Špinavý byznys. Tři zdroje české klimaskepse

Seriál o klimaskeptických dezinformacích končí v Česku. Kde se vzala česká scéna? Jak zvládá šířit tolik dezinformací? Kdo ji živí? Můžeme najít minimálně tři vlivové skupiny, pro které představuje klimatická stabilizace ohrožení.

Když se Moravou prohnalo tornádo, tak na Facebooku bývalá honorární konzulka Doněcké lidové republiky a členka vedení skupiny Národní domobrana a za šíření lží soudem odsouzená Nela Lisková, začala spekulovat, jestli za tím nestojí použití environmentálních zbraní. Jasněji mají konspirátoři kolem Volného bloku – tornádo bylo prý zbraní s cílem zničení potenciální moravské ropné infrastruktury a části kanálu Dunaj-Odra-Labe. Bývalý poradce Václava Klause Petr Hájek dlouho předtím tvrdil, že Spojené státy používají „meteo-zbraně“ HAARP proti Rusku. Ty jsou prý schopny měnit počasí, vyvolávat zemětřesení nebo tsunami. Podle Terezy Hyťhové (dříve SPD a pak Trikolóra) je vliv CO2 „globalistická teorie“ a ve skutečnosti za oteplování může úbytek zeleně. Podle Radima Fialy z SPD všechno směřuje k budování klima-fašistické diktatury a zavedení zeleného gulagu. Děkan Národohospodářské fakulty Vysoké školy ekonomické v Praze Miroslav Ševčík a člen Trikolóry zase tvrdí, že vůbec nevíme, jestli je globální oteplení způsobeno lidskou činností, a EU je pro něj marxisticko-leninský projekt. To je jenom část neuvěřitelně obrovského korpusu dezinformací o klimatu, které do českého diskurzu pumpují proruské subjekty. Jaký má ale zájem Rusko na české klimaskepsi?

Ruská klimaskepse

Když roku 2019 hořela Sibiř, Alexej Žuravljov, poslanec Dumy a předseda nacionalistické strany Rodina tvrdil, že takové léto není možné a musí za ním stát ovlivňování klimatu americkou armádou. „Pokud ruský permafrost roztaje, bude to katastrofa,“ prohlásil potom v roce 2020, když Rusko zažívalo nejteplejší zimu za posledních 133 let. A dodal: „Američané to vědí a testují tuto zbraň.“

Ještě dříve, když roku 2010 Rusko zažívalo neobvykle horké léto, tvrdil tehdejší náměstek ředitele a současný ředitel ruského think-tanku Strategic Culture Foundation Andrej Arešev něco podobného. V článku publikovaném ruským ministerstvem zahraničí a státní mediální agenturou RIA Novosti spekuloval, že příčinou může být americký program HAARP, který měl vytvořit novou zbraň hromadného ničení zaměřenou na destabilizaci klimatu a zemědělství. Spojené státy k tomu také měly používat prototyp kosmického raketoplánu X-37B, který údajně nesl klimatický laser.

Zajímavé je podívat se také na to, co píšou o klimatu servery spojené s působením ruských informačních operací. Článek na serveru think-tanku Katechon vedený ruským oligarchou Konstantinem Malofějevem tvrdí, že „klimatismus“ je nástroj světové totalitní nadvlády, plánované stagnace a projevem života v „antivědecké fikci“, jehož dalším projevem je třeba covidová pandemie:

„,Pandemie‘ vypadá jen jako pokus/příležitost urychlit realizaci ,klimatické agendy‘ pod rouškou vládní sanitární tyranie,“ píše se dále. Katechon je jedním z řady serverů ruského dezinformačního ekosystému. Ekologie samotná, včetně třeba Greenpeace nebo Grety Thunberg, je v tomto pojetí nástrojem globalistů, kteří se snaží ovládnout svět.

Podle Oriental Review vymyslel globální oteplování konspirační velmistr David Rockefeller, když zjistil, že Izraeli se nepodaří podlomit ostatní ropné státy. Během ropné krize to byl způsob, jak zotročit ostatní země, které se nechtějí podvolit Novému světovému řádu spřádanému světovým židovstvem.

Oriental Review – jeden z ruských serverů zaměřujících se na západní publikum – v článku „Genocidní kořeny Green New Deal“ píše: „Green deal není nic jiného než nová forma eugeniky, která se tváří jako sociálně uvědomělá reforma systému. (…) Účinky programu, který se snaží snížit globální emise CO2 na ,přijatelnou úroveň‘ v souladu s vůlí dnešního britského impéria, by lidstvu nepřinesly nic jiného než chaos, hladomor a depopulaci.“ Green Deal má podle Oriental Review kořeny ve skupině „neomalthusiánů“ (tato skupina měla mimo jiné stát za zavražděním Johna F. Kennedyho), která se snaží vytvořit Nový světový řád prostřednictvím organizací, jako je World Wide Fund, Sierra Club nebo Římský klub. Článek ovšem uzavírá myšlenka, že je zde naštěstí moudrý Putin a skutečně prospěšné projekty, jako je čínská Nová hedvábná stezka, která přinese pokrok.

