Foto Ehimetalor Akhere Unuabona, Unsplash
Ve Spojeném království jsou aktuálně přijímány bezprecedentní zákony, kriminalizující spoustu protestních forem a zvyšující tresty za – jak nedávno prohlásil jeden z aktivistů – „zločin péče“. Protestujícím, kteří v některých případech zůstávají ve vazbě i šest měsíců, než se dostanou před soud, nyní hrozí až deset let vězení; s tímto trestem souhlasí jak konzervativci, tak labouristé. Protestující ale nepoužívají násilí a jen zřídkakdy způsobili trvalé škody. Jsou to spíše „narušitelé“, kteří se účastní nenásilných přímých akcí. Trestné činy, kterých se podle nové legislativy dopouštějí, jsou například přilepení se na chodník, připoutání se k infrastruktuře, zdržování „zásilky časově citlivého produktu spotřebitelům tohoto produktu“. Mezi jejich terče patří dálnice, elektrárny, rafinerie, doly, města, tedy motory dnešního ekonomického systému, který je samotnou příčinou současné krize.
Noví vězni svědomí
Ve skutečnosti je jejich největším zločinem neúnavnost. S tím, jak se krize zhoršuje, protesty pokračují. Britská vláda má tak pouze dvě možnosti, jak protesty zastavit: buď zavede drakoničtější postihy, nebo začne zavádět skutečná opatření na ochranu klimatu. Zvolila si první možnost, a dělá tak z protestujících de facto politické vězně.
Podobně v Egyptě, který je hostitelem letošní konference COP27, hrozí uvěznění všem demonstrantům, kteří se budou pohybovat mimo vymezené protestní zóny (což už se začíná dít). Vzhledem k tomu, že 60 tisíc protestujících už sedí za mřížemi jakožto vězni svědomí, vyžadovalo by velkou odvahu tyto zóny překročit. Nicméně i Egypt čelí katastrofickým klimatickým dopadům: Egypťané jsou z 90 procent závislí na vodě z Nilu, která je ohrožena projektem velké etiopské přehrady. Očekává se, že severní pobřeží včetně Alexandrie skončí v tomto století pod hladinou Středozemního moře. Navzdory tomu egyptský prezident El-Sisi využívá COP27 k propagaci své země jako vývozce zemního plynu, který má podle něj za současné situace pomoci najít rovnováhu mezi klimatickou politikou a energetickou bezpečností – to vše v naději, že získá trvalé investice do svých plynových projektů.
Zdá se, že světoví lídři jsou ochotni se setkávat, rok co rok přijímat vágní závazky, tvářit se aktivně v oblasti klimatu, aby se pak vrátili domů, reálně vykonali jen málo a následně zavírali lidi, kteří mají tu vytrvalost požadovat po svých zvolených představitelích, aby uvedli v praxi doporučení nejuznávanějších světových vědců.
Nemělo by nám uniknout, že jak Spojené království, tak Egypt jsou posledními dvěma hostiteli konferencí COP, a to navzdory despotickým zásahům proti demokratickým právům a svobodám. Samotná konference COP je sice nesmírně důležitá, ale je zjevné, že funguje také jako příležitost pro greenwashing. Zdá se, že světoví lídři jsou ochotni se setkávat, rok co rok přijímat vágní závazky, tvářit se aktivně v oblasti klimatu, aby se pak vrátili domů, reálně vykonali jen málo a následně zavírali lidi, kteří mají tu vytrvalost požadovat po svých zvolených představitelích, aby uvedli v praxi doporučení nejuznávanějších světových vědců.
Aktivisté se dnes samozřejmě uchylují k přímějším akcím. Je to ostatně pochopitelné. Statisíce lidí v ulicích v letech 2001, 2005, 2009, 2014, 2017, 2018 a 2019 přinesly jen málo výsledků. Emise v souladu s prázdnými sliby vlád nadále rostou. Zisky z těžby ropy a zemního plynu jsou na historickém maximu. Biodiverzita je na historickém minimu. A seznam by mohl pokračovat. Je evidentní, že naše vlády na tuto krizi nereagují.
Skutečnost, že klimatickým aktivistům nyní hrozí vězení, však není překvapující. Aktivisté už léta vědí, že začne docházet k masivnímu zatýkání, že vězení bude pravděpodobně nutné, možná i s dlouhými tresty – vyloučit ostatně nelze ani možnost smrti (včetně sebeupálení). Aktivisté jsou přesvědčeni, že nakonec zvítězí, i kdyby jen proto, že věda je na jejich straně. Ale historie ukázala, že vlády mají tendenci mlžit a popírat nutnost adekvátní odpovědi až do chvíle, kdy to společnost už nedovolí. Tak tomu bylo v případě sufražetek, apartheidu v Jihoafrické republice nebo i změn v listopadu 1989.
Bída reformismu
Vlády jsou užitečné pro reformy, ale nikoli pro revoluce. Klimatická a environmentální krize však nutí náš ekonomický systém právě k revoluci. Reformismus, jak jsme se o tom přesvědčili na dosud šestadvaceti konferencích o klimatu, nebude stačit. To značí krizi vládnutí, protože naše vlády dnes reprezentují především systém, který nefunguje v zájmu obyvatel. Čím více se klima ohřívá, tím se tento fakt stává zjevnější.
Stejně jako někdejší političtí vězni svědomí i dnešní klimatičtí disidenti vědí, že jejich den teprve přijde. Vědí, že stojí na správné straně dějin. Vítězství bude ovšem hořkosladké, protože u všech hnutí odporu platí, že netrpí jen disidenti, ale nakonec my všichni. A to proto, že jsme odsouzeni k mnohem temnější budoucnosti plné neustálých krizí: čím déle se naše vlády budou bránit potřebným změnám, tím horší budou následky.
Jak dlouho bude tento odpor trvat, záleží na lidech samotných. Nebudou to vlády, kdo nakonec provede potřebné změny, ale ti, kdo je dnes požadují. Otázkou tak může být, v jakém okamžiku se k těmto aktivistům připojit. Kolik našich přátel, kolegů, spoluobčanů a dětí necháme raději poslat do vězení nebo podlehnout dopadům klimatické krize, než toho budeme mít konečně dost?
Bohužel to vypadá, že než budeme požadovat skutečnou změnu, bude muset přijít ještě mnoho politických vězňů a mnoho lidí, kteří zemřou v důsledku katastrofických klimatických událostí. Ale jako v každé revoluční době, změna přichází, ať už se to mocným líbí, nebo ne.
Autor je esejista a lidskoprávní aktivista.
Z anglického originálu dostupného na 
The Edge of Empire přeložil Martin Vrba.