Ilustrace: Tomáš Motal
Take me back to the night we met.
Princess. Killer.
Ten perník zvládneš.
Nápisy na stěnách v jednom uživatelském pokoji.
Naši reportážní sérii o piku nezačneme první úspěšnou přípravou metamfetaminu na konci devatenáctého století, ani jeho masivním nasazením v německé armádě při snaze nacistů dobýt svět. I když k obojímu se taky dostaneme. Pervitin, tedy metamfetamin, pro nás primárně není důležitý jako chemická látka, ani jako motor nacistického válečného snažení, ale jako společenský aktér tady a teď. Účinky drog se nedají redukovat na jejich chemické složení. Závislost, absťák, euforie, zbavování se závislosti, navázaná kriminalita, rozpad vztahů a jejich znovunalézání, dealování, výroba, pobyty ve vězení a v léčebnách, drogová i kriminální recidiva, to všechno jsou sociální fenomény, které se nerodí ve vzduchoprázdnu.
Kategorie narkoman
Příběh o drogách funguje ve společnosti jako odstrašující příklad individuálního selhání. Kategorie narkoman (feťák, pikař, závislák) má schopnost dehumanizovat uživatele a upřít jim právo na lidské zacházení, péči a pomoc, kterou by společnost v jiných případech nikomu neupřela. Příběh osobního úpadku spojeného s drogami je oblíbeným tématem filmů i seriálů a figura feťáka nás straší a odpuzuje od dětství. Narativ je přitom jasný: drogy vedou k závislosti. Už jen první kontakt s lehkou drogou může být začátkem cesty na dno společnosti. Takto zjednodušený příběh, vyprávěný především za účelem drogové prevence, v sobě nese jedno hlavní poselství: za závislost si může každý sám. Každý je odpovědný za to, jak skončí.
Pro staré normalizační drogonauty drogová scéna v Praze už po revoluci nestála za moc, ale mladší uživatelé, dnešní padesátníci, na první roky po Listopadu vzpomínají s láskou.
Individualizované vnímání závislosti má svou oporu i ve vědeckých experimentech. Nevratnou škodlivost a schopnost vyvolávat okamžitou závislost drog měly prokázat experimenty z padesátých a šedesátých let, které zkoumaly účinky morfia na laboratorních krysách
Experiment s krysami byl jednoduchý. V kotci držená krysa měla na výběr ze dvou pítek: v jednom byla čistá voda, ve druhém rozpuštěné morfium. Krysy, které se experimentu zúčastnily, velmi rychle začaly být závislé. Drogy se nechtěly vzdát, ani když jim přestala dělat dobře. Výsledkem experimentu tedy bylo, že drogy vedou k sebezničení a jsou schopné zcela narušit sebekontrolu jedince.
V krysím parku
V sedmdesátých letech se kanadský profesor psychologie Bruce Alexander znovu zamyslel nad výsledky těchto studií a jejich interpretací. A rozhodl se udělat jejich zásadní revizi. Se stejnými zvířaty, zato v úplně jiném prostředí. Vytvořil takzvaný krysí park, tedy něco, co bychom mohli nazvat utopií nebo rájem pro hlodavce.
Obrovský volný výběh, který byl více než 200krát větší než běžná laboratorní klec, zaplnili laboranti „voňavými hoblinami z cedru“, celý prostor rozčlenili tak, aby hlodavci mohli najít soukromí i sportovní vyžití, a do kotce umístili také krabice a plechovky na hraní. Ale především: krysy nebyly v prostoru samy, ale společně. Koneckonců krysa je, podobně jako člověk, společenský tvor.
Už samotná Alexandrova úvaha zpochybnila předchozí experimenty. Jak se vůbec mohlo stát, že nikomu nedošlo, že zkoumat izolované jedince může zásadně zkreslit výsledky? Chování krys v idylickém parku a jejich vztah k drogám, které byly stejně jako v předchozím experimentu dostupné v pítkách, se zásadně lišily. Krysy v parku nepropadaly závislosti. A v žádném případě se nehodlaly ufetovat k smrti ve chvíli, kdy jim droga dělala zle.
Dojezdy chodily vyběhat nebo zaspat do k tomu určených prostor vystlaných voňavými hoblinami z cedru a drogy neužívaly sebedestruktivně. Spousta krys si k drogám vztah vůbec nenašla, přestože byly permanentně dostupné. Vztah po všech stránkách v parku saturovaných krys k drogám se zásadně lišil od vztahu izolovaných a osamělých krys, které neměly na výběr nic jiného než se sjet nebo nesjet morfiem.
