Ilustrace Alarm / Jan Šrámek
Ležím v čisté posteli, mám povlečenou deku i polštář a je mi dobře. Spím na prostředním patře třípatrové palandy v místnosti, kde jsou takové postele dvě, tedy šest lůžek. Konečně jsem tu, spadl ze mě velký stres. Do U. jsem dojela v pořádku, pak jsem jela ještě vlakem do L., dál už ale nic nejelo. Se svou budoucí šéfovou Edytou jsem si během cesty psala smsky a nakonec mi zavolala. Když zjistila, že se nemůžu dostat z L. na farmu, začala na mě v telefonu křičet, že jsem přece řekla, že se tam dopravím sama, ale nakonec jsme se domluvily, že mě někdo vyzvedne v L. na nádraží. Přijel tam pro mě její manžel Marcus, který je Němec a majitel farmy. Dovezl mě na statek vzdálený asi pět kilometrů. Edyta mě mile přivítala a vzala můj těžký kufr plný jídla a vynesla mi ho nahoru po schodech na ubikaci, která je vestavěná pod střechu velké stodoly. Spolubydlící Danka, paní kolem šedesátky, mi řekla, že až si vybalím, mám přijít dolů.
Vedle našeho pokoje je z jedné strany druhý pokoj, podobný jako náš, a z druhé velká kuchyň s dlouhým stolem, kde jsem si hned udělala čaj. Pak jsem sešla dolů. Tam byl na zápraží pod střechou stodoly kulatý plastový stůl a kolem něj sedělo asi osm lidí. Všichni pili pivo a kouřili, tak jsem si taky zapálila, a když jsem začala pít svůj čaj, okamžitě mi nabídli pivo. Vedle mě seděla Kinga a vedle ní Marek, zdáli se nejmladší ze všech, tak kolem třiceti. Kinga je fakt hodně sympatická. Říkala, že se obvykle pracuje od šesti ráno do devíti večer, jen v pátek že je „malá neděle“ a končí se dřív, protože si lidi můžou ten den nakoupit. Zítra bude sobota, a to se bude pracovat normálně, jen já nemusím vstávat před šestou, protože budu podepisovat smlouvu. Kinga mi u stolu, kde se ostatní vesele bavili, potichu říkala, že do dvanácti není žádná pauza a nesmíš nic jíst, ale že si můžu něco malýho tajně vzít s sebou a ilegálně si to rychle strčit do pusy, když mě nikdo neuvidí.
Do Německa na farmu
Šla jsem si brzy lehnout a hlavou se mi promítaly poslední týdny. Rozhodnutí, že bude jednou z mých destinací farma, padlo rychle. Produkce potravin je odvětví, které by se bez práce migrantů v Evropě nejspíš zhroutilo. Do Německa jsem původně chtěla jet sbírat chřest, ale protože jsem začala hledat až na konci léta, brala jsem už celkem cokoliv. Nejdřív jsme se dívaly na inzeráty s mou švagrovou Monikou, protože umí dobře německy. Jenže na německých webech jsme našly jen nabídky pro zaměstnavatele, kteří hledají zahraniční pracovníky.
Zvláštní je, jak všem přijde normální, co se tady děje. Přes den řev a práce bez konce, večer jsou všichni úplně vyčerpaní.
Napadlo mě, že do Německa jezdí hodně Poláků, a tak jsem poprosila svou kolegyni Veroniku, která umí polsky, aby se podívala po nabídkách práce. „Třeba tady sběr zeleniny: šéfová Polka, start příští týden,“ odpověděla mi Veronika obratem. Na inzerát odepsala a oni jí napsali číslo, kam se mám ozvat. Číslo bylo ale německé, a tak jsem poprosila Moniku, aby tam zkusila zavolat ona.
Na telefonu byla nějaká paní Małgorzata, Polka, která uměla německy hodně špatně. Řekla Monice, že jí mám radši zavolat já sama. Zavolala jsem jí, a i když komunikace nebyla jednoduchá, nějak jsme se domluvily. Veronika mi totiž napsala věty v polštině a taky mi je namluvila, abych se je naučila. Veroničiny podklady vypadaly takhle:
Muszę powiedzieć od razu: jestem z Czech, nie mówię dobrze po polsku, ale wszystko rozumiem.
(Muše pověděč od razu: jestem z Čech, ně muvě dobře po polsku, ale rozuměm.)
Musím rovnou říct, že jsem z Česka, nemluvím dobře polsky, ale všemu rozumím.
Jestem gotowa do pracy. Mogę pojechać w poniedziałek / we wtorek / w środę / w czwartek, w piątek?
(Jestem gotova do pracy. Moge pojechač v ponieďale / ve vtorek /v šrode / v čvartek / v piontek?)
Jsem připravená začít pracovat. Můžu vyjet v pondělí / úterý / středu…
Czy te 200 euro trzeba zapłacić z góry?
(Či te dvěště euro třeba zaplačič z gúry?)
Musím těch 200 euro zaplatit dopředu?
Paní Małgorzata byla fakt milá a dala číslo na šéfovou paní Edytu. Když mi ho konečně nadiktovala, povzbudivým tónem řekla: „Vidíte a teď už umíte polsky napočítat do deseti.“ Asi cítila, jak jsem strašně nervózní a jak o tu práci stojím. Edytě jsem se po mnoha pokusech dovolala.
