Foto Česká televize
Varování: text obsahuje spoilery a větší než malé množství feminismu.
Televizní miniseriál Pozadí událostí, kde i v detektivní lince kolabuje časoprostor, aby autoři v obhajobě sexuálních vztahů mezi studentkami a pedagogy do sebe zamotali prudérnost, antikomunismus a literární teorii na úrovni A1, zanechal ve veřejném prostoru hořkou pachuť. Obhájci a podle všeho i autoři seriálu jsou spíše dotčeni a nechápavě pobouřeni kritikou, která na pro mnohé diváky „příjemně koukatelném“ dílku snadno mohla ukázat, jak pokřiveně je zde nakládáno s komplexními tématy (sex, moc, násilí) a jak zastydlý anální humor tria Hřebejk-Jarchovský-Sýkora hrubě nestačí ke sdělení čehokoliv relevantního o současném světě. (Nejkritičtější recenzní ohlasy zde, zde, zde a zde).
Televizní reparát
Mezitím, co lidé na obrazovkách sledují závěrečný díl Pozadí událostí, na mezinárodním seriálovém festivalu Serial Killer v Brně získává hned dvě ocenění (nejlepší webový seriál a herecký výkon) další minisérie České televize – Pět let. Pro změnu tu jde o jiný než obvyklý pohled na sexuální vztahy a pro mnohé diváky se tu možná překvapivým způsobem dokonce redefinuje znásilnění.
Tentokrát jde také o výrobně podstatně skromnější podívanou než v případě Hřebejkova seriálu – nakonec je to jen pro televizně vlažné mladé a běží to jen v iVysílání, ve stopáži deseti přibližně čtvrthodinových dílů. Mladý byl i tvůrčí tým, režisér Damián Vondrášek a scenáristka Sára Zeithammerová (ta byla také součástí scenáristického týmu showrunnerky předchozího webseriálu ČT TBH), mladí a neokoukaní jsou přirozeně i představitelé hlavních rolí Alžběta Malá a Samuel Toman.
Zatímco Tereza pluje seriálem jako kus ledu, David prožívá skutečné emoce – je veselý, přátelský, vtipkuje a má plány do budoucna.
Při pročítání prvních recenzí na Pět let člověk může snadno nabýt dojmu, že ČT úspěšně absolvovala reparát ze sexuální osvěty diváka. Mnohým publicistům i divákům jako by se tak nějak ulevilo, že tentokrát to dopadlo dobře a mohou napsat něco jako „seriál Pět let napravuje Hřebejkovy chyby. Slušel by mu prime time,“ (Kateřina Horáková na Seznamu), recenze Erika Taberyho z Respektu má v titulku dokonce spojení „průlomový český seriál“ a „Česko potřebuje víc podobných projektů.“ Uznale se o sérii vyjadřuje také Veronika Bednářová z Reflexu, která zmiňuje „krystalicky čistou režii“ nebo „sebevědomě strukturovanou story“, jakkoliv jí výsledek zároveň přijde „trošku školometsky pedantickým dílem“.
Upřímně se domnívám, že nebýt toxického předskokana v podobě Pozadí událostí, přijetí Pěti let by bylo podstatně vlažnější. V úspěchu komorního mikrodramatu nepochybně sehrál velkou roli šok z toho, že intelektuálními kruhy respektovaní tvůrci jsou – i ve spojení s veřejnoprávní a dezinformátory nenáviděnou Českou televizí, schopni vyplodit něco na mentální úrovni uslintaných společensko-satirických komedií z devadesátých let (Divoké pivo, Nahota na prodej etc.), kde se navíc neútočí na poměry – ale paradoxně na jejich kritiku. Vůči sexuálnímu násilí (stejně jako zneužití mocenské pozice v navazování sexuálních vztahů) má česká společnost, respektive muži středního věku, kteří ji nejčastěji reprezentují, prostě vysokou toleranci. Stále zůstáváme dědici devadesátkových Playgirls – alespoň mimo nejmladší, a proto také často vysmívanou generaci (snowflakes, wokísci apod.), a pokud se vůči čemukoliv ohradí ženy, vezměte jed na to, že jde o apriorně podezřelé feministky.
