K čemu jsou nám populisté? Jak se ANO a SPD zastaly předlužených domácností a transformovaly český neoliberalismus

Hnutí ANO a politické subjekty Tomia Okamury s paradoxní pomocí neziskových organizací a odborníků na dluhy dokázali proměnit českou debatu o exekucích. Jak k tomu došlo?

Devastující dopady exekucí a dluhových pastí dnes již není nutné vysvětlovat. Proč a jak byly ale po více než dekádu od zavedení soukromých exekutorů v roce 2001 ignorovány? Proč velmi opožděně a zrovna od parlamentních voleb v roce 2013 došlo k reformnímu zvratu, který namísto zájmů věřitelů a moci exekutorů začal zdůrazňovat práva dlužníků? A proč tento prodlužnický trend zůstal společně s řešením dalších otázek chudoby omezený, jakkoli je v současné inflační krizi životních nákladů nemůže ignorovat ani středopravicová vláda?

Tyto otázky umožňují pochopit dynamiku širšího politického boje, jenž proměnil náš ekonomický model a jeho neoliberální regulační rámec. Lze je zodpovědět trasováním diskurzů nebo rétorik, kterými přední politické síly ospravedlňovaly vznik a reformy sociálních politik nebo regulací dluhů domácností. Takový neoliberální rámec levné práce a dluhu (exekucí pro chudé i hypoték pro střední třídy), který zavedením flexibilního trhu práce společně se zadlužením domácností nahrazuje sociální stát a práva, se reálně ukotvil od přelomu devadesátých let 20. století a nultých 21. století. Ospravedlnění soukromých exekutorů, které legalizoval takzvaný exekutorský řád z roku 2001, bylo součástí tohoto širšího ukotvení. Následný dvacetiletý konflikt o podobu takto zprivatizovaného výkonu exekucí pak nastavuje zrcadlo proměn tohoto neoliberálního rámce, ale nejen to.

Krajní pravice z Úsvitu/SPD a takzvaní populisté z ANO se ukázali být dobrými právě k tomu, že jejich rétorika a aktivita vnutily otázku dluhů a chudoby do politického mainstreamu.

Konflikt o exekuce totiž také zrcadlí politické limity, které brání překonat zřejmě vyčerpaný rámec naší ekonomiky směrem ke spravedlivější společnosti, a to navzdory jeho vršícím se krizím. Tyto limity totiž jakákoli východiska z dnešní inflační krize a chudnutí společnosti uzamkly do výběru mezi lidové „populisty“ a slušné „demokraty“. Všechen tento vývoj nás dovede k současnému politickému konfliktu mezi tímto „demokratickým“ mainstreamem a „populisty“, který manifestovala zářijová protivládní demonstrace.

Jak se dluhy a chudoba dostaly do českého politického mainstreamu?

Krajní pravice z Úsvitu/SPD a takzvaní populisté z ANO se ukázali být dobrými právě k tomu, že jejich rétorika a aktivita vnutily otázku dluhů a chudoby do politického mainstreamu. Tyto strany tak měly významný podíl na solidárnější transformaci českého neoliberalismu, jak jsme ho znali od přelomu devadesátých a nultých let. Prověřitelský exekuční systém totiž nebyl příznakem neregulovaného neoliberalismu devadesátých let. Naopak odrážel společnou rétoriku malých středopravicových stran a ČSSD z počátku nultých let, která hodlala zkultivovat tento divoký neoliberalismus v řádném právním rámci evropské tržní ekonomiky.

Legitimita tohoto neoliberálního rámce dostala vážné trhliny po roce 2008, a to kvůli sociálně devastačnímu managementu středopravicových vlád pod vedením ODS proti globální ekonomické krizi. A to byl moment pro SPD a ANO, jejichž rétorika lidové spravedlnosti se od parlamentních voleb v roce 2013 stala klíčovou pro zvrat k prodlužnickým reformám exekucí a dalších regulací dluhů domácností. To v dalších letech vnutilo otázky předlužení a chudoby také středopravicovému mainstreamu, který je oproti krizi před deseti lety alespoň částečně rétoricky i legislativně přijal ve snaze obnovit vlastní politickou legitimitu. Tato transformační role ANO a SPD má hned dva paradoxy. Prvním je, že se obě strany staly hlavní prodlužnickou politickou silou tak, že tuto rétoriku přebraly od svých symbolických nepřátel, tedy Člověka v tísni a dalších neziskovek. Kanálem pro toto zprostředkování byla mainstreamová i alternativní média od České televize po Parlamentní listy, kde se do roku 2013 tato rétorika usadila v širším diskurzu „obchodu s chudobou“. Podle databáze Anopress v nultých letech proběhlo médii ročně průměrně 5 000 různých zmínek o exekucích, v desátých letech to bylo v průměru až 16 600 zmínek ročně. Druhým paradoxem bylo, když právě tato rétorická ofenziva i legislativní praxe SPD v opozici a ANO ve vládě přinutily vybrané středopravicové strany od KDU-ČSL až po STAN, aby tento prodlužnický zvrat přejaly za svůj.