Experiment Bruce Alexandra, stejně jako předcházející výzkumy na krysách, vnímáme především jako metaforu. Oba výzkumy ukazují chování zvířat buď osamělých, nebo socializovaných a jejich interakci s drogou. Experimenty na zvířatech se navíc nikdy nedají jednoduše převést na lidi a společnost. Člověk se může cítit osamělý i uprostřed davu, cítit se milovaný, i když je zrovna sám ve městě nebo v přírodě, člověk může být frustrovaný z politiky, z rodiny, z kultury a stejně tak se díky všem těmto věcem cítit dobře. Člověk zná pojem svobody, spravedlnosti a podle svých možností rozlišuje mezi dobrem a zlem. Nic takového krysám nehrozí a bezhlavé odvozování lidského chování z toho zvířecího většinou nepřinese nic dobrého.
Toho si byl dobře vědom i autor krysího parku Bruce Alexander, který odmítal vytvářet jednoduché paralely mezi chováním lidí a zvířat. Jeho experiment především položil zásadní otázky o vztahu prostředí, drog a vzniku závislosti. Kontext užívání zkrátka nelze ignorovat.
Čeko piko
Česká republika převyšuje ve výrobě i spotřebě metamfetaminu všechny země Evropské unie. Mapky znázorňující počet varen nebo články v anglickojazyčných médiích o nadprůměrné české spotřebě jsou oblíbenou zajímavostí sdílenou na sociálních sítích. Obvykle se v podobných článcích zmiňují začátky pervitinu v normalizačním Československu a raketový nástup této drogy ve svobodných devadesátkách po pádu komunistického režimu. Pervitinovou velmocí pak zůstává Česká republika i v současnosti a místní pervitin míří do dalších zemí jako vývozní artikl.
K až mytickým začátkům českého pervitinu, které se staly námětem knih i filmů, se v reportážích samozřejmě také vracíme. Jinde než na patentovém úřadě, odkud byl recept po letech spánku na konci sedmdesátých let vytažen, příběh českého pika ani začít nemůže. Pro současnou situaci ale byla klíčová změna politického režimu v roce 1989, kdy se z relativně úzké subkultury začala droga zběsile šířit.
Pro staré normalizační drogonauty drogová scéna v Praze už po revoluci nestála za moc, ale mladší uživatelé, dnešní padesátníci, na první roky po Listopadu vzpomínají s láskou. „Konec starých zlatých časů“ odsouvají až zhruba do poloviny devadesátých let. Pamětníci se shodují na tom, že drogová scéna se během devadesátých let nenávratně změnila. Ctnosti feťáků spojených s undergroundovou subkulturou nadobro vymizely, scéna se kriminalizovala, objevily se zahraniční mafie i domácí gangy, užívání se nebývale rozšířilo a scéna přišla o svoji subversivní legendu.
Mimo Prahu byl vývoj mírně odlišný, drogová scéna nebyla takovou měrou napojená na turismus a velkoměstský styl života, ale trend byl všude stejný. Drogy se rozšířily a paseku začaly dělat zejména mezi těmi nejzranitelnějšími. Zranitelnost v případě drog nekopíruje pouze socioekonomickou strukturu a nerovnost, ale je mnohem širší a zahrnuje mnoho dalších faktorů včetně otázky těl. Zranitelnými vůči drogám jsou lidé traumatizovaní, psychicky narušení, depresivní, duševně nemocní a do velké míry i sociálně vyloučení.
Z nuly na sto – ze sta na nulu
Příběhy o tom, jak někdo převážně z vlastní vůle „propadne“ drogám a za chvíli je z něj chudák na ulici, jsou součástí mnoha legend i každodenní zkušenosti se setkáním s drogově závislými ve veřejném prostoru. Často se v jejich souvislosti objevují příběhy o „pádu na dno“, „nezvládnutém životě“, o jedinci, který zkrátka a dobře pochybil – a teď si to musí vyžrat. Historky ze života feťáků fungují jako obecně odstrašující příklady a odráží se v nich víra v to, že každý je svého štěstí strůjcem. Takhle dopadnete, když nebudete mít svůj život pod kontrolou. V protikladu k nim pak stojí pozitivní příběhy těch, kteří se ze své závislosti dokázali „vyhrabat“.