Podle jiného článku Oriental Review s názvem „Spojení mezi Hitlerem a globálním oteplováním“, bylo vyzbrojení Adolfa Hitlera součástí plánu židovských bankéřů v čele s Lordem Rothschildem na vytvoření Izraele. Podle autora se rasistický režim třetí říše velmi hodil sionistům – díky němu totiž získal Izrael miliony nových občanů. Článek poté rozvíjí, že od svého založení útočil Izrael na všechny své sousedy, aby rozšířil své území – až do té doby, než mu to zatrhl Putin při své intervenci v Sýrii. Podle Oriental Review vymyslel globální oteplování konspirační velmistr David Rockefeller, když zjistil, že Izraeli se nepodaří podlomit ostatní ropné státy. Během ropné krize to byl způsob, jak zotročit ostatní země, které se nechtějí podvolit Novému světovému řádu spřádanému světovým židovstvem. K tomu má pomáhat Al Gore, lži IPCC a NASA údajně falšující teplotní záznamy.

Je nutno říci, že uvedené fantasmagorie jsou ještě tím příčetnějším vzorkem z článků těchto serverů. Můžeme se tam také dozvědět, že papež František je služebníkem George Sorose a globální židovské konspirace, holocaust rozpoutali Rothschildové nebo že požár pařížské katedrály Notre Dame byl satanistický rituál.

Strategic Culture Foundation a Oriental Review jsou přitom nástroji ruské hybridní mašinerie pro šíření dezinformací a zřejmě přímo pod kontrolou ruské zahraniční rozvědky. Je celkem zřejmé, že šíření těchto příběhů ruskými státními médii nebo ekosystémem think-tanků a serverů kontrolovaných ruskou rozvědkou je projevem informační války, která má zmást obyvatelstvo ve prospěch Ruska. Asi není náhoda, že v podstatě všechny proruské politické a mediální subjekty jsou nějakým způsobem klimaskeptické. Ale jaký zájem má Ruská federace na šíření klimaskeptických dezinformací?

Volný pád

Zatímco pro řadu sovětských satelitů byl pád Sovětského svazu cestou k autonomii, politické svobodě, národnostnímu sebeurčení a také hospodářské prosperitě, pro Ruskou federaci znamenal naprostou pohromu. Rusko sledovalo po rozpadu SSSR katastrofální trajektorii, vrátilo se riziko hladomoru, rozpadl se systém zdravotní péče. Kolaps sovětského režimu a neschopnost nahradit jej funkčním ekvivalentem, vedl k hlubokému propadu životní úrovně, zdraví, ale i délky dožití.

Velká města měla problém zajistit zásobování jídlem a teplem. Revoluční nadšení počátku devadesátých let vystřídala strašlivá beznaděj. Ekonomika se zhroutila o více než polovinu – během devadesátých let HDP Ruska klesal volným pádem z 550 miliard dolarů roku 1988 na 195 miliard dolarů v roce 1999.  Do toho se významně propadala cena fosilních paliv. Nástup divokého kapitalismu ovšem také vedl k rozparcelování si zbytků sovětské diktatury mezi nové ruské oligarchy (nutno říci, že často za sekundování Západu). Současně s extrémním propadem životní úrovně většiny ruské populace se tak začali vynořovat i pohádkově bohatí Rusové.

Ekonomický rozpad devadesátých let také zdecimoval ruskou klimatologii. Ta přitom ještě v šedesátých letech patřila k nejlepším na světě. A to především díky práci Michaila Budyka, jehož kniha z oboru fyzikální klimatologie „Tepelná bilance zemského povrchu“ umožnila klimatologii transformovat se z kvalitativní vědy do kvantitativní. Jinými slovy, položila základy toho, že dnes můžeme relativně spolehlivě spočítat řadu parametrů zemského klimatu.

Nicméně zaostávání Sovětského svazu ve výpočetní revoluci mu znemožňovalo participovat na pokročilém modelování, které probíhalo na Západě. Počítačové modelování se totiž v průběhu druhé poloviny 20. století stalo zásadním pro jakékoliv kvantitativní předpovědi vývoje klimatu. To vedlo sovětské klimatology k tomu, že museli hledat alternativní cesty, jak zůstat v kontaktu se západním výzkumem. Rozvinuli tak metodu paleoklimatických analogií. Začali v podstatě na základě hledání historických analogií odvozovat, co se může dít v budoucnosti. Bohužel, současná situace nemá žádný přesný ekvivalent v minulosti, kvalita dostupných dat je také omezená a tato metoda rovněž ignoruje možné divoké přechody mezi různými klimatickými stavy. Zároveň tato začala předkládat divoce optimistické vyhlídky, které byly v rozporu s výsledky klimatického modelování.