Paradoxní na tom bylo to, že tento zvrat by se nekonal bez samotné existence těchto takzvaných populistů, protože to opět za jejich paradoxní pomoci umožnilo neziskovkám, dluhovým expertům a vybraným médiím propojit otázku dluhů a chudoby s otázkou krize demokratické legitimity. Taková rétorika ale byla středopravicovým mainstreamem přebrána především jako nutnost obrany politické legitimity současného neoliberálního vládnutí proti populistům. Český neoliberalismus tak nebyl překonán, ale bezesporu se transformoval.

Lidová versus sociální spravedlnost

Zapadá to do evropského příběhu o vzestupu národovecké pravice a technokratických populistů, jakkoli se v každé zemi rozvinul odlišně. Tyto síly po ekonomické i politické krizi neoliberalismu v roce 2008 hrají ve znovuvzkříšení sociálních otázek hlavní roli ve dvou jeho dějstvích. Obě tato dějství přitom definuje souboj čtyř rétorik. V prvním dějství národovecká a populistická rétorika „lidové spravedlnosti“ přebrala levicovou agendu nerovností, chudoby a dluhů. Taková rétorika chrání obyčejný pracující lid, národ nebo rodinu před nespravedlnostmi trhu, zatímco z této kolektivní ochrany vylučuje různé skupiny od chudých, nezaměstnaných až po homosexuály a imigranty. Tím se stává částečnou alternativou vůči rétorice „vlády trhu a individuální zodpovědnosti“, jejíž pomocí středopravicový (a často i středolevicový) mainstream ospravedlnil od devadesátých let zavedení neoliberálních hospodářských rámců.

Rétorika lidové spravedlnosti zčásti vykradla levici, zčásti po ní vyplnila politické vakuum, jakkoli ani ona se nesnaží překonat neoliberalismus. Levicové strany nicméně mezitím ztratily buď schopnost, nebo věrohodnost zastupovat vlastní rétoriku „sociální spravedlnosti“, která chrání před vládou trhu celou společnost bez rozdílu. V druhém dějství desátých let se k důraznější obhajobě sociální spravedlnosti vrací nejen středolevicový mainstream, ale její části přebírá i ten středopravicový. Především středopravicová varianta této rétoriky „politické legitimity“ a obnovení demokratické odolnosti však nezbytně necílí na ochranu společnosti bez rozdílu. V této rétorice je řešení sociálních otázek podřízeno rehabilitaci politického mainstreamu a vlády trhu, ale bez systémové změny neoliberálních ekonomických rámců.

Více než dvacetiletý politický boj o reformu exekučního řádu a s ním spojených regulací „obchodu s dluhy“ svým způsobem kopíruje tento níže zdokumentovaný souboj čtyř rétorik. Jeho výsledkem je uzamknutí politického boje o exekuce mezi opoziční rétorikou lidové spravedlnosti pro pracující lid a vládní rétorikou obrany demokracie. Ten nahradil dominanci rétoriky vlády trhu, která od roku 2001 ospravedlňovala prověřitelskou privatizaci exekucí jako součást širší přestavby Česka do standardní evropské tržní ekonomiky založené na vládě práva.

Vedl také k reformnímu zvratu, jenž do konce desátých let začal nejistě obracet rostoucí trend předlužení. Jak ale uvidíme, zároveň redukoval rétoriku a otázky sociální spravedlnosti na pouhé otázky socioekonomické stability. Stát tak chrání dlužníky především proto, aby se mohli navrátit do formální ekonomiky a opět začít platit své dluhy, a nakonec i daně z vlastní levné práce. Zrcadlí to nejen to, že žádná ze současných politických sil reálně neumí a nemá zájem zjevně selhávající neoliberální rámec překonat, ale zároveň to, že krajní pravice a jiní takzvaní populisté se proto stali jedinou legitimní silou v obraně spravedlnosti obyčejných lidí před tlakem neoliberalismu.

