Plastika Michala Gabriela. Foto Wikimedia, CC0
O tom, že se generál Petr Pavel bude ucházet o prezidentský úřad, se spekulovalo několik let. I když kandidaturu ohlásil až letos v září, roky aktivně vstupoval do veřejné debaty i společenského povědomí. A spolu s ním – zpočátku netušený – nový rozměr debaty o naší minulosti.
Firma otec a syn
Dnes Pavel patří k favoritům prezidentské volby a dle mnohých je jediným člověkem, který by mohl porazit Andreje Babiše. Toto uvažování o Pavlovi coby jediném relevantním vyzyvateli Babiše je ovšem v lecčem komické, domyslíme-li ho do důsledků. Babišova i Pavlova kariéra se totiž v mnohém podobají. Oba – bezezbytku konformní s tehdejším režimem – ji zahájili už před listopadem 1989. Každý v jiné branži, ale oba svorně ve stopách svých stejně režimně konformních otců, pro něž normalizace na rozdíl od většiny národa, který přišel o naději na lepší život, znamenala hlavně příležitost: Babiš starší kariérničil v PZO (Polytechna v Bratislavě), zatímco Pavel starší to dotáhl sice pouze na plukovníka, ale vojenským zpravodajcem zachycujícím a analyzujícím zprávy armád NATO byl téměř celou normalizaci. Oba synové tak mohli navázat na sociální kapitál otců.
Vysmívání se občanskému aktivismu i jakékoliv snaze kriticky nahlédnout současný status quo nás nakonec přivedlo k tomu, že prezidenta budeme vybírat dost možná ze dvou normalizačních kádrů.
Ani kariéry synů se ovšem „přirozeně“ neobešly bez členství ve straně. Jak známo, Petr Pavel o vstup do KSČ požádal v roce 1983, přijat byl po dvou letech v roce 1985 a hned se stal předsedou základní organizace. Ve straně setrval až do roku 1989. Dnes své působení v ní kriticky reflektuje či ho možná spíš racionalizuje. Vzhledem k tomu, o jaký post se nyní uchází, ani jinak činit nemůže.
Svůj vstup do strany vysvětluje poměry v rodině, kde bylo normální být straníkem, zároveň argumentuje, že si chtěl zvýšit šanci na kariéru elitního výsadkáře, a také dodává, že neměl dost informací a zkušeností, aby vyhodnotil zločinnost tehdejšího režimu. Bylo mu 21 let. Ještě před třicítkou, v druhé půli osmdesátých let, pak stihnul agilním dopisem schválit vstup vojsk Varšavské smlouvy na československé území. Jazykově nadaný mladý komunista pokračoval školením na Vojenské akademii Antonína Zápotockého v Brně v kurzu pro pracovníky vojenské rozvědky pro práci v zahraničí a speciální úkoly.
V době povinné ruštiny si výhod jazykového vzdělání díky otci užíval i Babiš, a to na školách ve Francii a Švýcarsku. Jako „Bureš“ svou pozici ve strukturách navíc posílil angažmá v StB. Krycí jméno měl ale i vojenský zpravodajec Petr Pavel alias „Pávek“. Oba kandidáti ovšem mají společnou nejen předrevoluční minulost, ale i rychlost, s níž se dokázali zorientovat po listopadu, kdy plynule navázali na své normalizační kariéry. A oba zamířili kariérně vysoko, posléze i do politiky, a opět rovnou do nejvyšších pater.
Babiš i Pavel tak svým způsobem představují symbolické přemostění období před a po listopadu 1989. V tomto ohledu vlastně patřili k fenoménu „revoluce náměstků“, kdy asi třicet procent komunistických manažerů nahradilo během revolučních dnů ředitele podniků. Socialističtí manažeři také mnohdy patřili mezi ty, kteří podnik obratem zprivatizovali, protože se dobře orientovali a měli pevnou základnu kontaktů. I Pavel s Babišem patřili po revoluci k „vítězům dějin“ – spolu s prognostiky, drtivou částí kariérně orientované šedé zóny a také hrstkou lidí z disentních kruhů, kteří se po zásluze těšili respektu společnosti.
Staronové elity a věční kritikové
Ekonomická kontinuita a sociální kapitál mezi lidmi socialistického managementu hrály při budování polistopadové hierarchie zásadní roli, rozhodně daleko zásadnější, než tomu bylo u symbolického kapitálu disidentů a intelektuálů. Ti sice vstupovali do politiky skrze Občanské fórum, ale vesměs z ní zase brzy vystoupili, často zklamaní dobovým vývojem.