Z inzerátu a našich telefonátů jsme se dozvěděly, že budu pracovat sedm dní v týdnu, že zaručují práci aspoň deset hodin denně, že na hodinu budu mít 6,20 eura a že agentuře zaplatím 200 eur za zprostředkování a 105 eur že zaplatím za postel a vodu. Vařit si budu asi sama. A taky mi řekly, ať si s sebou vezmu holínky a gumové rukavice. Mám mít s sebou potvrzení o očkování a kromě občanky žádné dokumenty netřeba, protože jsem z Evropské unie.
Veronika mi taky řekla, že zkrácená verze Alexandry v Polštině je Ola, takže jsem se rozhodla, že se tak budu představovat. Jméno Ola se mi líbí.
Paní Małgorzata z agentury nevěděla přesně, jak je to tam s jídlem a nádobím, říkala, ať si něco vezmu s sebou, abych vydržela do dalšího nákupu, a ať si vezmu radši i nějaký hrnec a hrneček. Jídla jsem si přivezla plný kufr a udělala jsem dobře, protože dnes je pátek, a na nákup se tedy dostanu až za týden. Hodně jsem se bála, protože jsem jela úplně do neznáma a nevěděla jsem vůbec, co mě čeká. Teď je mi dobře, zatím to tu vypadá skvěle, všichni na mě jsou milí. Musím spát, ale je tu vedro a vedle hlavy mi řve polsky ohromná televize, kterou sice nikdo nesleduje, ale asi se nikdy nevypíná.
První směna
Ráno měla přijít Edyta, ale nepřišla, místo toho mě dole, kde jsem na ni čekala, oslovila ta hodná starší spolubydlící Danka, co mi včera ukazovala, kde si mám co dát, a řekla, že Edyta nedorazí a že jí pošleme moje údaje. Šly jsme nahoru a napsaly jsme Edytě smsku s mým jménem a datem narození a měla jsem tam napsat, jak dlouho chci pracovat. Podmínka práce v inzerátu sice byla, že tam zůstanu minimálně dva měsíce, ale Danka mi dala na výběr i měsíc, tak jsem do sms napsala jeden měsíc. Gumové rukavice, které jsem si přivezla, nebyly ty správné, měla jsem místo toho mít krabici takových těch úplně tenkých, chirurgických, co se v chladném prostředí navlékají na tenké bavlněné (stejně jako v drůbežárně). Mohla jsem si ale tu krabici hned koupit, a tak mi ji Danka dala a řekla, že stojí čtyři eura, což mi na konci odečtou z výplaty. Vysvětlila mi taky, že jsou během dne dvě legální pauzy na cigáro, ale nepochopila jsem, ve kterou hodinu, jestli v půl desáté, nebo půl jedenácté, a pak ještě jedna odpoledne. Na oběd je většinou dokonce hodina a půl. Rozuměla jsem skoro všemu, co mi říkala, stejně jako když jsem si povídala včera s Kingou. Od chvíle, kdy jsem se rozhodla, že pojedu sem, jsem měla asi čtrnáct dní na přípravu, tak jsem se každý den učila polská slovíčka. Naživo je komunikace naštěstí mnohem snazší než po telefonu.
Danka mi dala taky nůž a řekla, ať si ho nějak poznačím, protože nůž je něco jako zimní boty. A taky tři jednorázové čepce na hlavu, které se používají v potravinářství. Takové ty úplně tenké. Za nůž a čepce jsem nic platit nemusela.
V kuchyni je šest ledniček, dva sporáky a spousta skříněk, některé dokonce na zámek, ale takovou já nemám. Ještě mám skříňku jen pro sebe ve svém pokoji (bez zámku a možnosti ji zamknout), půl poličky v koupelně a v kuchyni zásuvku, jednu poličku a malou ledničku, kterou pak budu sdílet s někým, kdo se má vrátit.
Začala jsem pracovat až v deset, tedy o čtyři hodiny později než ostatní. Danka mě odvedla do velké haly, kde pracovalo asi třicet žen. Stály u pásů, kam pokládaly saláty, a ty po pásech vjížděly do strojů, které je obalily fólií. Naše ubytovna zjevně není jediná, na statku musí žít mnohem víc lidí. Šéfuje tu muž, jmenuje se Darek, je mu něco kolem čtyřiceti. Seděl s námi včera večer u stolu. Darek řekl, že mám jít do kuchyně. To je taková podlouhlá místnost vedle první velké haly, kde jsou jen hodně ošumělé stoly a u nich stojí ženský, co něco krájejí na velkých prkýnkách. Je tam málo místa a není tam moc světla. Vedle je ještě jedna místnost, kde jsou různé stroje a kde pracujou ženský, co tu jsou už dlouho, a taky šéfová kuchyně Bogna a ta hodná Kinga ze včerejška.
Nejdřív jsem dostala za úkol půlit oloupané žluté cibule do igelitových pytlů. Potom jsem loupala a krájela na čtverečky tři krát tři centimetry červenou cibuli a pak mě Bogna poslala loupat úplně obří, místy nahnilé žluté cibule a řekla mi skoro omluvně: „Sorry, ale jsi tu první den.“ To jsem dělala asi půl hodiny a pak jsem zase loupala ty červené, což je mnohem větší opruz, protože šéfová chodí okolo a kritizuje, že ty čtverečky nejsou dost souměrné nebo že jsem si cibuli položila na prkýnko, mám to totiž dělat v ruce. Pracovala jsem postupně s různými ženami a všechny byly milé – žádné podrazy a dokonce mi třeba jedna ze začátku řekla, ať jen loupu a ona je bude krájet na čtverečky. A dala mi ilegální bonbon, rychle, na tajňačku. Zatím jsou na mě všichni hodní, ale je to možná taky tím, že jsem Češka. Bogna hodně křičela na takovou mohutnou holku, která se dost mračila a ze začátku jsem se jí bála.
