Foto Justus Menke, Unsplash
O fungování kapitalismu se často bavíme s lidmi, kteří se snaží svou činností přispět ke spravedlivějšímu a udržitelnějšímu světu. Málokdy ale problémy kapitalismu probíráme s někým, kdo ho udržuje v chodu. Vojtěch Vild má mnohaletou zkušenost s obchodováním na burze, a může tak poskytnout cenný pohled „zevnitř“. Když se v roce 2022 přihlásil na Nerůstovou akademii, nebylo jasné, jestli vydrží do konce. Zůstal a postupně se v našem dialogu ukazuje, že problematizování základů fungování burzy se s nerůstovou perspektivou překvapivě dobře doplňuje.
Čemu jste se věnoval předtím, než jste začal investovat?
Vystudoval jsem IT a pak ještě energetiku. Prošel jsem vývojem počítačových her, IT prací v korporátu a nějaký čas jsem dělal marketing. Přišlo mi, že vydělávání peněz je velmi bolestivý proces, drtivá většina pracovních nabídek mi nedávala smysl a zdálo se mi absurdní pracovat čtyřicet hodin týdně. Žil jsem od výplaty k výplatě a připadal si strašně nesvobodně. Pak se mi dostala do ruky kniha Bohatý táta, chudý táta – z mého dnešního pohledu opravdu ďábelské dílo – a věděl jsem, že svůj život musím změnit. Ukecal jsem kamaráda a začali jsme se spolu věnovat zprostředkovávání obchodování kryptoměn. Tím jsem si vytvořil dostatečný základ na investování, kterému se již zhruba šest let věnuji.
Jak vaše investování vypadá?
Investuji nebo spíše investoval jsem především na burze do amerických technologických firem. Na investování je jedna věc opravdu praktická. Umožňuje člověku vydělávat velmi slušné peníze za málo času a námahy. To mi v posledních letech umožnilo se například věnovat dalšímu studiu, natáčení filmu, psaní esejů… Díky tomu jsem si uvědomil i to, jak se naše civilizace dělí na ekonomické poddané a panstvo, neboli kolonizované a kolonizátory. Burza a investování je jeden ze základních společenských mechanismů, které toto uspořádání udržují při životě.
Pasivní příjem se dnes prezentuje jako základ finanční gramotnosti a cesta k finanční svobodě, ve skutečnosti je ale téměř vždy spojený s nějakým druhem vykořisťování – proto je také pasivní, jsou to peníze bez námahy.
Mně osobně se z poddanské role podařilo dostat mezi panstvo. Já ale chci svět, kde žádní poddaní ani panstvo nejsou – a bohaté antropologické záznamy ukazují, že takové civilizace tu už před námi byly a jsou možné i dnes. Takže hodně přemýšlím, jak s tím vším seknout a co dělat místo investování. Nechci to ale rozetnout sekerou, protože s investováním mám spojené pro mě velmi hodnotné vztahy. Mám v investování parťáka a ještě několik dalších spolupracovníků, kteří to ještě nevidí úplně stejně jako já. Musím to klubko tedy rozmotat postupně a citlivě. Ale dlouhodobý plán je jasný – z investování odejít.
Jak vypadá pracovní den investora?
Pracuji zhruba jeden až dva dny v týdnu. Za prvé pomocí internetu a placených služeb dohledávám informace ke stávajícím investicím. To může obnášet sledování tzv. deep dives vytvářených specializovanou firmou, zkoumání výsledovek nebo i poslouchání čtvrtletních earnings calls. Za druhé zkoumám nové technologické trendy a hledám odpovídající mladé firmy, do kterých bychom mohli investovat. Pro úplnou představu: ročně lze vydělat miliony a trendem pak je, že je to rok od roku víc – společně s tím, jak kapitál roste. Víte, že pokud držíte akcie déle než tři roky, nemusíte ze zisku z prodeje akcií v naší zemi zaplatit ani korunu?
V jakém momentu jste si uvědomil, že věci se mají jinak, než jste si původně představoval?
Nejasný pocit, že na investování je cosi temného, jsem měl vždycky. Dělalo mi například problém vysvětlit sedmiletému synovci, proč bych měl za jednorázovou peněžní podporu nějakého výrobce získat doživotní nárok na jeho zisky – znělo to prostě nefér. Vrtalo mi taky hlavou, jak je možné, že mám v porovnání s ostatními běžně pracujícími kamarády tolik peněz za tak málo práce, ale vysvětloval jsem si to tím, že jsem jako investor nositel inovace, čímž zlepšuji lidem životy po celém světě.
