Foto Picryl, CC0 1.0
Děkuji redakci serveru Alarm, že mi poskytl prostor k odpovědi na článek Ondřeje Holuba Ondřej Neff se mýlí. Nežádáme úděl kasty, žádáme úděl lidí. Je to pro mě dobré znamení, že aspoň nějaký prostor ke komunikaci zůstává otevřený. Ani chvilku si nemyslím, že bych snad Ondřeje Holuba přesvědčil, že se nemýlím. Zase on nepřesvědčí mne, tak už to chodí. Hned v úvodu cituje pasáž z mého článku. Uvedu ji znovu, protože je to skutečně esence toho, co jsem chtěl čtenáři sdělit, že vzniká „kasta nedotknutelných, kolem níž je dlužno chodit po špičkách a v drobném předklonu, aby člověk nevyfasoval nálepku homofob.“
Nuže, to, co následovalo po zveřejnění mého článku, jen potvrdilo, že jsem měl pravdu. Nesklonil jsem se do předklonu s čepicí v ruce a dostal jsem nálepku homofoba. A samozřejmě i označení za devadesátkového dinosaura s pochybným vzděláním, který nemá právo se k ničemu vyjadřovat. Autor statě v Alarmu reagoval kultivovaněji, ale i on mě řadí ke zvířatům s nabroušenými kly a drápy. Mohu ho ujistit, že jsem něco podobného očekával, podrážděnost k pocitu nedotknutelnosti patří, je to v podstatě totéž. Tím bych mohl skončit. Nicméně se pokusím nastínit, proč si myslím, že byste se mohli o postoj devadesátkového dinosaura aspoň minimálně zajímat.
Ano, dokázat se dá slovně všechno, prokurátor Josef Urválek by to neřekl lépe.
Potíž je v tom, že ani dnešní padesátníci (jsou to boomeři, mnohými už opovrhovaní) nemají autentické ponětí, v čem spočíval ideový útlak minulého režimu. Ten je mnohdy vykreslován výraznou kresbou: justiční vraždy, uranové doly, ožebračení sedláci, StB, hrdinná Charta 77. V mládí jsem zažil dozvuky stalinského komunismu a po – sotva – deseti letech šedesátkového uvolnění nastala normalizace. To všechno se skutečně dělo, ale není to celá pravda. „Padesátky +“ a „sedmdesátky +“ byly různé i podobné – a obě epochy v mnohém připomínají to, co se děje a co se mi nelíbí.
Atmosféra padesátek
Padesátky byly brutální a zároveň nadšené. Do veřejného prostoru vtrhla mladá generace plně přesvědčená, že koná dobro a vymetá „starý podlý svět“. Ano, Ondřej Holub užil jiná slova, píše o džungli, ale i ta je zjevně něco, co je třeba pořádně probrat. Atmosféra sedmdesátek byla jiná. Chyběla v nich byť jen špetka nadšení. Byla to dusivá deka, znemožňující volnější pohyb. Jiskra vtipu rychle zhasla a pokud ne, byl to zázrak. Lidé volně mluvili jen mezi svými, byla jasná hranice mezi tím, co se má a co nemá. Žil jsem v tom do své zralosti, bylo mi pětačtyřicet, když režim padl. Zůstala ve mně obava, že se ta atmosféra v nějaké podobě vrátí a musím přiznat, že v poslední době má obava sílí.
Ano, znovu se lidi kádrují, běda, když se někdo dopustí neuváženého příspěvku na Twitteru nebo před pěti lety olajkoval příspěvek, který od té doby padl do kategorie tabuizovaných. Rozdmýchávají se vášně, tím mi atmosféra připomíná spíš ty padesátky než sedmdesátky. Co jiného, než rozpoutání vášně je konstrukce Ondřeje Holuba, že snad bagatelizuji fašistické pozadí bratislavské vraždy a obracím nenávist vůči obětem? Ano, dokázat se dá slovně všechno, prokurátor Josef Urválek by to neřekl lépe. Autor opakovaně hovoří o apartheidu. Jak může někdo použít v seriózním textu tak přeexponovaného pojmu? Je přece historik a jistě dobře ví, co to apartheid byl.
Pocit ošklivosti ve mně z té minulé doby zůstal, s ním i obavy před opakováním, a proto ta obezřetnost před postupným, někdy sotva znatelným a zjevně narůstajícím tlakem ve prospěch jednoho jediného správného názoru. Chápu, že to vnímáte jinak, protože vy jste ti, kdo správný názor mají a plamenně ho prosazují.
Dodám už jen málo, zbytečně bych vám zvyšoval krevní tlak. V závěru článku autor volá „žádáme úděl lidí“. Připadá mi to zase hodně patetické a přestřelené, ale budiž. Pak se ale ptám, opravdu je cesta k „údělu lidí“ přes knihovnu, kde se vyřazují knihy Joanne Rowling kvůli tomu, že se autorka odvážila charakterizovat ženu jako člověka obdařeného dělohou? Moc bych si přál, i to jsem onehdy někde četl, aby se lidi neotáčeli, když jdou po chodníku dva muži a drží se při tom za ruku. Upřímně si to přeji a vím, že k tomu dojde. Jenom nevěřím, že se to urychlí demonstracemi na Václavském náměstí.
Autor je spisovatel, novinář a vydavatel internetového deníku Neviditelný pes.