Ljudmila Pavlyčenko. Foto Wikimedia Commons CC BY-NC-SA 2.0
Profesorka Pensylvánské univerzity Kristen R. Ghodsee patří k vědcům, kteří dokážou nejen výborně, srozumitelně a zároveň odborně psát, ale dokonce i vymýšlet chytlavé tituly svých knih. I u nás nedávno vzbudila zaslouženou pozornost její kniha Proč mají ženy za socialismu lepší sex. Aktuální práce Ghodsee Red Valkyries: Feminist Lessons from Five Revolutionary Women patří ke skupině textů, které jejich autoři a autorky psali ve dvou letech, kdy protipandemická opatření přerušila běžný život. Stejně jako ostatní v této situaci byla omezena na online dostupné zdroje a stejně jako mnozí další se přitom pustila do tématu, které by za normálních okolností zřejmě odkládala. Nevelká knížka obsahuje po úvodu, který se snaží řešit vztah mezi socialistickým a liberálně-buržoazním feminismem, pět biografických kapitol o ženách, které se až extrémně vymykaly konvenční patriarchální představě o ženskosti. V závěru navrhuje devět ponaučení, které z těchto příběhů mohou feministky vyvodit pro své životní praxe.
Podporučice raději bojovala v první linii, aby nemusela řešit sexuální návrhy poddůstojníků kolem sebe.
Pozoruhodný, či spíše provokativní je výběr pěti žen. Všechny byly členkami komunistických stran a žily buď v Rusku, respektive v Sovětském svazu, nebo v socialistickém Bulharsku. Podle autorky právě v těchto společnostech mohly být skutečnými revolucionářkami. Nejextrémnější je z hlediska konvencí feminity první příběh, který ospravedlňuje titulní valkýry, ženské bojovnice germánské mytologie (termín je ve střední Evropě bohužel stále ještě zatížen nežádoucími asociacemi s nacismem, takže doufám, že při případném českém překladu nebude použit).
Snajperka a rudá valkýra
Ukrajinka Ljudmila Pavlyčenko (1916–1974) ovšem skutečnou válečnicí byla. Proslavila se jako sovětská snajperka za druhé světové války, která ve svých šestadvaceti letech dosáhla vysokého počtu 309 oficiálně započtených obětí. V nedávno česky vydaných memoárech Paní smrt s největším zanícením píše o vlastnostech a detailech jednotlivých střelných zbraní. Podporučice raději bojovala v první linii, aby nemusela řešit sexuální návrhy poddůstojníků kolem sebe. Na frontě se na podzim 1941 provdala za Leonida Kicenka, který měl přezdívku Viking. Po čtyřech těžkých zraněních a smrti manžela ve svém náručí při obléhání Sevastopolu byla Pavlyčenko v únoru 1942 vyslána s mládežnickou delegací do USA, aby získávali podporu pro zapojení Američanů do války. Sovětská vojačka v uniformě se přitom spřátelila s Eleanor Roosevelt. V roce 2015 o ní byl natočen patriotický ukrajinský životopisný film. Jak patrno, byla Pavlyčenko za svého života stejně jako dnes předmětem propagandistických manipulací, byla to ale sebevědomá a vzdělaná žena. Ghodsee zbytečně mlčky přechází skutečnost, že Pavlyčenko otěhotněla v patnácti letech, provdala se a hned zas rozvedla, a vysokou školu vystudovala díky tomu, že o syna pečovala její matka. Rané těhotenství v tomto případě patřilo do rámce obtíží, jež přinesla v sovětské společnosti dvacátých a raných třicátých let radikální emancipace žen při neexistenci spolehlivé antikoncepce.
Ženě, která sovětské osvobozující zákony pomohla hned po bolševické revoluci prosadit, je věnována další kapitola. Je to nejznámější z pětice, revolucionářka a diplomatka Alexandra Kollontaj (1872–1952), jíž novinářské epiteton rudá valkýra skutečně patřilo. O Kollontaj existuje dostatek literatury včetně několika tlustých odborných monografií, neopomine ji většina textů o feministické historii. Zajímavé je podívat se do jejích vlastních textů, byť její memoáry vycházely v Sovětském svazu (a 1980 i ve slovenském překladu) cenzurované. Publikace Kollontaj z dvacátých a třicátých let jsou v Národní knihovně překvapivě početně zastoupeny včetně českých překladů.
