala „stará Evropa“ značně zkreslená. Jak dnes ukazuje například historik Adam Simmons, v Evropě byla běžná přítomnost nebílých lidí – v 15. století byl v Římě dokonce postaven kostel speciálně pro Etiopany.
Zkrátka pokud nedokážete vyjmenovat každého krále Arnoru, nemáte nárok zastávat se černých elfů nebo jen poukazovat na problematické aspekty Tolkienova díla.
V Tolkienových knihách nicméně zlo symbolizuje tmavá pleť, široký nos a šikmé oči, typické pro skřety nebo „zlé lidi z jihu“. Dobro pak představují vysocí blonďatí elfové, případně vysocí a krásní Dúnadani se světlou pletí a šedýma očima.
Skřeti představují čiré zlo, nenapravitelné a absolutní. Vlastní vůli mají jen pokud se jedná o ty nejsobečtější cíle – pro zisk jsou schopni se navzájem bez rozmyšlení vraždit – jinak slepě poslouchají svého pána. Nikdy je neslyšíme mluvit o tom, že by měli někoho rádi, nikdy je nevidíme navzájem si pomáhat nebo alespoň zpochybňovat násilí, které musí v Sauronově jménu páchat.
Tolkienův svět je zkrátka schematický – tmaví jsou zlí, bílí hodní; západ je dobro, východ je zlo. Přesto by nebylo fér označovat samotného Tolkiena za rasistu. Autor vyrůstal ve viktoriánské Anglii, eugenika byla velkou část jeho života víceméně mainstream. Ačkoli je kánon Středozemě v mnoha ohledech rasistický, autor v reálném světě odsuzoval například nacismus. V předmluvě k prvnímu dílu nejslavnější trilogie pro jistotu i dodává, že dílo nemá být alegorií a že se nesnaží nést nějaké poselství.
Ani přes třístránkový disclaimer se však Tolkienovi nepodařilo vyhnout politizaci svých knih. Svět Pána prstenů uctívají například italští postfašisti, jejichž mládežnické organizace pořádají Hobití kempy a nová premiérka Meloni (za Bratry Itálie) dokonce označila Pána prstenů za posvátný text. Není se čemu divit, formulace jako „žena z nižšího a cizího plemene“ fašistům bezesporu sedí.
„Někdo jako my“
Fantasy je žánr, který se s rasismem potýká dlouhodobě. Právě Tolkienův silně schematický svět totiž dlouho sloužil jako předloha všem dalším příběhům. Knihy, filmy i hry (jako třeba Dungeons & Dragons) přijaly koncept rasy jako něčeho absolutního – schopnosti, intelekt i morální charakter postavy bývají na rase zcela závislé. Elf zkrátka nikdy nebude bordelář, který na každou lekci harfy přijde pozdě, stejně jako se skřet nikdy nedojme nad oblíbenou písničkou. Stačí pak jen dodat, které postavy mají tmavou pleť a fantasy se stává mocným nositelem rasistických doktrín.
„Pamatuju si, že se mě táta ptal, proč v příbězích, které mám ráda, není nikdo jako my. Tenkrát jsem odpověděla, že možná černí lidé v té době, kdy se to psalo, ještě neexistovali. Táta řekl, že jsme existovali vždycky, na což jsem odpověděla, že ale černí lidé nemůžou být kouzelníky a lítat do vesmíru a bojovat se zlem. A proto asi nemohou být v příbězích, které mám ráda,“ píše v eseji Stud afroamerická novinářka a spisovatelka Pam Noles. V textu vzpomíná, jak se snažila před rodiči obhájit čtení příběhů, v nichž nejsou žádní hrdinové, kteří by jim byli podobní. Místní knihovna totiž žádné jiné než „bílé“ fantasy nenabízela. Vysvobození přinesla až přelomová kniha Čaroděj Zeměmoří od Ursuly K. Le Guin, která je plná rozmanitých postav.
Toxické předpoklady o fantasy
Le Guin psala jako jedna z prvních příběhy opravdu pro všechny. „Dostala jsem dopisy od dospívajících s tmavou pletí, které mi lámaly srdce. Psali, že když jim došlo, že Ged a další obyvatelé Zeměmoří nejsou běloši, cítili poprvé v životě, že do světa literární i filmové fantasy patří taky,“ vzpomínala autorka na Book Expo America v roce 2004. I přesto se však filmová adaptace jejího Zeměmoří nevyhnula „zbělení“ postav, které naštvalo jak fanoušky a fanynky, tak samotnou autorku, která na filmu nespolupracovala. Le Guin se žánru věnovala i v teoretické rovině. V eseji Některé předpoklady o fantasy velmi přesně pojmenovává argumenty, na nichž se dnes točí naštvaní fanoušci Pána prstenů, kterým vadí černý elf nebo trpaslice. „Tyto předpoklady mě trápí jako autorku fantasy i jako její čtenářku,“ dodává.
První předpoklad o fantasy: Hrdinové jsou bílí. Na obálkách knih se téměř vždy automaticky objevují ilustrace „bílých hrdinů”, a to i přesto, že kniha nikde etnicitu postav nespecifikuje. Sama Le Guin píše, že se o tom při vydávání vlastních knih „hádala s nejedním grafickým oddělením a většinou prohrála.“ V době filmových zpracování je pak tento předpoklad ještě výrazně citelnější. Objevují se argumenty jako „elfové nepotřebují pigment“ nebo „v asijských filmech také nehrají běloši.“ Diváci úplně zapomínají na podstatu žánru – tedy že vše je možné – ačkoli si ho vehementně přivlastňují.
