Ilustrace: Tomáš Motal
Je sama a v samotě není moc zběhlá
Ale naštěstí pro ni jsme tady my – a jehla
Neboť my jsme ti zbyteční – těch pár nezvaných hostí
v téhleté zemi snů a skutečností
Petr Novák
Jsem obětí vázanosti
toxikomanické
Mohlo by to býti k zlosti
ale je to komické
Egon Bondy
Metamfetamin poprvé připravil japonský lékař, biochemik a farmakolog Nagai Nagayoshi v roce 1893. Osm let předtím dokázal tento významný vědec a profesor Tokijské univerzity synteticky vyrobit efedrin, tedy klíčový prvek pro výrobu metamfetaminu, jehož přírodní varianta se vyskytuje v bylině Ephedra vulgaris (chvojník dvouklasý), a který se po staletí běžně využíval v čínské a japonské tradiční medicíně. Krystal metamfetaminu se poprvé podařilo připravit v roce 1916, rovněž v Japonsku. Syntetický efedrin i nový metamfetamin se začaly využívat při léčbě některých chorob, například narkolepsie, a byly známé i pro své povzbudivé účinky.
Do Evropy se tato droga ve velkém dostává až ve třicátých letech 20. století. Se slovem „pervitin“ pak přišla farmaceutická společnost Temmler Werke, když hledala vhodný obchodní název pro metamfetamin, který začala nabízet v roce 1937 ve volném prodeji na německém trhu. Pojmenování mělo vycházet z latinských slov per vite, tedy „pro život“. Reklamy na pervitin ze třicátých let, ve kterých výrobce doporučoval drogu unaveným německým hospodyňkám, patří dodnes k oblíbeným nejen internetovým kuriozitám.
Opravdovou slávu pervitinu přinesla až druhá světová válka a nacistická dobyvačná jízda po Evropě. Novinář Norman Ohler v knize Totální rauš popsal třetí říši a celou druhou světovou válku jako jeden extrémní pervitinový večírek. Drogová i válečná euforie přišla při blitzkriegu proti Francii, kdy tankové posádky vybuzené pervitinem dokázaly několik dní hnát Francouze a zlomit odpor srovnatelně velké armády během několika týdnů. Kocovina, paranoia a psychóza se nakonec dostavily na východní frontě, kde wehrmacht podlehl Rudé armádě. Největším německým feťákem byl ale podle Ohlera sám vůdce Adolf Hitler, který prožil válku v drogovém oparu a pomocí mixu drog si navozoval stav, ve kterém sám sebe uměl přesvědčit o tisícileté třetí říši i ve chvílích, kdy se mu plán na dobytí světa hroutil před očima.
Vypustit džina z lahve
Pervitin se ještě po konci války nějakou dobu používal. Už ne jako povzbuzovák pro armádu ale opět jako léčebný prostředek na narkolepsii, nespavost nebo ve velmi malých dávkách pro různé účely v psychiatrii. V roce 1959 byl pro neblahé vedlejší účinky vyškrtnutý Světovou zdravotnickou organizací ze seznamu léčiv. Existence této drogy byla na čas zapomenuta. „Džina z lahve“ po letech spánku vypustila až pražská toxikomanská scéna na konci sedmdesátých let, kdy recept k přípravě ukořistil z patentového úřadu nedostudovaný chemik Honza Malý. Českoslovenští feťáci tehdy získali silnou a v podmínkách tehdejšího trhu dostupnou drogu.
Díky nim mohl o víc než čtyřicet let později do médií prohlásit národní drogový koordinátor Jindřich Vobořil, že „zatímco většina Evropy má jako hlavní drogu heroin, u nás je to tradičně pervitin, a to i díky domácí výrobě.“ Honza Malý dnes už nežije. V devadesátých letech se upil k smrti. Nebyl ale jediný, kdo tehdy experimentoval s drogami a kombinoval přitom praktické i teoretické dovednosti z chemie a farmacie.
„Svět byl tehdy rozdělený na Východ a Západ. Užívání drog pro nás bylo spojené se sněním o Západě, o světě svobody, hippies a rauše,“ vzpomíná na začátky československé subkultury toxíků Pavel Gregor, jeden z praotců české drogové scény, dnes sedmdesátiletý pán s více než dvacetiletou terapeutickou praxí. Je jedním z velmi mála lidí z tehdejší toxikomanské scény, kteří přežili sedmdesátá, osmdesátá, a nakonec i devadesátá léta. Setkáváme se s ním v kavárně pro sluchově postižené na pražském sídlišti Ďáblice. Jeho neuvěřitelná drogová kariéra skončila až ve druhé polovině devadesátých let, kdy ho výbuch ve varně na čas ohlušil i oslepil. Přišel natrvalo o jedno oko a dodnes má v těle střepiny, které se nepodařilo vyoperovat. Zrak i sluch se mu po několika operacích alespoň částečně vrátily. Dodnes používá naslouchátko i digitální lupu a každý rok doufá, že mu pojišťovna přispěje na asistenčního psa.