Dvě hodiny do oběda se trochu vlekly. Nejhorší je, jak je člověk přikovaný k místu, kde musí stát, a nemůže nikam poodejít. I na záchod je trapné chodit a je jasné, že bych to neměla dělat moc často. Ve dvanáct jsme skončily a šly na ubytovnu, kde jsem si rychle začala dělat oběd. Sporáky jsou sice dva, ale oběd si dělá najednou hodně lidí, tak je kolem toho zmatek. Povídala jsem si během oběda se Sabinou a Ewelinou, matkou a dcerou. Ewelina je ta mohutná dívka, se kterou jsem byla v kuchyni, a i se Sabinou jsem dopoledne chvíli pracovala. Má čtyři děti, kromě Eweliny ještě dospělého syna a dceru. Dcera má malou dceru a je samoživitelka. Sabina má i dvanáctiletou dceru Nelu. Když jsem se ptala, jak to Nela zvládá, že není s mámou, říkala, že je zvyklá a že žije u sestry, kterou bere jako svoji mámu. Sabinu opustil před lety manžel, zůstala sama s dětmi, a tak potřebovala vydělávat.
S Ewelinou pracovaly taky v Česku a moc se jim tam líbilo. Měly dobrou agenturu a za práci v Česku je na hodinu sice míň než v Německu, ale agentura všechno hradila, a když byl covid, tak jim zaplatila dokonce testy, aby se mohly vrátit do Polska. Teď posílá peníze své sestře, která se jí stará o Nelu, a taky své dceři, která je samoživitelka.
Po obědě
Směna po obědě byla krátká, jen tři hodiny a ty uběhly rychle, i když práce byla fyzicky náročná. Kromě toho, že jsme se Sabinou oloupaly asi padesát kilo cibule, krájely jsme i zelí. Směna začala tím, že přišla Bogna a zjebala nás za špatně udělané čtverečky červené cibule. Přitom to byla přepravka, kterou jsme ani jedna z nás nedělala, měl to na svědomí někdo jiný.
Bílé zelí bylo velké a nešlo mi překrojit nožem. Musela jsem se na něj položit vahou těla, abych to zvládla. Bogna přišla a začala na nás křičet, že pracujeme pomalu. Vzala nůž, udělala fik fik a zelí bylo na čtyři kusy, a to měla stejný nůž jako já, žádný ostřejší, a Bogna váží asi padesát kilo. Ani při nejlepší vůli jsem nedokázala dosáhnout té rychlosti a Sabina taky ne. Za chvíli mě začalo bolet zápěstí a hromady zelí nekončily, krájely jsme pořád dál.
Ve čtyři mi Sabina řekla, že jde na cigáro. Řekla jsem, že taky kouřím, a ona řekla, že v tom případě mám taky pět minut pauzu. Ti, co nekouřili, zůstali pracovat dál, konec ale byl už v pět.
Po šichtě jsem si dala cígo se Sabinou a ta mi řekla, že je do osmi otevřený obchod asi tři kilometry daleko. Nabídla se, že mě tam doprovodí. Neměla jsem máslo a další věci, co podléhají zkáze, protože jsem přijela jen s trvanlivými potravinami, takže jsem nabídku s díky přijala. Sabina si umyla vlasy a vzala si vysoké podpatky, i když jsme šly tři kilometry po silnici a v těch podpatcích to muselo být hodně nepohodlné. Ale chápala jsem, že chce někdy taky vypadat hezky a cítit se jako člověk. Po cestě mi povídala o různých pracovních zkušenostech a o tom, jak se dělají ty smlouvy. Je to jednoduché: odpracuješ si nějaký počet hodin, ale zapíše se menší počet. Ve výsledku splňuješ zákonné podmínky pro počet hodin i minimální hodinovou mzdu. Dělá to tak i Edyta.
Večer jsme seděly venku a přišla Danka, která tu pracuje už dvanáct let. Danka přišla v padesáti o práci ve fabrice v Polsku. Jednoho dne jí zavolala šéfová a řekla jí, že je moc stará a že už o ni nemají zájem. Proto odjela pracovat do Německa. Danka má normální dlouhodobou smlouvu a šéfuje tu expedici zeleniny. Rodinu má v Polsku, ukazovala mi fotky dětí, manžela a vnoučat. Spousta krásných fotek, které jí posílají a na kterých ona není. Plánuje vrátit se na důchod k rodině.
Bolí mě palec, nějak jsem si tam něco skřípla a teď to pekelně bolí i na dotek.
