Ulf Kristersson. Foto Wilhelm1951, Wikimedia, CC BY-SA 4.0
Sociální demokracie pod vedením dosluhující premiérky Magdaleny Andersson polepšila o sedm křesel a v Riksdagu je se 107 mandáty nejsilnější stranou. Nicméně i přesto pravděpodobně po následující čtyři roky skončí v opozici. Volební systém ve Švédsku funguje podobně jako naše krajské a komunální volby – do čela vlády se nepostaví automaticky nejsilnější strana, ale strana, které se podaří sestavit většinovou koalici.
Levicovou koalici tvořili sociální demokraté, centristé, Levice a zelení. Přestože Straně zelených průzkumy celé čtyři roky nevěštily budoucnost v Riksdagu, nakonec dokonce posílila. Získala 5,1 procenta a na postu nejmenší sněmovní strany ji vystřídali Liberálové. „Ještě před několika měsíci jsme byli mimo průzkumy a teď jsme tady. Vypadá to, že jsme dosáhli významných úspěchů a do Riksdagu si odnášíme silnější mandát,“ poděkovala voličům po sečtení výsledků jejich spolupředsedkyně Märta Stenevi.
Kdo naopak ve volbách posílil, jsou protiimigrační Švédští demokraté (SD). Nacionalistická strana se na druhé místo v průzkumech dostala až měsíc před volbami a předpovídaného úspěchu nakonec i docílila.
Vedle zelených se nalevo slavilo ještě u právě zmíněných sociálních demokratů. Přitom ještě rok před volbami to vůbec nevypadalo, že by sociální demokraté mohli o pohodlném vítězství ve volbách vůbec uvažovat. V červenci, kdy dosavadní premiér Stefan Löfven rezignoval jako první švédský premiér vůbec na svou funkci, se po pádu vlády na první místo tlačila pravicová Umírněná strana, největší soupeř sociálních demokratů. Pád sociální demokracie se zastavil až v prosinci, kdy se premiérského úřadu ujala dosavadní ministryně financí Magdalena Andersson a Švédsko tím získalo první premiérku vůbec.
Přestože Andersson měla necelý rok na to, aby získala zpět ztracenou důvěru v sociální demokracii, podle výsledků voleb se jí to povedlo. To i přesto, nebo právě proto, že do švédské politiky promluvila válka na Ukrajině, Švédsko podalo přihlášku do NATO a přestalo být neutrální zemí. V prvních měsících války se preference strany držely nad 30 procenty, v červnu, kdy už bylo rozhodnuto o tom, že Švédsko zažádá o členství v Severoatlantické alianci, vyskočily preference sociální demokracie na 33 procent. Finální výsledek byl nakonec o něco menší – 30,3 procent, což je proti 28 procentům z roku 2018 pořád úspěch.
Za volební vítězství a posílení vděčí strana z velké části samotné postavě dosluhující premiérky Andersson. Podle srpnového průzkumu agentury Sifo měla premiérka největší důvěru ze všech současných lídrů sněmovních stran. Mezi ní a lídrem opozice Ulfem Kristerssonem z Umírněných, který skončil na druhém místě, byl rozdíl 22 procent. Toho se marketingoví experti strany snažili hodně využít. Kampaň strany stála primárně na osobě premiérky a připomínala spíše prezidentskou kampaň než sněmovní volby. A to i přesto, že sociální demokracie tvořila jednobarevnou vládu.
„Bývalá ministryně financí Andersson působí kompetentně, rozhodně a díky situaci ve světové politice její vůdčí schopnosti ještě více vynikly. Setkala se se světovými lídry, jako je Zelenskyj, Biden, Macron nebo Olaf Scholz, kdy mohla ukázat svoji plynulou němčinu. Navíc přivádí Švédsko do NATO,“ vysvětlila pro Alarm popularitu premiérky novinářka Emma Löfgren z The Local Sweden, která se dlouhodobě zabývá domácí politikou.
Odcházející Annie Lööf
„Faktor Magda“ tedy na voliče zřejmě zapůsobil, nicméně Andersson to do premiérského křesla nevrátí a pro její stranu je výhra dost hořkosladká. Oslabili totiž její volební partneři – Strana středu a Levice, bez kterých nemá v parlamentu většinu. Obě strany získaly shodně 6,7 procent. U Centristů je ale ztráta citelnější, oslabili hned o sedm křesel. Dosavadní předsedkyně strany Annie Lööf krátce po sečtení výsledků na svůj post rezignovala. „Během mého působení v čele strany se uskutečnilo pět voleb, poslední volby do Evropského parlamentu byly nejlepší v historii. Přesto zaznamenáváme pokles, což mě rozhodně netěší. V pondělí jsem se probudila s pocitem zklamání,“ zdůvodnila Lööf svoji rezignaci s tím, že odchází s rovnými zády a pocitem hrdosti. V čele Strany středu byla 11 let, členkou se stala v pouhých osmnácti letech.
Výměna předsedy Strany středu přitom může mít dopad i na celou levicovou (jinak taky rudo-zelenou) koalici. Předchůdkyně Annie Lööf Maud Olofsson měla blíže k Umírněným, se kterými po volbách 2006 a 2010 tvořili Centristé vládu. Partnerem sociální demokracie se stali až po nástupu Lööf.