Ruští klimatologové tak nabyli přesvědčení, že severně položené Rusko může na rozdíl od většiny světa (respektive od částí světa, kde žije většina populace) ze změny klimatu benefitovat. Od snížení nákladů na vytápění po větší výnosy v zemědělství, k nimž bude přispívat vyšší teplota i větší koncentrace oxidu uhličitého v ovzduší. Byli také jedněmi z prvních, kdo už v sedmdesátých letech přišel s návrhy řešení případných problémů s oteplováním prostřednictvím geoinženýrství. Nicméně v devadesátých letech se kdysi slavná, už tak dost zkoušená ruská klimatologická škola, dostává na periferii globálního vědeckého provozu. Souhra těchto faktorů bude následně dláždit cestu k rozšířené klimaskepsi v Rusku.

Mohutný propad na těžkém průmyslu závislé ruské ekonomiky ovšem také znamenal, že Rusko s přehledem plnilo emisní závazky plynoucí z Kjótského protokolu – za referenční rok pro snižování emisí byl totiž určen rok 1990. Podobná situace, i když nikoliv tak dlouhá a dramatická, nastala i v Československu. Požadavky na snížení emisí plynoucí z Kjótského protokolu jsme dlouho plnili „samovolně“ a zřejmě proto mělo u nás klimaskeptické hnutí oproti Západu opožděný nástup. Přes odpor vlastních vědeckých a ekonomických poradců – především Jurije IzraeleAndreje Illarionova – tedy Vladimir Putin zobchodoval přistoupení Ruské federace ke Kjótskému protokolu v roce 2004. Bez vstupu Ruské federace by totiž Kjótský protokol nenabyl platnosti. V poslední době také Rusko začalo zjišťovat, že s výhodami oteplení to nebude tak jednoduché. Kolem 65 procent plochy Ruské federace totiž leží na permafrostu. A jeho tání znamená také ohrožení infrastruktur, které jsou na něm vybudované. Silnic, měst, domů, fabrik, plynovodů a ropovodů.

 

Ruské emise CO2 sledují mohutný propad s rozpadem Sovětského svazu.

 

Povstání z popela

Když se roku 2000 dostal k moci Vladimir Putin, začal pracovat na pokusu navrátit Ruskou federaci na pozici světové velmoci. Možnost naplnění velmocenských ambic Ruské federace (a předtím SSSR) bylo ovšem do velké míry podmíněno cenou fosilních paliv na globálním trhu. Ekonomika Ruské federace byla a je postavena na vývozu nerostných surovin – především fosilních paliv, které tvoří až 20 procent HDP a téměř polovinu příjmů státního rozpočtu.

Období drahé ropy tak znamenalo větší ruské sebevědomí, období levných paliv potom těžké krize. Expanzivní apetit ruského impéria pravidelně narůstá ve chvíli, kdy roste cena fosilních paliv, ať už se jednalo o invazi do Afghánistánu, do Gruzie, anexi Krymu nebo invazi na Ukrajinu. Samotný rozpad SSSR byl do velké míry způsoben ekonomickými těžkostmi spojenými s érou levných fosilních paliv. Ta pokračovala do konce tisíciletí a do velké míry měla za následek masivní krizi devadesátých let.

Putinův projekt ulehčilo to, že jeho nástup k moci byl doprovázen zdražováním ceny ropy. Cena rostla víceméně celou dekádu a s ní i příjmy Ruské federace. Zdroje Ruské federace raketově rostly a spolu s nimi i ekonomika. Během několika málo let pod Putinovým vedením vzrostl ruský HDP na neuvěřitelný desetinásobek. To mimo jiné umožňovalo také masivní modernizaci armády.

Putin samotný si je důležitosti exportu fosilních paliv velmi dobře vědom – obhájil disertaci z ekonomických věd v roce 1996 na téma strategického plánování v nerostné základně.

Ta sice byla do velké míry plagiát, který zřejmě napsal Putinův spojenec Vladimir Litviněnko, nicméně podle analýz se Putin hlavních bodů načrtnutých v disertaci držel i ve své politické dráze.

Putin si je tak dobře vědom toho, že jeho strategický cíl – vrátit Ruskou federaci na pozici světové velmoci – je zásadně spojený s možnostmi exportu fosilních paliv. Souběžně s tím se totiž prosazuje evropská politika, která směřuje k rychlé dekarbonizaci a opuštění fosilních paliv do roku 2050. Z pohledu fosilních infrastruktur je to velmi krátká doba, ty se plánují na desítky let dopředu, někdy na celé půlstoletí.

Ruská federace tedy má díky gigantickým zásobám fosilních paliv enormní geopolitickou sílu, zároveň v ní kvůli nízké diverzifikaci ekonomiky a absenci pokročilých technologií spočívá také její slabina. Dalším problémem je, že hlavním odbytištěm fosilních paliv je EU a fosilní infrastruktura směřující do Evropy se z velké části nachází na území Běloruska a Ukrajiny. Až do invaze většina fosilních paliv z Ruska proudila do EU. Tak obrovské množství fosilních paliv ale není možné přesunout jen tak, aby je nabídla jinému kupci.