Stále nejsme signatáři Istanbulské úmluvy, k nahlášení na PČR dojde jen u mizivého procenta případů znásilnění, senátorkou se čerstvě stala Daniela Kovářová, která ve veřejném prostoru léta obhajuje sexuální ponižování žen, a oprávněnost MeToo se zde popírá „zdravým selským rozumem“. Legenda Jiří Suchý k tomu všemu veršuje: „MeeTo / Je figl který učí / Jak zatočit s chlapy / … / Někteří se provinili tím že byli chudý / Ty necháme bídě napospas / Prachatý však čeká za ty nekrocený pudy / Krutej čas Krutej čas Krutej čas.“
V těchto pošmourných atavistických poměrech, kdy držitelem pravdy je prostě ten, kdo má moc, Pět let skutečně představuje jakési světélko naděje, že jednou přijde den, kdy se Česko stane místem, kde není normální ženy „lovit“ bez ohledu na to, že „kořist“ se vydá všanc tím, že požije alkoholický nápoj, má nevhodný oděv, „vyzývavě“ se směje, jako „slabší článek společnosti“ je někde sama nebo si o to „říká“ jakkoliv jinak.
Komodifikace znásilnění
Vizuálně Pět let připomíná kultivované severské psychologické drama. Pošmourné počasí, hipsterské kavárny nebo realisticky lehce omšelé interiéry domácností, civilní herectví a vše prostupující melancholie. Pochvalu zaslouží kostýmy, které jsou zde věrohodnou funkční součástí charakteristik postav, a dokonce dokážou zachytit jejich stylový posun v rozmezí pěti let. Esteticky vyvážený celek ale místy shazuje příliš pomalé tempo vyprávění, což může budit dojem manýry nebo unylosti. Ale k tématu.
Zádumčivá hlavní hrdinka Tereza studuje žurnalistiku, přítelkyni má jen na sex a právě rychle opouští společnou postel, protože spěchá s rukopisem za slavnou redaktorkou z feministického nakladatelství. Cestou potká spolužáka ze střední, kterého viděla naposledy před pěti lety. Přátelský kluk ji láká na kafe, ona setkáním zaskočená rychle pokračuje v cestě. Slavná redaktorka záhy odmítá Terezin rukopis o cancel culture, že je málo osobitý, Tereze se zalijí oči slzami. Není to, jak záhy zjišťujeme, kvůli odmítnutí rukopisu, ale kvůli setkání se spolužákem – a tomu, že ji na maturitním večírku před pěti lety znásilnil. To Tereza svěří dominantní nakladatelce a nápad je na světě: napiš knihu o svém znásilnění!
To, co v následujících dílech sledujeme, je mozaika flashbacků z maturitního večírku, z níž se postupně dozvíme, jak to celé bylo, zatímco hlavní vyprávěcí linka sleduje vývoj aktuální situace. Tereza se snaží traumatickou zkušenost „řešit“, protože mj. není ani po letech schopna plnohodnotně prožívat intimní vztahy.
Hrdinka se kupodivu neodhodlá k psychoterapii (a už vůbec ne na policii), místo toho se jejím řekněme psycho-koučem stane manipulativní nakladatelka (a feministka!), která chce samozřejmě především Terezin rukopis a kontroverzní knihu, na níž vydělá. To znamená například také to, že Tereza má o svém znásilnění postovat příspěvky na Instagram. Do toho se zároveň snaží vše probrat se spolužákem Davidem, a tak nějak si to prostě vyříkat. Na rozdíl od Terezy si ale David nic traumatizujícího z předmětné noci neodnesl, celou dobu nechápe, co po něm Tereza chce, nic zlého jí přece neudělal, byla to ona, kdo s ním na školní party celou dobu odvázaně flirtoval. Na obranu nadějného medika se postupně šikují kamarádi, jeho přítelkyně i rodiče.
Scénář i režie nás dlouho drží v nejistotě, jak to vlastně bylo. Tím, že je ale situace formulovaná v Davidův prospěch, zkušenému divákovi napoví, že obětí tu bude nakonec skutečně odtažitá a nesrozumitelná Tereza. Její postava je bez emocí, chladná, introvertní a není moc jasné, co vlastně chce – psát knihu, nebo diplomku? Chodit, nebo nechodit se svou holkou? Zároveň jsou její prostředí či životní situace – škola a kamarádky – popisovány jedovatě a cynicky, ať už tvrdou pragmatickou matkou slovy „hraješ si na umělkyni,“ nebo „když seš teď ta aktivistka“ apod. Jindy Tereze další blízká osoba, přítelkyně, vyčte, že vše „řeší s tou woke píčou,“ a kamarádky ze školy ji dychtivě přesvědčují, že David musí dostat co proto, což názorně ilustruje zmíněné „na žurině jí feministky vymyly mozek.“ Výsledná konstrukce situací tak silně nahrává představě, že Tereza je obětí nejen znásilnění, ale hlavně divně chorobného prostředí a doby, kdy ji mentálně ovládly pomstychtivé feministky a woke agenda, která ve skutečnosti na znásilnění jen vydělává.