Průzkumy předpovídaly i volební ztrátu Levice, což se nakonec potvrdilo. Ačkoliv před rokem se preference strany točily kolem 10 procent, po začátku války na Ukrajině, kdy strana začala odmítat vstup do NATO, začaly postupně klesat, až Levice ztratila čtyři křesla. To je ale podle politologa Tobiase Hübinetta z Karlstad University pouze jeden z důvodů, proč Levice ztratila. Zahraniční politika v kampani nepatřila k nejskloňovanějším tématům.
„Levicová strana v nedávných volbách snížila svou voličskou podporu kvůli počátečnímu odporu strany posílat zbraně na Ukrajinu. Dalším faktorem je to, že se snažila přetáhnout voliče Švédským demokratům výrokem, že bychom neměli uživatele aut vinit z klimatické změny, a tím si znepřátelili levicové voliče, kterým jsou blízká environmentální témata,“ soudí Tobias Hübinett. Levice navíc o voliče nejvíce soutěží se sociální demokracií, která je opět dokázala přilákat na osobnost Magdaleny Andersson, již vnímali jako stabilní vůdkyni pro nejistou dobu.
Kdo naopak ve volbách posílil, jsou protiimigrační Švédští demokraté (SD). Nacionalistická strana se na druhé místo v průzkumech dostala až měsíc před volbami a předpovídaného úspěchu nakonec i docílila. Získala o jedenáct křesel víc a vystřídala Umírněné na pozici nejsilnější pravicové strany. „Vzestup Švédských demokratů je zvláštní, protože jde o stranu, která se od ostatních pravicových stran liší svým nacistickým původem. Nyní se však označuje za ‚sociálně konzervativní‘ stranu, přičemž se stále drží svého etnonacionalistického jádra. Stále větší počet voličů, především těch zklamaných, uvěřil, že již nejsou extremistickou stranou. Opustili i své dřívější snahy o vystoupení Švédska z EU. Při pohledu na hlasování strany v Evropském parlamentu je však zřejmé, že jsou stále výrazně euroskeptičtí,” popsal Hübinett pro Alarm důvody, proč se straně, která byla a je často označována za extremistickou, ve volbách tolik dařilo.
Podle politologa Christofera Berglunda z Univerzity v Malmö navíc SD pomohlo, že se v kampani hodně skloňovala jim blízká témata. „Kampaň se navíc točila kolem témat, jako je migrace, kde jsou vnímáni jako strana nabízející důvěryhodná řešení.“ Dalším z důvodů podle něj může být i to, že tentokrát strana kandidovala jako součást pravicové koalice, kdežto v minulosti s ní ostatní strany spolupráci odmítaly.
Liberálové mezi dvěma mlýnskými koly
Švédští demokraté jsou v Riksdagu od roku 2010, teď ale poprvé budou mít možnost podílet se na podpoře nově vznikající vlády. S takto silným mandátem budou důležití pro koalici pravicových stran (zvanou také Alianci), tedy Umírněné, Liberály a Křesťanské demokraty. Přestože všechny ve volbách oslabily, díky vzestupu Švédských demokratů mají v Riksdagu těsnou většinu tří křesel.
Ve středu po sečtení posledních korespondenčních hlasů Andersson uznala porážku a den na to rezignovala. Naopak lídr Umírněných Ulf Kristersson v ten stejný den oznámil, že se pokusí složit vládu pravicových stran, v jejímž čele by měl být právě on.
I přesto ale ani dva týdny po volbách není jasné, jak bude nová švédská vláda vypadat, právě kvůli sporům Švédských demokratů a zbytku koalice. Umírnění i Liberálové jsou stále rozdělení v názorech na spolupráci s touto stranou. „V obou stranách jsou členové, kteří stále v SD vidí rasistickou stranu s nacistickými kořeny. Nicméně patří spíše ke stranickým menšinám a Ulfu Kristerssonovi od Umírněných se podaří zajistit domluvu i bez nich,“ uzavírá Tobias Hübinett.
„Liberálové jsou mezi dvěma mlýnskými koly. Nechtějí umožnit vznik dalšího kabinetu sociální demokracie, ale zároveň se jim nechce spolupracovat se Švédskými demokraty,“ upřesňuje Berglund situaci nejmenší parlamentní strany.
Umírnění a Švédští demokraté mají podle deníku Aftonbladet navíc spory ohledně rozdělení vládních výborů. SD si jako silnější strana logicky nárokuje jejich větší počet, což jim Umírnění, jež by měli obsadit křeslo předsedy vlády, nechtějí povolit a mají strach z jejich přílišného vlivu. Zde podle Berglunda můžou využít svůj vliv právě Liberálové. Podobně jako v minulém volebním období zelení i Liberálové můžou – i jako malá strana, do formování kabinetu hodně promluvit. „Jejich cílem je pravděpodobně využít svého vlivu a udržet SD mimo kabinet, ačkoli jestli chce mít vláda parlamentní podporu, bude muset provádět politiku, která je pro SD přijatelná,“ uzavírá politolog z Univerzity v Malmö volební predikce. Švédy od ledna čeká post předsednické země EU a jistota stabilní vlády pro ně v tomto období bude důležitější než kdy jindy.
Autorka je spolupracovnice redakce.