S nástupem Putina a ambicemi o návratu Ruska mezi světové velmoci tak vidíme nárůst intenzity informační války a celé řady dalších opatření za účelem udržovat a posilovat ruský vliv. V rámci zvyšování svého vlivu tak Rusko podporuje a organizuje konzervativní, nacionalistické, ale i neonacistické a neofašistické a homofobní proudy napříč Evropou. Cílem Ruska je posílit vnitřní štěpné linie a oslabit svého geopolitického protivníka. Pomáhá rovněž organizovat neonacistickou internacionálu. Součástí ruské hybridní války je ovšem i šíření klimatických dezinformací. Ekonomiky představující 90 procent světového HDP se totiž zavázaly k opuštění fosilních paliv v průběhu několika desítek let s cílem zabránit klimatickému rozvratu. To by pro Ruskou federaci fatálně závislé na fosilním exportu znamenalo doslova pohromu. Ruský stát tak rozehrává několik her najednou. Zatímco přistupuje k Pařížské dohodě, kde se zavazuje ke snižování emisí, jeho reálná politika tomu vůbec neodpovídá. Zároveň po světě šíří klimatické dezinformace, aby zabránila transformaci k nízkouhlíkové energetice. A aktivní se stává i v České republice.

Neoliberální úderka v Česku

Kvůli ekonomické krizi během transformace raných devadesátých let došlo k masivnímu útlumu emisí oxidu uhličitého i v Česku. Zatímco klimaskeptické dezinformační hnutí na Západě získávalo silný vliv už od počátku devadesátých let, semiperiferní Česko zůstávalo stranou zájmu. V českém prostředí je celé téma klimatických změn zpočátku značně omezené na odborné kruhy, případně na popularizační úsilí nevládních organizací. Stává se tématem především odborným a nepříliš profilovaným. Situace se mění s nástupem Václava Klause do funkce prezidenta. Postupně se ovšem bude měnit i situace českého průmyslu. Začíná totiž ztrácet flexibilní prostor, který „vytvořila“ transformační krize.

Pád železné opony probíhal zároveň s triumfem neoliberalismu. Jeho politicko-ideologickým základem je odpor proti zásahům státu do ekonomiky, proti zdanění velkého byznysu a také proti regulacím zaměřeným na ochranu životního prostředí a v neposlední řadě také bezpečnosti práce. Místo toho neoliberalismus preferuje neregulovanou podnikovou sféru, která má problémy řešit na základě prioritizace vlastnického práva. Z původně okrajového směru radikální pravice se v průběhu osmdesátých let stává mainstream a motor americké politiky.

Hlavními postavami a strůjci tohoto ideologického obratu byly tehdy práce ekonomů a filozofů kolem Friedricha Hayeka. Neoliberálové založili roku 1947 Mont Pelerin Society, která si klade za cíl vést „bitvu idejí“ a změnit veřejný diskurz tak, aby preferoval politický a ekonomický liberalismus – v jejich pojetí tedy maximální možnou roli vlastnického práva ve veřejném rozhodování. Členové Mont Pelerin Society tak zakládají po celém světě síť think-tanků, které se stávají nástroji ideologické indoktrinace. Nejaktivnějším z nich je Antony Fisher, který také zakládá roku 1981 pod názvem Atlas Network síť, ve které je dnes přes 500 organizací v desítkách zemí celého světa.

Čeští pionýři klimatického skepticismu – Centrum pro ekonomiku a politiku (CEP), Občanský institut, Liberální institut – jsou všichni členy Atlas Network. Dnes Mont Pelerin Society tvoří několik set lidí. Členem Mont Pelerin Society je od roku 1990 také Václav Klaus, později i jeho kancléř Jiří Weigl, ekonom Dušan Tříska a prezident Liberálního institutu Jiří Schwarz. Schwarz se dokonce mezi lety 2014–2016 stal prezidentem Mont Pelerin Society. Ale členem je rovněž Andrej Illarionov, bývalý ekonomický poradce prezidenta Putina, který bojoval proti přistoupení Ruska ke Kjótskému protokolu. Již od sedmdesátých let je také členem Charles Koch – později jeden z tahounů a největších donorů, ideologů a organizátorů mezinárodního klimaskeptického hnutí, o jehož vlivu jsem podrobněji psal v minulém díle. Koch ostatně založil i Cato Institute, který je jedním ze světově nejaktivnějších šiřitelů klimatických dezinformací. A Václav Klaus v roce 2013 dostává v Cato Institute pozici významného vedoucího pracovníka.

Takže první vlaštovky klimaskeptického diskurzu do českého prostředí dorazily již v devadesátých letech prostřednictvím převážně konzervativních a libertariánských think-tanků, které se tu začaly zakládat podle vzorů na Západě.