Druhý předpoklad: Fantasy rovná se středověk. Tento argument bývá často neplatně používán jako obhajoba bělosti fantasy světů. „(Fantasy) sahá po imaginární nostalgii ke zlatému věku, v němž měl každý své místo a byl tak šťastný. Spousta extrémně talentovaných spisovatelů, umělců, básníků i hudebníků se chytla této nostalgie a vytvořila skvělá díla, která jsou ale hluboce kolonialistická, rasistická a ideologická,“ říká v rozhovoru pro The Guardian historička Kavita Mudan Finn. Představa „bílé středověké Evropy“ je přinejmenším nepřesná a zastaralá, jak dokazuje například série textů Rasa, rasismus a středověk. Podle Le Guin navíc fantasy příběhy nejde zařadit do jakéhokoli dějinného období, protože představují alternativní svět mimo naši historii.
Tvůrci Prstenů moci se snaží s těmito předpoklady bojovat. Do role elfa Arondira obsadili portorikánce Ismaela Cruze Córdova (který předvádí jeden z nejlepších hereckých výkonů v seriálu). Stejně tak Sophia Nomvete, představitelka trpaslice Disy, jejíž původ je africko-íránský. Třetím nebílým hercem je komik Lenny Henry, který hraje Sadoca Burrowse, vůdce harfootů (předchůdců hobitů). Poslední nebílou herečkou s větší rolí je zastupující královna Númenoru Miriel, ztvárněná Cynthiou Addai-Robinson.
Nikdo z nich, snad až na elfa Arondira, nemá na obrazovce moc prostoru. Disa (s přehledem nejlepší postava celého seriálu), Sadoc i Miriel se objevují jen místy v konverzaci s bílými hrdiny. I přesto však tyto postavy vyvolaly takovou kritiku, že herci museli obhajovat svou přítomnost v prostředí Středozemě: „Ve světech draků a elfů… Proč zrovna obsazení černého herce představuje limit fantazie diváků?“ ptá se v rozhovoru pro Times Lenny Henry. „Není to o billboardu. Je to o tom stát se neopomenutelnými, nepopiratelnými, nezrušitelně přítomnými a zakořeněnými – jako lidé, jako bytosti, jako individua. Je to velké ,jsme tady‘ a vždycky jsme tu byli,“ píše Ismael Cruz Córdova na Twitter.
Právo na fantasy
Diskuse o tom, do kterého smyšleného (!) světa mohou nebílé postavy vstupovat a do kterého ne, jsou absurdní. I dnes je ale musíme vést, protože rasismus (třeba i nezáměrný) je pořád úzce spjatý se žánrem fantasy a jeho fanoušky. Ve jménu lásky k Tolkienovi jsou lidé schopní nenávisti k těm, kteří by také chtěli být součástí kouzelného světa, ale nemají vyhovující barvu kůže. To se projevuje hojně na diskusních fórech, kde bývají zejména nebílé ženy přísně testovány stran svých znalostí kánonu. Každá malá nepřesnost je pak tvrdě trestána, každá chyba znamená vyloučení z diskuse. Zkrátka pokud nedokážete vyjmenovat každého krále Arnoru, nemáte nárok zastávat se černých elfů nebo jen poukazovat na problematické aspekty Tolkienova díla.
Vyloučení je pak úplně nejzřetelnější v oblasti cosplay (převlékání za sci-fi/fantasy postavy). Tento původně japonský fenomén se rychle rozšířil do celého světa, není ale zdaleka pro všechny. Bílí fanoušci bílých příběhů mají totiž často pocit, že lidé s jinou barvou kůže nemají právo ztvárňovat své oblíbené hrdiny a hrdinky. „Ta postava ale není n*gr,“ komentoval na Instagramu anonymní uživatel cosplayerku Kay Bear.
„Už jako dětem nám, černým fanouškům fantasy světů, neustále připomínali, že tento prostor není pro nás. Že do něj nikdy nebudeme plně patřit,“ píše Christina Warmbrun. Doktrína bělosti přitom samotnému žánru fantasy škodí. Nejen, že v bílých fanoušcích podporuje pocit nadřazenosti a vlastnictví konkrétních příběhů, zároveň nás všechny ochuzuje o spoustu skvělých a rozmanitých hrdinů. Arondir do Pána prstenů zkrátka patří, protože ho zpřístupňuje těm, jimž bývá žánr fantasy odepírán. Navíc je to skvělá postava.
Revoluce, s níž začala Ursula Le Guin, musí pokračovat. Nejde jen o obsazování různých herců a hereček, ale hlavně o poskytnutí prostoru nebílým autorům a autorkám, jejichž fantazie si také zaslouží být vidět. Skrze rozmanitost příběhů si totiž můžeme lépe porozumět, být k sobě tolerantnější a hlavně pochopit, že svět není rozdělen na skřety a elfy – že náš charakter neurčuje barva kůže ani místo, ze kterého přicházíme.
Autorka je členkou redakce.