Osud Občanského fóra, kde záhy převážilo technokratické pojetí politiky klausovců, představuje symbolické rozloučení s intelektuálním a kulturním flow sametové revoluce. Vzniká ODS, která je spíše než nositelkou občanského, kulturního a humanitního nebo sociálního étosu dědicem normalizační konformity a postupující tvrdé ekonomizace života pod vlajkou liberalismu, jakkoliv politicky buduje spíše státní kapitalismus. I to ale dávalo v rodící se společnosti smysl: důraz na změnu ekonomiky patřil k pilířům devadesátých let. Jak moc jsme si utahováním opasků pomohli k získání stejného socio-ekonomického postavení, jaké je standardem v Německu nebo Rakousku, dnes vidíme sami.
Na normalizaci navazuje čistě technokraticko-ekonomické pojetí politiky, a to i představami o kultuře, vztahem k ekologii a obecným konformismem nevystupování z řady či oportunismem. Jestliže uvažovat o kontinuitě s komunistickým panstvím u ČSSD bylo vždy snazší než v případě ODS, lze to vymezit asi takto: ČSSD byla mentálním dědicem předrevoluční éry včetně jejího elementárního zájmu o sociální zajištění pracujících, ODS už bez něj, zato s důrazem na individualizované pojetí svobody, které tehdy figurovalo i v globálním pojímání neoliberalismu pod taktovkou Reagana nebo Thatcherové.
Právě vztah k těmto kontinuitám tvoří jádro mnoha sporů uvnitř naší společnosti. Jak ukazují některé studie, především projekt Jedna společnost – různé světy, je to právě způsob, jakým se různé skupiny obyvatel vztahují k předrevolučnímu a porevolučnímu období, co dnes tvoří jednu z os společenské fragmentarizace. Pocit, že šlo v listopadu 1989 o víc než jen o to umožnit mladíkům v řadách SSM a KSČ rozjet své kariéry naplno, společnost neopouští a opakovaně se to pokouší formulovat a připomínat při výročích, která mnohdy nabývají až kýčovité podoby.
K tomu se váže i rozšířená představa, že ti, kteří vývoj po listopadu vnímají kriticky, jsou hloupější, méně vzdělaní, resentimentální, či dokonce že teskní po minulém režimu. Takový výklad je ale neporozuměním situace mnohých lidí, kteří jsou zklamáni naopak právě proto, že se velkou řadu – nejen symbolických, ale především ekonomických – příslibů 17. listopadu naplnit nepodařilo, a na které dopadají narůstající nerovnosti ekonomické, regionální, genderové i věkové.
Mentoři a žáci
Zároveň si lze všimnout, že právě ti, kteří dokázali svá normalizační či devadesátková privilegia znásobit, se často stavějí i do role blazeovaných mentorů občanů, kteří jsou k současnosti naladěni kriticky. Ve veřejném prostoru se proto označeními typu „svazáci“, „komunisti“, „neomarxisti“ nebo „neobolševici“ útočí paradoxně právě na občansky aktivní skupiny lidí, kteří byli první na ráně i za socialismu: aktivisty a aktivistky všeho druhu od ekologických přes feministické a LGBTQ+ po proromské, prouprchlické a další. A když na to přijde (podle mustru ruského dezinfa), neomarxistická je celá Evropa včetně bolševiků v Bruselu. To pomáhá vytvářet argumentační mlhu, která kromě jiného vede k relativizaci minulého režimu – slovo „bolševik“ je tak nadužíváno, že v něm už každý vidí něco úplně odlišeného.
Dokonale to dokládá třeba současné pohoršení nad stávkujícím studentstvem na univerzitách, kterému je vyčítáno, že si toho dovoluje až přespříliš. Kdyby raději napsali nějakou petici! Tvrzení devadesátkových elit, že naše země dospěje, až v ní vyroste první generace nezatížená komunismem, se už dávno stalo prázdnou floskulí. Ve skutečnosti jde jen o to, udržet výkladový rámec listopadu i období po něm v rukou těch, kteří ho z různých pozic utvářeli.
Limity tohoto přístupu odhalily už dávno reakce na první generace emancipovaných kritiků a kritiček současnosti, kteří si k režimu, jenž jim „byl vybojován“, dovolili zaujmout i jiné než pozitivní stanovisko. Paternalismus polistopadových elit se stal novodobou verzí nadávání u piva za socíku. Kritika kapitalistického růstu se v očích některých stala touhou po návratu minulých časů a ti, kteří ji hlásají, jen „nevědomými bolševiky“ nové éry.
