Antonín Lhota: Podmanění Prusů, 1845. Foto Národní galerie Praha
Na Alarmu vyšel text Ondřeje Slačálka s titulkem Ano, také jsme byli křižáci. Je to důvod ke studu, ne k hrdosti. Ačkoliv v podstatě souhlasíme s autorovým záměrem (tedy v návaznosti na vlnu recese o připojení královecké oblasti k České republice rozdmýchat veřejnou diskuzi o historii působení křižáků včetně Přemysla Otakara II.), máme k formě a obsahu jeho článku několik výhrad.
Bez vůle lidu
Můžeme se samozřejmě bavit o tom, do jaké míry byla několik dní trvající twitterová smršť memů a vtipů na účet Vladimira Putina a jeho mocenských ambic vtipná. Osobně jsme se tohoto veselí také nijak zvlášť neúčastnily a moře příspěvků nám po chvíli také přišlo otravné. Z několika důvodů však nesouhlasíme s autorovým stavěním této recese na roveň situacím, kdy by si například Němci podobným způsobem utahovali z holokaustu nebo se Britové smáli koloniálním zločinům britského impéria. Nejenže takováto přirovnání postrádají logiku, protože Češi se v rámci recese nesmějí přímo masakrům pobaltských pohanů, jsou navíc zcela ahistorická.
Článek Ondřeje Slačálka má vzhledem k historickým okolnostem angažování se českého krále v královecké oblasti poněkud afektované vyznění.
Titulek článku implikuje, že by se Češi měli stydět za svůj údajný podíl na křižáckých výpravách. To je však nekonzistentní s odlišnými pojetími autority panovníka (nebo hlavy státu) v moderních společnostech a v evropských společnostech středověkých. Až do historického přelomu, který představuje Velká francouzská revoluce, nebyla autorita panovníka odvozována z jeho vztahu k lidu, nýbrž „z vůle Boží“. Nemůžeme tedy mluvit o tom, že by tehdejší panovníci ke svému jednání potřebovali legitimitu většiny populace, nebo že by dokonce jejich činy reprezentovaly zájmy jejich poddaných.
Při tažení do pobaltských oblastí Přemysl Otakar II. rozhodně nereprezentoval zájmy svého království, tím méně nějakou „vůli lidu“, který o skutečné podobě kruciátů neměl tušení. Do těchto míst se vypravil na žádost křižáckých řádů a s posvěcením od římského papeže. Ve 13. století byly křížové výpravy celoevropskou záležitostí a účast na těchto taženích panovníkům zajišťovala nejen zásluhy u papežského stolce, ale i významnou prestiž coby ochráncům a šiřitelům křesťanské víry.
Útočná rétorika
Přemysl Otakar II. skutečně hrál významnou roli v masakrech pobaltských Prusů. Násilná christianizace si vyžádala mnoho obětí, docházelo k plenění a vypalování pruských měst a znásilňování a vraždění tamějšího obyvatelstva. Někteří historici a historičky mluví dokonce o vyhubení jeho značné části. Avšak zatímco populaci Německa během holokaustu nebo populaci Velké Británie při kolonizaci různých částí světa opravdu můžeme alespoň do určité míry považovat za spolupachatele, s ohledem na fungování a hierarchizaci středověkých společností skutečně nelze hovořit o obyvatelích českých zemí jako o spoluvinících násilností během křížových výprav.
O to méně je potom na místě vznášet moralizující provolání, že by snad dnes Češi měli cítit stud, a tedy i určitou zodpovědnost za obsazení královecké oblasti křižáckými vojsky či za výboje (jakkoliv nepochybně velmi kruté) českého krále vůči pohanským Prusům. Přemýšlet totiž o tehdejších obyvatelích českého království jako o Češích je zcela v rozporu s tím, co nejen historická věda dnes chápe pod pojmy národ či národní vědomí, jež jsou záležitostí až 19. století. Tehdejší obyvatelstvo českých zemí stěží mohlo cítit příslušnost k nějakému státu, když ani samotný pojem stát, jak jej chápeme dnes, ve vrcholném středověku neexistoval.
Článek Ondřeje Slačálka má vzhledem k výše popsaným historickým okolnostem angažování se českého krále v královecké oblasti poněkud afektované vyznění. Svou útočnou rétorikou lamentuje nad nevědomostí lidí, kteří se zapojili do vlny recese ohledně možného připojení Královce k České republice. V této situaci by ovšem bylo mnohem účinnější historický kontext vzniku Královce nabídnout veřejnosti bez zbytečných emotivních výpadů. Neznalost v tomto případě není důvodem k osočování, ale naopak nabízí odborníkům možnost rozšířit všeobecné povědomí.
Barbora Vosáhlová studuje politologii a mezinárodní vztahy na Fakultě sociálních studií Masarykovy univerzity v Brně.
Magdalena Grešová studuje moderní dějiny na Filozofické fakultě Masarykovy univerzity v Brně.