Vlastně jsem to nechtěl moc do hloubky řešit, protože jsem tušil, že to, co objevím, by mi mohlo velmi zkomplikovat život. Život investora je totiž strašně pohodlný. Pamatuji si dvě významné události, které vytvořily trhliny v mém tehdejším vidění světa. První byl rozhovor s kamarádkou, která přišla s myšlenkou, jestli by nebyl lepší svět, kde by firmy žádný zisk pro své vlastníky nevytvářely. Ačkoliv tehdy jsem tvrdil, že by tím vzala investorům práci a dramaticky by se tím zpomalily inovace, dost mě to nahlodalo. Druhou trhlinou byl opět rozhovor se známou, která nadhodila, jestli opravdu potřebujeme všechnu tu prudkou technologickou inovaci pramenící z investorské aktivity.
Do toho se nám s mým parťákem v investování dost dařilo, což viděli i naši známí a mnozí nám začali nabízet svoje peníze, ať se jim o ně staráme a zhodnocujeme je. Začali jsme jednat s právníky a začali jsme uvažovat o otevření neveřejného investičního fondu. V té chvíli jsem si uvědomil, že jde do tuhého a že jakmile to rozjedeme ve velkém, nebude už snadná cesty zpět. V té době jsem si našel přítelkyni, která přestože dělala velmi společensky hodnotné práce (měla kavárnu a starala se o nemocné a postižené), dřela na rozdíl ode mě bídu s nouzí. Rozhodl jsem se tedy otevřít Pandořinu skříňku a systematicky jsem se dva měsíce věnoval zkoumání toho, jak funguje kapitalismus. To, co jsem začal zjišťovat, pro mě bylo šokující, a nakonec to vyústilo v napsání mého prvního eseje o kapitalismu.
Jaká byla vaše zjištění a nakolik je podle vás korporátní kapitalismus reformovatelný?
Kapitalismus chápu jako tržní ekonomiku a zároveň jako nastavení, kde primárním cílem podnikání je dosahování zisku. Sama tržní ekonomika nutně neznamená kapitalismus. Dnes nám přijde přirozené a normální, že cílem podnikání by mělo být hlavně dosahování zisku, z historického hlediska je to ale jen pár století mladý fenomén. Tradičním smyslem podnikání bylo vzájemné uspokojování potřeb. Nějaký zisk byl vítaný, ale nebyl to smysl podnikání. Podnikání bývalo úspěšné, i když negenerovalo zisk a jen zaplatilo náklady na produkci a své zaměstnance. Z investorského, tedy kapitalistického hlediska má ale taková firma hodnotu nula.
Investujete proto, že tím získáváte podíl na současném (nebo budoucím) zisku firmy. Současné investování by bez toho, že by primárním cílem podnikání bylo dosahování zisku, nedávalo smysl. Smlouva s investorem je z určitého hlediska obdoba Faustovy smlouvy s ďáblem. Investování je ve své podstatě proces kolonizace podnikání, kdy jste jako investor v roli pijavice, která navždy nutí firmu k nepřirozenému usilování o zisk, a z tohoto zisku pak trvale ukrajujete. Kapitalismus je tedy v jádru kolonialismem v rouše beránčím. Motivací lidí, kteří tento systém udržují, je podle mě touha zajistit pro sebe a své blízké dobrý život. Je v tom možná i usilování o štěstí, alespoň v okruhu svých blízkých lidí, které ale vychází z předpokladu vidění světa koloniální Evropy 16. století. Evropané si tehdy mysleli, že svět je zlý, člověk je z podstaty zkažený (zatížený dědičným hříchem), je nezbytné žít v silně hierarchických společenstvích a mít drsnou retributivní spravedlnost, protože jinak bychom se navzájem pozabíjeli. Je to vidění světa jako hry s nulovým součtem. Abych se já mohl mít dobře, musí někdo jiný trpět.