Vymáhání neoliberální vlády práva

Rétorika vlády trhu a individuální zodpovědnosti stála na apelu, který považoval za morálně správné a ekonomicky logické, aby každý platil své dluhy vlastní prací. Tím v roce 2001 ospravedlnila uzákonění prověřitelského exekučního řádu. Tato rétorika vytvořila svorník mezi vládnoucí ČSSD, menšími středopravicovými stranami, a později i ODS. V nultých letech legitimizovala ukotvení našeho neoliberálního hospodářského rámce jako společné úsilí o vybudování standardní evropské tržní ekonomiky, které se distancovalo nejen od komunismu, ale i divokých devadesátých let.

Nebyly tak odmítnuty principy zdiskreditovaného devadesátkového neoliberalismu, tedy nastolení vlády trhu a převýchova na státu závislé masy občanů do tržních individualit zodpovědných za sebe samé. Vláda trhu se ale nyní musela propojit s vládou práva. Velel tomu i kontext vstupu do EU a středoevropská soutěž o příchod zahraničních investorů, v níž tyto státy mimo jiné nabízely kombinaci daňových úlev a levné pracovní síly. Vláda práva a veřejné politiky – sociální stát i nová regulace dluhů – se přizpůsobily investorům, věřitelům, vlastníkům a jiným tržním aktérům. Naproti tomu ochrana sociálních práv občanů a pracujících, nebo také dlužníků se podřídila principům liberalizace a privatizace.

Rétorika vlády trhu se v tento moment uzákoňuje do vymáhání neoliberální vlády práva. Vznik soukromých exekutorů mohl být právě takto normalizován jako cesta ke „zvýšení vymahatelnosti práva a ke zvýšení principů právního státu“. Vymáhání dluhů se stalo synonymem vymáhání vlády práva, bez něhož by česká ekonomika zkolabovala a ztratila všeobecnou důvěru. Protože veřejné soudy v této roli selhaly, musel je nahradit podnikatelský drajv soukromých exekutorů.

Ministr spravedlnosti za ČSSD Pavel Rychetský to přivítal jako nástup „velmi zdravé(ho) konkurenční(ho) prostředí“ do výkonu státní moci. Stejnou měrou šlo o morální povinnost státu napravit situaci, kdy veřejné soudy nedokázaly zamezit „zkrácení práv věřitelů“ při vymáhání jejich legitimních zájmů. Nešlo přitom o prosté zavedení volného trhu. Stát musel v dalších reformách zvyšovat pravomoci exekutorů v zájmu efektivnější ochrany věřitelů. Podle poslance ODS Marka Bendy to dokonce zahrnulo úsilí o „zvýšení ochrany exekutorů“ proti ztrátovému vymáhání dluhů na často příliš chudých dlužnících.

V druhé polovině nultých let se tato rétorika rozšířila o důraz na zvyšování a kultivaci efektivity takového vymáhání vlády práva. Šlo o reakci na obrazy zneužívání exekutorské moci, které se dostaly do médií díky aktivismu neziskových organizací. Poukaz na efektivitu je umožnil bagatelizovat jako ojedinělé excesy. Nad takovými excesy tak převážila ekonomická racionalita, protože věřitelé se konečně dočkali „svých pohledávek ve větším rozsahu, ve větším počtu případů a hlavně rychleji“. Ministr spravedlnosti za ODS Jiří Pospíšil tak mohl tyto údajné excesy později reinterpretovat jako signál ke kultivačním reformám exekučního prostředí na straně „efektivnějšího dohledu“ státu. Toto zefektivňování obecného dohledu a odstraňování administrativní zátěže tím, že se soudy přestaly přímo účastnit samotných exekučních řízení, ale předalo další moc nad dlužníky právě exekutorům.

Právě moralizující rovina této rétoriky umožnila vědomě ignorovat dluhové vykořisťování jako pouhé excesy bez větších společenských škod. Dlužníci byli redukováni na buď neschopná, nebo nepoctivá individua, která si nezasloužila ochranu státu. Morální autoritou při jejich odsouzení se tak mohl stát dokonce i ministr spravedlnosti za ODS Pavel Blažek, nechvalně známý pro své stínové styky s exekutorskou lobby. Podle něj by případná pomoc dlužníkům nebyla „ani morální, ani politicky správná“ a „správná ani právně“. Podobná individualizační rétorika a možná i její spojení s úplně nejchudšími částmi obyvatelstva nebo romskou menšinou také dlouhodobě znemožňovala nastolit exekuce jako ústřední politické téma ze strany ČSSD nebo KSČM. Že Česko míří do „neúnosného zadlužování společnosti“ se díky levici začalo plně politicky prosazovat až na konci období středopravicových vlád v roce 2013.