Klimatický šum

Jedním z nejaktivnějších subjektů, který do českého prostředí začíná překládat dezinformační diskurz, je libertariánský think-tank CEP založený Václavem Klausem. Tento diskurz byl již téměř dvacet let pilován v USA a jeho cílem bylo vytvoření nejistoty o klimatické vědě. V CEPu se schází spektrum klimaskeptiků, kteří jsou aktivní dodnes. Od konspiračního šílence Petra Hájka, přes Jana Skopečka nebo Ladislava Jakla, až po člena Strany svobodných občanů Petra Macha. Jako první publikaci o globálním oteplování přeložil CEP v roce 2007 knihu Globální oteplování – fakta místo mýtů, původně publikovanou organizací  National Center for Policy Analysis (NCPA) založenou Antonym Fisherem. NCPA stála u zrodu jedné z nejúspěšnějších klimadezinformačních aliancí v USA – Cooler Heads Coalition (mohutně financovanou ropnými giganty ExxonMobil a Koch Industries).

CEP potom zve do českého prostředí dezinformační profesionály, jako je Fred Singer (o jeho vlivu a souvislosti s lobby tabákového průmyslu byl třetí díl této série), pořádá přednášky a promítá filmy jako „Velký podvod s globálním oteplováním“. CEP také vydává knihu „Zelená apokalypsa“ Ivana Breziny, která je plná fám, dezinformací a bludů. Otvírá ji ovšem Václav Klaus úvodem: „Renomovaný ekolog a publicista Ivan Brezina ve své knize Zelená apokalypsa přesvědčivě ukazuje, že ekologisté až na výjimky přehánějí a lžou.“ A příklad takové lži? V kapitole „Pijavice z Tuvalu“ Brezina tvrdí, že obyvatelé tichomořského ostrova si vymysleli růst hladin oceánů. Brezina píše: „Zničili vlastní životní prostředí, pokusili se svalit vinu na jiné a vysát z nich kompenzace za údajné ekologické hříchy.“ Podle Breziny tichomořský ostrov Tuvalu totiž žádné zvyšování hladiny oceánů neohrožuje, naopak tam hladina klesla o deset centimetrů. Hladina kolem Tuvalu přitom roste výrazně rychleji, než je průměr, a to kolem 5 mm za rok.

Ivan Brezina v knize dále píše, že teplota nejspíš neroste – buď proto, že jsme jen používali špatné teploměry, nebo že se sice otepluje, ale je tomu tak proto, že se Země přibližuje ke Slunci. Přistoupení ke Kjótskému protokolu by pak prý přineslo „zmrazení světové ekonomiky (…) a zavedení byrokraticky plánovaného hospodářství, které v Čechách známe z dob před rokem 1989.“ Můžeme si ostatně sami porovnat, jak jeho slova dopadla, nyní po osmnácti letech platnosti Kjótského protokolu. Brezina také obviňoval klimatology z podvodů a falšování dat, protože antropogenní teorie oteplování by se prý jinak od základu zhroutila. Koneckonců cituje i tehdejšího Putinova poradce Andreje Ilarionova: „Stejně jako fašismus a komunismus je i kjótismus útokem na základní lidskou svobodu.“

Liberální institut do českého prostředí zase uvedl knihu „Skeptický ekolog“ od Bjørna Lomborga, autora, který není ani skeptický, ani ekolog a jeho práce stojí na systematické manipulaci, selektivním vybírání faktů či otevřené dezinterpretaci, proti kterým protestují odborníci snad ze všech oborů, o nichž politolog Lomborg píše. Nicméně Lomborg je díky své přívětivé teorii o tom, že „všechno se vlastně lepší,“ mocně propagován klimaskeptickým hnutím. Díky množství zdrojů, na které se jeho práce odkazuje, získává punc vědeckosti, který se ale rozplyne, když začnete jeho tvrzení ověřovat.

Česká klimaskepse je tak tažená do velké míry ideologickým fundamentalismem konzervativců a libertariánů, kteří obtížně snáší fakt, že by se kvůli ochraně klimatu měly zavádět nové regulace. Počet publikací roste a s nástupem nového tisíciletí do klimaskeptického hnutí také vstupují libertariánské projekty jako Reformy.cz a Strana svobodných občanů. Postupem času se většina klimaskeptické debaty následně přesouvá do internetového prostoru, kde se angažuje řada blogerů libertariánského či konzervativního ideologického přesvědčení. Jedna z nejvýraznějších postav šířící klimatické dezinformace je Vítězslav Kremlík, který je jak spoluzakladatelem Reformy.cz, tak členem strany Svobodných.

Podobně se profilují další blogy spojené s libertariánskou scénou – třeba blog D-Fens Petra Jaroše, který podporuje stranu Svobodných a také za ni kandidoval. K přečtení jsou jeho články jako „Klimajugend, marsch!“, kde se píše: „Za protiuhlíkovou jednotu strany a lidu! Uhlíka likvidovat jako třídu! Vymýtit uhlíkismus ze socialistické vědy! Kulturní fronta jednotně proti uhlíkovštině! Zintenzivnit boj s přežitky uhlíkismu ve znárodněném průmyslu! Socialistickým soutěžením za nižší podíl Uhlíka! Pro uhlíkáře není místa v naší brigádě socialistické práce! No pasarán, Carbón!“ Vedle libertariánsky inklinujících projektů lze pozorovat i vstup klimaskeptické agendy mezi konzervativněji laděné projekty, jako je třeba web Neviditelný pes Ondřeje Neffa.

