Ilustrace Alarm / Jan Šrámek
Stály jsme jedna vedle druhé na poli, kde s námi v tu chvíli nebyl žádný šéf. Sbíraly jsme saláty a rvaly je do přepravek. Plné přepravky jsme zvedaly a podávaly kolegům v náklaďáku, kteří nám zase zpátky házeli přepravky prázdné a tak pořád dokola. Občas nám někdo z vedení zavolal, aby se zeptal, kolik jsme toho udělaly. Pracovaly jsme rychle, i když na nás nikdo nedohlížel.
Poprvé za celý měsíc jsem cítila, kromě rezignace a snahy pracovat co nejrychleji a co nejlépe, ještě něco dalšího. Mluvilo se o tom, že až se vrátíme večer z pole, určitě nás ještě pošlou pracovat do haly. Jenže tento týden už to fakt přeháněli, vstávaly jsme v půl páté, abychom v práci byly na půl šestou. Zítra budeme vstávat dokonce ve čtyři, protože šichta začne v pět, a to jsme se večer dostaly do postele kolem desáté. Předevčírem se na ubytovně zas do jedenácti v noci uklízelo, takže na spánek pak po večerní hygieně nezbylo ani pět hodin. Už tři předchozí týdny byla práce vyčerpávající, teď se ale požadavky vedení proměnily v peklo. Prý je v supermarketech nějaká akce na saláty, tak proto musíme tolik pracovat.
Ochota pracovat hodně hodin za relativně málo peněz je výhodná zejména pro zaměstnavatele, což ale nemusí být jen soukromníci, může to být i stát.
Daly jsme si krátkou pauzu na cígo a ženský si mezi sebou rychle něco říkaly polsky. Pak ke mně přišla Gabryša a zeptala se „czy wiesz, co to jest strajk?“ „Vím,“ odpověděla jsem pobaveně, „to je taková pěkná polská tradice.“ A pak jsme obě najednou vyhrkly „Solidarność“ a rozesmály se. Po chvíli, to už jsme zase pracovaly, mi Ewelina, která sbírala vedle mě, vysvětlila, že až se setmí a vrátíme se na statek, ani jedna z nás, co jsme na poli, nepůjde na halu, kde bychom pracovaly dalších několik hodin. Musíme to tak ale udělat všechny, „to je hodně důležitý, abychom byly jednotný.“ Přikývla jsem, že chápu a slíbila, že to nezkazím. Pak jsme se zase honem honem daly do práce, abychom toho do setmění stihly co nejvíc.
Touha vydělat a fyzické limity
Vždycky jsem si kladla otázku, zda lidé, kteří odjíždějí do cizích zemí vykonávat nesmírně vyčerpávající práci, aby si vydělali na živobytí, opravdu chtějí pracovat tolik hodin. Teď jsem pochopila, že to byla špatně položená otázka. Chtějí si vydělat co nejvíc, jenže těžké pracovní podmínky moc lidí dlouho nevydrží a někdy se kvůli tomu vrátí dřív, protože se to nedá zvládnout. Vědomé rozhodnutí vydělat si prací za každou cenu co nejvíc peněz naráží na limity těla. Zjistila jsem, jak je nesmírně devastující, když pracujete třeba čtrnáct hodin denně a nemáte ani jeden den v týdnu volno, abyste si odpočinuli. Ještě větší problém než samotný počet odpracovaných hodin je, že vám zbude příliš málo hodin na spánek.
O lidech, kteří přijíždějí pracovat ze zahraničí, aby vykonávali různé špatně placené a namáhavé práce, toho často mnoho nevíme, protože žijí někde na ubytovnách a dny tráví prací. Česká republika je zemí, která práci lidí z Východu využívá a zároveň je součástí regionu, odkud lidé odcházejí pracovat na Západ. Mzdová železná opona existuje i třicet let po pádu té z ostnatých drátů, která dělila Evropu v dobách bipolárního světa. Kromě toho existují velké nerovnosti i mezi severní a jižní Evropou, takže vydělat si nějaké peníze na život odjíždějí také Italové nebo Španělé – ti pro změnu do Irska nebo Holandska.