Krize předlužení jako populistická příležitost

Exekuce se proto staly jedním z ústředních politických problémů, který od parlamentních voleb 2013 rétorika lidové spravedlnosti SPD a ANO absorbovala jako nevyužité téma. Můžeme to propojit se širší ekonomickou a následně politickou krizí neoliberalismu v celé Evropě. Tu ale v Čechách prohloubil i prodloužil v evropském srovnání brutální protikrizový vládní management, který zde zbytečně znásobil i její sociální dopady. Jedním z nich byl i exponenciální růst exekucí, jenž přerostl masu politicky nezajímavých – nejchudších a nejvyčleněnějších – vrstev společnosti.

SPD a ANO profitovaly z parlamentních cestiček vyšlapaných ČSSD a KSČM, které ale exekuce dosud opomíjely jako ústřední problém ochrany sociální spravedlnosti. Paradoxně také přebraly prodlužnické a protiexekutorské rétoriky vytvořené neziskem, které dávno kolovaly v mainstreamových i alternativních médiích. Teprve rétorika lidové spravedlnosti, kterou však různorodě a také proti sobě postulovaly opoziční SPD (radikálně-národovecky) a vládní ANO (centristicko-technokraticky) s oběma levicovými stranami na druhé koleji ale umožnila zvrat k prodlužnickým reformám.

Taková rétorika namísto apelů k efektivní ochraně práva věřitelů a moci exekutorů vytvořila prostor pro nový morální imperativ, který nabídla v repertoáru lidové spravedlnosti pro dlužníky. SPD na jedné straně instinktivně zaútočilo proti nemorálnímu „velkobyznysu s lidským neštěstím“, aby pak Tomio Okamura mohl pravidelně požadovat „vymahatelné právo na spravedlnost“ pro dlužníky. Exekutoři takto mohli být zbaveni aury vymahatelů vlády práva. Naopak byli napadeni jako produkt privatizace „státní moci“, která podle sociální demokratky Kateřiny Valachové obyčejné lidi odsoudila k „dlužnímu otroctví“. Exekutorský byznys nyní vedl k „porušování zákona“, například kvůli nadhodnocenému účtování svých nákladů. Stát musel opět zasáhnout, ale tentokrát proti exekutorům, „aby nakonec byli věřitelé uspokojeni a dlužníci nebyli sraženi na kolena tak, že by nebyli schopni dál efektivně fungovat“.

Dosud svatá práva věřitelů mohl začít opatrně zpochybňovat i středopravicový mainstream. Připomínaje, že dluhy se mají platit, lidovecký ministr Pavel Bělobrádek tak mohl jasně rozdělit věřitele na ty oprávněné a ty zaměřené na „parazitický a nepřijatelný přístup“. Nejenže tímto byly exekuce rozeznány jako součást širšího řetězce obchodu s chudobou a dluhy, například dosud neregulovaných poskytovatelů predátorských a různých nebankovních půjček, ale otevřela se tak cesta k hledání různých forem oddlužení, jež musely zohlednit práva nejen věřitelů, ale tentokrát i dlužníků.

Za přispění neziskových organizací, dluhových expertů a médií to otevřelo širší rétorický prostor nejen pro odsouzení obchodu s chudobou a dluhy, ale i pro zdůraznění dlužnických práv. Paradoxem bylo, že tato občanská společnost stála s takzvanými populisty ve vzájemně neuznané a rozporuplné koalici, kde obě strany využily samy sebe k protlačení vlastního prodlužnického vlivu. Tento paradox ilustrovala Mapa exekucí. Tomio Okamura ji na jedné straně použil, aby podpořil vlastní rétoriku lidové spravedlnosti poukazem na nemorální praktiky, kvůli nimž „do bídy upadly“ nezletilé děti i „celé (jejich) rodiny“. Na druhé straně samotná činnost SPD a ANO nabídla novou politickou racionalitu pro prodlužnický reformní zvrat. Sociální demokrat Jiří Dienstbier tuto mapu společně s výzkumy Medianu použil pro podporu rodící se rétoriky politické legitimity, jež absenci sociální spravedlnosti identifikovala za hlavní příčinu růstu populismu. Podle něj se prodlužnické reformy všem demokratickým silám vyplatily, „protože velmi často právě tam, kde je vysoká míra zadlužení, je větší podpora extrémních politických subjektů.“