Zjistíme, že propagace tzv. volné lásky, která se jí na základě dobové nepřátelské publicistiky stereotypně přisuzuje, ve skutečnosti byla jednak emancipační legislativa, jednak úvahy a životní praxe, již bychom dnes nazvali polyamorie. Šlo jí primárně o to, aby láska včetně erotiky a sexu, tedy „okřídlený Eros“, byla uznána jako společensky plnohodnotný rozměr života mužů i žen. Pokud ale láska zůstane jen intimně privátní součástí společnosti, redukuje se na „Eros bez křídel“ a podlehne komodifikaci.
Polyamorie v revolučním Rusku
Další dvě kapitoly se věnují dvěma ženám Vladimira I. Lenina a Ghodsee tu objevně (ve srovnání například s recentním Leninovým životopisem) interpretuje dlouholeté společné soužití trojice právě v kontextu polyamorie. Naděžda Konstantinovna Krupská (1869–1939) byla puritánská pedagožka a knihovnice. Byla dlouholetou Leninovou manželkou a životní oporou v obtížích exilu i po převzetí moci v Rusku, než ji Stalin po Leninově smrti odstavil od možnosti zasahovat do politiky. Její obraz je pro moji generaci, která prošla výchovou v socialistickém Československu, zcela zničený, a je proto zajímavé objevovat její autonomní osobnost. Inessa Armand (1874–1920) byla naopak jako Leninova „milenka“ sovětským režimem zatajována, což ji podobného vyprázdnění a zošklivení uchránilo. Zatímco Krupská děti neměla, Armand stejně jako Kollontaj měla v rámci konvencí vyšších ruských vrstev rodinu. Armand porodila čtyři děti, a navíc měla mimořádně chápavého a liberálního manžela, který se o ně staral a její nekonvenční politický i osobní život v politickém exilu i v Rusku finančně podporoval.
Poslední příběh je vybrán opět z našeho hlediska velmi provokativně. Jelena Lagadinova (1930–2017) byla předsedkyní bulharského oficiálního svazu žen až do pádu diktatury a věnovala se rovněž budování mezinárodního ženského socialistického hnutí. Ghodsee měla manžela Bulhara a s osmdesátiletou Lagadinovou se od roku 2010 osobně setkávala, proto vybrala tuto jinak málo známou ženu, aby ukázala možnosti, jež ženy ve státním socialismu mohly mít k vlastnímu politickému prosazení. Jako jediná z pětice pocházela Lagadinova z chudé rodiny, na konci války byla partyzánkou a po ní získala doktorát na zemědělské univerzitě v Moskvě se stážemi ve Švédsku a Anglii. V roce 1967 jako výzkumnice napsala stížnost Leonidu Brežněvovi na problémy organizace vědeckého života v socialistických zemích a následující rok byla vybrána vedením strany a státu do čela centrální a jediné povolené ženské organizace v Bulharsku. Autorka na základě svého archivního výzkumu podrobně ukazuje, jak spolu se svými spolupracovnicemi usilovala o praktická zlepšení situace bulharských žen a jak zároveň rozvíjela mezinárodní síťování. Po pádu režimu nebyla jen zapomenuta, jako naše Marie Kabrhelová, ale stala se obětí politických útoků. Na závěrečné fotografii knihy Lagadinovu vidíme s Angelou Davis, vězněnou afroamerickou intelektuálkou a komunistkou, která je pro tuzemskou starší generaci doslova rudým hadrem, protože byla také semleta propagandistickou mašinérií pozdně socialistického státu.