Heroizace zvládnuté závislosti, nejčastěji postavená na tvrdém odvykání, píli a silné vůli, funguje jako memento. Logika je stejná jako u drogové prevence, silní odolávají, slabí padají. Když se chce, tak to jde. Jakkoliv jsou obdivuhodné, příběhy návratu ze závislosti do normálního života opomíjí strukturální rámce vzniku závislosti jako takové, a především pak systém odvykání. Že to zdaleka nemusí být jen otázka vlastní vůle, co lidi z nezdravého a toxického vztahu s drogou vyváže, se moc často neříká.
Příběh o jiném než léčebném uzdravení se nehodí do kánonu mainstreamové adiktologie, která lidská pochybení vedoucí k závislostnímu chování, vnímá především jako otázku ryze individuální, ne jako souběh širších kontextů a traumat, které mohou v užívání drog jednoduše vyústit. Koneckonců adiktolog, který se snaží pomoci svému pacientovi vymanit ze závislosti na drogách, nemá moc změnit společnost a může pracovat jen se svým konkrétním pacientem. To ale neznamená, že by nemohl o závislostech přemýšlet nad rámec vlastní zkušenosti se závislými.
Je člověk kriminálníkem proto, že bere drogy, nebo bere drogy a stává se z něj kriminálník? Změní se tato skutečnost ve vězení? Může stát na počátku individuální závislosti třeba tak „běžná“ věc, jako je rozvod rodičů nebo skryté problémy i ve zdánlivě fungující rodině? A co zvědavost, touha po lepším výkonu v práci, příslušnost k subkultuře, snaha zapadnout, dorovnat se, necítit se konečně jednou jako outsider?
„Co znamená bejt dealer v prostředí, ve kterém jsi vyrůstal?“
„Máte nějakého oblíbeného herce?“
„Tak třeba Brad Pitt,“ řekneme rozpačitě.
„Tak třeba Brad Pitt,“ zopakuje Libor. „Chápete, kluk jako já. Z ničeho – něco.“
Libor, 25 let, toho času ve Vězení.
Symptom, návyk, bolest
Proč se v našem běžném nazírání závislost na drogách nejčastěji definuje jako nemoc? Označit celý souběh jednání, často sociálně a ekonomicky ukotveného, tímto termínem, je zavádějící a zjednodušující. Nemocný člověk je v paternalistickém pojetí medicíny vnímaný jako pasivní objekt léčby. Pokud však skutečně chceme závislosti léčit, jak můžeme opomíjet okolnosti této domnělé nemoci a soustředit se pouze na jeden z jejích projevů, často ten poslední viditelný?
Mnohem přesnější by dle psychologa Pavla Nepustila bylo mluvit o závislosti jako o symptomu, návyku, dokonce jako o vztahu. To, co v něm bývá určující, jsou totiž hranice. A spolu s nimi motivace zkusit výhybku svého konání přehodit jiným směrem.
Jsou lidé, kteří jeden čas berou perník denně a po pár měsících přestanou a nikdy si ho už nedají. Jsou případy, a není jich málo, kdy se uživatelé zvládnou uchýlit ke kontrolovanému užívání a jakkoliv to může znít neuvěřitelně, vlastně problém ani mít nemusí. Jsou lidé, kteří drogy berou a u většiny z nich by vás to ani nenapadlo. A ano, jsou lidé, které užívání drog dovede k úplnému (sebe)zničení. Vezme jim zdraví, vztahy, identitu. Život. Cesta na dno ale často začíná právě na okraji společnosti, droga pak jen potvrdí mizerné šance na startu.
Ve škole ti řeknou, jak to končí a v tom mají pravdu, ale zapomenou ti říct, jak to začíná.
Fokus, bývalý uživatel pervitinu, 29 let.
Tyto lidi, zdánlivě náhodné uživatele, možná na první pohled nic moc nespojuje, přesto se v jejich přístupu k droze i způsobu, kterým o ní mluví, dají vypozorovat mnohé podobnosti. Na počátku vztahu s pikem je většinou okouzlení, jak ale říká odborník na traumata Gábor Maté, nemělo by být vydáváno za touhu po potěšení. Dle jeho poznatků se jedná hlavně o snahu utišit nějakou bolest. Jakou, to se už společnost většinou neptá.
