Foto Aerofilms
Návštěvníci karlovarského festivalu svým hlasováním každoročně rozhodují, kdo získá cenu popularity. Do první desítky se letos dostala i Zkouška umění. Když vezmeme v potaz téma dokumentu – talentové zkoušky na Akademii výtvarného umění –, mohli bychom si to optimisticky vykládat zájmem veřejnosti o současné umění či stav univerzitního vzdělávání v Česku. Opravdu se ale o jednom či druhém z filmu něco podstatného dozvídáme? Nebo o čemkoliv jiném? Možná skutečný důvod diváckého úspěchu, o němž svědčí i vysoké hodnocení na ČSFD, leží jinde, totiž v perfektním ovládnutí zákonitostí komediálního žánru.
Na začátku byla zakázka ze strany AVU a České televize: dokument ke 220. narozeninám nejstarší umělecké instituce v Česku. Archivní záběry, učené povídání o historii, veselé příhody pamětníků. Režisérka Adéla Komrzý se však zadání vzepřela, svůj záběr zúžila na stávající podobu přijímaček a ke spolupráci oslovila Tomáše Bojara, zvyklého natáčet ve více štábech, které byly pro pokrytí paralelně probíhajícího dění v různých ateliérech nezbytné. S posvěcením bývalého rektora Tomáše Vaňka se duo dokumentaristů pustilo do obhlídek, zmapovali prostor školy a rozvrhli pozice kamer. Ty po většinu času stojí nehybně na místě, jen sem tam švenknou, a z odstupu skrze dlouhoohniskové objektivy pozorují sociální herce (v případě ústních pohovorů v ateliéru nových médií za kamerou dokonce ani nikdo nestál). Skladba záběrů pak odpovídá chronologii vícekolového přijímacího řízení. Uchazeči a uchazečky přinášejí své artefakty, kreslí portréty, vyplňují znalostní test… Vše se souhlasem filmovaných lidí.
Umění, nebo náhodné seskupení rostlin?
Nestranná observace a plná transparentnost jsou samozřejmě jen iluzí. Bylo by scestné mluvit o Zkoušce umění jako o věrohodném, neřkuli objektivním obrazu přijímaček na AVU. Většina dokumentů vzniká až ve střižně – výběrem záběrů, propojováním motivů, vytvářením kontrastů, výběrem hudby apod. Natáčené osoby mohou ovlivnit zejména to, jak budou před kamerou působit v okamžiku filmování, ne však ve výsledném filmu. Vyučující u přijímaček jsou vůči zájemcům a zájemkyním o studium v nadřazené pozici, rozhodují o jejich budoucnosti, reprezentují normy slovutné instituce. Při natáčení, potažmo střihu se ovšem v pomyslné hierarchii nacházejí ještě výš filmaři, kteří nakonec svou selekcí určují, jak celý proces, běžně probíhající za zavřenými dveřmi, uvidí veřejnost.
Sociální herce kvůli zvolenému konceptu, respektive vybraným fragmentům nemáme šanci poznat natolik, aby se stali něčím víc než karikaturami.
V ohlasech často zaznívá názor, že AVU připomíná uzavřenou bublinu. Přirozeně, film nám nedává moc možností, abychom školu vnímali jinak. Vyjma rytmizačních prostřihů do exteriérů kamera opustí budovu jedinkrát, ve scéně, ke které se vrátím v závěru. O tom, kdo bude vpuštěn dovnitř a vypuštěn ven na základní úrovni ironicky nerozhoduje zkušební komise, ale vrátná, ovládající na dálku vchodové dveře a občas na nechápavé přicházející a odcházející mládežníky volající „Klika!“ (což je první z mnohých running gagů). Ona nás uvádí do děje, z její perspektivy sledujeme první minuty, kdy mladí umělci přinášejí svá díla k posouzení. Také později je vyprávění pravidelnými návraty do její kukaně, kde se místo transgresivního umění probírají přízemní starosti, vraceno na zem.