Čichání čikuli způsobovalo halucinace a omámení. I když stavy byly většinou spíš nepříjemné a úzkostné, zábava partě vydržela celou osmou a devátou třídu.
Když v devadesátých letech přestal s užíváním drog, prošel si několikaletým odvykáním, vystudoval a stal se psychoterapeutem. Jeho neuvěřitelný příběh inspiroval nejen Radka Johna, který z osudů členů tehdejší Pavlovy party sestavil poloreportážní román Memento. V roce 2010 na základě Gregorova životního příběhu natočil režisér Tomáš Řehořek film PIKO. Při vyprávění Pavel kombinuje slovník terapeuta, kterému pod rukama prošly desítky uživatelů, se slangem mnohaletého feťáka, který mluví o průšvizích i rauších, s jazykem poloprofesionálního chemika, zkušeného vařiče pervitinu, braunu a dalších drog. Právě jeho příběh ilustruje nástup drog v Československu jdoucí od lékárniček rodičů, přes vlastní drogonautské experimenty a samostudium chemie, až k pervitinové éře a domácím varnám osmdesátých let a končící boomem drog v devadesátých letech.
Vypálení paměťové stopy
Se „zneužíváním psychotropních látek“ získal Pavel zkušenosti už v roce 1968, v osmé třídě na základní škole. Šlo jen o prolog k jeho pozdějšímu desítky let trvajícímu návyku na pervitin a braun, ale už v té době došlo „k vypálení paměťové stopy“. Mozek si zapamatoval, co s ním drogy můžou dělat.
Pavlův „gang bouračáků“ byl tehdy doma mezi Vyšehradskou skálou, Vltavou, Myslíkovou ulicí a Karlovým náměstím. Na svém území znaly party tajná místa jako squaty a bunkry. Právě v nich začalo nejedno celoživotní dobrodružství. Spolužačka Klára od čtrnácti let pravidelně navštěvovala smíchovský F-klub (dnešní Futurum) a tam se naučila čichat tzv. čikuli. Šlo o benzínový čistící prostředek, který se dal snadno koupit v drogerii. Čichání čikuli způsobovalo halucinace a omámení. I když stavy byly většinou spíš nepříjemné a úzkostné, zábava partě vydržela celou osmou a devátou třídu. Všechno skončilo průšvihem. Užívání drog prasklo ve škole, došlo na dvojky z chování a pozvání rodičů do školy. To už ale Pavel na základce končil a odjel do Čáslavi, kde se měl vyučit automechanikem.
„Všem feťákům doporučujeme, pokud chtějí přestat, ať se vyhnou rizikovému prostředí,“ komentuje Pavel-terapeut sebe samého mezi patnáctým a osmnáctým rokem, kdy odešel do učení. Změna prostředí a odchod z Prahy znamenaly na tři roky konec s drogovými experimenty. Na učňáku sice kouřil a pil pivo, ale „nestálo to za řeč, mně vydržela jedna krabička měsíc a piva jsem vypil za týden většinou tak dvě.“ Úspěšně se vyučil automechanikem a vrátil se do Prahy.
Zjistil, že jeho stará bouračácká parta je rozlítaná všude možně, a začal si hledat nové kamarády a kamarádky. Paměťová stopa už byla vypálená a v hospodách U Zpěváčků a U Fleků, kam docházel, se stále scházely zajímavé party tehdejších mániček. Rváči se říkalo ragbistům z Pragovky a ze Sparty. Pokud těmto silným chlapcům došly peníze, chodili „vybírat pokuty“ od veksláků před Priorem. Alkoholici byla další parta, která se, jako ve všech režimech, věnovala pití alkoholu. Skupině štamgastů z prostředí tehdejších bigbeatových kapel se říkalo prozaicky muzikanti. Poslední partě se říkalo narkomani, a právě k té to Pavla táhlo. Kromě toho, že chtěl Pavel po návratu do Prahy poznat nové lidi, řídil se heslem svého staršího bratra: „Abys poznal, které zlo je ze dvou zel horší, musíš poznat oboje.“
O prázdninách po vyučení jednou U Zpěváčků od vedlejšího stolu zaslechl, jak si jedna mánička stěžuje na bolest hlavy a celkově špatný stav. Pavel pochopil, že se snaží dostat k lékům, které se prý zrovna nedají nikde sehnat. Vzpomněl si, že je mají doma v lékárničce. Přidal se ke konverzaci a nabídnul partě, že jim lék dá. Máničkám se rozzářily oči a o víkendu byl u Pavla v bytě velký mejdan. Padla prakticky celá domácí lékárna. Pavel žil tehdy jen s matkou, která zůstala od rozvodu sama, a zrovna odjela do lázní. Pavel se stal součástí party, která ho zasvětila do užívání psychotropních látek ve větším stylu. Nastalo, jak říká zpětně Pavel-terapeut, „období experimentování“. Toto období trvalo v jeho případě tři roky.