Tady není žádná pevně stanovená pracovní doba
Nikdo mi v neděli ráno nebyl schopný říct, kdy bude konec, respektive každý říkal něco jiného. Někdo říkal, že se v neděli pracuje čtyři hodiny, někdo pět, někdo šest. Ranní směna se vlekla a já myslela, že je málem poledne, když byla kuřácká pauza v půl desáté. Nejdřív jsme loupaly kedlubny, pak celery, které se krájely na osminy, potom dlouhé červené ředkve, pak papriky různých barev, ale papriky jsou měkké, což je super, pak jsme dělaly před obědovou pauzou strašně pálivou cibuli a obě jsme s kolegyní Łucjou strašně slzely. Přitom jsem včera oloupala a nakrájela přes padesát kilo cibule, ale nebyla tak pálivá.
V poledne řekla Bogna, že máme dnes hodinu pauzu na oběd. Sabinu, která tu nepracuje dlouho, iritovalo, že není jasné, co bude, tak se zeptala se Sonii, své spolubydlící z pokoje, jak dlouho budeme po obědě pracovat. Sonia, která je maniak na uklízení a má ráda řád a pořádek, už ztratila nervy a řekla: „Pochop, prosím tě, už jednou, že tady není žádná pracovní doba od-do, pondělí až pátek takhle a víkend takhle, tady ti prostě řeknou, že máš jít do práce, a nikdy nevíš, kdy skončí.“
Hlavní šéfovou Edytu jsem od pátečního večera neviděla. Bolavý palec mi teď přijde směšný, mám úplně zrušené ruce, bolí mě zápěstí, musím napsat domů, aby mi poslali brufen. Je to od toho, jak krájím velkou a tvrdou zeleninu co nejrychleji, od nošení těžkých přepravek plných zeleniny i od toho, jak jsou ty ruce věčně mokré. Gumové rukavice si rychle protrhneš nožem a ty bavlněné pod tím hned navlhnou.
Po šichtě, která skončila ve dvě, jsem měla úklid ubytovny, byla řada na našem pokoji. Včera večer se mě Danka ptala, jestli mám ráda pořádek, na což se nedalo odpovědět nic jiného, než že pořádek přímo zbožňuju. Dnes jsem kromě toho, že jsem umyla koupelnu a záchody a vytřela celou ubytovnu, umývala třeba i skříně zevnitř. Normálně by pro mě byla taková kratochvíle asi zábavná, ale necítila jsem tělo. Strašně jsem si chtěla lehnout, odpočívat. Úklid na ubytovně se nepočítá jako placená práce, i když je povinný. Na mycí prostředky se s kolegyněmi přirozeně skládáme, dala jsem Dance pět eur. A jednou měsíčně mám koupit a donést balík toaletních papírů. Naše záchody jsou nejblíž halám, kde se pracuje, takže na ně během směny chodí úplně všichni, a tím pádem je toaletní papír hned pryč a taky jsou záchody stále špinavé a plné papírků od bonbonů, které si zaměstnanci rychle strkají do pusy. Ale po úklidu mi Janina, další spolubydlící, dala dortík a vyprávěla, že tu je už pět let v kuse a domů za rodinou jezdí jen na čtrnáct dní v roce.
Naše ubytovna je nejhezčí ze všech, ostatní ženský bydlí v takovém nehezkém baráku a pak jsou tu i dost sešlý unimobuňky. Ale zase tam asi nemusí pořád tak uklízet jako my.
Danka mi dala papír, kam si budu zapisovat odpracované hodiny, přesně na minuty. Píšu si tam i ty pětiminutové pauzy, které se odečítají. Je to deset minut denně, za šest dní ti tak odečtou hodinu. Aspoň se vysvětlilo, jak to, že jsou jen pro kuřáky. Pak ještě existuje jiný papír, který leží v kuchyni na malém stolku, ale ten nevyplňuju já, vyplňuje ho někdo jiný, ale každý den ho musím podepsat.
Večer jsem si sedla k tomu stolku venku, kde jsem seděla první večer. Nikdo tam nebyl a chtěla jsem si tam v klidu zapálit. Přišla nějaká ženská a dost nepříjemně mi vysvětlila, že tady sedat nesmím, že pro lidi, jako jsem já, je na druhé straně lavička. Tak jsem si šla sednout tam. Stůl je jen pro lidi z vedení a vyvolené, kteří tu jsou dlouho. Lavička ve dvoře statku má tu nevýhodu, že nad ní není střecha, a zrovna pršelo, takže jsem rychle zmokla. Taky se na ni všechny nevejdeme, ale to nevadí, našla jsem si dvě cihly, na kterých se dá taky dobře sedět.
Do postele jsem si lehla v devět, ale usnula jsem až kolem půl dvanácté. Televize vedle mě strašně nahlas řvala, bylo strašný vedro a štípali mě komáři, takže jsem nemohla usnout.
Rychle, rychle
V pondělí jsem vstala v pět, začaly jsme pracovat v šest. Pracovala jsem většinu dne s Klementynou, která není moc komunikativní a vůbec mi nerozumí, když se jí na něco ptám. Je studentka, přijela sem spolu s dalšími dvěma studentkami na brigádu. Krájely jsme zelí, sto dvacet pět kilo, takovýho toho tvrdýho, co se špatně krájí. Krájíme to na osminy, aby se ty kousky vešly do stroje, který je seká na malé kousky. Pak jsme dělaly dýně hokaido, ty mají ještě tvrdší slupku. Zápěstí mě bolelo čím dál víc. Naučila jsem se takový grif, kdy jsem levou rukou rozhýbala zelí, a tím pádem pravou nemusela tak tlačit. Ale s dýněmi to takhle udělat nedokážu, ty jsou moc tvrdý. Krájela jsem Klementyně zelí svou novou metodou na poloviny, protože jsem viděla, že ji taky bolí ruka. Sice si nestěžuje, ale bolestí se jí kroutil obličej.