Konspirační teorie do prostoru české klimaskepse překládá již velmi brzy Václav Klaus – například díky úvodu filmu „Velký podvod s globálním oteplováním“. Od verze pro příčetnější čtenáře, které šíří politici ODS a Svobodných (vědci jsou součástí klimatického spiknutí s cílem zavádět světovládný socialismus pod taktovkou OSN) se ale postupně dostáváme až po projekty jako New World Order Opposition, Protiproud Petra Hájka nebo server Aeronet, které už zakotvují v konspiračním prostředí satanisticko-židovských spiknutí. Ty později s mohutnou podporou dezinformační mašinerie Ruska začnou růst do paralelního vesmíru úplných bizarností. Na této scéně se potom začínají prosazovat servery jako Parlamentní listy, které potom dosah těchto teorií násobí. Zatímco tedy v USA vidíme nástup klimaskeptického hnutí, které je spojené s odporem fosilního průmyslu proti své regulaci, v České republice je spojené spíše s ideologickým transferem volnotržního fundamentalismu. A protože právě libertariánské a konzervativní think-tanky a organizace využíval fosilní průmysl na Západě k šíření klimatických dezinformací, dostávají se tak trochu mimoděk i do českého prostředí.

Zřetelná část české pravice a konzervativců se potom vydala cestou afiliace k Rusku (SPD, Trikolóra). Podobným směrem mířil i Václav Klaus, který ovšem opustil ODS. Ta se sice postupně profiluje silně protirusky, nicméně její linie vyhrocené klimaskepse a aktivní sabotáže přechodu k nízkouhlíkové energetice v domácí i mezinárodní politice jde ve skutečnosti Ruské federaci na ruku. Zatímco tedy klimatické dezinformace do českého prostředí vnesly převážně think-tanky navázané na americký ropný průmysl, postupem času se začaly propojovat a navazovat na hybridní válku ruského fosilního impéria, které začalo stále více vstupovat do české politiky. Ale jeden významný aktér v tomto souhrnu ještě chybí.

 

Rekonstrukce trendů změn hladin oceánů mezi roky 1950–2009. Průměrný růst hladin oceánů je kolem 5 mm za rok – mnohem vyšší než globální průměr.

 

 

Český byznys

Po roce 2000 začíná být čím dál jasnější, že klimatické změny jsou reálný problém a řada fosilních aktiv se stává toxickými. Stává se zřejmým, že pro zachování šance na stabilní klima je třeba začít okamžitě opouštět fosilní zdroje a provést rychlou dekarbonizací ekonomiky. Mezinárodní vyjednávání je sice intenzivně torpédováno mezinárodní dezinformační kampaní, která se ho snaží zbrzdit, ale přesto po malých a obtížných krůčcích pokračuje směrem k regulaci emisí skleníkových plynů. Celá řada energetických hráčů se tedy začíná zbavovat svých nejšpinavějších, a tedy nejzranitelnějších částí portfolia. Česká republika zároveň vstupuje v roce 2004 do Evropské unie, která už mezitím přijala systém emisních povolenek. Ten fakticky zpoplatňuje velkou část průmyslových emisí a aktivní začne být od roku 2005.

Systém obchodování s emisními povolenkami je sice dlouhou dobu prakticky nefunkční kvůli absurdně nízké ceně povolenky, nicméně dlouhodobý výhled je zřejmý: z fosilního paliva a především z uhlí se stává neperspektivní oblast a riskantní investice. A tady rozehrávají svou hru draví čeští podnikatelé, kteří přišli k bohatství během devadesátých let. Především Pavel Tykač, Daniel Křetínský a částečně také Petr Kellner vsadili na krach energetického přechodu, který by měl zajistit stabilní klimatickou budoucnost. Podobnou hru rozehráli nejen v ČR, ale i v zahraničí. Nejbohatší Češi se tedy stali finančně zainteresováni na českém, ale i evropském selhání dekarbonizace.

Úspěch jejich sázky nicméně značně závisel na regulaci tržního prostředí a na politice. A ty zase na veřejném mínění, protože je to nakonec veřejnost, která za zisky fosilních korporací platí – svým zdravím a bezpečností ohroženou důsledky rozvráceného klimatu. Není proto divu, že podnikatelské struktury fosilního průmyslu začaly aktivně vstupovat do mediálního prostředí a ovlivňovat veřejné mínění. Daniel Křetínský a Petr Kellner se vydali cestou akvizic mediálních platforem. Ovlivňování veřejné debaty a politických rozhodnutí je pro návratnost jejich investic zásadní.