Je to přitom absurdní na mnoha úrovních: i Havlovo volání po dialogu bylo voláním po dialogu mezigeneračním, sociálním a společenském, k čemuž ho samozřejmě vedla i samotná dynamika listopadových protestů v roce 1989, kdy se jedním z pilířů stalo studentstvo, dalším pak třeba kruhy kulturní a spolu s nimi i široké vrstvy pracujících, kteří se připojovali ke stávkám, a zasazovali tak umírající normalizaci ránu přímo na komoru. A listopadové studentstvo si toho bylo vědomo. I proto se na dělníky, dělnice, ale i seniory nebo zranitelné skupiny studenti obraceli a za pomoci argumentů zdůrazňujících nutnou nápravu sociálních otázek a důraz na důstojnost lidského života volali po jejich spoluúčasti.
Dnes se však pohybujeme v úplně jiném poli, k němuž se váže až obsesivní obava o to, aby se kapitalismus dále mohl vydávat za jedinou možnou demokracii vůbec – což je absurdní. Představa, že jakékoliv ekonomické uspořádání je ze své podstaty „konečné“ či „přirozené“ je přitom vlastní právě fanatické státní propagandě, ne kriticky přemýšlející občanské společnosti, která v krizi hledá alternativy. Vyžadovat posvátnou nekritičnost vůči kapitalismu ze všeho nejvíc připomíná nezdolnou víru v komunismus coby finální fázi lidského snažení. Parafrází by se tak dalo říct, že někteří „antikomunisté dneška se stávají komunisty budoucnosti“.
Z hodnotové mlhy vynořují se kandidáti
Kontinuita pozic i reverzní antikomunistický papaláško-mentorský slovník signalizují především konformní nastavení společnosti a účelové schovávání se za černobílý obraz minulosti. Skutečnost, že je Pavel jedním z hlavních vyzyvatelů Babiše, není proto dána hodnotově, ale právě naopak: to, že je Pavel přijatelný i pro Babišovy voliče (na něž cílí i svým marketingem) z něj dělá relevantního Babišova protikandidáta. Oba jsou ochotni vystoupat nahoru v jakémkoliv ideologickém prostředí. Oba nesou populistický prapor vágních příslibů, které se uplatní v každém systému: „…potřebujeme prezidenta, který udá jasný směr, nebude váhat ani zmatkovat… Chci naší zemi i nadále sloužit a jako nezávislý prezident ji vést k jistotě, klidu a pořádku,“ píše se na stránkách „generála“ Pavla. Můžeme klidně věřit, že podobnost s čímkoliv před rokem 1989 je jen čistě náhodná, spíše se však jedná o jasný kalkul, jak si získat i „kritické“ hlasy a zároveň se, přesně v intencích české podoby vulgárního antikomunismu, neušpinit sociální tematikou či důrazem na nerovnosti.
S kandidaturou a popularitou Petra Pavla se zdá, jako by se v části veřejnosti náhle probudil duch jindy tolik kritizovaného revizionismu. Zatímco odborné snahy revizionistických historiků, kteří ve svých pracích dlouhodobě upozorňují na složitost společenských smluv před rokem 1989 i na to, do jaké míry se československé obyvatelstvo podílelo na udržování režimu v chodu, se ze strany antikomunistů setkávají s posměchem a kritikou, generál Pavel, příslušník silových složek, se setkává s pochopením a přijetím.
To by přitom samo o sobě vůbec nemuselo vadit: myslet si, že člověka nadosmrti definuje jen jediná životní etapa nebo jediné rozhodnutí, nedává smysl. I to nás přece učí debata o povaze režimů, v nichž žijeme, i to nám napovídá dynamika politiky předrevolučních let. A v neposlední řadě: odkazuje na to velká část velkých příběhů druhé poloviny 20. století. Opravdu se ale po všech těch diskusích o mravnosti a morálce, zkaženosti a zaprodanosti chceme tvářit, že vstoupit do strany z kariérních důvodů v roce 1985 je zkrátka jen mladistvá chyba na úrovni účasti v průvodu na prvního máje? Pokud přistoupíme na základní tezi „totalitárního“ výkladu antikomunismu, je to stěží možné. Jak si pak ale vysvětlit Pavlovo předrevoluční působení? Skutečně si vystačíme pouze s tím, že během následujících třiceti let si to své odčinil? A není to příliš osobní, příliš relativizující přístup, který se zakládá na subjektivním pojímání hodnot?