Černý trh se zavedenými drogami v socialistickém Československu neexistoval a inspiraci, jak a z čeho drogy vyrobit, hledali tehdejší narkomani všude možně. K tehdejší feťácké frajeřině patřily – vedle samotného užívání a raušů – také znalosti zakázaných látek a dávkování. Informací o drogách bylo málo a zkoušelo se kde co. Všichni v partě znali skoro nazpaměť tzv. SPOFA kalendář, který vydávalo Sdružení podniků pro zdravotnickou výrobu. Šlo o seznam příbalových letáků ke všem léčivům v distribuci.
Před samotným testováním drog si parta musela nastudovat informace nejen o účincích, ale i rizicích využívaných látek. Pavel byl při samostudiu jedním z nejaktivnějších, už v této době se mu podařilo sehnat knihy jako Československý lékopis z roku 1954, který popisoval kokain, morfium, kodein a mnoho dalších látek. Klenotem jeho knihovny byla Klinická toxikologie od Vladimíra Vondráčka a Oty Riedla z roku 1958. Z této vysokoškolské učebnice se dalo vyčíst, jaká dávka je smrtelná a další pro toxíky naprosto zásadní informace. Každý zodpovědný feťák s sebou tehdy nosil žiletku na případné uvolnění tlaku.
Používané látky se příliš nelišily od těch, které v té době užívaly i lidé úplně mimo toxikomanskou subkulturu. Československo stejně jako další evropské země zažívalo od konce války boom farmakologie a prášky se předepisovaly na kde co. Od padesátých let nastalo tzv. farmaceutické osvícenství a rozvíjející se chemický průmysl měl moderním lidem pomáhat v každodenních obtížích, jako jsou úzkosti nebo obezita.
Až v šedesátých letech si psychiatři začali všímat vedlejších účinků celé řady léků a příliš chemický přístup začal být mezi odborníky zpochybňován. Nikdo z domácích uživatelů pilulek by se ale nikdy neoznačil za narkomana nebo toxíka. Závislost u nich vznikala doma a omylem. Od tabletové kultury se toxikomanská subkultura lišila už v tom, že rauše a změněné stavy její členové sami aktivně hledali. Drogy pro ně byly součástí identity a pocitu přináležitosti k partě. Stejně jako psychedelická hudba a knížky, co četli. A od domácích pojídačů pilulí se lišili taky ve způsobu užívání. Stříkačka byla pro toxíky znakem identity. Členství v partě a užívání drog pro ně taky něco znamenalo a nebylo jen výsledkem dodržování pokynů lékařů a lékařek. Další rozdíl pak byla ochota toxíků případně porušit zákon.
Touha po nových drogách a nových stavech vedla Pavlovu partu na různá místa. Chodili do botanické zahrady, kde kradli kaktusy v naději, že získají meskalin. A nic. Na stejném místě obhlíželi i asijskou rostlinu Ephedra vulgaris, která obsahuje přírodní efedrin. Taky nic. Jiné taktiky byly úspěšnější. Největší playboyové chodili balit holky na maturitní plesy zdravotnických škol. Takto sbalené sestry se potom stávaly členkami party, nosily ostatním léky jako morfium nebo dolsin, které kradly na operačních sálech. Po nocích se „dělaly lékárny“, které tehdy nebyly nijak speciálně zabezpečené. V nich nabrali toxíci batoh léků a v partě si potom vzal každý, co chtěl.
Pavel v té době užíval jen víkendově a závislost se u něj plně nerozvinula především díky nízké dostupnosti drog a také času, který strávil získáváním informací o drogách a – bez nadsázky – studiem chemie. Někteří členové party měli lepší znalosti o lécích než samotní zaměstnanci lékáren. Naučili se vypisovat falešné recepty, znali dávkování i možné kombinace. Experimentování trvalo dlouho.