Jako kolonialisté/kapitalisté před tím zavíráme oči, protože by to mohlo vzbudit naši empatii. Jak všichni víme, co oko nevidí, to srdce nebolí. Bylo tedy třeba vytvořit systém, který kapitalisty dostatečně dobře oddělí od kolonizovaného prostředí a od bolesti s tím spojené. Není náhodou, že ve Velké Británii, této kolébce kolonialismu, má bohatá třída zámky s tak vysokými ploty a tak odtažitý styl komunikace. Akciová burza je jedním ze základních mechanismů, které v dnešní době tuto nenápadnou kolonizaci umožňují. Maskuje před námi, že se jedná o kolonizaci, a zároveň nám umožňuje cítit se dobře a užitečně. Je to mimo jiné jeden ze základních mechanismů, který trvale udržuje obrovské majetkové rozdíly ve společnosti. Majetek je ve světě rozdělen zhruba tak, že pokud bychom ke stolu usadili deset lidí a naservírovali jim deset vajec, jeden člověk by jich snědl osm, další čtyři lidé by snědli dvě vejce a posledních pět by snědlo jen drobky, které tomu prvnímu člověku upadly od pusy.
Co je vlastně špatného na tlaku k dosahování zisku?
Firma se v kapitalismu nachází v dvojích kleštích. Nestačí, že je na trhu, kde musí konkurovat ostatním firmám, ale ještě je v kleštích svých majitelů (akcionářů), kteří chtějí vidět co největší zisky. Férové platy jsou v přímém protikladu s tím, co chtějí akcionáři – čím více zaplatíte zaměstnancům, tím méně dostanete jako akcionář. Čím kvalitnější a dražší materiál použijete na výrobek, tím méně zůstane pro akcionáře. Čím déle výrobek vydrží, tím méně jich prodáte a opět jako akcionář tratíte. Zisku lze ale dosahovat především úsporou z rozsahu – tedy hodně zjednodušeně procesem, kdy lidi nahrazujete automatizací. Přestože se často žádná energie takto neušetří, stroje jsou obecně levnější, protože jsou méně zdaněné a hlavně nepotřebují peníze na povinnou účast na konzumní ekonomizované společnosti. Dobře je ten rozdíl vidět například na průmyslovém versus regenerativním zemědělství. V tom průmyslovém se nachází velké lány, spousta techniky a chemikálií, zatímco v regenerativním je velká diverzita plodin a pracuje tam mnohem více lidí.
K úsporám z rozsahu se váže masivní zvyšování produkce, což zase vede k velké koncentraci zdrojů (např. vody nebo vykácení lesa pro uvolnění místa na továrnu nebo pole), koncentraci odpadu, koncentraci moci a korupce, homogenizaci pracovního prostředí a také k nutnosti masivní, často manipulativní reklamy, která umožní tuto zvýšenou produkci na trhu udat.
Dalším způsobem, jak dosahovat zisku, je komodifikace pracovních pozic, kdy lidi nahradíte rolemi: chcete, aby člověk byl snadno nahraditelný a pozice nenáročná na dovednosti, protože tak získáte přístup k trhu, kde je trvalý přebytek pracovní síly, a můžete tak jako firma platit lidem naprosté minimum (představte si například práci v některém z populárních fast foodů). Ideálním cílem firem orientovaných na zisk je ale zbavit se lidských zaměstnanců úplně.
Na vzestupu je ale i kultura startupů, která často deklaruje zájem o etické podnikání a vůli „dělat věci jinak“.
Netvrdím, že některé startupy nejsou založeny na myšlence naplňovat lidské potřeby. Jsou ale už od začátku zatížené vidinou zisku a růstu. Startupy tak téměř nevyhnutelně přitahují investory, až nakonec vyrostou ve velké firmy kvůli úspoře z rozsahu a následně se z nich stávají veřejně obchodované korporace, aby původní investoři (a často už částečně vyhořelí zakladatelé) získali kupce pro své podíly a firma získala snadný přístup k dalšímu rozvojovému kapitálu. Jakmile je firma na burze, jejím majitelem se postupně stává jakási šedá masa investorské veřejnosti.
Velká část této veřejnosti ani neví, co přesně vlastní, protože k nabývání vlastnictví dochází prostřednictvím různých fondů (např. i důchodových). A upřímně řečeno, investorům z veřejnosti je to, dokud mají dobrou návratnost, většinou jedno. Tuto šedou masu zcela odstíněnou od reálného fungování firmy spojuje jediné: chtějí dobré zhodnocení investice, obvykle ve střednědobém horizontu. Jako anonymní majitelé veřejně obchodované korporace jsme dotáhli nenápadnou kolonizaci k dokonalosti. Tlačíme na zisk a jsme téměř dokonale odstíněni od toho, jakou bolest a destrukci tento tlak způsobuje.