Politická legitimita namísto sociální spravedlnosti

Rétorika politické legitimity vysvětluje, proč ke konci nultých let ve větší či menší míře přijal prodlužnickou racionalitu i středopravicový mainstream od KDU-ČSL až po Piráty a STAN. Vysvětluje ale také, proč výsledný prodlužnický zvrat zůstal dosud omezený. Není to jen kvůli lobby velkých exekutorů a věřitelů, anebo pokračujícímu odporu ODS, podle jejíchž představitelů za tímto zvratem stojí „mediální masáž podpořená některými neziskovými organizacemi“.

Taková představa nicméně reflektuje zmíněný paradoxní vliv neziskovek, dluhových expertů a médií, kteří politickému mainstreamu rétoriku politické legitimity nabídli. A to ať už šlo například o data Medianu, PAQ Research, Mapy exekucí a jejich další zpracování ve známých sériích Chudé ČeskoExekuce: Černé svědomí Česka. Díky nim možná středopravicový mainstream přejal prodlužnické reformy exekucí a s nimi spojená řešení předlužení a chudoby jako nutnou součást obnovení víry v demokratickou politiku. Otázka sociální spravedlnosti v tom ale byla redukována na efektivní propojení boje proti populismu a znovuobnovení socioekonomické stability našeho neoliberálního ekonomického rámce.

Znovunastolení socioekonomické stability se přitom ukázalo jako nový centristický svorník, tentokrát mezi takzvanými demokraty a takzvanými technokratickými populisty. Exekuce jako otázka socioekonomické stability totiž nabízí vhodná morální a politická zdůvodnění rétoriky lidové spravedlnosti i politické legitimity. Ta se přitom nemusí důsledně rozejít s ekonomizačním repertoárem českého neoliberalismu. Výše zmíněnou Dienstbierovu argumentaci tak mohly vybrané středopravicové strany přejmout za svoji.

Prodlužnické reformy totiž byly v zájmu návratů voličů i jejich „důvěry v právní stát a důvěry v demokracii, protože právě dluhy, dluhové pasti, nespravedlivé exekuce, to bylo to, co u mnoha lidí nahlodalo důvěru v právní stát a důvěru v naši demokracii.“ Omezené prodlužnické reformy se ale také mohly odůvodnit především jako efektivní řešení, které vracelo dlužníky jako hodnotné a slušné občany mezi pracující lid. Právě zde se proťaly rétorika středopravicových stran s tou technokratickou ANO nebo sociálnější ČSSD ve vládě i parlamentu.

Limity tohoto zvratu dokumentuje neúspěch při prosazování exekutorské teritoriality, tak i úspěch v centristické shodě na zavedení různých forem oddlužení: od (řádného) osobního bankrotu až po (výjimečná) opatření typu odpuštění bagatelních exekucí a milostivého léta. Oddlužení bylo podle ministra spravedlnosti za ANO Roberta Pelikána „potřebnou šancí, druhou šancí pro lidi, kteří ať už vlastní vinou, nebo z nějaké externí příčiny upadli do dluhové pasti.“ Zpravidla nebylo „návrhem dluhové amnestie“, ale formou osobního bankrotu, který podle Partika Nachera, Kateřiny Valachové a jiných měl „vrátit ty lidi z té šedé zóny do oficiální zóny, aby platili daně, odváděli sociální a zdravotní pojištění.“

Morální pomoc dlužníkům a jejich rodinám se tak efektivně proťala s ekonomickými zájmy státu, protože ten za své dobrodiní získal zpět pracovní sílu pro svoji ekonomiku levné práce. Nejlépe tento „pro stát prospěšný“ způsob efektivního nakládání s dlužníky vyjádřil pirát Mikuláš Ferjenčík. Protože typický dlužník „žije fakticky v naprosté rezignaci ze sociálních dávek, tak když část těchto lidí dostaneme do normálního pracovního procesu, tak i člověk na minimální mzdě v České republice zaplatí na daních a odvodech zhruba 60 tisíc korun za rok.“ Oddlužení dlužníků tak mělo jednoznačně pozitivní dopad na příjmovou i výdajovou stranu veřejných rozpočtů. Návrat do formální ekonomiky také dopadl „na životy těch lidí“, a tím i „jejich pohled na právní stát“.