Do Křetínského mediálního portfolia patří Reflex a Info.cz nebo Svět motorů, na jejichž stránkách potom vidíme v podstatě kontinuální proud klimatických dezinformací. Od hanopisu Ivana Breziny na Gretu Thunberg přes články šéfredaktora Reflexu Marka Stoniše, které v rozporu s dostupnou vědou zase léta tvrdí, že CO2 na klima žádný vliv nemá, po Stonišovo šíření pavědeckých výzkumů publikované v predátorském časopise, který za neetické praktiky dostal pokutu 50 milionů dolarů. Nebo k tvrzení, že za snahou zastavit emise skleníkových plynů je úplné bláznovství a snaha zavést beztřídní společnost, nebo naopak vybudovat feudalismus.

Petr Kellner zase významně financoval Institut Václava Klause, který Klaus založil v roce 2012 spolu s Jiřím Weiglem a se svými syny Václavem Klausem ml. a Janem Klausem. Poslední zmíněný působí jako manažer v polostátním energetickém gigantu ČEZ. IVK ihned dostává od fosilního průmyslu silnou injekci – PPF vkládá dvacet milionů korun – což činilo 94 procent prostředků institutu. Další hlavní postava českého fosilního byznysu, Martin Roman, poslal IVK poté, co odešel z pozice šéfa ČEZ, 9 milionů korun. Nicméně je to Kellnerova PPF, která dodnes poskytuje Institutu Václava Klause hlavní zdroj příjmů. Celkově už PPF poslala Klausovu institutu přes 105 milionů korun, ať už přímo, nebo přes PPF vlastněnou společnost Cetin. A Václav Klaus se stal asi nejaktivnějším šiřitelem klimatických dezinformací v českém prostoru. Kellnerova PPF sice v roce 2014 odchází z EPH v českém uhelném byznysu, ale o dva roky později EPH spolu s PPF ve velkém stylu skupují části německé uhelné energetiky, která je pro vlastníky již příliš „špinavá“. EPH a PPF sázejí na to, že se odstavení uhlí podaří oddálit, a stávají se tak jedněmi z největších energetických hráčů ve střední Evropě.

Klaus vždycky věděl, kudy běží zajíc

Václav Klaus se stal nejvýraznější postavou české klimaskepse i proto, že propojil tyto její tři hlavní zdroje. Je to dogmatický ideolog, který jako první do českého kontextu začal překládat probyznysový fundamentalismus ze Západu. Vzhledem k tomu, že fosilní průmysl dlouhá léta využíval americké konzervativní a libertariánské think-tanky jako nástroje svojí antienvironmentální propagandy, mohla se dostat do českého prostředí již v raných devadesátých letech.

K ideologicky motivovanému klimaskeptickému hnutí se však brzy začnou přidávat byznysové zájmy dravých podnikatelů. Tito podnikatelé si vsadili na to, že selže náš pokus o zachování klimatické stability – tedy vsadili si proti úspěšné ekonomické transformaci na nízkouhlíkovou energetiku. Zároveň ale také začali jít štěstí naproti. Křetínský začal skupovat média, která ve velkém šířila klimaskeptické dezinformace. Tykač si obstaral trollí farmy a falešné profily, které se prohánějí po internetových diskusích a provozují dehonestační kampaně zaměřené na environmentální aktivisty. A Kellnerova PPF zase financuje Institut Václava Klause, kam nalila již přes 100 milionů korun.

Po roce 2010 pak vstoupila do českého prostoru intenzivněji ruská hybridní válka. Ta se mimo jiné snažila sabotovat přechod EU k nízkouhlíkové energetice. Jak už jsme si ukázali, ruská ekonomika je fatálně závislá na exportu fosilních paliv a přechod k nízkouhlíkové energetice pro ni znamená smrtelné ohrožení. Zároveň řada ekonomických a klimatických expertů v Rusku sází na to, že Ruská federace bude jednou z mála zemí, která bude z oteplování profitovat.

Afiliace Václava Klause je dlouhodobá, patří k nejhorlivějším obhájcům ruských pozic v české veřejné sféře. Jeho postoje tak do jisté míry reflektovaly zájmy jeho donora skupiny PPF, která si vybrala Ruskou federaci jako cíl expanze svého podnikání. PPF ostatně následně udržovala i úzké vztahy s Klausovým následníkem prezidentem Milošem Zemanem, který měl a má na Rusko kontakty zřejmě ještě větší. Ať již skrze poradce Miroslava Šloufa nebo Martina Nejedlého a Lukoil. Podle reportáže Voxpotu se v Zemanově comebacku činily i ruské tajné služby. Nicméně pro Zemana je na rozdíl do Klause téma klimatu spíše okrajové, byť zastává podobně klimaskeptické pozice.