Veřejně obchodovaná korporace se tedy od určitého okamžiku většinu času chová jako kolonizující psychopatický stroj, který kvůli zisku za každou cenu vysává přírodní zdroje i své zaměstnance, korumpuje politiky a drancuje lokální komunity. Nezáleží na tom, jestli těží ropu, vyrábí solární panely nebo software. To ale není sexy image ani pro zákazníky, ani pro zaměstnance, ani pro akcionáře. Všichni se chceme cítit dobře, a proto korporace musí neustále vytvářet a udržovat při životě trojí iluzi.
Před zákazníky se korporace tváří jako kamarád – využívá k tomu techniky goodwashingu, greenwashingu apod. Když koupíte naše ekologické auto, zasadíme za vás strom… Před zaměstnanci předstírá hodnoty a firemní kulturu a vytváří různá rozptýlení ve formě kurzů a teambuildingů. Dnes je například moderní, aby se korporace prezentovala jako společensky odpovědná. Citlivější lidé mezi zákazníky i zaměstnanci ale chápou, že je to všechno jen přetvářka, že jde jenom o peníze. Nejzajímavější je však iluze, kterou korporace vytváří pro své akcionáře. Ti po korporaci chtějí, aby před nimi utajovala fakt, že jsou ve skutečnosti kolonizátoři. Naopak chtějí mít ze sebe dobrý pocit: že jsou nositeli inovace a pokroku. To se projevuje například v žargonu čtvrtletních earnings calls, kde se objevují neutrálně znějící pojmy jako „monetizace uživatelské základny“ (což může znamenat, že uživatelé jsou tak spokojení, že kupují další produkty, ale obvykle je to spíše tahání prachů z uživatelů manipulativní reklamou) nebo „snižování nákladů“ (což může znamenat efektivizaci výroby, ale spíše jde o vyhazování zaměstnanců, jejich náhradu stroji, relokaci výroby na levnější místo nebo šizení na materiálech).
Důležité je, že se použije dostatečně obecný termín, který maskuje ohavnou realitu a umožňuje investorům mít ze sebe dobrý pocit. Nikdo z investorů se samozřejmě obvykle neptá na detaily… Akcionáři tak vytvářejí dvojí poptávku po korporátní iluzi. Chtějí vnímat korporaci jako inovativní a společensky odpovědnou, čímž se sami stávají terčem korporátního goodwashingu a greenwashingu primárně cíleného na zákazníka. Také ale chtějí být odstíněni od kolonizační role korporace, a proto požadují pouze souhrnná data, aby se nedostali k detailům a nemuseli čelit nepohodlné empatii s oběťmi své korporace.
Kdo tedy ve skutečnosti udržuje tuto korporátní kulturu v chodu a je v obraze, když ne samotní investoři?
Aby toto všechno mohlo držet pohromadě, je nutné mít v korporaci velmi necitlivý top management, protože normálnímu člověku by asi vadilo, že musí neustále lhát na tři strany, a dlouho by v takové pozici nevydržel. Upřímný inzerát na CEO nějaké korporace by tedy mohl vypadat zhruba takto: „Hledáme necitlivého člověka se skvělým hereckým talentem a působivým a důvěryhodným veřejným vystupováním. Podmínkou je ochota dlouhodobě lhát zaměstnancům, zákazníkům i akcionářům. Psychopatie je velkou výhodou.“ Aby si akcionáři pojistili, že top management bude usilovat o maximalizaci zisku za každou cenu, velká část jejich odměny má formu akcií (jejichž cena je odvozena od ziskovosti firmy). Podle legislativy některých států je dokonce povinnost, aby management upřednostnil akcionářský zisk před vším ostatním.
Korporace v zásadě dělá vždy to, co chtějí její akcionáři. Nemůže to být ale celé jinak, pokud jsou akcionáři osvícení a na zisku jim tolik nezáleží? Ano, může. Příkladem je například firma Patagonia, která, přestože už je hodně velká, se chová stále slušně ke svým zaměstnancům, zákazníkům, přírodnímu prostředí i místním komunitám. Tato firma je ale vlastnicky v rukou jednoho rozumného člověka, kterému o zisk nejde, a když jej má, tak ho rozdává dál. Zásadní problém nastává, když jde firma na burzu.
