Foto Alarm / Anna Štičková
„Když lidé nemají dostatek znalostí, jsou snadněji manipulovatelní politikou. Takže prosím, pište o válce dál. Čtěte o ní dál,“ vzkázal ukrajinský prezident Volodymyr Zelenskyj účastníkům Frankfurtského knižního veletrhu, který proběhl tradičně ke konci října. Jeho předtočený projev byl jedním z hlavních bodů, kterým veletrh vyjádřil svou sounáležitost s Ukrajinou.
Překlad a porozumění
Druhý postcovidový veletrh byl zase trochu jiný než před pandemií. Menší, přátelštější a v něčem zároveň stísněnější. Frankfurter Buchmesse je největší knižní akcí na světě a je platformou, kde se literatura nejvíce potkává s politikou a byznysem. To bylo zřejmé i z rozhodnutí vedení vyloučit z účasti delegaci z Ruska a nedlouho před samotným veletrhem i delegaci Íránu. Vedle každoročního statusu „guest of honour“ pro jednu zemi – letos to bylo Španělsko – byla druhým neoficiálním čestným hostem právě Ukrajina. Ukrajina díky tomu měla větší prostor v oficiálním programu a jednotlivé národní stánky mnoha způsoby vyjadřovaly svou sounáležitost s ní. Ostatně i na českém stánku se ve čtvrtek dopoledne konala akce s ukrajinskými nakladateli.
Je otázkou, jestli jsme schopni dostát tomu, co znamená být „guest of honour“, v momentě, kdy stojí České literární centrum na několika málo úvazcích.
Letošní téma veletrhu znělo „Translate. Transfer. Transform“ a v programu byl kladem důraz právě na překlad a porozumění si. Přestože je veletrh hlavně obchodní akcí, kde se nakupují a prodávají práva na knihy do dalších zemí, je i místem pro výměnu informací, sdílení dat, vzájemné porovnávání a porozumění tomu, jak knižní trhy fungují jinde. V prezentaci Federace evropských nakladatelů, v níž organizace sdílela aktuální data o knižních trzích v Evropě za rok 2021 a za první pololetí 2022, se jasně rýsovala hranice mezi Východem a Západem.
Počínaje Českem nejsou dále na východ data o knižním trhu dostupná. Jak ale podotkla v diskusi o potřebě kvalitních dat Bodúr al-Qasimi, ředitelka Mezinárodní asociace nakladatelů, „pandemie byla budíček. Pokud nakladatelé neměli data, neměli jak měřit a prokázat její dopady na jejich produkci a literaturu.“ Ronald Schild, ředitel organizace MVB, která zviditelňuje knihy, reagoval slovy: „Data jsou nová ropa a dobré kulturní politiky musí stát na nich.“ To je myšlenka, která by v české kulturní politice měla víc než jen rezonovat.
Horkým tématem ovšem byla také energetická krize a nedostatek papíru, což je celosvětový problém. Stísňující otázku položila argentinská autorka Débora Mundani, která se ptala, jak na „bibliodiverzitu“ asi dopadne nedostatek papíru a zdražování veškerých nákladů. Ještě to nevíme, ale máme se čeho obávat.
Lotyšská reprezentace introvertů
V knižním světě je Frankfurt prakticky olympiádou. Značný důraz je tedy kladen na propagaci a prezentaci jednotlivých zemí a jejich literatur. K tomu slouží národní stánky, kde se (kromě vyhrazené poloviny patra pouze pro literární agenty) živě vyjednává, prodává a dohaduje o tom, co příští rok v jednotlivých zemích vyjde. Tradičně jedny z nejpopulárnějších a nejhezčích stánků mívají Seveřané. Noři i Švédi letos využili dřevo, každá země úplně po svém.
Letošním vítězem s bezkonkurenčně nejhezčím stánkem ale bylo Lotyšsko. Svou národní „reprezentaci“ postavilo na příběhu o tom, že Lotyši a Lotyšky jsou vysoce introvertním národem a pozvali návštěvníky do bytu introvertního autora či autorky. O vizuál se postaral jeden z mladých lotyšských ilustrátorů. Stánek je určen, jak mi řekla lotyšská agentka, prakticky výhradně malým nakladatelstvím. Ta si totiž samostatný stánek nemohou dovolit. Takový krok je sice logický, ale rozhodně není ani zdaleka pravidlem.
Překypující tvořivost Španělska
Jak jsem zmínila výše, letošním čestným hostem bylo Španělsko s mottem „Spilling Creativity“ (Překypující tvořivost). Být čestným hostem obnáší velkou pozornost i prostor v programu, největší národní stánek a velkou expozici v samostatné hale. A pokud se vše podaří, i značnou propagaci ve světě. Španělé svou národní expozici postavili na (biblio)diverzitě a také interaktivitě, inkluzi a nových technologiích. Futuristická expozice stála na silném „překypujícím“ grafickém vizuálu, který se prolínal celou halou a byl chytře využit ve všech interaktivních prvcích.
Návštěvníci se tak mohli stát ilustrátory a na základě vizuálu tvořit vlastní ilustrace, mohli se na tabletu dozvědět, jak pracují nakladatelé, překladatelé a překladatelky i autoři a autorky. Mohli se stát interprety a umělá inteligence reagovala na jejich hlas a tvořila – v barvách expozice – abstraktní obrazy. Nechyběla videomapingová instalace. Přítomná byla próza i poezie, které k lidem „promlouvaly“ skrze různá média. Například pomocí robotických rukou, které v reálném čase psaly básně, na základě databáze několika set textů.