Dlužníci si zároveň musí toto dobrodiní státu zasloužit, a to i podle výrazně prodlužnickým politickým hlasům. Řádné oddlužení formou bankrotu tak sice vysvobozuje lidi z dluhů, ale zároveň je vědomě disciplinuje pro potřeby státu a trhu práce. Podle poslance STAN Jana Farského proto musí fungovat pro dlužníky jako motivační „světlo na konci tunelu“, kdy tří až pětiletá cesta tímto tunelem je dostatečně tvrdou lekcí z finanční gramotnosti. Oddlužení by mělo být „v uvozovkách klatbou“ nebo „bídou“, v níž dlužníci musejí státu dokázat úsilí o návrat mezi řádné občany. Právě životem ve „velmi nuzných podmínkách“ a ukázkou maximálního úsilí se oddlužit vlastní prací se podle lidovce Marka Výborného z této klatby dlužník vykoupí, a tak se vrátí do normální společnosti. Oddlužení proto vždy muselo podle dalšího ministra spravedlnosti za ANO Jana Kněžínka působit „výchovně“, aby dlužníky navrátilo do „standardních návyků“ pracujícího a dluhy řádně platícího občana.

Inflace lidové spravedlnosti v době krize politické legitimity

Tyto tři periody vzniku a reforem exekučního a dluhového systému zrcadlí historickou dynamiku politického konfliktu, jehož krizové vyvrcholení prožíváme dnes. Zrcadlí roli různorodého spektra takzvaných populistů, kteří mnohým nahradili levici jako jedinou akceschopnou a legitimní sílu obhajující sociální otázky uvnitř současné krize neoliberalismu. Protichůdné politické svorníky mezi dvěma dominantními rétorikami – lidové spravedlnosti a politické legitimity – pak mohou vysvětlit pokrok i omezenost průniku těchto otázek.

Možná se to s ohledem na bezprostřední a bolestivé dopady současné krize nezdá, ale ve srovnání s minulou krizí před deseti lety je i díky tomu neoliberální rétorika v (patologické) defenzivě, již nikoli v otevřené ofenzivě. Obě rétoriky a za nimi stojící politické síly nicméně svým způsobem přijaly otázky sociální spravedlnosti, aby je ale především podřídily vzájemnému konfliktu v jinak kolabujícím hospodářském rámci (sociálního) státu a ekonomiky levné práce a dluhů. Úspěch zářijové protivládní demonstrace a neúspěch té odborářské v říjnu ilustrativně ukázal, že akceschopnou mobilizační silou v parlamentu a na ulici za sociální práva lidí jsou takzvaní populisté a krajní pravice.

Pro levici je toto zrcadlení zdrojem mnohých poučení. Hlavním je, že její společenský a politický návrat již zajistí pouze rétorika sociální spravedlnosti mířící za limity neoliberalismu. Nemůže spoléhat pouze na rétoriku politické legitimity sdílenou s částmi středopravicových sil. Ta u ní maximálně končí pasivními výkřiky zadostiučinění či děsu z toho, že se bez reálné levicové opozice a efektivního vládního řešení chudoby legitimita české demokracie bortí před očima. Nemůže ani neustále spočívat na vymezování se vůči rétorice lidové spravedlnosti jako populistického obelsťování a rozdělování lidí. Nejenže případ exekucí ukazuje velmi protichůdný, ale stále jiný obraz. Ukazuje také, že levice již svůj boj uvnitř neoliberalismu neodvratně prohrála. Rétorika lidové spravedlnosti uvnitř tohoto upadajícího rámce poskytuje uvěřitelnější příběh právě proto, že rovnocenně ochraňuje pracující rodiny a národ proti tržním nespravedlnostem, stejně jako z této ochrany souběžně vyděluje druhé skupiny.

Levice by naopak měla pracovat na obnovení rozeznatelné rétoriky sociální spravedlnosti, která nabídne solidárnější alternativu nikoli opět jen uvnitř neoliberalismu, ale pro jeho překonání. Musí se přitom pozitivně vymezit vůči lidové spravedlnosti, například opětovným přivlastněním si konceptů jako národ, aby jej následně mohla inkluzivně rozšířit o emancipačně společenskou agendu. Namísto technokratických tržně konformních korekcí současného neoliberálního systému musí nabídnou konkrétní demokratické alternativy pro jeho kolektivní překonání.

Autor je politolog.

Tato esej vychází z odborného článku Politics of the Debtfare State: Repoliticizing the Czech Debt Enforcement Order and Its Limits.

Čtěte dále