Otřesy
V roce 2021 otřásla romskou komunitou v České republice smrt Stanislava Tomáše. Ten zemřel následkem policejního zásahu v Teplicích. Videonahrávka a svědkové umožnili rekonstrukci situace. Muž okolo padesáti let zjevně pod vlivem mnoha látek se napřed válel na ulici a potom „zaútočil“ na auto, kvůli tomu přijela policejní hlídka, muže zpacifikovala a ten krátce na to zemřel. Obavy z neadekvátního policejního zákroku vůči Romovi odezněly ve chvíli, kdy se ukázalo, že byl Stanislav Tomáš uživatel pervitinu.
Strach z policií zaviněné smrti Roma, a tedy i možného obvinění z rasismu, vystřídala úleva: šlo přece jenom o feťáka. Ministr vnitra Jan Hamáček mohl na Twitteru v klidu napsat: „Pokud někdo pod vlivem návykových látek porušuje zákon, musí počítat s tím, že policie zasáhne.“ Nikdo kromě několika málo romských organizací se neobtěžoval vyjádřit nad úmrtím Tomáše hlubší lítost. Samozřejmě roli mohlo hrát, že šlo o Roma, ale byla to právě drogová závislost, která utvrdila veřejnost v tom, že jeho život neměl žádnou hodnotu a není třeba truchlit.
Naše reportážní série o piku si neklade za cíl přinést jenom další, více či méně podivné, bolestivé nebo šokující příběhy uživatelů a uživatelek drog. Chceme ukázat, že za běžnou představou o uživatelích drog, dramatizací jejich selhání a vychvalováním jejich návratu do běžného života stojí vždy mnohem víc. Leckdy to můžou být zdánlivé drobnosti. Nezahojené rány z minulosti. Ztráta jistoty. Jindy i takové záležitosti, jako je vyrůstání na ubytovně, domácí nebo sexualizované násilí, ztráta práce, absence smysluplné životní perspektivy, pocit, často oprávněný, že bez perníku jsem nikdo.
Včera jsem se stala podruhé zaměstnankyní měsíce. Děkuju ti, pikénko.
Anonymní uživatelka drog na Twitteru.
(Ne)bezpečná místa
Původně undergroundová historie pervitinu v Československu, proměna uživatelských komunit, nástup devadesátých let a s ním spojený nárůst drogového trhu. Osobní traumata, problémy, kterým dnes čelí dospívající, metody, jak se závislosti léčí, kriminalita. Vězeňský systém nebo drogy a chudoba či rasismus a s ním spojené sociální vyloučení. To jsou témata, skrz která se coby pozorovatelé díváme na fenomén pika v Česku.
Hodnotit a moralizovat aktéry a aktérky našich příběhů nám nepřísluší. I proto, že v našem vyprávění nepůjde zdaleka jen o ně jako spíš o systém, který s podivnou samozřejmostí dělá z uživatelů drog lidi bez práv, lidi, kteří si nezaslouží empatii, porozumění, ani právo na vlastní svobodné jednání a důstojné zacházení. Namísto důrazu na individualizaci jsme se na svět „pikařů“ rozhodli podívat optikou krysího parku. Ten má – bohužel – jen v minimu případů podobu bezpečného místa s kousky voňavého cedrového dřeva.
„A když si to daj, vidí všude smajlíky,“ popisuje nám sedmiletá Z., co dělají „feťáci“ pervitinu. Je dítě z takzvaně vyloučené lokality.
„Daj si to na mobil a pak nosem,“ ukazuje její desetiletá kamarádka A. Zná všechny formy aplikace.
Ve vzduchu kolem domů v Lokalitě, kde obě holčičky žijí, je cítit párno.
Nejvíce lidí umírá v důsledku závislosti na tabákovém nikotinu. Alkoholismus je dlouhodobě tolerovanou součástí naší společnosti. Pokud se chceme v debatě o závislostech na dalších drogách posunout o nějaký krok dál, je podstatné říct primárně jednu věc: že i na životech feťáků záleží.
Autoři jsou redaktoři Alarmu.
Projekt PIKO: Jak se nejslavnější česká droga stala součástí naší každodennosti vznikl za podpory Nadačního fondu nezávislé žurnalistiky
Přečtěte si všechny texty série PIKO.