Dnes je moderní házet vinu za environmentální a společenskou destrukci na investiční fondy, za kterými stojí firmy jako např. BlackRock, Vanguard a State Street. To je ale nesmírně pokrytecké. Kdo jsou koncoví zákazníci těchto firem a jejich fondů? Jsme to především my sami, nejen investoři, ale také normální pracovití lidé s finančními přebytky, protože usilujeme o „pasivní příjem“, kupujeme si podíly v jejich fondech (např. přes „výhodnou“ nabídku od naší banky nebo finančního poradce), a stáváme se tak spoluotrokáři a kolonizujícími kapitalisty.
Pasivní příjem se dnes prezentuje jako základ finanční gramotnosti a cesta k finanční svobodě, ve skutečnosti je ale téměř vždy spojený s nějakým druhem vykořisťování – proto je také pasivní, jsou to peníze bez námahy. Máme tedy na výběr dvě možnosti: buď budeme upracovaní poddaní (zaměstnanci, nájemníci), nebo panstvo (akcionáři, majitelé nemovitosti), žádný vztah na partnerské úrovni bohužel v běžné nabídce není, což nutně vede k hierarchizaci společnosti.
Je možné takový systém reformovat?
Kapitalismus je o akumulaci kapitálu pomocí firem usilujících o zisk. Vede přirozeně ke vzniku veřejně obchodovaných korporací a je podle mého názoru zcela nereformovatelný – je dokonce velmi nebezpečné se o to vůbec pokoušet. Potřebujeme svět, kde se s firmami nekšeftuje, nejsou na prodej a nemají žádnou monetární hodnotu, protože neusilují primárně o zisk. To lze samozřejmě vyřešit tak, že bychom zavedli stoprocentní daň z firemního zisku. Prosazení takového řešení si ale v současné době, kdy nejbohatší a nejvlivnější lidé na planetě jsou právě akcionáři těch největších světových korporací, neumím představit. Mnohem čistším řešením by bylo, že prostě přestaneme na tomto systému participovat, nebudeme se na korporátní kultuře podílet a místo toho se vrátíme zpět do lokální ekonomiky a k opravdu společensky prospěšnému podnikání, kde zisk nehraje zásadní roli (viz například projekt Slušná firma Tomáše Hajzlera). Někdo může namítnout, že náš jeden hlas nic nezmění, o tom to ale není. Podle stejné logiky bychom tedy neměli chodit ani k volbám, protože volby nikdy nerozhodne jen jeden hlas, a přesto k nim chodíme.
Nejsmutnější ale je, když si uvědomíme, že to celé nefunguje ani pro ty bohaté, kvůli kterým se celá ta skrytá kolonizace a destrukce planety děje. Že ve skutečnosti jen hrají hru na honěnou se štěstím, kterou nelze vyhrát…
Co tím myslíte?
V jednu chvíli jsme během naší investiční kariéry já i můj parťák měli tolik peněz, že bychom možná až do konce života nemuseli hnout prstem. Tehdy mi řekl: „Dřív jsem se bál a myslel jsem si, že je to proto, že nemám peníze. Teď, když už je mám, se ale bojím pořád. Bojím se, že o ty peníze přijdu.“
Peníze jsou v současné vysoce ekonomizované společnosti nezbytnost, nicméně od určité úrovně už další peníze člověku přinášejí jen málo a jsou přeceňovány. Nejenže nejistota se vzrůstajícím kapitálem nezmizí, ale požitky z něj plynoucí se omrzí. Naše tělo a mysl se totiž na tyto požitky neustále adaptují, a je tedy potřeba stále větších a větších dávek úspěchu (dopaminu), požitků a spotřeby. Odborně se tomu říká hedonistická adaptace. Stále nákladněji pak honíme štěstí, které před námi neustále ustupuje. Je to nákladná a zbytečná hra, která sice zabaví, někdy i na celý život, ale nikam nevede.
Je absurdní, že celý ten technologický shon, hazard s životem na Zemi a kapitalistická kolonizace se dějí zejména proto, že bohatí investoři marně a zbytečně hrají se štěstím hru na honěnou, kterou nemohou vyhrát. Když se dělají výzkumy ohledně pocitu dostatku, odpověď často zní: „Budu spokojený, až budu mít asi o 20 procent víc, než mám teď“, a to bez ohledu na to, jestli má dotazovaný majetek milion nebo miliardu.