Nutná revize dějin feminismu
Ghodsee je svým školením etnoložka, spoléhající se na vlastní psaní jako výzkumný nástroj, přičemž se s oblibou opírá o data ze sociologických výzkumů. V tomto směru dělá tedy přesně to, co požadují tuzemští ideologičtí kritici historického studia socialistických režimů sovětského bloku, pokud se orientuje nikoli na ideologie a státní násilí, ale na tzv. každodennost. Ostatně její tvrzení, že ženy za socialismu mají lepší sex, se opíralo o „tvrdá data“ sociologického výzkumu. Kniha o revolucionářkách ale má spíš historickou povahu a vychází – s výjimkou textu o Bulharsku – ze sekundární literatury. To vede k tomu, že text mnohdy nedostatečně zohledňuje kontexty životů hrdinek. Zatímco trojice ruských revolucionářek se musela konfrontovat s patriarchálním systémem, Pavlyčenko a Lagadinova žily ve společnostech se zákonně ukotvenou emancipací, avšak jejich autonomii ohrožovala manipulace ideologického aparátu. I když tuto skutečnost Ghodsee nejednou přiznává, nedokáže z ní vyvozovat potřebné důsledky pro výkladovou metodu. Do jaké míry bylo legitimní být s autoritářskou mocí a ideologií v koalici? S výjimkou Inessy Armand, která zemřela už tři roky po říjnové ruské revoluci, všechny hrdinky končily život s pocitem prohry; Pavlyčenko například podlehla alkoholismu. Autorka se samozřejmě neuchyluje k stereotypu nešťastných revolucionářek. Nezkoumá ale, v čem tedy byl problém.
Nejvíce se určitá výsledná rozpačitost projevuje v úvodu a závěru. Ten sestává z poučení pro feministickou životní praxi, která by také chtěla být revoluční: je třeba mít kolem sebe (sou)druhy a kamarády jakéhokoli genderu; překonávat individualismus dnešní společnosti (tady autorka používá myslím ne moc vhodně termín pokora) a být otevřena přijímání od druhých; nebát se učit se i mimo konvenční zdroje (autodidaxe); věřit svým schopnostem; vytvářet strategické koalice; trvat na svém; angažovat se s nasazením; odpočívat a chránit sama sebe. Jakkoli jsou to poučení důležitá, mám dojem, že z prezentovaných pěti příběhů nijak nevyplývají.
V úvodu Ghodsee pečlivě popisuje konfrontaci feminismu a socialismu, ale zůstává právě jen u popisu. Právě přesnější charakteristiku vztahu obou směrů emancipace v minulosti bychom však v naší dnešní situaci velmi potřebovali: (re)konstrukce vlastní, místní tradice není historické hnidopišství, ale je nezbytná pro úspěšnou konfrontaci s konzervativní legitimizací patriarchálních konvencí. Jak rozumět tomu, když v novém důkladném životopise jedné z nejvýznamnějších českých političek, socialistky a komunistky Luisy Landové-Štychové (1885–1969) čteme, že nebyla feministka? Je nejen faktem, že ve 20. století se pod označením feminismus rozumělo liberálně-buržoazní hnutí, ale také, že socialisté i komunisté tvrdili, že nerovnost a nesvoboda žen jsou důsledkem třídního rozdělení, a že po jeho odstranění samy vymizí. Jakkoli je i dnes nezbytné rozlišovat cíle a metody feminismů, není již podle mého mínění produktivní trvat na rozlišeních strategicky používaných před sto lety. Mimo jiné praxe zemí státního socialismu totiž prokázala (jakkoli lze diskutovat o míře oslabení třídní společnosti v nich), že tomu tak není.
Přínosnější při hledání odpovědí na tyto otázky není ani právě vydaná přehledová kniha Lucy Delap Feminismy: globální dějiny (kde si aspoň už můžeme oddechnout od kompulzivního pozměňování nečeských příjmení příponou -ová: a pozor, strážcové češtiny, 350 stran textu je díky překladatelce Alžbětě Vargové pořád snadno srozumitelných!). Autorka instruktivně vykládá roli Augusta Bebela a Friedricha Engelse pro socialistický feminismus konce devatenáctého a začátku dvacátého století a neopomene psát o Kollontaj, která universalistický feminismus odmítla. Jinak se ale autorka už do středu Evropy a na její východ nedostane, protože věnuje zaslouženou pozornost feminismům v zemích globálního Jihu i Dálného východu. Když zmíní Claru Zetkin (1857–1933) a její odmítání nadtřídně sdíleného feminismu, nedozvíme se už, že právě Zetkin chtěla prosadit, aby vlastní ženské organizace fungovaly i uvnitř socialistického a komunistického hnutí. Jasnozřivě totiž chápala, že muži v těchto hnutích nedokážou jen tak sami od sebe překonat patriarchální stereotypy. I uvnitř sociálně emancipačních společenství si svá práva musely a musí ženy vybojovat samy.
Autorka je profesorka dějin umění.