Držet si styl
Ke členství v subkultuře patřil určitý styl. Kopírovaly se účesy a móda ze Západu od hnutí hippies. Trendy ale za železnou oponou přibíraly vlastní kontext a význam. Pavel na diskotéky nosil originál košili tzv. saharku z druhé světové války s nášivkami US ARMY. Na ni si dával bomber komandér. Jako provokaci nosil i pásek s německou orlicí. Další provokace byla nosit občanku v pouzdru z americké vlajky, k provokaci patřil taky big beat a samozřejmě užívání psychoaktivních látek. V oficiální propagandě nic jako drogy nebylo, spokojený člověk v socialismu nic takového nepotřebuje.
Toxíci se stylem nelišili od ostatních part mániček od Zpěváčků, nosili stejné oblečení, poslouchali stejnou hudbu, spolu s ostatními jeli na koncert The Plastic People of the Universe do Klukovic, kde kapela vystupovala poté, co jí režim zakázal Prahu. Ale uvnitř komunity mániček byli poznat. Nepili alkohol, v hospodách se mezi sebou bavili o tom, kde se co dá sehnat a kdo, co nového objevil a zažil. „No jo, smažky,“ říkali alkáči U Zpěváčků a bavili se o svých věcech. I samotná skupina experimentátorů byla rozdělena napůl, na příznivce opiátů a stimulantů.
V této tříleté době experimentování mezi učňákem a vojnou Pavel přes týden chodil do práce a oproti ostatním se držel zpátky. Jiní kluci v partě se ale postupně utrhli. Někteří dokázali dát 0,45 gramů morfia, přičemž 0,3 gramů morfia je pro normálního člověka smrtelná dávka. Jak rostla spotřeba, bylo nutné si také více obstarat. Dva z party ukradli v pražském Výzkumném ústavu farmaceutickém tři čtvrtě kila čistého kokainu. S kokainem už měli zkušenosti. Dal se poměrně snadno krást na nezamčených operačních sálech, kde se používal jako anestetikum jeho pětiprocentní roztok. Kokain aplikovali rovnou do žíly. Šňupání neznali a neuznávali. V jejich kolektivu měla jehla status fetiše, každý měl v nerezové krabičce skleněnou stříkačku a kovovou jehlu. Píchání bylo pro experimentátory důležitým rituálem.
Další kluk z party, Vlasta, udělal v sedmnácti letech největší drogovou loupež své doby. Na Gorkého náměstí ve skladu léčiv ukradl s kamarádem 21 beden opiátů, které zakopal na zahradě v Živohošti. Jeho otec pracoval na ministerstvu vnitra a přišel kvůli incidentu o práci. Vlastu chytli a u soudu dostal 11,5 let. Po sedmi letech ve vězení zemřel. Množila se i úmrtí na barbituráty.
Vyšetřování krádeže kokainu nakonec dostihlo i Pavla. Začal mít problémy v práci, protože si od tamního SSM (Socialistický svaz mládeže) vypůjčil chatu, na kterou na několikadenní rekreaci přijelo čtrnáct lidí, kteří po celou dobu pobytu nedělali nic jiného, než nitrožilně užívali kokain. Na to tehdejší svazáci nebyli zvyklí. Vyšetřování proti Pavlovi bylo nakonec zastaveno pro nedostatek důkazů a z práce odešel, protože zamířil na vojnu. Od drog se tak v jednadvaceti letech dostal na čas zase daleko.
Do party se nedostal každý, což platilo už před osvojením si aplikace pervitinu. Členství v ní zůstávalo exkluzivní. Tvrdé jádro tvořilo okolo čtyřiceti lidí, ale v širším okruhu toxikomanské scény se jich pohybovalo okolo dvou set. Každý přitom musel být komunitě užitečný. Buď měl peníze, volný byt, přístup k lékům nebo k chemikáliím. Uvnitř fungovala vnitřní solidarita a lidi se o sebe starali. Parta měla i svoje pravidla: nikdy drogu nedávat nikomu poprvé, nikdy nedávat drogu nikomu nezletilému. Někteří významní členové ale tato pravidla sami nedodržovali. Dělaly jim dobře moc a obdiv, které užívání a přístup k drogám budily u mladých lidí. Jedním z nich byl i Freud, toxikoman, který se pod jménem Richard stal antihrdinou románu Memento.