Klaus podobně jako Miloš Zeman s oblibou navštěvuje také Rhodské fórum podporované Konstantinem Malofějevem a organizované Putinovým blízkým spojencem a dlouholetým agentem KGB Vladimirem Jakuninem. Malofějev je vyhraněný antizápadní konzervativní ideolog, který prostřednictvím mediálního projektu Tsargrad.tv a think-tanku Katechon propaguje ideu, že nezkažená ruská ortodoxie stojí proti „dekadentnímu Západu“ (včetně globalistického satanismu). Kromě toho je na sankčním seznamu EU již od roku 2014 kvůli financování separatistických skupin na Ukrajině. Je mu také zakázán vstup do Bulharska na deset let kvůli korumpování místních politiků ve snaze ovlivňovat zahraniční směřování země.

Jakunin je pro změnu kvůli šíření vlivu putinovské Ruské federace na sankčním seznamu USA, Austrálie, Kanady a Británie. Zřejmě využívá Rhodského fóra a štědře financovaného institutu Dialog civilizací k „šedé diplomacii“ a ovlivňování vybraných významných osob veřejného života. A Václav Klaus je vedle Jakunina jedním z členů jeho dozorčí rady. Když tedy Ruská federace začala používat manipulaci cenu plynu, aby rozložila EU a její ráznou odpověď proti invazi, přispěchal Klaus s tím, že za zvýšené ceny energií není odpovědné Rusko, ale „zelené blouznění.“

Klaus ostatně kvůli své obhajobě ruské expanze přišel i o pozici v Cato Institute. Podobná odpověď přišla také z ODS, která okamžitě začala volat po zrušení cen emisních povolenek. ODS si drží masku konzervativní strany racionálních pánů v oblecích, ale přitom ji její klimaskeptický lunatismus nečiní moc odlišnou od paranoidního třeštění ruské páté kolony. Blouznění Petra Hájka o klimatických zbraních způsobujících sucho z oběžné dráhy není moc daleko od tvrzení senátora ODS Jana Zahradníka, že skleníkový efekt neexistuje. Nebo Alexandra Vondry, že klimatická věda je něco mezi náboženstvím a vekslováním s granty. Nebo senátora Tomáše Jirsy, který si myslí, že vědci si oteplení prostě „odhlasovali“ a určili posledních dvě stě let civilizace jako původce všeho zla. Nebo k tvrzení Petra Fialy, který se v základech klimatické problematiky neorientuje ani do té míry, že nedokáže posoudit, zdali má spalování fosilních paliv na klima vliv nebo ne.

Rázná odpověď české vlády na ruskou invazi na Ukrajinu, její masivní pomoc napadené zemi, včetně rychlého dodání významného množství těžkých zbraní, ukazuje, že Ruská federace v současné vládě nachází odhodlané nepřátele. Je proto paradoxní, že celá řada politiků z vládní ODS v oblasti klimatu a nízkouhlíkové energetiky zastává v podstatě názory ruské propagandy. Je asi pravděpodobné, že je to mix odborné nekompetence (prakticky všichni politici ODS ukazují, že nemají ani elementární vzdělání o základních aspektech klimatických změn), ideologického dogmatismu (spojeného s probyznysově fundamentalistickou mentalitou) a vlivu velkých hráčů v energetice.

Je tudíž paradoxní sledovat výpady proti ekologům, když je politici ODS označují jako ruskou pátou kolonu, když v krizi prosazují přechod k nízkouhlíkové ekonomice. To je ovšem něco, čeho se Ruská federace obává nejvíce. Nakonec tak stojí tito politici vedle celé proruské scény a díky vlastní nekompetenci plní roli užitečných idiotů. Krizová situace teď poskytuje ODS šanci překročit stín Václava Klause a jeho ideologického fundamentalismu a stočit kormidlem k dekarbonizaci evropské ekonomiky. Z důvodů bezpečnostních, geopolitických i ekologických. Ostatně příklady celé řady politiků ukazují, že ochrana klimatu se nevylučuje ani s konzervatismem ani s ochranou volného trhu.

A to je konec

Navzdory tomu, jak obrovská klimaskeptická lavina se z různých zdrojů řítí českým veřejným prostorem, nepodařilo se českým klimaskeptikům nikdy přesvědčit většinu veřejnosti. Podařilo se jim veřejnost sice znejistit, ale přesto si většina lidí dlouhodobě uvědomuje závažnost klimatických změn, stejně jako to, že se na nich spalování fosilních paliv výrazně podílí. Možná je tedy konečně na čase uvědomit si, že klimaskeptici představují společenskou menšinu, a začít se pořádně věnovat tomu, co zajímá většinu – jak zajistit rychlý, spravedlivý, efektivní a bezpečný přestup na nízkouhlíkovou energetiku.

Autor je sociolog.

Text vychází s podporou Nadace Rosa Luxemburg Stiftung.

Tento text brzy naleznete také v aktualizované podobě v plánované knize Vojtěcha Pecky, která vyjde ve spolupráci deníku Alarm a nakladatelství Utopia Libri.

Přečtěte si všechny texty ze série Chobotnice klimatických dezinformací.

Čtěte dále