Přišla Edyta a řekla, ať jí dám občanku, taky chtěla potvrzení o očkování. Odběhla a pak mi donesla smlouvu, malinkými písmenky asi dvanáct stránek německy. Tu jsem podepsala asi na šesti místech a pak si ji zase hned vzala. Žádná agentura evidentně neexistuje, smlouvu připravila Edyta a Małgorzata musí být její kamarádka nebo podřízená. Je to celé jen podvod, kterým přijdou lidi o dvě stě eur. Když jsem říkala, že zůstanu jen měsíc, ptala se, jestli jsem si jistá – bez těch dvou set eur si vydělám málo. Smlouvu u sebe nikdo nemá, ptala jsem se na to ostatních. Prý ji nepotřebuju, na co taky, a proč se vůbec ptám? Důležitý je, že si zapisuju svoje hodiny.
Pracovaly jsme dnes dvanáct a půl hodiny, když z toho odečtu pauzu na oběd. V sedm večer jsme si sice myslely, že končíme, všechno jsme uklidily, zametly, ale pak nám řekli, že máme ještě loupat cibuli, tak jsme ještě hodinu loupaly cibuli.
Práce je fyzicky náročná. Dohromady jsi vlastně na nohou čtrnáct hodin, plus hodina ráno a minimálně dvě hodiny večer, kdy se ještě uklízí, vaří a zase uklízí a taky člověk musí vychytat volno v koupelně, kterou máme společnou, takže je ráno i večer plná. To je sedmnáct hodin. A ještě si musíš najít čas na to, aby sis vypral, a pračku nás sdílí taky hodně, je dole v prádelně a věčně je zabraná. Zatím jsem si zvládla vyprat jen jednou. Pracovní oblečení mi sice už strašně smrdí, asi od té cibule, ale musela bych čekat do noci, až bude pračka volná. A to radši budu spát.
Zvláštní je, jak všem přijde normální, co se tady děje. Přes den řev a práce bez konce, večer jsou všichni úplně vyčerpaní. Je tu pár mladých lidí, pak několik žen mého věku, ale většina jsou ženy přes padesát – některé vypadají staře, ale možná jsou jen strhaný, těžko se to odhaduje.
Tlak je na to, aby všechno bylo rychle, rychle, szybko, szybko, což vede ke strašnému plýtvání. Když okrajuješ zeleninu, třeba kedlubny, uděláš to tak, abys řízla jen jednou, odkrojíš klidně větší kus a ta zelená část se vyhazuje. Zbytky se házejí do přepravky a ty se vysypávají do velkého kontejneru, „koliby“, kterou neustále vyvážejí. U koliby jsou hodiny, takže je to příležitost podívat se, kolik je hodin.
Někdy se ale hlídá, kolik odpad váží, nebo nemáš dost dobrýho materiálu, hlavně u paprik, které snadno podléhají zkáze, takže někdy do těch odevzdaných produktů krájíš papriku, která je z půlky shnilá a teče z ní taková ta shnilá voda. Přesto část, kde to není vidět, normálně použiješ, protože nemáš těch paprik dost, a musíš odevzdat dost kil.
Dvojí výkazy práce
Úterý začalo skvěle, perfektní den. Skvěle jsem se vyspala, jak jsem byla včera vyčerpaná, tak mi nevadilo ani to, že mi vedle hlavy huláká celou noc televize, že je vedro a ani ti komáři.
Ráno jsem stihla snídani, oblíct se, připravit, dát si kafe i cigáro. Pracovala jsem dnes s Łucjou, se kterou jsem dělala už v neděli a se kterou se mi dělá opravdu dobře. Kromě červeného zelí hned ráno, které je menší a měkčí než to bílé, jsme dělaly už jen samé nenáročné věci a naučila jsem vyndávat žlutý vnitřek pórků a dlabat okurky. Práce mi šla od ruky, a dokonce se mi vyhnuly i dýně hokaido, které přivezli a u jejichž krájení jsem včera málem omdlela bolestí.
K obědu jsem si udělala báječný špagety a taky se mi povedlo během dopoledne sníst na záchodě tyčinku müsli, takže se mi nezvedal žaludek a nepřehládla jsem, a po obědě tím pádem nepadla na postele jako včera. Ty špagety jsem si udělala pěkně tvrdý, jak je mám ráda, a do nich hodně česneku, protože je úplně jedno, jestli mi tady smrdí z pusy. Taky se mi daří dělat si čaj a pít ho a obecně je mi fyzicky dnes skvěle. Všechno mi jde od ruky, stále se zlepšuju a jsem rychlejší a rychlejší. Už vím, kde jsou jaké typy přepravek, co je potřeba udělat, když skončí jeden úkol, kde se umývají přepravky, jak se krájí a připravují různé druhy zeleniny. Když vybaluju tu zeleninu, jsou na ní různé cedulky z velkoobchodu. Saláty, které se dělají v druhé hale, jsou z naší farmy, sbírají je naše kolegyně někde na poli. Zbytek je ale koupený. Jako farma prodáváme saláty, ale taky dodáváme nakrájenou zeleninu, která není od nás.