Ztvárnění postavy Terezy a jejího prostředí tak především nadbíhá konzervativnímu diskurzu, který patologizuje oběti znásilnění a jejich zastánce líčí jako vyšinutce zmanipulované genderovými ideologiemi. Navíc je to nešťastné i s ohledem na to, že oběti znásilnění bývají často obviňovány právě ze zištných zájmů, pokud promluví (v českém prostředí naprosto absurdní představa), ale i s ohledem na nějakou elementární realističnost zápletky s vydáním knihy. Tady scénář naráží na neznalost nakladatelského prostředí a odvozenost nejen tohoto (ale i ústředního) motivu ze seriálu HBO Můžu tě zničit (I May Destroy You, 2020).
Britský seriál, jenž tu byl volnou inspirací, ale představuje ve srovnání s Pěti lety příliš komplexní a komplikovanou, vizuálně, myšlenkově i narativně nedosažitelnou metu. A důvody tu nejsou jen ekonomické a produkční. Fenomenální Michaela Coel (režie, scénář a hlavní role) vytvořila seriál, který je na hony vzdálen tomu, jak se v Česku stále velmi opatrnicky a nešikovně nakládá s tématy čtvrté vlny feminismu. V ledačems campová jízda tu dokáže témata moci, násilí a souhlasu v sexu zpracovat způsobem, který představuje nejen napínavou podívanou, ale taky iritující a znejišťující příběhy a situace. To, co je zde traktováno jako multidimenzionální svět obousměrných vztahů, je v české paralele vylíčeno jako ploché vyprávění o nesympatické v sobě samé ztracené ženy, která „může zničit“ pohodového studenta medicíny.
Téměř svatba jako řemen
Na rozdíl od podivně nemimické Terezy obklopené zákeřnou společností leseb, feministek a tvrdé kariéristické matky, David je ukázkový sympaťák. Medik, který má před svatbou s „normální“ holkou (žádný piercing apod., jen přirozená krása), úspěšně dává zkoušky a žije přiměřeně společenským životem mezi dalšími normálními veselými lidmi, ba dokonce pochází z úplné tradiční rodiny, kde se všichni nesnáší jen v přiměřené míře. Zatímco Tereza pluje seriálem jako kus ledu, David prožívá skutečné emoce – je veselý, přátelský, vtipkuje a má plány do budoucna. V jeho bezelstnosti nás utvrzuje i jeho verze příběhu, kdy hodně dlouho nechápe, co Tereze provedl – přestože se nakonec rozvzpomene celkem do detailu. Celé neštěstí tak není ukryto v jeho nitru, jež je z podstaty optimistické a suverénní, ale ve vnějších okolnostech, které spouští Terezina neobratná snaha se s traumatem vyrovnat. I Davidovy emoce, které ale na rozdíl od Terezy projevuje, nakonec potemní, ovšem především proto, že dostane strach o sebe a doléhá na něj reakce okolí. Příznačné je, že nikoho absolutně nezajímá oběť, jen predátorova budoucnost. Jediná normální reakce tak přichází od Davidovy předpubertální sestry, když se zeptá „brácha, udělals to?“
A tady se z britského nářezu definitivně dostáváme do myšlenkového mustru české komediální selanky, kde mohla být pro změnu inspirací klidně Svatba jako řemen. Nevěsta tu sice není v pokročilém stupni těhotenství, ale argument zkaženou svatbou (přestože nastávající ženich ještě studuje a jako medik ještě dlouho bude) a zničeným životem (tj. kariérou) tu staví Terezu „proti všem“ podobně jako Ivu Janžurovou v Krejčíkově filmu z roku 1967. Zkrátka, svět by byl v pořádku a všichni by byli šťastní, kdyby ze sebe oběti znásilnění prostě nedělaly chudinky a byly hlavně zticha, aby nekazily život dalším lidem.
Pět let naštěstí tento rozeběhnutý narativ nakonec utne – trochu filmově méně přesvědčivě, když divákům musí celý problém, co to je vlastně to znásilnění a kde se stala ta drobná Davidova chybička, zrekapitulovat jeho dívka, která se s ním nakonec rozejde. Následuje finální divácké dojetí nad opuštěným nábytkem, když ani Davida, ani Terezu doma nikdo nečeká a oni zůstávají sami. Přitom kdyby Tereza, víte co…
Někde uprostřed
Že je Česko v srdci či uprostřed Evropy jsme všichni slyšeli během života asi milionkrát. Ten pocit, že se nenacházíme v nějakém geografickém extrému, nám nejen hýčká bolístku absence moře, ale jako by i přecházel do našeho způsobu uvažování. Milujeme zkrátka, když je pravda někde uprostřed. To na Pěti letech vlastně ocenili všichni recenzenti, když jako hlavní devizu seriálu vnímali to, že „se tvůrci umně vyhýbají černobílosti. (…) Nikdo není ryze sympatický ani ryze nesympatický, není to hra na jednorozměrnou, prvoplánovou oběť a vyšinutého, násilnického záporáka,“ píše třeba Kateřina Horáková. Nepochybně má pravdu v tom, že seriál mohl být daleko daleko zoufalejší a držet se konvenční představy o tom, že znásilnění je, když jde holka v minisukni v noci do parku – a když náhodou ne, tak udělala chybu prostě jinde.