Perník
Odchod na vojnu pro Pavla opět znamenal změnu. Znovu se vytrhnul z „rizikového prostředí“ a ocitl se daleko od Prahy a od drog. Jeho život se změnil. Na vojně se aktivně věnoval sportu, sloužil v elitní jednotce a dosáhl několika ocenění. Vyhrál sportovní pětiboj chemických složek armády a stal se nejlepším chemickým průzkumníkem ve svém vojenském okruhu. Vrátil se namakaný a v nebývalé formě. „Takový český Rambo“, popsal sám sebe v té době v jednom z mnoha rozhovorů, které s ním o mnoho let později vyšly. Po vojně nějakou dobu vedl normální život a jako koníčka si našel asijská bojová umění. Oženil se a s manželkou měli syna. V této fázi se naučil „normálně žít“, což mu, jak sám říká, později zachránilo život.
Uniknout od drog se mu ale dlouhodobě nepodařilo. Jeho manželka byla ze stejné toxikomanské party od Zpěváčků jako on sám. Trpěla vážnými psychickými problémy, které řešila tajným užíváním drog, o kterém neřekla ani svému manželovi. Po několika letech společného života to ale prasklo. V již zmíněném filmu PIKO je scéna, kde si Pavlova žena nožem řeže tělo, protože trpí paranoidní představou, že ji něco rozežírá zevnitř a ona se toho musí zbavit. Svoji krev pak zkoumá pod mikroskopem, protože je přesvědčená, že ona i dcera dostaly neznámou parazitickou nemoc. Pavlovi bylo jasné, že manželka má toxickou psychózu a nedokáže rozlišit realitu a bludy. Zavřeli ji na psychiatrii, kam za ní Pavel přišel a podepsal revers. Vrátili se společně domů. Pavel se v náročné situaci opět vrátil k drogám. Sám sobě to obhajoval tím, že bude lepší, když budou brát drogy spolu a manželka aspoň nebude brát tolik. Manželství se mu tím zachránit nepodařilo. Spadnout znovu do drog ano.
Patentová knihovna
V té době, mezi roky 1978–1980, Pavlův kamarád z party Honza Malý začal intenzivně zkoumat pervitin. V odborné literatuře opakovaně narážel na zmínky o látce, která se používala v Německu k léčbě narkolepsie a dalších nemocí, v malých dávkách mimo jiné na povzbuzení v terapeutické praxi. Poslední zmínka z Německa však byla z roku 1959, kdy byl metamfetamin vyškrtnutý ze seznamu léčiv. „Hergot, co to je ten pervitin,“ říkal si Honza Malý nad stránkami knih pokaždé, když našel zmínku o legendární droze. Jako bývalý student chemie stále vlastnil vysokoškolský index a díky němu také přístup do patentové knihovny. Navíc uměl několik cizích jazyků.
V knihovně trávil spousty času a pomocí politiky květin a bonboniér si získal sympatie knihovnic. To mu umožnilo, aby ve chvílích jejich nepozornosti kopíroval nebo vytrhával z knížek stránky s patenty, vzorečky a recepty. Takto se v knihovně patentového úřadu dostal i ke knize se všemi známými recepty na výrobu metamfetaminu. Všechny prošel. Některé vyžadovaly ultrafialové světlo, složité katalyzátory nebo zlato a na první pohled nebylo možné je použít ve skromných domácích podmínkách. Jiné ale bylo možné vyzkoušet. Bývalý student chemie Malý si doma sestavil malou varnu a začal s testováním celkem čtyřiceti dvou ukradených receptů. Pavel byl u toho.
Honza Malý na základě takto pokoutně získaných patentů vyvinul tři postupy, které byly použitelné. Napřed se mu nedařilo vyrobit krystal a pervitin se pil. To nebylo dobré pro jazyk, ústa, vlastně pro nic. Během pár měsíců se naučili pervitin krystalizovat, a to hned několika způsoby. Takto připravený už se dal aplikovat nitrožilně. Z vaření krystalů se stala vášeň a svého druhu umění. Pražští vařiči získávali zkušenosti a zlepšovali se.
Největší esa se mezi sebou předháněla v tom, kdo vyrobí větší, hezčí a čiřejší krystal. Při krystalizaci s využitím éteru a další látky stačí jedna kapička a vzniknou dva krystaly v šesterečné soustavě, které vypadají podobně jako tzv. květiny z ledu. Z krystalů si vyráběli šperky. Na poličkách měli výstavku těch nejpovedenějších. Výstavky sloužily zároveň jako zásobárny na hubenější časy. Nejlepší vařič byl nadaný chemik Honza, jeho žák Pavel byl ale jen kousek za ním. Ze tří tehdy vyvinutých postupů se dodnes používá ten nejrychlejší, s pouličním názvem „dvakrát dvacítka“. Jde o německý patent z roku 1929. Jiný ovšem než ten nacistický. O tom, že drogu v takové míře využíval wehrmacht, neměli tehdejší drogonauti konkrétnější povědomí. Jen se podivovali hákovému kříži a orlici na jednom z patentů. Naopak věděli, že pervitin používali sebevražední japonští piloti kamikaze.