Odpoledne měly jet Sabina s Ewelinou na očkování proti covidu, zařídila jim to Edyta. Těšily se, že pak už nebudou muset jít do práce, jenže Edyta jim řekla, že musí. Ewelině nebylo po očkování vůbec dobře a navíc nebylo v tu chvíli dost práce, protože na kuchyni nebyly zakázky, a v hale na saláty nás tím pádem bylo hodně. Navíc stroj, který saláty balí do fólie, se pořád rozbíjel. Bylo mi Eweliny líto, že je jí zle, a nechápala jsem, proč je Edyta nahnala do práce a ani si nezjistila, že tam dnes vlastně nejsou potřeba.
Končily jsme už v 18:45, bylo skvělý, že tak brzy. Když uklízíme halu, zametáme smetáky, ale nejsou tu žádné smetáčky, a tak to pak nabíráme do lopatiček rukama.
Večer jsem si zapsala, kolik hodin jsem pracovala, a zároveň jsem podepsala ten druhý výkaz. O dvojích výkazech jsem slyšela už mockrát, ale oni mi to předložili s úplnou samozřejmostí, nikdo se ani nenamáhal mi to vysvětlit. Prostě mám dva papíry. Dnes jsem podle oficiálního výpisu pracovala jen do čtyř, včera do šesti. V neděli se podle toho oficiálního nepracovalo vůbec.
Zvykám si
Sabina už v Německu pracovala dřív jako ošetřovatelka starých lidí, i když neumí ani slovo německy. Byla by dostávala 1300 eur za měsíc (s tím, že tam i bydlela), ale bylo to přes polskou agenturu a velkou část peněz jí vzal „komornik“, což je polský exekutor, kvůli dluhům. To je zřejmě jeden z dalších důvodů, proč je lepší pracovat v zahraničí.
Další dny jsem byla jak na houpačce. Jedno ráno mi Darek řekl, že mám jít na saláty a mně z toho bylo do breku. Zase ten stroj stávkoval, saláty se vršily a bylo potřeba předstírat práci, což je ještě únavnější než pracovat. Za chvilku ale přišla Kinga, že mám jít do kuchyně, byla jak anděl, který mě přišel zachránit. A řekla mi, že mám chodit na kuchyň, a ne být na salátech. Jenže kdo kam půjde, určuje Darek a dost si užívá, že posílá lidi sem a tam jako figurky. Dělaly jsme spolu rajčata na měsíčky, které se vkládají to igelitových pytlíků na přepravku a asi se to vozí někam do jídelen, restaurací nebo fastfoodů. Bylo to příjemné a docela klidné a šlo nám to hezky od ruky a přišlo mi, že je ta práce vlastně fajn.
Později jsem pracovala s Łucjou a ještě jednou paní. Dostaly jsme za úkol oloupat 150 kilo kedluben a vypadalo to, že to máme stihnout do oběda. Strašně jsme kmitaly a Łucje furt přišlo, že jsem pomalá, a byla poprvé nepříjemná. Když jsem se jí ale zeptala, jestli jí nebolí ruce, tak dost překvapeně a s radostí, že to někoho zajímá, odpověděla, že jo, že hodně. Na oběd jsem šla úplně vystresovaná – těch 150 kilo jsme nestihly. Ono nejde jen o to oloupat kedlubny, ale člověk si musí chodit pro přepravky, odnášet pořád odpad a taky je oloupat tak, aby byly bezchybné, nebylo na nich ani to zelený, ani známky dřevnatění.
Po obědě šla Łucja dělat něco jinýho a já poprvé pracovala sama. Nejdřív jsem asi hodinu a půl dodělávala ty kedlubny a bylo to lepší, protože už kolem toho nebyl stres. Ale jak mě bolela ta ruka od zelí, tak pro mě byl problém i nahodit přepravku dozadu na stůl a vlastně skoro každý pohyb. Pak mě začala bolet i záda. Dostala jsem postupně několik úkolů a všechno jsem to zvládla dobře. Dlužno říct, že i díky tomu, že mi všechny ženský radily a pomáhaly. Dokonce i ta babka Maryša, která furt nadává „kurva, kurva, z kurvy syn“, byla milá. Ženský pro mě taky ukradly každá trochu nějaké zeleniny, protože jim Sabina řekla, že se ostýchám krást. Maryša například šest rajčat a vybrala pěkná, zralá a sladká. I Bogna byla s mým výkonem spokojená, i když nic neřekla, bylo to vidět a směna skončila už v šest, takže jsem zas odcházela v sedmém nebi, jak se tu mám super.
Vlastně tu nemám žádné soukromí kromě záchodu. V koupelně se nesmím zamykat, aby tam mohly chodit kolegyně. Dnes jsem si tam čistila zuby, zatímco se někdo sprchoval a jiná kolegyně se tam svlékala a vyměňovala si vložku. Dveře našeho pokoje jsou stále otevřené, i v noci, zavíráme je jen, když jdeme do práce, a taky pořád běží televize, když tu jsme. Za dveřmi je chodba a v ní vchody na záchody a do kuchyně, takže pořád někdo cizí prochází.
V pátek jsme jely odpoledne na nákup, vozila nás Wieša tím velkým devítimístným autem a bylo to dlouhé. Objely jsme snad všechny obchoďáky, které v L. jsou.