Když dnes Pavlovi nekritičtí příznivci volají, že důležité je to, co udělat „poté“, mají samozřejmě do jisté míry pravdu. Je to důležité. Ale měli by mít přitom na paměti, že hodnoty, které sdílejí, nemusí sdílet druhý tábor. Tomu totiž se stejnou logikou může připadat důležité třeba to, že Babiš zaměstnává hodně lidí (ano, za vykořisťujících podmínek, ale to předmětem debaty nebývá), je úspěšný byznysmen i politik a tváří se jako bojovník proti politickým šíbrům. Že je sám jedním z nich, že kumulace moci a kapitálu v jeho rukou je problematická z podstaty, nikoliv jen proto, že jde o něj, zůstává mimo rozlišovací schopnosti mnohých. A to i kvůli tomu, že se jeho odpůrci až přespříliš snaží rámovat ho coby „komunistické zlo“.
Výhody a smlouvy
Hlavním institucionálním pilířem českého antikomunismu je Ústav pro studium totalitních režimů (ÚSTR), vědecká instituce, která se měla soustředit na zkoumání nástrojů represe komunistických silových složek, přičemž slovo „totalitní“ pro jistotu dostala i do názvu. Zkoumání měkkých nástrojů režimu, kterými se legitimizoval mezi občany, přitom bylo potlačováno a na revizionistické historiky a historičky se konaly soustavné útoky, ačkoliv jejich pohled na minulost nám může mnohé drobnosti osvětlit lépe než černobílá hra na jasné dobro a jasné zlo.
Důkladné pochopení všech mechanismů, které vedly jak ke zločinům v letech padesátých, tak k obrodě a hledání demokraticky socialistické naděje v letech šedesátých a nakonec až k šedým, tuhým a bezvýchodným letům normalizačním, se totiž bez důrazu na „obyčejné“ lidi neobejde. Není na tom nic skandálního, vykládat vše pouze z pozice obětí, lidí, kteří „nemohli jinak“, protože jednoduše žili v totalitě, nedává smysl. Nejen v období nesvobody, ale ani v žádné jiné době. Vymyká se to kromě jiného i principům individualismu, který vlastní morálku staví do středu coby určující princip každého lidského jednání. Když ale historici a historičky mluví o tom, že by režim před rokem 1989 nemohl fungovat, kdyby nenabízel některé výhody, které lidé ve společnosti směnili za svobodu a demokracii, volá se u části tvrdého jádra antikomunistů po jednoznačném odsouzení a na pochopení dobové dynamiky se důraz neklade.
Takové pozice přitom nebyly vlastní ani samotnému transformačnímu období krátce po pádu režimu – byl to tehdy Václav Havel, kdo svým nejslavnějším projevem apeloval na celou společnost coby katalyzátor velkých změn a jedním dechem jí i vyčetl, že režim před rokem 1989 svou pasivitou utvářela. „Všichni jsme – byť pochopitelně každý v jiné míře – za chod totalitní mašinerie odpovědní, nikdo nejsme jen její obětí, ale všichni jsme zároveň jejími spolutvůrci,“ pronesl tehdy Havel.
Intelektuální možnosti českého antikomunismu
V černobílém pojímání období před rokem 1989 coby tvrdé, uniformní totality má také kořeny aktuální zmatení mezi samotnými antikomunisty, pro něž se donedávna užitečný Petr Blažek pro svou kritiku generála Pavla ocitá v roli ideologického fanatika. Tažení Blažka proti celistvější interpretaci normalizace se tentokrát nevyplatilo ani jemu samotnému. Relativizace jakéhokoliv režimního progresu existencí represivního aparátu zkrátka v našem postkomunistickém světě zatím zvítězila.
To se projevuje i odmítáním čehokoliv prosociálního, neustálým strašením domnělým návratem komunismu nebo používáním slova „populismus“ čistě v kontextu politik pro nižší vrstvy. Neustálá snaha o diskreditaci demokratické levicové politiky (právě s pomocí antikomunistů typu Blažka) a vysmívání se občanskému aktivismu i jakékoliv snaze kriticky nahlédnout současný status quo nás nakonec přivedlo k tomu, že prezidenta budeme vybírat dost možná ze dvou normalizačních kádrů. Budoucnost se nekoná, stále jsme v zajetí výkladových rámců minulosti, jen se s nimi někteří snaží bojovat bitvy o současnost. A často se tak děje za použití takřka totožné argumentace, jakou oplývala předrevoluční garnitura.