Nová podomácku připravovaná droga byla ze začátku velmi snadno dostupná. Za devět korun se dala v každé lékárně koupit bez předpisu lahvička solutanu, ve které bylo 800 mg chlorid efedrinu. V deseti lahvičkách tedy bylo osm gramů efedrinu. Z toho se dalo připravit šest gramů pervitinu. Náklady: devadesát korun. K ceně je ještě třeba připočíst prekurzory jako červený fosfor, kyselinu fosforečnou, louh a další věci. Ty se sháněly po laboratořích a bylo k tomu potřeba okolo třiceti lidí, kteří látky kradli na různých místech. Jeden gram přesto vyšel zhruba na patnáct korun v době, kdy pivo stálo okolo tří korun. Úsilí a často i zaměstnání lidí v partě, například pomocných dělníků v efedrince v Roztokách u Prahy nebo zdravotních sester, byly podřízené shánění materiálu k drogám. Pravidlem bylo, že vařič se dělil napůl s tím, kdo donesl suroviny. Svůj podíl dostávali i další, kteří nosili látky jako červený fosfor, éter nebo louh.
Propaganda a Memento
V roce 1986 vyšla próza Memento o životě tehdejších feťáků od novináře Radka Johna, která ve své době získala takřka kultovní status. Drogy byly oficiálně stále tabu, a i v represivních složkách a odborné komunitě byli toxíci vnímáni jako sice nežádoucí, ale v zásadě okrajový jev. Román o pražském feťákovi Michalovi Otavovi se tak mohl stát senzací. Radek John posbíral obrovské množství materiálu a historek a ty seskládal do kondenzovaného příběhu hlavního hrdiny Michala a jeho party. Samotná existence knihy s tímto tématem byla v určitém ohledu průlomová.
John k tématu drog přistupuje konformisticky a pro feťáky nenachází vůbec žádné pochopení ani východisko. Hlavní hrdina Michal i všechny ostatní postavy jsou definované jen svou závislostí, neschopností se drog zbavit a permanentně patologickým, kriminálním a asociálním chováním. Neodvratitelná pohroma nastává v Mementu hned při prvním požití drogy, od té chvíle postavy přestávají mít jakékoliv lidské vlastnosti a v zásadě už pouze směřují vstříc katastrofě. Neposlouchají hudbu, nepovídají si o knížkách, nemají filozofické nebo politické názory.
Drogy přitom berou jakoby jen tak. Ani raušům se John příliš nevěnoval a droga je v jeho díle definována jen jako zdroj závislosti, „hlas rozumu“ v knize reprezentují doktoři, terapeut v léčebně a částečně rodiče. Hlas čistého zla pak představuje postava homosexuála Richarda. Ten jako zkušenější toxikoman v Johnově románu zasvěcuje mladé a vytváří neurčitou mystickou a elitářskou ideologii, která obhajuje užívání drog jako alternativu k nesmyslnosti světa a nudě v průmyslové společnosti. Autor Mementa Radek John každopádně veškeré protispolečenské postoje karikuje tak, že vyznívají pouze směšně, a jádro kritiky je tak odsouzeno předem.
John v nahuštěném příběhu přesto popsal vývoj užívání drog v normalizační toxikomanské subkultuře. Od zneužívání prášků a zejména opiátů, které se aplikují nitrožilně, se postupně román a jeho hlavní hrdina posouvají k domácí výrobě pervitinu a posléze také braunu. Kniha popisuje fungování trhu s drogami během normalizace. Drogy se nedají koupit, John sice několikrát zmiňuje blíže neurčitou možnost „nákupu na černém trhu“, jak to funguje, se ale čtenář nedozví. Možnosti, jak se k droze dostat, jsou exkluzivní a vázané na profesní pozice v lékárnách, nemocnicích, chemičkách nebo laboratořích. Specifické kontakty jsou tak důležitější než peníze. „ ,Peníze, peníze,‘ ušklíbne se Richard. ,Víš, kolik stojí podle ceníku Spofy ampule morfinu? Dvě sedmdesát! Sežeň mi ho za ty prachy.‘ “
Prostředkem k droze je v Mementu také sex s někým, kdo tento přístup má, jiný způsob protislužby nebo krádeže v lékárnách. Jiný typ kriminality by ani nedával smysl, prodat jiné kradené zboží a za peníze koupit drogy prakticky nešlo. Situace se mění až s nástupem pervitinu, který ze začátku nebyl na seznamu zakázaných látek, a jehož příprava byla v rukách samotných výrobců. V Mementu je tato událost sama o sobě dost odbytá. John si jednoduše vystačí s tím, že jde o nové zlo, do kterého hlavní hrdina bezhlavě skočí, aby si definitivně uzavřel možnost dělat něco jiného.