Když se mě ptají na rodinu a život, říkám všechno podle pravdy. Skutečnost, že můj muž Tomáš bydlí v Německu s naším nejmladším synem a starší kluci v Praze a dohlíží na ně babička, nikoho neudivuje. Všichni tu mají rozdělené rodiny a žijí v tom, že nevídají své blízké, takže moje situace je tu normální. Danka se mě dnes ptala, jestli se klukům po mně nestýská. Jestli se nestýská mně, se nezeptala.
Na konci sil
Jsem tady už týden a začínám si zvykat. Ewelina ztratila svůj nůž, nový si musí koupit. Tady opravdu není nic zadarmo. Nejvíc mě ale udivuje ta pokrývka hlavy, kterou musím mít, když dělám v kuchyni. Dostala jsem ze začátku tři, a protože jsem v kuchyni každý den, rychle jsem je potrhala. Jsou totiž jednorázové. Pokrývku hlavy si tu ale nemůžu ani koupit. Nějaké jsou v kuchyni, ale nesmím si je sama brát, musím se vždycky dovolit, a když o ni žádám, tváří se na mě šéfové, že žádám nějakou výhodu, a pak vždycky milostivě svolí, že tedy jednu si vzít můžu. Je to nepříjemné, raději bych si jich pár koupila, abych se kvůli tomu nemusela pořád ponižovat.
V sobotu jsem se dostala do totální krize. Ani ne tak proto, že jsme pracovali čtrnáct hodin, zhroutila jsem se totiž ještě ve chvíli, kdy jsem věřila, že skončíme normálně, třeba v pět nebo šest, když je sobota. Vynervovala mě Łucja, která na mě furt pořvávala, že loupu ty cibule pomalu. „Szybciej, szybciej!“ ječela na mě pokaždý, když se na mě podívala. Byla zjevně nervní z toho, že toho dne je tolik práce, a mě vinila z toho, že tam budeme ještě dlouho. Když to zařvala asi po dvacátý, rozbrečela jsem se vzteky a snad poprvé za svůj dospělý život jsem se přestala na veřejnosti ovládat. Vzteky jsem kopla do přepravek, házela jsem cibulemi (tedy ne na zem, ale do přepravky) a několik cibulí jsem rozkrájela zuřivě na kousíčky. Chtěla jsem jim hodit k nohám jejich věci a jít, ale pak mi došlo, že bych musela házet nožem, všechno ostatní je totiž moje. A protože polsky umím jen pár slov, nemohla jsem vykřičet, jak je to tady všechno debilní a jak se tady všichni pokorně podílej na tom, že je to takový peklo.
Večer jsem si vzala ibuprofen, protože mě ruka bolela tak moc, že jsem nebyla schopná telefonovat s Tomášem, neudržela jsem telefon v ruce. Bolela mě pravá, ale na levé ucho neslyším, a tak jsem chvíli držela telefon levou u pravého ucha. Pak jsem to vzdala, dala si ibuprofen, pár cigaret a dvě piva a usnula jsem. Neměla jsem sílu si připravit jídlo.
Ráno jsem se probudila s bolavou a nateklou rukou a po jídle jsem si vzala další ibuprofen. Místo Dareka tam byl jiný šéf a ten mě neposlal do kuchyně, takže jsem šla na saláty. Pracovala jsem se Sabinou a bylo to nakonec dobrý, i když to bylo na salátech. Sice jsem si potrhala gumové rukavice už při navlíkání, takže jsem měla nějaké jiné a byla mi na ruce strašná zima, protože hned promokly, ale to byl vlastně jen detail v jinak krásném dni. I když hodně za svou dobrou náladu vděčím asi tomu ibuprofenu.
Sabina všem na salátech vyprávěla, jaký je v Česku ráj a skvělé pracovní podmínky. Musela jsem se tomu smát, protože působila, jako by byla náborářka českého průmyslu. Že tam dostanete dokonce teplé jídlo a bydlíte v hotelu a vůbec, že je to tam báječné. Jen jí přišlo, že je tam zbytečně moc volna mezi jednotlivými šichtami.
Další den ráno jsem se vzbudila s rukou nateklou tak, že jsem jí nedokázala skoro hýbat. Ptala jsem se Kingy, když jsme spolu dělaly papriky, jestli ji bolí ruka. Říkala, že od operace už tolik ne. Operaci podstoupila loni, pak měla čtyři týdny rekonvalescenci a pak zas do práce. Nosila na ruce takovej ten zpevňovač, jak moc ji to bolelo. Měla něco přesně na tom místě, kde mě to tak bolí. Ptala jsem se, jestli operaci musela podstoupit kvůli tomu, že měla problém s rukou z té práce, ale neodpověděla přímo. Chvíli přemýšlela a pak řekla: „Ano, v principu je to z fyzické námahy.“
Velmi závažná kontrola
Dny ubíhají strašně pomalu, směny se zdají nekonečné a nejhorší je, že člověk nikdy neví, kdy skončí. Někdy končíme už v šest, jindy v sedm a někdy i v osm. Ty poslední hodiny práce jsou k nevydržení hlavně proto, že není jasné, kdy přijde konec. To se dozvíš většinou až pár minut před tím, když ti řeknou, že máš uklidit halu.
