Foto United Nations Development Programme in Europe, Flickr, CC BY-NC-SA 2.0
Čtrnáct učitelek a učitelů sedí na židlích proti sobě. Jeden ze dvojice představuje návštěvníka z budoucnosti a dokončuje děkovnou řeč k protějšku za to, co udělal pro zachování udržitelného života na Zemi. Některé páry už skončily a zůstávají v tichu, na někom je vidět dojetí z toho, co právě slyšel. Jiným takový rituál připadá už trochu moc „ezo“ a těší se na metodickou diskusi po přestávce.
Podobné aktivity vybočující ze školské provozní rutiny se odehrávaly v několikadenních blocích několikrát do roka díky projektu Futuropolis. Tříletý experiment, vedený organizací NaZemi a Institutem úzkosti zjišťoval, jak jsou na druhý stupeň českých škol přenositelné zásady Paula Freireho, brazilského vzdělavatele chudých a později světově proslulého zakladatele kritické pedagogiky. Právě díky Futuropoli teď v listopadu v nakladatelství Neklid poprvé vyšel český překlad jeho nejznámějšího díla, Pedagogiky utlačovaných.
Kritická pedagogika
Freire v šedesátých letech minulého století vyvinul úspěšnou metodu, díky níž za několik desítek hodin naučil číst a psát brazilské rolníky. Masovému rozšíření jeho způsobu výuky zabránil nástup vojenské junty, která zmocňování širokých lidových vrstev vzděláním nijak nevítala. Základní teze kritické pedagogiky ale vznikly už tehdy. Freire odmítal zavedený hierarchický model výuky, ve kterém privilegovaný učitel předává znalosti pasivnímu žákovi. Jeho výuka byla dialogická a vycházela z životní zkušenosti studentů. Cílem celého procesu bylo proměnit pasivní objekt vyučování v plně uvědomělého člověka prostřednictvím kritického vnímání jeho vlastní sociální reality.
Škola ale nikdy nemůže být apolitická v tomto širším smyslu. Pokud se o to pokouší, je právě tím nepřiznaně politická: konzervuje status quo a moc těch, kdo ji zrovna mají a nereflektovaně vykládá současný stav světa jako jediný správný.
Sociální realita tehdejší Brazílie byla výrazně vyostřenější než prostředí, do kterého se socializují dnešní čeští studenti a studentky. Organizované vzdělávání se ovšem proměňuje pomaleji než jiné oblasti života a Freireho principy jsou aktuální pořád. I dnešní škola často nereflektovaně připravuje žáky na svět, který tu máme, namísto lepšího světa, který by mohl být. Navíc požadavek na nepolitické vzdělávání se často vykládá jako požadavek na úplné oddělení vzdělání od účasti na každodenním aktivním životě. Škola ale nikdy nemůže být apolitická v tomto širším smyslu. Pokud se o to pokouší, je právě tím nepřiznaně politická: konzervuje status quo a moc těch, kdo ji zrovna mají a nereflektovaně vykládá současný stav světa jako jediný správný.
Ve Futuropoli jsme hledali cesty, jak takové vnímání světa rozbít a proměnit vzdělávání založené na pasivním vstřebávání informací ve vzdělávání transformativní. Školu, která promění jak vzdělávaného, tak vzdělávajícího, a zprostředkovaně pak celou společnost. Pro mě jako jednoho ze zapojených učitelů bylo nezvyklé už to, že projektový tým sám uplatňoval freirovské zásady a nepředkládal hotové pravdy. Od začátku bylo zjevné, že tady nejsme na školení, tady společně procházíme otázkami a tou hlavní je, jestli jde kritickou pedagogiku uplatnit v běžné školské praxi na druhém stupni základní školy. Přitom se mohlo klidně ukázat, že to nejde.
Osvobodit obě strany
Nakonec se zdá, že to jde. Není to jednoduché, naráží to na provozní omezení klasické školy s oddělenými předměty, třičtvrtěhodinovými bloky a důrazem na výkon. Není to snadné pro vyučující, kteří přicházejí do třídy bez jistot své mocenské pozice a balancují mezi potřebou naplnit vzdělávací plán a potřebou vytvořit prostor tématům studentů a studentek, aby dali hlas všem včetně těch, kdo nebývají slyšet. Pro mě osobně nebylo snadné tohle všechno zkoušet ve stínu Freireho a s vědomím toho, jak málo jeho principy zatím chápu a dokážu naplnit.
A rozhodně by to nešlo bez Futuropole. Projekt naplno začal v lockdownu a musel se ze dne na den překlopit do online prostředí. V klidnějších časech se potom proměnil ve společenství, které hledalo cesty, sdílelo úspěchy i slepé uličky a vlastní existencí performovalo freirovskou pedagogiku.
Analytickou oporou naší práce byla vyvíjená metoda výuky: spirála aktivit, která by v ideálním světě posunula probírané téma z fáze mlčení o něm až k ke konkrétní akci a nezbytné reflexi. Fáze spirály jsou rozpracované do podrobné metodiky, která využívá pojmový aparát freirovské pedagogiky (kódování problému, generativní témata, vnímání výsad a útlaku a další) k rozpracování modelového postupu při výuce, který se, tak jako všechny dokonalé plány výuky, v praxi nikdy nepodaří naplnit.
Futuropolis se ovšem od řady dalších vzdělávacích akcí lišila tím, že nepracovala jen s racionální analytickou stránkou, ale od začátku přiznaně zapojovala do učení člověka s jeho tělem, emocemi a prožitky. Postupem času jsme si tak uvědomovali, jak výtvarná stránka projektu od Evy Koťátkové a Barbory Kleinhamplové nekončí jen u unikátních vizuálů, ale prostupuje designem jednotlivých aktivit a nechává v nás hlubší stopu, než by to dokázaly samotné teze a metodické návody.
Projekt Futuropolis v prosinci končí. Zůstává po něm neformální síť kritických pedagogů a pedagožek, kteří se pravidelně scházejí a sdílejí zkušenosti. Zůstává i nadšení z objevování vztahů moci, útlaku a privilegií v každodenní praxi. Rozšířit výstupy projektu mezi další zájemce se podařilo během letní školy ve Slavonicích, která fungovala jako laboratoř vyvinuté metody a snažila se ji dialogickou formou předat dál. I tak je velká škoda, že systematickou podporu, jakou po tři roky mělo našich devět škol, nemůžou zažít další kolegové a kolegyně. Přelomovou tezí Paula Freireho je, že od útlaku nestačí osvobodit jen utlačované; je to společné úsilí dialogických spojenců, které nakonec osvobodí obě strany. Z dalších projektů rozvíjejících kritickou pedagogiku by tak neměli prospěch jen studenti a studentky, ale i my vyučující – a celé české školství.
Autor je učitel zapojený do projektu Futuropolis.