Perzekuce
Pavlův návrat k drogám po šestileté pauze, která skončila odhalením trvajícího drogového návyku manželky, už neměl kdo zastavit. Žádný odchod z „rizikového prostředí“ se neobjevil. Pavel se od začátku osmdesátých let stal pevnou součástí perníkářské party okolo Honzy Malého. Napřed bral jen přes víkendy, kdy se chodil bavit, dva dny nemusel spát a v pondělí ráno měl v práci pořád dost energie. Postupně si zvyšoval toleranci a čas od času si kvůli nedostatku energie střelil i přes týden. Jako experimentátor a poloprofesionální chemik měl pocit, že se mu nemůže nic stát, že přece není blbej. Jenže perník byl chytřejší.
Aby vyvážili příliš povzbudivý účinek pervitinu, který způsobuje mimo jiné typickou „vykroucenost“, začali ho v partě kombinovat s tlumivými drogami. Představy o tom, že se účinky vzájemně mírní, však byly mylné. Účinky se naopak umocňují. Vnější projevy drog se takto eliminují, skoro zmizí vykroucenost a také velikost zorniček – které tlumivé drogy zužují a povzbudivé rozšiřují – se vyrovná. Z hlediska dopadů na psychiku i zdraví je však kombinace drog devastující. Mozek neví, co si vybrat. Žádné studie k tomu nebyly k dispozici a ani ti nejprotřelejší drogonauti tak docela netušili, do čeho touto kombinací jdou. Každopádně metodou pokus omyl zjistili, že po mixu THC a pervitinu se zblázní každý.
Pervitin až do roku 1985 nebyl v Československu zakázaný. Za jeho držení tedy nehrozil postih. Na provařené feťácké byty chodila čas od času policie. „Co děláte? Jo pervitin, dobrý. Žádný čórky, žádnej bordel, nic. Na shledanou.“ I když nebyl průběh kontroly vždy takto bezproblémový, protože občas se na bytech našli nezletilí nebo hledané osoby, celkově tehdejší Veřejná bezpečnost zůstávala vůči feťákům poměrně laxní. Kontrolovala jen, jestli nedochází k jiným typům kriminality. K jiným typům kriminality ale dlouho nebyl důvod, solutan jako klíčový zdroj efedrinu byl volně dostupný. V této situaci se rychle šířily varny, kolem kterých vznikaly partičky uživatelů. Do Prahy se přijela naučit novou technologii parta z Budějovic, z Ústí nad Labem, z Brna. Znalost se rychle šířila. Feťácká idyla uprostřed normalizace ale nemohla trvat věčně.
Pavel dokázal i jako pravidelný uživatel chodit do práce. Měl místo jako automechanik ve vozovém parku, který se staral o auta taxikářů. Od taxikářů dostával peníze „do kapsičky“ bokem. Výrazně nadprůměrný příjem tak byl jednou z motivací práci si udržet i přes stále větší spotřebu drog. K pervitinu se přidal i braun, „československý heroin“. Pavlova manželka rok po rozvodu zemřela. Její spotřebu drog v té době už nikdo neomezoval. Syna si vzal Pavel k sobě. Přes rostoucí závislost stále chodil do práce a vydělával. Ideálním otcem ale zdaleka nebyl.
I když oficiálně drogový problém v Československu stále neexistoval, úřady a psychiatři o problému věděli a bili na poplach. Zprávy a referáty o uživatelích se objevovaly v kriminalistické ročence, kde se psalo o nejzávažnějších případech a nových trendech na poli toxikomanie. Publikace fungovala jako učebnice pro příslušníky VB. Partiček uživatelů si Veřejná bezpečnost začala všímat už na začátku sedmdesátých let. Pro kriminalisty bylo problematické zejména to, že mnoho trestných činů spáchaných pod vlivem drog nemělo jednoznačně zištné úmysly a často do nich vstupoval prvek náhody. V první polovině osmdesátých let vyšlo v kriminalistické ročence pojednání o pervitinu, který – dosud přímo nepostižitelný – se rychle šířil po celé republice. V roce 1985 se výroba pervitinu stala trestným činem. Solutan se začal vydávat jen na recept a taky další prekurzory začaly být mnohem hůře dostupné.