V neděli se ale stala skvělá věc, když nám skončila dopolední směna, neřekla nám Bogna, kdy máme přijít odpoledne, ale oznámila nám, že do práce máme jít až zítra ráno. Radost z volného odpoledne netrvala dlouho. Přiběhla Danka a ptala se, kdo má odpoledne volno. Přihlásily jsme se všechny, tedy Sabina, Sonia, Ewelina a já. Danka řekla, že je třeba uklidit pořádně prádelnu, vymést pavučiny a tak, protože přijde ve středu kontrola. Ptala jsem se jaká kontrola, a ona odpověděla, že to bude „bardzo poważna kontrola“, a že pokud by špatně dopadla, tak přijdeme všichni o práci. Tak jsme dvě hodiny šůrovaly prádelnu, což je špinavá místnost plná prachu a pavučin, do které se vchází ze dvora. Je v ní pračka a sušička.
Pokud je kontrola z inspektorátu práce, určitě by ocenila, jak jsme kvůli ní uklízely zadarmo mimo pracovní dobu. Ženskejm vůbec nepřišlo divný, že v osobním volnu máme za úkol něco dělat. Vůbec to totiž neberou tak, že máme nějaké osobní volno.
Večer nám Danka ještě jednou vysvětlila, že až přijde ve středu ta kontrola, tak když se nás budou ptát, kolik hodin denně pracujeme, máme říct, že devět nebo deset a hlavně, že máme dvě pauzy. Ptala jsem se, v kolik ty pauzy údajně jsou a jak jsou dlouhý, kdyby se ptali, abych věděla, co říct. To Danka nevěděla, kdy ty imaginární pauzy jsou a jak dlouho trvají. Máme jednu pauzu na oběd a pak jsou ty pětiminutový cíga dvakrát denně, ale jen pro kuřáky, a ty na mysli určitě neměla. Zdůraznila, že máme kdyžtak odpovědět, že neumíme německy a ať se zeptají Dareka. Ptala se s obavami, zda rozumím. Je vidět, že má z té kontroly strach, že by ji mohla připravit o práci. Ujistila jsem ji, že rozumím, což jí dost uklidnilo.
V pondělí, když jsme dělaly saláty, vzpomínaly kolegyně na české filmy a zpěváky. Viděly, že jsem už vyčerpaná, a chtěly mě potěšit. Jedna kolegyně, Edyta, jmenuje se stejně jako šéfová, začala zpívat Maluj zase obrázky od Zagorové. Šel kolem Darek a začal na ni řvát, jestli nemá co dělat, že si zpívá. Byl vzteky úplně rudý a všechny jsme zaraženě zmlkly. Maryša jediná na něj začala křičet a on šel pryč a ona mu dál nadávala do zkurvysynů. Říkala, že se nedá pracovat v takový atmosféře. Ona sice nadává furt, ale většinu času napůl z legrace, teď byla fakt naštvaná. Maryšu mám ráda, nenechá se ponižovat a cítím, že ona vidí, když něco není v pořádku. Přijela sem, protože si v Polsku nedokázala vydělat dost. Měla dvacet zlotých na hodinu, když pracovala na vinici. Tady nemá na hodinu o moc víc, ale asi si to nažene množstvím odpracovaných hodin. Za měsíc pojede domů a do Polska se vrátila i na křest svého vnuka.
Večer jsem měla nutkání vyhledat Edytu a říct jí, že uklízení není dostatečná příprava na kontrolu, že by nám měla dát třeba smlouvy nebo nás poučit, jakou vlastně máme pracovní dobu. Edyta tu ale poslední dny chodí a na všechny pořád ječí. Je z té kontroly zjevně ve stresu. Ženský na ubytovně jsou taky nervózní.
Danka koupila nový ubrus k nám do kuchyně, aby to tam vypadalo hezky, až přijde kontrola, a řekla, že se na něj složíme. Zaplatily jsme jí za to každá tři eura. Danka nám taky vysvětlila, že až zítra půjdeme do práce, bude tam stojan, na kterém budou rukavice a ty jednorázové čapky a že si nemáme brát vlastní, ale máme si je vzít z toho stojanu. Ale hlavně si máme vzít jen jedny! Se Sabinou jsme se smály, že si ty čepce nakrademe, abychom je měly do zásoby. Říkala jsem jí, že si vezmu nejmíň čtyři, a ona, že si jich vezme pět, a smály jsme se tomu jako blázni.
Darek nám dnes přeřídil hodiny v salátový hale, abychom se na ně pořád nedívaly. Najednou ukazovaly nesmyslný čas. Skončily jsme ale už v půl sedmé, asi abychom mohly ještě pořádně uklidit ubytovny kvůli zítřejší kontrole. Uklízela jsem v koupelně, skončila jsem v devět, a protože vstávám v pět, asi to fakt zabalím, abych do desíti usnula a spala aspoň sedm hodin. Je mi trapně, že ostatní ještě uklízejí a připravují se na zítřejší návštěvu inspektorátu práce, ale já už nemůžu. Jsem zvědavá, jak ta kontrola dopadne, jestli třeba přijdou s nějakým tlumočníkem do polštiny, jestli budou zjišťovat, zda u sebe máme smlouvy, a jestli těm smlouvám rozumíme, jestli se budou ptát, jaké máme pauzy, a jestli něco zjistí. Jak jsem si lehla, ve vteřině jsem usnula.
Autorka je redaktorka Alarmu.
Text vznikl s podporou Nadačního fondu nezávislé žurnalistiky.
Jména osob byla v reportáži změněna z důvodu ochrany jejich soukromí.
Přečtěte si všechny texty série Hrdinové kapitalistické práce 2.