Foto Alarm / Petr Zewlakk Vrabec
Oslavy 17. listopadu se vynalézají každý rok znovu a každý rok se do hrnce s gulášem národního dojímání přihodí něco nového. Nejvíce energie se ale nakonec soustředí na to, co by v něm být nemělo. Co neslavit, co neříkat a kdo by slavit neměl – ideálně studenstvo, pokud má s čímkoli jakýkoliv problém, zvláště pak s klimatem.
V Praze se 17. listopadu mimo jiné konal pochod za demokracii, jako by se demokracie dala vychodit podobně jako kocovina. Čím déle půjdete, tím více demokracie dostanete. Jelikož se v Česku samotném nic moc neděje, jak už to tak na maloměstech bývá, musí se dramatům trochu pomoci. Na Twitteru, obvyklé oáze toxické maskulinity, kterou snad brzy pohřbí napůl šílený Elon Musk, se netradičně střetly dvě ženy o fiktivní post první mažoretky demokratického průvodu: Světlana Witowská, bývalá moderátorka České televize, a Danuše Nerudová, kandidátka na prezidentku.
Je nepochopitelné, jak mohli i přes zákaz vyjít do ulic studenti v roce 1989 a pokoušet tak dobovou mravnost.
Tu první rozdurdilo zjištění, že byla oslovena coby ambasadorka pochodu demokracie a posléze zjistila, že byla do čela průvodu pozvána rovněž politička Nerudová. Witowské se nelze divit, že nechce dělat křoví prezidentské kampani brněnské ekonomky, nicméně způsob, jakým událost, které by si jinak málokdo všiml, rozmazala na Twitteru, vzbuzuje údiv. Přestřelka připomínala hádku v páté třídě o to, kdo je čí nejlepší kamarád*ka. Witowská napsala: „Když někdo zneužije v době horké kampaně apolitickou akci ke své prezentaci a ambasadoři pochodu o tom neví, není to fér.“
Jaká demokracie, takový pochod
Fér to jistě není, jiná věc je, proč si myslet, že by tak výsostně politická věc, jako je státní svátek 17. listopadu, který oslavuje svržení jednoho režimu a nastolení režimu druhého, měl být čímkoli apolitický. Nemáme političtější svátek, než je tento, a každý rok si to připomínáme všemi těmi boji o jeho výklad, což je skutečná tradice 17. listopadu.
Jinou nápovědou bylo, že byl organizátorem procházky Matěj Hlavatý, starosta jisté obce a člen vládního hnutí STAN, což záruka apolitičnosti opravdu není. Nerudovou pak pozval další (nejspíš) spoluorganizátor akce, Martin Straka, který posléze na Twitteru napsal: „Můj původní záměr byl pozvat všechny demo kandidáty na prezidenta. Vedle sebe v průvodu, bok po boku, dobro proti zlu typu Bureš, Středula…“ Ano, zlo typu Středula.
Demokracie ve Strakově hlavě existuje nejspíš jen od středu doprava. Jeho Twitter pak přetéká vulgárními slovními útoky, jaké se obvykle přisuzují tzv. „dezolátům“, což bude celkem přiléhavé označení pro tohoto lékaře.
Každoroční představení 17. listopadu se opírá o cargo kult, v němž se vzývá mrtvý duch Václava Havla, pochoduje se za demokracii, v čele pochodu jdou nositelé demokratických hodnot a politici pronášejí velká slova s malým významem. Tohle vše zavání spíše než svobodnou společností jistým druhem okultismu. Je škoda, že se zůstává v půli cesty, a to v té nudnější, kdy lidé ještě netančí nazí natření vývarem z durmanu okolo ohně. Škoda.
Může být studentstvo nespokojeno se stavem kolabujícího světa?
Vedle hry na demokratické hodnoty se provozovala také demokracie v praxi, kdy se neděkovalo za to, že abstraktně můžeme, ale ono moci něco dělat se přetavilo do praxe v podobě decentních studentských klimatických okupačních stávek. A tak se ukázalo, že zas tak úplně nemůžeme.
Akce by nejspíš prošuměla bez většího mediálního zájmu, kdyby vše nezachránil konzervativní děkan Fakulty sociálních studií Stanislav Balík, který studenty vyplísnil za nestydatý nápad přespat na chodbě školy a hlásit se k odkazům a pojmům, k nimž jim nedal svolení. Což zapadá do představy 17. listopadu coby posvátné relikvie, jíž se lze leda zbožně klanět.
Situaci podrobně rozebral kolega Martin Vrba včetně vskutku brilantního textu studentů politologie a jiných usedlých oborů této fakulty, kteří se neironicky dovolávali zachování mravnosti s tím, že nelze jakkoli jednat, pokud to děkan výslovně zakázal. Je nepochopitelné, jak mohli i přes zákaz vyjít do ulic studenti v roce 1989 a pokoušet tak dobovou mravnost. Nestydy!