Dvě ženy střídající se na vrátnici a parta mužů pracujících v dílnách by nejspíš měly zpřítomňovat vnější svět, laickou veřejnost, „hlas lidu“. Modernímu umění a současné mládeži nerozumějí. V záběrech, kterými jsou ve filmu primárně reprezentováni, to nijak neskrývají. „Já tady to prostě nechápu, mě to sere,“ hodnotí jeden z dělníků uměleckou instalaci, když se svými kolegy na konci dne prochází již ztichlým a prázdným podkrovním ateliérem. U jiných objektů v místnosti dotyční napůl vážně spekulují, zda jde o umění, nebo běžnou součást interiéru. Není podstatné, zda by se scéna, na projekcích odměňovaná hurónským smíchem, odehrála i bez iniciativy filmařů (nejspíš ne), ale to, co se snaží vyjádřit. Neexploatuje nakonec jen společenské předsudky o umělcích tvořících díla, kterým rozumějí jen oni sami a nejužší umělecká komunita, i o lidech, kteří se živí rukama?
Potvrdit bublinu
Stejně ostrý, jakýchkoli odstínů prostý kontrast diametrálně odlišných realit vytvářejí prostřihy na vrátnici. Mezi intelektuální debaty o funkci umění, které probíhají v rámci přijímaček, jsou vkládány dialogy postarších dam o tom, kde a jaký chleba kupují. Případně se jedna druhé svěřuje, co si myslí o klucích, „co se převlíkají za ženské“. „Ať si každej dělá, co chce, ale… prostě to nesnáším,“ zní její příspěvek k tématu genderové identity. O několik pater výš mezitím mladý muž dvěma zaujatě naslouchajícím zkoušejícím vysvětluje, že momentálně preferuje mužskou společnost, ale nejde pro něj o nic ustáleného.
Podobným montáží vytvářeným setkáním dvou světů, které navenek nemají nic společného, nelze upřít komický efekt. Zaměření primárně na to, čím se akademická a civilní sféra odlišují, v čem se nechápou, logicky upevňuje dojem uzavřenosti, elitářství a neschopnosti vést dialog. Ať mezi vnějškem a vnitřkem, nebo alespoň napříč jednotlivými úrovněmi instituce. Vyjma úvodního vyhodnocování výkresů a následného kolektivního vymýšlení témat pro druhý den praktické zkoušky jsou také pedagogové z trojice natáčených ateliérů (nová média 2, grafika II, malba IV) uzavřeni ve „svých“ místnostech, ve vlastních statických kompozicích, nepotkávají se a neinspirují.
Pakliže Zkouška umění vyvolává během projekcí častěji smích než třeba soucit, kontemplaci nebo zamyšlení, nemyslím si, že by to bylo dáno malou empatií diváků a divaček, neschopných si například vybavit nervozitu, jakou zažívali během vlastních přijímaček. Jde o celkem přirozenou reakci na bizarní výjevy a způsob, jakým jsou za sebe v precizně sestříhaných sekvencích řazeny (z hlediska komedie vynikající střih je dílem Hedviky Hansalové). Dohromady skládají poněkud jednostranné portréty několika mikrosvětů řízených pravidly, jimž veřejnost nemůže rozumět, a obývaných podobně nesrozumitelnými lidmi.
Nic než karikatury
Nebinární uchazeč*ka přemalovává všechny papíry písemného testu křiklavě oranžovou barvou. Stejná osoba později zkoušejícím pedagogům sděluje své přání zakázat kouření na ulici, na což ovšem navazuje myšlenkou, že kouření má něco do sebe, neboť „zabíjí lidi, což je dobré pro přírodu“. Nebo jiná situace: mladá žena ostatním vysvětluje svou instalaci věnovanou „kundě“, jejíž součástí je zapnutý vibrátor. Později se dotyčná snaží obhájit umělecký projekt založený na tom, že někoho nakazíte virem HIV a tím si – namísto sňatku – zajistíte, že jej budete moct „šukat nadosmrti“. Když se další adeptka dozvídá o čínském umělci, který snědl lidské embryo, kontruje tím, že je sice veganka, ale ochutnat lidské maso by jí nevadilo.