V podobném duchu centrismu chválili seriál i ostatní zmínění: „Český projekt staví na nejednoznačnosti: sledujeme dvě křehké postavy, které zcela odlišně popisují jednu noc. Podezřelý muž je přitom mnohem sympatičtější postava než jeho možná oběť,“ soudí Tabery. Šéfredaktor Respektu je dokonce přesvědčen, že se tu „nehraje na emoce diváka.“ Tak snad jedině v tom, že se tu neječí, neřve, zkrátka nekonají se žádné hysteráky – všechno se tu děje potichoučku, opatrně, ba zamlčeně, tak jak to ve slušných rodinách uprostřed Evropy děláme.
Marcel Kabát dokonce situaci vnímá dočista sportovně, kdy „spor obou aktérů i jejich blízkých a příbuzných prochází různými fázemi, kdy je možné sledovat poctivě zobrazený pohled obou stran a případně jedné z nich ,fandit‘.“ V tom, komu fandit, měla naopak jasno Veronika Bednářová ve videorecenzi na Reflexu, když o postavě Terezy říká, že „má pocit, že byla znásilněná“ – a o jejích spolužačkách mluví jako o „intenzivně feministických“ – jo, jo, kdyby byly feministky jen nějak napůl, nikomu by to nevadilo, zlatý střed.
Nejen dramaturgie série, ale i její kritické hodnocení je tak zakleto v představě, že pravda je vždy někde uprostřed, že každý má máslo na hlavě a že kdo je bez viny, ať hodí kamenem, a hlavně se nestavět ani na jednu stranu. Stále se tu realizuje postmodernistická rezignace onoho každý má svou pravdu. Jenže celé je to iluze, jakkoliv může ten, kdo takto mentálně „vyvažuje extrémy“ působit nad věcí, velmi intelektuálně a racionálně. A taky sympaticky – aby ne, vždyť po nás nic nechce, jen trochu té smířlivosti. Nikomu dokonce ani nevadí ta past blazeované lehkosti, s níž je nyní nacházení pravdy tak geometricky prosté. Navíc s čímkoliv, co z tohoto smíru bude čouhat ven, naložíme jako postavy v seriálu: zametáním pod koberec, výhružkou, zesměšněním, zlehčováním.
Tedy na rovinu, celé to přikyvování dvěma pravdám nám jen umožňuje dál nevidět, že znásilnění je zneužití moci, fyzické síly nebo zneužití něčího diskomfortu k vlastnímu sexuálnímu uspokojení. Bez ohledu na okolnosti – to, co děláme, když takzvaně hledáme pravdu někde uprostřed, je především druhotná viktimizace a výroba alibi pro predátora, kterým za určitých okolností může být kdokoliv.
Zdá se tedy, že navzdory formální skandinávské kultivovanosti Česká televize „cílí na mladé“ a „navazuje na světové trendy“ hlavně vnějškovou nápodobou, stylingem. To znamená ne úplně pochopenou periferní nápodobou globálně úspěšné předlohy. A navíc podané zde obvyklou mediální praxí „pěti minut pro Hitlera, pěti minut pro Žida“.
Český svět tu stále bezpečně zůstává na straně ambiciózních mužů než sexuálně minoritních žen. Nenápadná patologizace feminismu a humanitních oborů (literatura, žurnalistika) i narativ, kdy se znásilněním je nakládáno spíše jako s nedorozuměním než trestným činem, z Pěti let určitě nedělá dílo hodné jásotu. Jakkoliv jsme se snad odrazili ode dna. Teď už zbývá si jen přiznat, že i nejsympatičtější adept na vzorný život může být někde uvnitř tvrdý sobec, pro nějž je za vhodných okolností druhá osoba jen věcí k použití. To, že svůj čin dokázal s takovou samozřejmostí vytěsnit, je jen o to více znepokojující – ne proto, že by byl ve skutečnosti deviant, ale proto, že společnost jeho příběhu vždy půjde naproti a bude pro něj mít předpřipravené maximální pochopení. Svým způsobem i díky tomuto seriálu.
Autorka je literární kritička a členka redakce Alarmu.