Jaká je v tom všem role západní civilizace?
Naše euro-americká civilizace kulturně ovládla bezmála celý svět a je především hluboce pokrytecká. Tváří se jako demokracie, ale ve skutečnosti stojí na základech bigotní, patriarchální a silně hierarchické, kompetitivní, agresivní a expanzivní kultury, což je se skutečnou demokracií neslučitelné a otiskuje se to i do volebních výsledků. Je fakt, že naše civilizace dala světu spoustu technologií, vědeckého poznání a hlavně se zasloužila o celkové prodloužení lidského života. Kvalita současného života – měřená kvalitou vztahů, stresem ve společnosti, množstvím volného času a pocitu smysluplnosti – je ale například v porovnání s životem původních obyvatel Severní Ameriky velmi nízká. Hlavní problém je ale to, že současný způsob života je zcela neudržitelný.
S trochou nadsázky by se dalo říct, že jsme civilizace vedená zmatenými, často narcistními a traumatizovanými muži. Z toho vyplývá antropocentrismus, hierarchizace společnosti, všudypřítomná soutěživost a agresivita a posedlost technologiemi. Náš svět je optimalizovaný pro ty na vrcholu hierarchie a pro muže. To je vidět například už jen na zdanění – zaměstnání je těžce zdaněné, zatímco prodej akcií s nehorázným ziskem se za určitých podmínek nemusí danit vůbec. Neexistuje žádné omezení na nákup investičních nemovitostí, takže bohatí kolonizují chudší nejen v korporaci, ale i v oblasti bydlení. Pokuty jsou fixní, advokáti jsou dostupní v podstatě jen pro bohaté, kompetitivní technologické startupy jsou nadhodnocené, zatímco péče je nedoceněná, ženy mají ve světovém průměru přibližně poloviční příjmy než muži atd.
Ve společnosti je cítit neustálé napětí a obecná nedůvěra. Venku si nemůžu nechat kolo, ani když je zamčené. Mezi sousedy jsou vysoké ploty, skoro všichni jezdí izolovaní v autech. Bez peněz se nedá přežít a jsou potřeba skoro na všechno, takže jsme od nevidím do nevidím v práci, která často nedává smysl a nebaví nás, a zbytečně tak mrháme svým životem. Nic z toho není nezbytné, historicky to tak nebylo a nemusí to tak být ani nyní.
Naše „demokracie“ je vlastně trochu úsměvná. Mohla by se stát vysoce funkčním systémem – pokud by ale naše civilizace stála na zcela jiných základech. Například naše homogenizační a indoktrinační školství nás učí především fungovat v hierarchii, poslouchat rozkazy a ignorovat naše potřeby, ale neučí nás mnoho o našich vášních nebo jak být dobrými voliči. Jak potom společnost může sama sebe efektivně řídit a nepodléhat populistům?
Muži, kteří jsou u kormidla, možná nejsou psychopati, ale normální lidé jako my všichni, ale jsou ztracení. Jejich hlavním motivem je víra, že svět je tvrdý, člověk je osamělý a že se štěstím je třeba hrát na honěnou, dokud člověk dýchá. Je to smutný pohled na svět, ale pokud si jej zvnitřníme, pak postavit naši civilizaci na soutěži, kde vítěz bere vše, je jeho logickým důsledkem. My všichni v Evropě jsme potomky těchto mužů a dědici této kultury, ať se nám to líbí nebo ne.
Když se ještě vrátíme ke zmíněným inovacím: jak by mohly fungovat bez korporací a investorů?
To je dobrá otázka a všiml jsem si, že je to téma, kolem něhož chodí nerůstové hnutí po špičkách. Investování opravdu prokazatelně podporuje technologickou inovaci. Bez investorů by inovace byly podstatně pomalejší. Nicméně rozhodně by se nezastavily. Osobně si myslím, že by nám pomalejší technologický vývoj velmi prospěl. Svět by byl méně chaotický, což by ocenili zejména starší lidé. Mému otci je 81 let a už nezvládá ani počítač, natož chytrý telefon. Ocenila by to ale taky příroda, protože by bylo méně zastaralých technologií na vyhození…
Myslím, že velkým psychologickým problémem je, že skoro všichni, dokonce i v nerůstovém hnutí, tak trochu ve skrytu duše doufáme, že nás zachrání nějaká technologie a my na svém chování nebudeme muset nic měnit. Třeba nás zachrání obnovitelné zdroje, elektromobilita, carbon capture a fúzní elektrárny? To je ovšem iluze. Dokud budeme nekonečně růst a nekonečně zvyšovat spotřebu energie, nic nám nepomůže, protože fyzika je proti nám. Technologie navíc primárně slouží svým akcionářům, a nikoliv lidem. Čím dříve si přiznáme, že technologie nejsou řešení a že musíme především zastavit růst a trochu se uskrovnit, tím lépe.