Musím říct, že mě šokovalo, co vše může rozpoutat přespání několika studentů a studentek na chodbě školy, kdy si povídají, pijí limonády a pak po sobě ještě uklidí. Je to nejspíš ilustrace teze, že držet se jakkoli při zdi nemá žádný smysl a neexistuje nikdo, kdo to ocení. Nejspíš proto hoří v zemích dále na západ od nás minimálně auta, zatímco se u nás řeší vypnutá wi-fi.
Balík svůj výstup pojal způsobem, jako by byl děkanem katolické internátní školy z 19. století, v níž bez jeho souhlasu nesmí ani smítko spadnout na zem, kdy každý stín zavání čímsi necudným a každé mrknutí oka je hříšným flirtem.
Svévolné využití světa
Na jeho podporu se vyrojilo množství textů a prohlášení, z nichž mezi nejkomičtější patří provolání nejspíš věčně rozčíleného Petra Kukala, který kdysi spravoval sociální sítě ministerstvu kultury. Na podporu Balíka sepsal zamyšlení s krkolomným názvem Podporuji postup děkana okupované FSS MU prof. Stanislava Balíka:
„Studenti se (pod vedením etablovaného levicového aktivisty) chovají jako skutečná okupační moc, jak ji známe z jiných historických souvislostí. Předkládají ultimáta, chovají se arogantně, manipulují veřejným míněním. Projevují jen minimální ochotu k dohodě. Na kompromisní návrhy děkana nepřistupují.
(…)
S vědomím podpory části veřejnosti zradikalizované médii typu V2lajka proto svévolně využívají budov veřejných vysokých škol placených z veřejných rozpočtů. Teplo, světlo, vodu a veškerou spotřebovanou energii stávkujícím platím já. A vy.
Studenti naopak neplatí nic. Ani své studium ne.“
Kukal si asi nevšiml, jakou ryze normalizační dikci nasadil. Protože by z jeho textu mohl mít leckdo pocit, že se jedná o vylíčení útoku Fidela Castra a Che Guevary na Havanu, tak jen připomenu, že pár studentů a studentek přespalo na chodbě své vlastní školy, předtím a potom si povídali a nikomu se nic nestalo. Samozřejmě s výjimkou Kukala a dalších, kterým popraskaly zbývající cévky v hlavě, aby bezpečně detekovaly vybočení z maloměstského řádu světa.
Zatímco Balík se vztekal, že studenti bez jeho souhlasu mluví o okupační stávce, což je prý nevhodné, protože to žádná okupace není, pro ze světa vynervovaného Kukala se naopak jednalo o něco jako okupaci Československa a Polska Hitlerem.
Jiný pobouřený traktát na obranu mravnosti před zkaženou mládeží vyšel na platformě Pavla Šafra, který obvykle vidí Babiše i za kapajícím kohoutkem v koupelně, nicméně vedle Babiše nenávidí také Gretu Thunberg, již nedávno přirovnával k Putinovi.
Spolupracovník redakce Ondřej Šimíček pak sepsal text, kde vedle mravnosti brojil proti „nepřijatelné drzosti“. Nejspíš je možné, že se náš svět odehrává ve filmu pro pamětníky.
Autor napsal: „V knize Pavla Šafra a Johany Hovorkové ,Obrana před Babišem‘ je mnoho podnětných myšlenek, ale jedna ve mně rezonuje od chvíle, kdy jsem ji přečetl. Autor vysvětluje, že termín kapitalismus je u Marxe používán v pejorativním slova smyslu. Ovšem to, co Marx označuje kapitalismem, je přirozený řád světa. Je to člověčenství jako takové. Je to nejlepší možný způsob fungování našeho druhu na planetě Zemi. Já dodávám, že hlásat antikapitalismus je v podstatě hlásání antičlověčenství.“
Tolik k systému, který během pár dekád zruinoval planetu. Bohužel se s tím nedá nic dělat, protože konec života na Zemi je přijatelnou daní za neomezenou svobodu hromadit moc a majetek. Chtít žít je prostě antičlověčenství a vyslovit nahlas slovo antikapitalismus je herezí, která na nás sešle běsnění vzteklých bohů neoliberalismu.
Studenti spící ve škole rozvztekali také Martina Schmarze z Křetínského fosilního PR webu Info.cz: „Twl. Před 33 lety jsme bojovali proti bolševikům ve věku našich rodičů. Nyní, na výročí 17. listopadu, nás napadají neobolševici ve věku našich dětí. Chápu, že každá generace musí svést svůj boj o svobodu. Ale proč ta moje dvakrát?“
Z dálky tento boj spíše vypadá jako boj s octomilkami, v němž parta postarších mužů běhá po kuchyni a vztekle máchá ve vzduchu rukama.
Generace vychovaná bolševiky a normalizací si sice myslí, že porazila bolševiky a normalizaci, ale ve skutečnosti jsou jejími dědici, kteří udržují ten nelidský motor v chodu ve své vlastní hlavě. Nikdo z nich se nevzteká, proč tenhle svět kolabuje, ale do ruda je vytáčí, že to někomu vadí. Podobně Jakeš nechápal, proč nevděčná mládež nejde raději vyčistit ten potok.
Autor je redaktor Alarmu.