Zejména ve druhé části filmu věnované ústním pohovorům se přechází od jednoho extrému k dalšímu. Oddělují je zpravidla jen krátké bezdějové prodlevy, například dlouhý záběr na filtrování kávy, sloužící k jakémusi „vynulování“ atmosféry před další fází a novým šokem. Možná je podobně křečovitá snaha něčím zaujmout pro jedince hlásící se na AVU charakteristická. Jenomže tvůrci se tolik zaměřují na bizarní, divné a nestandardní, až zapomínají na skutečnosti, jež by filmované prostředí učinily pro vnějšího pozorovatele trochu familiárním, připomněly mu, že sleduje lidi, kteří kromě rozdílu mezi bisexualitou a pansexualitou a otázky, jestli je přijatelnější namalovat obraz hovny, nebo krví, řeší taky obyčejné strachy a starosti. Proto je tak osvěžující etuda s mletím a vařením kávy nebo sociální neohrabanost profesora Kokolii při opouštění místnosti plné lidí, s nimiž by se měl rozloučit. Ovšem zatímco s pedagogy trávíme čas i mimo samotné zkoušení, během situací dávajících vyniknout jejich inteligenci, důvtipu nebo povahovým zvláštnostem, a většinu z nich po chvíli známe jménem, stejné napojení na uchazeče a uchazečky film neumožňuje.
Vybavuji si jedinou dialogovou scénu, spíš moment, kdy mladí lidé interagují mezi sebou, ne s autoritami. Jinak jen odpovídají na otázky, tvoří, reagují na zadané úkoly. Nacházejí se přitom ve velmi citlivých, intimních a stresujících situacích a relativně cizím prostředí, kde není snadné autenticky projevit svou individualitu, natož elegantně zformulovat složitější myšlenku a vyvarovat se při tom omletým frázím. Ano, jsou komičtí, ale kdo by v jejich roli nebyl. Vyjímání nemístných, drzých, pohoršujících výroků z kontextů, třeba z kontextu individuálního prožívání, a jejich seskupování do motivických trsů vede k tomu, že scény jsou úderné a struktura filmu úhledná, ale sociální herce kvůli zvolenému konceptu, respektive vybraným fragmentům nemáme šanci poznat natolik, aby se stali něčím víc než karikaturami.
Humory bez kontextů
Hlubší emoce a významy, nervozita, křehkost, zranitelnost sice ve filmu nechybí, a nebylo by fér něco takového tvrdit, jen jsou neustále přebíjeny mimózními větami, humornými detaily, nápadnými protiklady. Dobrým příkladem je ona jediná delší exteriérová scéna. Kateřina Olivová a Darina Alster z nových médií vedou uchazeče a uchazečky se zavázanýma očima do parku. Nad významem pozoruhodného rituálu, který končí uvolněným tancem mezi stromy, nad tím, jak vypovídá o talentu zúčastněných, můžeme jen spekulovat. Možná jde o očistu, možná o důvěru, možná o vytvoření kolektivního těla, o němž v předchozích minutách mnohokrát padla zmínka. Tvůrci zde stejně jako jinde ve filmu souvislosti nevysvětlují. Volbou záběrů podtrhují hlavně komický rozměr situace: jedna adeptka zlehka naráží do zdi budovy, kolem níž procházejí, její vrstevník si fotí selfies, i když nic nevidí, proti skupině dočasně nevidomých jede zahradní traktůrek a hrozí střet…
V hlasitém smíchu publika nakonec zaniká i to, na jaké otázky film vlastně hledá odpovědi. O kritériích rozhodujících, kdo má talent, se nic moc nedozvíme. Dokument neprozrazuje, čí tvorbu a způsob sebeprezentace pedagogové nakonec ocenili, kdo byl přijat. Dílo a myšlení mladých lidí, stále hledajících sebe i svůj umělecký výraz, zatím jen minimálně ovlivněných uměleckými institucemi a vesměs nepolíbených teorií, mnoho nevypovídá ani o trendech moderního umění či dominujícím uvažování o jeho smyslu. O generační portrét vzhledem k výlučnosti zachyceného vzorku též nejde, jakkoli ten, kdo si bude chtít potvrdit svou stereotypní představu o sebestřednosti a přecitlivělosti generace Z, odejde z kina spokojen.
Zájemci o studium na AVU si během sledování nanejvýš mohou udělat hrubý obrázek, jaký pedagogický přístup je na jednotlivých ateliérech čeká, zda jim bude kromě kávy nabídnuto i tykání nebo zda se jich profesoři bez okolků zeptají, co nejhoršího v životě provedli. Většina vyučujících ze svých potenciálních kolegů kromě toho zkouší vymámit, čeho chtějí svým uměním dosáhnout, proč to dělají, co to přináší druhým. Na to samé se lze ptát u Zkoušky umění, která je v honbě za vtipnými pointami úspěšnější než ve snaze hlouběji pochopit fenomén talentových zkoušek.
Autor je filmový publicista.