Foto Alarm / Petr Zewlakk Vrabec
Z médií se na nás poslední dobou valí samé povzbudivé zprávy. Třeba ve čtvrtek 10. listopadu dopoledne jsme se mohli dozvědět, že se energetickému gigantu ČEZ za poslední rok zosminásobily zisky a že se chystá vyplatit rekordní dividendy. Pokud byste si ovšem mysleli, že za energetickou krizi může nenažranost spekulantů s energií a jejích výrobců, rozhodně se mýlíte. Může za ni výhradně Putin… Už odpoledne nás ovšem média oblažila další skvělou novinkou. A to, že se ČEZ od nového roku chystá zdražit energie o 60 procent.
Některým z nás to samozřejmě nemusí dávat smysl. Pokud měl polostátní ČEZ za tento rok rekordní osminásobné zisky, neměl by energie spíš zlevňovat a nesnažit se, aby byly jeho zisky v následujícím roce dvacetinásobné?
Nebuďme naivní
Takhle se může ovšem ptát jen špatně informovaný naiva, který mylně předpokládá, že stát a třeba i polostátní firmy jsou zde od toho, aby pracovaly ve prospěch občanů. Tak to přece už nějakou dobu není a ani být nemůže. Nesmíme se totiž tázat, co je stát povinen dělat pro občana, ale především, co je občan povinen dělat pro stát, tedy pro jeho oligarchii. V putinovském Rusku s tím mají bohaté zkušenosti. A my přece míříme na východ. Vlastně pardon na západ (mrk, mrk).
Vlastně nezbyl nikdo, kdo by se otravně ptal, proč oligarchie platí tak nízké daně a proč tak rychle bohatne.
Povinností běžného českého občana k oligarchii, k jejímu českému státu a polostátním energetickým firmám je v první řadě všestranně vykrvácet. Především finančně, ale nakonec třeba i fyzicky. Soukromé majetky občanů zde nejsou od toho, aby zajišťovaly jejich klidný a důstojný život nebo dokonce blahobyt, ale aby byly odevzdány do rukou těch, kteří si s majetkem umějí poradit mnohem lépe než nějaký zkrachovalec ze střední třídy. Tedy do rukou nejbohatších. Takzvaná energetická krize a válka na Ukrajině v tomto směru plní blahodárný účel. Pomáhají v prostých občanech utvrzovat přesvědčení, že je nutno se uskromnit a být ochotni odevzdat oligarchickému státu více a více a vlastně nakonec úplně všechno.
Na první pohled to může vypadat jako neefektivní ekonomický model, který nutně vede k hospodářskému rozvratu. To ale není žádná pravda. Ani poté, co v Česku nezbude kámen na kameni a na ulicích budou před prázdnými investičními bytovými jednotkami prozíravých podnikatelů pospávat miliony hladových bezdomovců, se naše peníze nikam nevypaří. Jen se přesunou do daňových rájů na účty naší milované národní, ba dokonce nadnárodní oligarchie, a ta se přemístí za nimi, protože koho by bavilo žít v zemi, kde je to samý smradlavý žebrák. O úspěších těchto našich slavných rodáků a vlastenců nás pak budou pravidelně a s patřičným jásotem informovat jimi nakoupená média, která tu ještě zbydou. A my, žebráci, budeme moci být alespoň na něco pyšní.
Co se sluší
Jistě, někomu se to nemusí líbit, ale je třeba se smířit s myšlenkou, že se s tím nedá nic dělat, což Čechům stejně nikdy nedělalo problém. Je to prostě daň za svobodu a za budování demokracie, v níž pravda a láska zvítězila nad lží a nenávistí a levice konečně odkráčela na smetiště dějin nebo aspoň mimo parlament. Takže už tady vlastně nezbyl nikdo, kdo by se otravně ptal, proč oligarchie platí tak nízké daně a proč tak rychle bohatne, zatímco nemalá část občanů se doma v zimě zahřeje leda tak od srdíčka nad velkolepým úspěchem ČEZu a podobných ctěných koncernů.
Demokracii totiž pomůžeme nejlépe vybudovat, když budeme energetickým společnostem platit bez remcání, o kolik si řeknou, když budeme i nadále bez keců brát své mzdy hodné třetího světa, když budeme podporovat veškeré úsilí současné vlády a připlatíme si u lékaře i za vysoké školy pro naše děti, do důchodu budeme odcházet v osmdesáti a ještě si ho zafinancujeme u soukromých penzijních fondů, které pak třeba zkrachují nebo je někdo vytuneluje.
A až budeme mít pocit, že už nemáme kde brát, přijdou si s námi ve finále popovídat soukromí čeští exekutoři, ta chlouba národa, a my se, pokud pro ně nebude dostatečně lákavá nabídka naší ledviny či jiného orgánu, poslušně odstěhujeme ze svého domu či bytu, na který jsme třicet let spláceli hypotéku. Protože takhle to v naší vlasti prostě chodí a takhle to chodit bude. Stačí jen civět, mít klid na svou práci, nic s tím nedělat, radovat se, že už tu nemáme komunismus a jednou týdně si státotvorně uplivnout nad Putinem. A hlavně si musíme v příštích volbách zase zvolit Spolu s Piráty, nebo naopak Agrofert a do krve se kvůli tomu za povzbuzování oligarchických médií rozhádat, protože tak se to v Blbákově a Nenažranově sluší a patří.
Autor je dramatik.