Foto Public Domain, CC0
Senátorka Jitka Chalánková s podporou kolegů a kolegyň, jako jsou Daniela Kovářová, Jiří Čunek nebo Zdeněk Hraba, představila návrh na nové ocenění pro manželské páry: údajně za věrnost a na oslavu krásných vztahů a jejich zakotvení v místních komunitách. Reálně za to, že spolu partneři „vydrží“. Jiné než heterosexuální páry v manželství tento návrh z ocenění přímo vylučuje.
Tradiční rodina
Všichni známe ze svého okolí nebo příbuzenstva páry, které se už měly dávno rozvést nebo rozejít. Skutečnost, že spolu „vydrželi“, může znamenat často jen to, že neměli jinou možnost, obvykle ekonomickou. A děti z takových vztahů si s sebou až do dospělosti a třeba i vlastního rodičovství nesou solidní zátěž – „tradiční“ rodina může mít i traumatizující potenciál, tak to prostě je.
Genderový rozdíl v zatížení péčí a další neformální prací je u nás z celé EU nejvyšší.
Na dlouhodobých vztazích je potřeba pracovat a ta práce není lehká. Oceněním „výdrže“, bez zkoumání kvality vztahu (takové zkoumání Chalánková výslovně vyloučila), se eliminuje možnost změny společenského chápání partnerského vztahu jako nehotové věci, kterou je potřeba opečovávat a pracovat na ní celý život, aby naplňovala potřeby všech zúčastněných. Jistěže je třeba ústupků a kompromisů na obou stranách, to ale není totéž jako spolu „vydržet“.
Ano, jde jen o symbolické gesto. A jistě se mu můžeme smát, co také jiného. Význam takových symbolů ale není radno podceňovat, zejména pak v kontextu řady dalších kroků. Když senátorka Adéla Šípová na twitteru sdělovala, že namísto komise pro rovnost žen a mužů vznikl podvýbor pro rodinu, cítila jsem její frustraci. Nejde o nějakou rádobyvtipnou facebookovou skupinku, ale o aktivity politiků, vysokých ústavních činitelů a činitelek, kteří jsou placeni z veřejných peněz, legitimitu čerpají z voleb a drží reálnou politickou moc. A tito lidé potvrzují konzervativní směřování současné politiky, která rozhodně nesměřuje na západ, pokud západem nemíníme Texas nebo Alabamu.
Služky Evropy
Letošní evropský index genderové rovnosti vykreslil zase o něco smutnější obrázek, než v předchozích letech. Česká republika je v rámci EU na 23. místě. Od roku 2010 se naše skóre zvedlo o pouhý 1,6 bodu (z možných 100) a náš progres byl nejpomalejší ze všech členských států. Tím jsme se za posledních dvanáct let v unijním žebříčku posunuli o deset míst níže. Nedělejme si iluzi, že se Západu nebo Skandinávii někdy přiblížíme. Reálně od nich v podstatě utíkáme opačným směrem.
Ve sféře rodinného života se nám v těchto hodnoceních krásně promítají právě ony „tradiční“ hodnoty – Češky jsou domácí služky a pečovatelky. Genderový rozdíl v zatížení péčí a další neformální prací je u nás z celé EU nejvyšší. Češky mají ve srovnání s českými muži osmkrát vyšší pravděpodobnost, že celá domácnost bude ležet na jejich bedrech. A během covidu jsme se o děti staraly také nejvíce ze všech žen v celé EU.
Implikace jsou jasné, na to není potřeba složitá analýza, dokonce ani specifické vzdělání, stačí selský rozum. Ženy připoutané k plotně jsou mimo jiné ekonomicky závislé a sociálně izolované. Ze špatného vztahu se jim hůře odchází. Tak teď mohou aspirovat aspoň na senátní ocenění.
Tahle země není pro ženy
Ženy si ovšem uvědomují, že situace pro ně není nikterak růžová. Už dřívější průzkumy veřejného mínění – například ten z roku 2019 pro ministerstvo práce a sociálních věcí – ukázaly, že ženy reflektují nedostatek rovných příležitostí silněji než muži. Aktuální studie agentury STEM a České spořitelny v projektu Česko společně pak tento rozdíl potvrdila. A právě u otázky, zda ženy mají v Česku dnes stejné, nebo horší příležitosti a možnosti než muži, se postoje žen a mužů nejvíce lišily.
Pokud budeme chtít z těchto zjištění vyvozovat nějaké důsledky pro politické zastoupení, tento rozdíl bychom neměli opomenout. Stejně jako témata, kde jsou výrazné rozdíly v názorech u osob odlišného věku, vzdělání nebo zajištění. Individuální zkušenost a perspektiva jsou přenositelné jen do určité míry. Čím bude politická reprezentace homogennější (jako u nás z hlediska genderu a věku, do značné míry i vzdělání), tím dále může mít k tématům, která veřejnost vnímá jako důležitá. Argumenty pro potřebu rozmanitějšího složení vysoké politiky včetně vyššího zastoupení žen tak přetrvávají.
Ženy ženám
Nelehce se mi akceptuje skutečnost, že jsou to právě ženy, které aktuálně prosazují konzervativní agendu v bolestně karikované podobě. V debatě o nutnosti vyššího zastoupení žen v mocenských a rozhodovacích pozicích se musíme argumentačně vypořádat právě s těmito situacemi. Na hlavu staví všechny biologizující a esencialistické představy o ženách jako „něžném“ pohlaví, které bude politiku a veřejný život dělat automaticky jiným, lepším. Pod tyto jednoduché teze je nutné kriticky nahlédnout, zabývat se tím, kdo a jak profituje ze statu quo a komu se vyplatí sbírat drobečky z patriarchálního stolu.
Vyšší podíl žen ve vysoké politice nemůžeme chápat jako cíl. Musíme ho vnímat jako výsledek rekonstrukce veřejné sféry, ve které bude realitou diverzifikované zastoupení různých demografických skupin, nikoli jen jednoho relativně úzce vymezeného typu. Pak vznikne prostor nejen pro ženy, ale pro progresivní politiku a její reprezentaci obecně. Namísto zastaralých pseudořešení budeme mít sílu a imaginaci k hledání a prosazování řešení nových. Takových, která nebudou reagovat na zkreslené představy o jakémsi normálním a tradičním světě, jenž nikdy neexistoval jinde než v něčí hlavě. Namísto toho se budou řešit aktuální problémy, včetně těch, které se týkají současné české rodiny ve všech jejích rozmanitých podobách.
Autorka je právnička, publicistka a spoluautorka podcastu PAY GAP.