Český antikomunismus se převážně týká generace, která mohla být před listopadem statečnější, ale nebyla – když tito lidé reagují na kritiku čehokoliv ve společnosti výsměchem, nihilismem a blazeovanými radami s prvky absurdity či whataboutismem, jako by tak trochu mluvili sami k sobě před rokem 1989 a hledali argumenty, proč je lepší se podřídit a nevybočovat z řady – čili „nezkazit si život“ (rozuměj kariéru).
Na český antikomunismus se tak lze dívat i jako na jakousi historickou generační terapii, jíž se dotyční léčí z šoku, že všechno šlo nakonec snadno a rychle a systém šel k zemi téměř samovolně. Aby taky ne – babišové a pavlové už se nemohli dočkat, až zhodnotí své kurzy buržoazních jazyků. Hysterické odmítání aktivismu a levice má právě tyto důvody: my jsme drželi hubu, vy budete taky. I kdyby měla planeta shořet.
Masaryk, verze 2023?
Devadesátá léta měla dvě dominantní politické síly: ČSSD a ODS, pravici a levici – tedy v rétorice, v praxi se jejich politika výrazně neodlišovala a ochotně spolu nakonec uzavřely neslavnou „oposmlouvu“. Rozdíl byl především v designu: pravicový uhlazený sportsman Klaus a levicový lidově požitkářský Zeman představovali dva symbolické póly české politiky té doby. Svým způsobem je představují dodnes, byť oba ve velmi zdegenerované podobě.
Jakkoliv se dá natrefit i na názor, že „generál Pavel je jako Masaryk“, je třeba si přiznat, že k Masarykovu občanskému feministickému a prožidovskému aktivismu a intelektuální odvaze má daleko, i kdyby ho v uniformě posadili na koně. Jestli Petr Pavel naopak vytváří nějakou personální paralelu, která je schopná na voliče srozumitelně účinkovat, tak je spíše jako Václav Klaus, zatímco Babišova zábavnost a žoviálnost i sociálně citlivější rétorika oslovuje častěji právě Zemanovy příznivce.
Nutno však dodat, že oba jsou pouze slabými odvary, deriváty obou kdysi silných, ideově urputných politiků, kteří však sdíleli odpor k občanské společnosti a širokému dialogu. I to je pro dnešní dobu typické. Zatímco dříve mezi sebou soupeřili ekonom, který zvládl i vlastní pílí a samostudiem pochopit, v čem je pro transformační společnost důležitý důraz na ekonomickou sociální podobu, a uštěpačný, leč mnohdy trefný Zeman, jenž do sebe časem zase umně nasál rostoucí společenskou nespokojenost, dnes před námi stojí kariérní byznysmen a kariérní voják.
Mnozí čeští antikomunisté se proto teď dopouštějí argumentačně ekvilibristických kousků, aby sami sebe přesvědčili, že kajícný bývalý člen strany a elitní voják je vlastně tím pravým kandidátem na prezidenta v roce 2023. Ti samí lidé přitom neváhají za komunismus označit i obědy zdarma pro chudé děti ve školách nebo demokraticky přístupné zdravotnictví a gulag vidí za každým rohem. Nekoherentnost takového uvažování je směšná a znovu nás utvrzuje v tom, že o řešení otázek minulosti tu nejde. Jde o nadvládu nad současným narativem – a v něm je holt komunista-voják morálně nad obchodníkem-estébákem. Proč? Prostě proto.
Je příznačné, že asociální, antikulturní a antiintelektuální český antikomunismus nevygeneroval kandidáta z občanského sektoru, veřejného intelektuála, ale jen hezčí dvojče „estébáka Babiše“. A tak zatímco na bývalém premiérovi vadí jeho spolupráce s STB víc než impérium levné práce a nesvobody slova, které vybudoval, u Pavla se naopak se akcentuje NATO a jeho předrevoluční kariéra je přirovnávána k členství v Pionýru, kam přece chodil každej, a kdo ne, tak jen proto, že byl moc mladej… I když je v posledku dobře, že se rigidní nahlížení na bývalý režim čistě optikou imperativu „dobra“ a „zla“ trochu mění, prezidentský duel Babiše a Pavla těžko může být absurdnější.
Autorky jsou redaktorky Alarmu.