Ochota pracovat hodně hodin za relativně málo peněz je výhodná zejména pro zaměstnavatele, což ale nemusí být jen soukromníci, může to být i stát. Na levné práci migrantů tak v různých zemích stojí celá odvětví, jako jsou zemědělství a produkce potravin, práce ve službách, například v hotelech a restauracích anebo péče o seniory.
Pracovala jsem v Německu na farmě, kde se pěstovaly saláty, potom jako pokojská v Irsku, a nakonec jsem pečovala o seniory ve Francii. Zaměstnání to byla velmi odlišná, každé z nich ale představovalo něco důležitého v globálním světě, ať už se jednalo o produkci potravin, turismus nebo péči o seniory. Zároveň každé bylo namáhavé jiným způsobem, ale společné měly to, že pokud by je vykonávali Němci, Irové nebo Francouzi, jen velmi těžko by se uživili. Nehledě na to, že nároky zaměstnavatelů na čas, by jim znemožnily vést normální rodinný život.
Snažila jsem se sehnat práci načerno i v pobrexitové Británii, kde jsem ale nebyla úspěšná. Nelegální práce tam samozřejmě existuje, ale ve většině případů se k ní člověk dostane jen přes známé. Ve velkém se načerno pracuje snad jen ve stavebnictví. Pak existují různé práce, které jsou částečně legální a načerno člověk pracuje jen přesčasy. V pobrexitové Británii jsou navíc pracovní migranti, zejména ti z východu Evropy, kteří zde nemají tak dlouhou tradici jako migranti z bývalých kolonií, terčem negativních emocí.
Rozdělené rodiny
Měla jsem v plánu, že si budu psát deník tak, jako jsem to dělala během našeho prvního projektu Hrdinové kapitalistické práce, ale ukázalo se, že nejsem po dlouhých hodinách dřiny, když musím za pár hodin zase vstávat, schopná si sednout a psát. Můj manžel Tomáš přišel se spásným nápadem, že si večer budeme volat a on to bude nahrávat. Celou dobu mě trpělivě poslouchal a nahrával naše hovory, při kterých jsem mluvila hlavně já. Díky tomu zůstaly události, které jsem prožila, zaznamenány. Poslouchal mě každý den i přesto, že sám se vracel unavený z práce v továrně, kde je zaměstnaný, a to nikoliv v rámci projektu, který v dohledné době skončí. Také se musel starat o naše děti, zejména pak o nejmladšího syna a pomáhat mu s přípravou do školy. Vědomí, že jsem daleko od své rodiny, pro mě bylo čím dál tíživější. Rozdělování rodin považuju za ten nejhorší aspekt, který migraci za prací provází.
Ti, kdo odcházejí od svých rodin, aby v jiné zemi vydělali peníze pro své děti, vnuky, nebo aby si vydělali na byt, auto, nebo se zajistili na stáří, zpřetrhávají často vazby se svou rodinou a přáteli. Zároveň platí, že zaměstnavatelé, kteří chtějí, aby pro ně někdo pracoval za minimální, nebo dokonce méně než minimální mzdu, mívají problém si své zaměstnance udržet a neustále shánějí nové lidi. Vede je to mimo jiné k tomu, že je považují za snadno nahraditelné a nesnaží se vytvářet prostředí, které by pro zaměstnance bylo přívětivé a bránilo tomu, aby neustále neodcházeli. Za každým člověkem, který odešel, je totiž zástup dalších, kteří jsou ochotni přijet a pracovat do úmoru.