Jak se ale z tohoto začarovaného kruhu vymanit? Je možné přejít na etické financování?
Dokud se nevymaníme z kolonizačního módu, měl by být investor aspoň fyzicky přítomen ve firmě, do níž investuje, aby nebyl odstíněný od „nepohodlné empatie“ se zákazníky a zaměstnanci, a neměl tak tendenci příliš tlačit na růst a zisk. Ideálem ale je, aby investor vůbec nekupoval podíl na firmě, protože samotné kšeftování s hodnotou firmy je problém. Etičtější financování společensky prospěšné firmy, tedy takové, co neusiluje o zisk, by například mohlo mít podobu bezúročné půjčky.
Ještě o krok dál může jít „investování“ pomocí předplatného přes crowdfundingovou platformu, jako je Donio, HitHit nebo KickStarter. Tak jako „investor“ můžu dostat od startupu třeba elektrokolo za nákladovou cenu, protože dodám startupu peníze ve chvíli, kdy je nejvíc potřebuje, a bude to tedy výhodné pro všechny zúčastněné.
Jaké změny ve finančním světě potřebujeme k tomu, abychom mohli uskutečnit spravedlivou transformaci?
Chápu to jako otázku po funkci peněz. Současné peníze jsou primárně dluh a opět v sobě mají zabudovaný kolonizační princip. Když mám na účtu milion, znamená to, že někdo jiný má milionový dluh. To samo o sobě vytváří silný tlak na růst ekonomik, protože bez růstu je problém tyto dluhy obsluhovat a platit úroky. Někteří tvrdí, že samotné peníze jsou zdrojem problémů, protože v člověku posilují chamtivost a touhu hromadit a svou přesností dělají výměnné transakce utilitární a ničí důvěru mezi lidmi. Když ve společnosti bez peněz dám někomu jablka a nechci zrovna na oplátku hrušky, tak si to ten člověk pamatuje a někdy příště mi to oplatí. To vytváří důvěru a společenský tmel.
Dalším obrovským problémem peněz je, že se kolem nich točí celá společnost, přestože skutečnou měnou v přírodě nejsou peníze, ale spíše energie. Děláme tak rozhodnutí, která dávají smysl z hlediska peněz, ale jsou zcela proti přírodě a energeticky smysl nedávají. Například zboží, které by mohlo být produkováno lokálně, se místo toho vozí přes celou zeměkouli sem a tam, protože je to finančně výhodné.
Pohybujete se v investorské komunitě. Jak tato komunita přemýšlí o klimatické změně? Jaké jsou její předpoklady a jak vnímá svoji roli?
Mezi investory naprosto drtivě převažuje technooptimismus. Je to víra v technologie, kapitalismus, globalizaci, růst a lidskou vynalézavost. Věří, že technologie, kapitalismus i růst jsou pro naši civilizaci velmi prospěšné. Věří, že jako investoři jsou nositelé a urychlovači inovace a pokroku. Vím to, protože jsem byl jedním z nich a přesně těmto věcem jsem věřil.
Dnes investorskou komunitu kolem technologií vnímám převážně jako komunitu sice inteligentních, ale poněkud zmatených a přírodě odcizených lidí, kteří technologie fetišizují. Bohužel tito (převážně) kluci mají naprosto zásadní vliv na směřování naší civilizace. Proto je téměř jisté, že se budou současné problémy ještě nějaký čas řešit v podobném duchu. Je to souboj mužských eg, je to hřiště, kde se hraje o to, kdo přijde s lepším technickým řešením a vydělá na tom víc peněz.
Co byste doporučil nerůstovému hnutí?