Předěly mezi dvěma jevišti (autorským a profesním) zase byly potištěny první španělskou gramatikou. Expozice návštěvníky vtáhla a atakovala všechny smysly včetně hmatu, protože její část byla věnována ukázkám, jak se knihy zpřístupňují nevidomým čtenářům. Součástí byla také kavárna, volně přístupná knihovna překladů španělských děl do desítek světových jazyků i chill zóna, kde se dalo číst nebo poslouchat španělský rozhlas, který měl v expozici studio a vysílal živě rozhovory s autory a autorkami. Fascinující bylo odhlučnění, neboť všechno probíhalo současně na ploše jedné haly, ale nic se vzájemně nerušilo. Expozice byla jednoduše ohromující.
Máme se co učit
Ve Frankfurtu ale nechyběla ani česká „reprezentace“. Českou literaturu zastupovaly fyzicky Alena Mornštajnová a Radka Denemarková, která ale měla víc akcí v německé sekci než u nás. Český stánek využívá vybavení i vizuál, který jsme měli jako „guest of honour“ v Lipsku v roce 2019. A letos už to na něm bylo poněkud znát. První knihy, které byly vidět, když návštěvníci ke stánku přicházeli, byly tituly nakladatelství, která si mohla místo na stánku zaplatit.
Na rozdíl od Lotyšů to nejsou ta malá. Kurátorský výběr a oceněné knihy byly až v zadních policích. Některé police zůstaly prázdné. Prezentované knihy často nebyly nejnovější, pravděpodobně „nejstarší exponát“ byl titul z roku 2008, ale mnoho knih bylo z let 2015 až 2020. Nemálo stejných titulů jsem viděla ve Frankfurtu už v roce 2019. Mezi placenými nakladatelskými policemi byla najednou police, kterou měla tiskárna, což bylo pro neznalé návštěvníky (prakticky všichni) matoucí. Nejmenovaná značka slovníků zabrala rovnou dva panely s policemi. Proč se prezentujeme slovníky, není jasné.
O tom, že to nebyl nejpopulárnější stánek, asi není třeba psát. O tom, že na sloganu „Ahoj“ postavíme příběh hůře než na sebeironické story o introvertním národu a introvertních umělcích, stejně tak. Přitom česká literatura nabízí i současné příběhy, umíme si ze sebe dělat legraci a jsme tím pověstní. Na stánku se to ale nedozvíme. A zcela logicky pak máme problém obstát v konkurenci zemí, které dokážou vypíchnout ze své identity něco, co je snadno srozumitelné i v zahraničí (dřevo, introvertnost, irské louky, bibliodiverzita apod.) a tím zaujmout. Zmínila jsem, že Frankfurt je olympiáda. Nestačí se držet při zemi, musí se riskovat, vyčnívat a zároveň musíte zůstat autentičtí.
Silný ročník 2026?
Otázkou tak je, jak dopadneme, pokud se Česku podaří, co se ve Frankfurtu intenzivně vyjednávalo – získání statusu čestného hosta v roce 2026. Z ministerského instagramu to vypadalo jako hotová věc, ale s jistotou to budeme vědět až příští rok. A máme se čeho obávat. Jestliže totiž získáme nominaci nyní, dostane se na nás znovu až za několik dekád. Je to šance, která nás může dostat, pokud ji dobře využijeme, na literární mapu světa. Pokud ji však promarníme, budeme to napravovat dlouho. Je to risk.
Naše literatura a kultura obecně se ale potýkají s dlouhodobými problémy, na které sice kulturní aktéři a aktérky i kulturní publicisté a publicistky nejméně od doby covidu intenzivně upozorňují, ale změny se dějí buď velmi pomalu, nebo vůbec. Být čestným hostem ve Frankfurtu je mimořádně nákladné, stojí to desítky milionů eur. Je otázka, jestli je právě teď, v postpandemii a uprostřed energetické krize způsobené válkou, vhodné investovat do prezentace v zahraničí. Kultura je vyčerpaná, dlouhodobě podfinancovaná a kulturní profesionálové a profesionálky nutně potřebují péči a podporu, aby celý kreativní sektor tyto těžké časy přežil.
Je tedy otázkou, jestli jsme schopni dostát tomu, co znamená být „guest of honour“, v momentě, kdy stojí České literární centrum na několika málo úvazcích a nemůže se porovnávat například s norskou agenturou NORLA, která měla na starosti norskou národní reprezentaci v roce 2019. Je otázka, zda máme zdroje, a to jak finanční, tak lidské, i infrastrukturu proto, abychom to se ctí zvládli.
Obávám se, že nejprve musíme posílit místní struktury, zajistit dobré a důstojné podmínky pro jednotlivé literární profese, stabilizovat kulturní sektor, investovat do provozu Českého literárního centra a zajistit jeho samostatnost (například zřízením samostatné příspěvkové organizace) a mnoho dalších věcí. Stručně řečeno, je potřeba vyřešit vnitřní problémy a postarat se o ty, kteří mohou napsat dobré knihy, abychom je mohli exportovat a šířit jejich myšlenky po světě.
Nejsem si zkrátka jistá, že jsme na Frankfurt připraveni a že stihneme za čtyři roky udělat takový „kvantový skok“, aby Frankfurter Buchmesse 2026 neskončil pro českou literaturu fiaskem, i kdyby to na fotkách vypadalo sebelépe.
Autorka je doktorandka na FF MU a podílí se na vedení Asociace malých nakladatelů a knihkupců.