V globalizovaném světě, který je zároveň plný až neuvěřitelných nerovností, se vždy najde dost lidí ochotných jet pracovat někam do cizí země, kde, pokud se neudřou k smrti, si zničí zdraví. Vykořisťování migrantů však zhoršuje pracovní podmínky i v přijímajících zemích, a také často vyvolává animozity mezi místní pracující chudinou a těmi, kdo přicházejí z ještě chudších zemí. Evropská unie tvoří jeden celek, který migraci za prací velmi usnadňuje, ale nerovnosti mezi jednotlivými zeměmi působí velké problémy. Byla to mimo jiné i migrace z Východu, která přispěla k odchodu Velké Británie z Evropské unie.
Evropa na rozcestí
Nacházíme se v době, kdy čím dál tím víc lidí chápe, že svět už nebude jako dřív, ať už se jedná o společenská uspořádání, mezinárodní konflikty nebo klimatickou změnu. Většina lidí by ale samozřejmě byla ráda, kdyby z toho mohli nějak vystoupit a nechce si změny, které sledujeme, ani připustit. Starý dobrý svět, kde vše bude jako dřív, nám slibují postfašisté a je nejspíš jen otázka času, kdy začnou vyhrávat volby v celé Evropě. Moje kamarádka Christine, u které jsem po čas své práce ve Francii bydlela, je přesvědčená, že stárnutí Evropy donutí jednotlivé státy otevřít se mladým lidem z neevropských zemí, aby zajistili péči o naše seniory, což vzestupu fašismu zabrání. Zhroucení péče o nemohoucí seniory už je ve Francii i Německu blízko. Poté, co jsem viděla v Marseille a mohla zakusit, jakým podmínkám vystavuje francouzský stát ženy, které zajišťují péči o staré a nemohoucí, si tím nejsem tak jistá.
Žijeme totiž ve společnosti, kde nablýskané kulisy přikrývají bídu, přičemž jsme zároveň mistry ve schopnosti to nevidět. A to ani v případě něčeho tak důležitého, jako je péče o naše milované. Bez seriózní debaty o nerovnostech mezi evropskými státy a z toho vyplývající pracovní migraci, je pravděpodobné, že se Evropská unie rozpadne. Pak se ocitneme tváří v tvář měnícímu se světu zcela osamoceni.
Sledujeme, jak se dějí dějiny a vůbec se nestarají o to, že jsme uvěřili, že dožijeme ve stabilizovaném světě. Jedna jistota za druhou se hroutí a je důležité nechat zaznít i příběhy těch, kteří a které dnes nemají ve veřejné debatě svůj hlas, protože jsou Západem vnímání jen jako levná pracovní síla. Abych se alespoň pokusila částečně pochopit, co všechno otázka migrace za prací obnáší ve svých konečných důsledcích, nemohla jsem zvolit jinou metodu než to aspoň na chvíli zkusit.
Strajk?
Pracovaly jsme ten den už dvanáct hodin, když se začalo stmívat. Blížil se okamžik, kdy se mělo ukázat, zda jsme skutečně schopné se postavit vedení a nejít na halu. Pak ale přijel jeden ze šéfů a řekl, že zpátky nepojedeme, že ještě musíme nasbírat hodně salátů. Rozsvítil světla u traktoru a my pokračovaly v práci za svitu reflektorů, i když jsme byly všechny tak unavené, že jsme se motaly. Bolavýma nateklýma rukama jsme řezaly saláty a skládaly je do přepravek, které jsme plné s námahou vyhazovaly nahoru do náklaďáku. Pokračovaly jsme tak ještě víc než hodinu, a i když se ozývaly hlasy, že už dál nemůžeme, všechny jsme dál pracovaly. Tím, že jsme zůstaly na poli i za tmy, jsme přišly o onen okamžik, kdy bychom mohly říct, že na halu rozhodně nepůjdeme. Vzdor se utopil v nekonečném vyčerpání.
Autorka je redaktorka Alarmu.
Text vznikl s podporou Nadačního fondu nezávislé žurnalistiky.
Přečtěte si všechny texty série Hrdinové kapitalistické práce 2.