Pavel ještě jednou dokázal od drog odejít, v polovině osmdesátých let se znovu oženil, narodila se mu dcera a společně s manželkou se starali i o syna z předchozího vztahu. Vydrželo mu to ale jen devatenáct měsíců, pak znovu do drog spadl. Zákaz pervitinu a ztížený přístup k prekurzorům ale měly vliv i na vztahy uvnitř drogové komunity. Dlouhodobé užívání pervitinu způsobuje paranoiu samo o sobě, navíc se k tomu přidalo i riziko spojené s perzekucí. Přátelské sdílení drog v situaci, kdy se kamarád ocitl na suchu, postupně mizelo.
Drogová scéna nadále zůstávala v přítmí bytové kultury, ale policejní dohled začal být slídivější. Pavel se v této atmosféře rozhodl postavit na vlastní nohy a začal vařit sám. Nechtělo se mu pořád s někým dohadovat o chemikáliích a dalších potřebných proprietách. Drog měl víc, než mohl spotřebovat, závislost se u něj mohla definitivně rozvinout. V roce 1987 mu navíc zemřel starší bratr, který pro něj byl vzorem a od roku 1981 rovněž bral drogy. Po smrti bývalé manželky to byla další hluboká rána. Na Pavla a velkou část scény spadla klec v roce 1989. Veřejná bezpečnost při zátahu v Praze sebrala celkem 35 toxíků. Podařilo se zatknout několik významných vařičů a dalších klíčových osobností scény.
Nová doba
Po zadržení měl Pavel silné abstinenční příznaky. Vězeňský systém tehdy podobné problémy neřešil. Šance dostat se k lékaři byla nejdříve po čtyřech dnech. Nezbývalo než si přímo na cele projít takzvaným suchým absťákem, tedy bez jakékoliv tlumící medikace. Sedmnáctý listopad a celou revoluci tak Pavel strávil ve vyšetřovací vazbě v Ruzyni. Spolu s dalšími uvězněnými byl odstřižený od informací, na cele si jen všimli, že se k nim bachaři začali chovat o trošku líp. Až postupně dovnitř vězení pronikalo, že to „prasklo“.
Politika ale Pavla moc nezajímala a nudu na cele si krátil konverzacemi se spoluvězni. Ukázalo se, že jeden kluk na cele pracuje v efedrince v Roztokách u Prahy. Jmenoval se Pepa, v chemičce jezdil s ještěrkou a nakládal soudky a pytle určené na export. Pavel se ho – uprostřed abstinenčních příznaků – ptal i na to, co dělají, když omylem protrhnou pytel s efedrinem. Řidič ještěrky mu bezelstně odpověděl, že látku jednoduše „spláchnou ze země hadicí do kanálu.“
Socialistický režim se zhroutil během několika dní. Nejen pro podnikavce, umlčované umělce, disidenty, milovníky svobody, veksláky, ale také pro feťáky se všechno změnilo. V prosinci 1989 Pavla propustili z vazby na svobodu. Před silvestrem se stihl sejít s kamarádem ze staré party, který mu povídal, že má kupce na efedrin, za který nabízel slušnou cenu.
Druhého ledna vstoupila v platnost rozsáhlá amnestie nového prezidenta Václava Havla a zbytek trestu byl Pavlovi odpuštěn. Ještě v lednu Pavel potkal na Václaváku Pepu spolu s dalším klukem z roztocké efedrinky. Dali se do řeči a rychle domluvili kšeft. Pavel od nich nakoupil dvě kila ukradeného efedrinu za devět tisíc a prodal ho kamarádovi s kontaktem na zájemce za patnáct tisíc. Šlo o materiál na 1 600 gramů pervitinu. To už ale byla nová doba.
Autoři jsou redaktoři Alarmu.
Projekt PIKO: Jak se nejslavnější česká droga stala součástí naší každodennosti vznikl za podpory Nadačního fondu nezávislé žurnalistiky.
Rozšířené vydání reportáží bude brzy uvedeno v knize PIKO: Jak se nejslavnější česká droga stala součástí naší každodennosti, kterou připravuje Nakladatelství Alarm.
Přečte si všechny texty série PIKO.