Nejsem si jistý, jestli jsem ten pravý, kdo by měl něco doporučovat, ale můžu to zkusit. Především bych nedémonizoval kapitalisty. Jsou to také lidé, často jen velmi zmatení. A jsou podobně v háji jako my všichni. I kapitalisté by měli rádi přátelské a laskavé sousedství, udržitelnou civilizaci a šťastnou společnost bez stresu. Důležité je podle mě co nejvíce odkrývat, jak funguje zastaralý operační systém naší civilizace, na kterém všichni automaticky a bezmyšlenkovitě jedeme.
Za druhé bych doporučil být vzorem hodným následování. Je třeba ukázat na vlastních životech, že tady máme lepší alternativu než kapitalismus, potažmo patriarchát zmateného muže. Spousta lidí pochopí velmi rychle, že kapitalismus je problém, ale nevidí žádnou jinou alternativu.
Za třetí bych moc nezdůrazňoval spojitost nerůstu s levicí – zejména v Česku, kde jsou na to lidi citliví, a zbytečně si tak nerůst zaškatulkují. Jasně bych zdůrazňoval odlišnosti nerůstu od komunismu – tedy např. že je žádoucí založit vlastní firmu (společensky prospěšnou), že to není žádná totalita apod.
Za čtvrté bych šel cestou méně drakonického přerozdělování typu progresívní daně na majetek bohatých, protože to vyvolá hodně zlou krev, populismu a demagogie ze strany těch, kteří na současném systému benefitují (jak jsme viděli před volbami ohledně návrhu regulace investičních nemovitostí ze strany Pirátů). Mnohem lepší by podle mého názoru bylo prostě lavinovitě přestat participovat na tomto nemocném systému – tedy drasticky omezit svůj kontakt s veřejně obchodovanými korporacemi a na zisk zaměřenými firmami jako zákazník, zaměstnanec i jako investor.
Stále více lidí vnímá, že něco není v pořádku, ale nevědí, jak z toho ven. Jak snadné nebo složité je pro vás odpojit se ze systému?
Vypadá to dost beznadějně, ale možná to tak není. Patriarchát zmateného muže se zdá stále silný a postupně systematicky ničí celou naši planetu. Silný ale vypadal i minulý režim před rokem 1989. Příběh patriarchátu a kapitalismu je dost možná u konce s dechem a je možná křehčí, než se zdá. Někteří zmatení muži ho ale budou bránit do posledního dechu, protože na tom založili celou svoji identitu. Důležité je ukázat alternativu. Přichystat ji, přinést mezi lidi, žít ji, neúnavně vysvětlovat a rozkrývat, jak funguje naše civilizace, legislativně opravovat, co lze, ale hlavně nahlodávat systém zdola neparticipací a vytvářet funkčnější ostrůvky života. Žijme lokálně, zakládejme svobodné školy, slušné firmy, KPZky, participativní bydlení, dobrovolničme, sdílejme, potkávejme se, užívejme si hezkého života a ukažme, že život mimo patriarchát je ve skutečnosti lepší nejen pro běžné lidi, ale i pro bohaté. A že to není o konzumu, věcech, penězích, nadvládě ani sociálním statusu.
Jak tato změna ovlivnila váš osobní život a vztahy?
Připadám si, jako bych před zhruba rokem a čtvrt polknul onu pověstnou červenou pilulku: bublina, kterou jsem si po desetiletí pěstoval, praskla, svět se mi obrátil naruby a najednou vidím, že není zdaleka tak krásný, jak jsem si myslel – alespoň ten lidmi vytvořený. Mé vidění světa se rozpadlo na tisíc kousků. Zpátky už se mi ale nechce. Cítím se stále jak Alenka v říši divů a mám pocit, že každý den mi dojde nějaká nová souvislost, kterou jsem předtím neviděl. Jsem vděčný, že jsem za poslední rok poznal řadu zajímavých lidí. Naučil jsem se kupovat v bezobalových obchodech, zeleninu odebírám z Živé farmy přes KPZku a Teslu jsem vyměnil za lehké elektrokolo. Místo Messengeru používám Signal, místo Gmailu ProtonMail a spoustu aplikací jsem odinstaloval. Trávím víc času venku a méně u počítače a mobilu. Mé vztahy se obecně zlepšily. Méně lidi používám a víc s nimi opravdu jsem. Nevím, co bude dál, ale nevadí mi to. Pořád mám hodně co zlepšovat, ale i tak jsem spokojený a neměnil bych.
Text vznikl v rámci projektu Rozšiřování nerůstového povědomí díky podpoře Nadace Rosa Luxemburg Stiftung.
