Foto Kremlin.ru, CC BY 4.0
Čínští lídři včetně prezidenta Si Ťin-pchinga se nechali veřejně slyšet, že odsuzují použití nukleárních zbraní na Ukrajině. Toto vyjádření zaznělo poprvé během návštěvy německého kancléře Olafa Scholze v Pekingu začátkem listopadu a čínští lídři jej zopakovali i během summitů G20 a EAS. To se těžko dá interpretovat jinak než jako implicitní rudá čára pro Rusko, které vysílalo signály o možném použití nukleárních zbraní.
Náznaky čínské kritiky
Sám Vladimir Putin během prvního osobního setkání s čínským prezidentem Si Ťin-pchingem na summitu SCO veřejně zmínil, že Čína má „obavy“ (concerns) ohledně vývoje na Ukrajině. Zajímavostí může být, že zatímco Si Ťin-pching se na summitu nechal vyfotit s jinými lídry, jak si podávají ruce, s Putinem takovou fotku nenajdeme. Mimochodem, Si prý neposlal Putinovi gratulaci k jeho 70. narozeninám – ale našel si čas pogratulovat prezidentovi Tádžikistánu, jenž slavil sedmdesátiny přibližně touž dobou.
Nejdůležitějším strukturálním faktorem je to, že zatímco Rusko mocensky upadá, Čína roste.
Před několika dny deník Wall Street Journal publikoval článek, ve kterém se odkazuje na vysoce postaveného amerického diplomata, podle kterého Čína není spokojena s ruskou politikou vůči Ukrajině. Deník Financial Times zase publikoval anonymní vyjádření čínského diplomata, který tvrdil, že Čína o invazi předem nevěděla a že ji Rusko postavilo do složité situace – i v souvislosti s úmrtími čínských občanů na Ukrajině, o kterých však čínská diplomacie veřejně nemůže mluvit.
Tyto signály rozhodně znějí velmi odlišně od prohlášení těsně před ruskou invazí, kdy Čína a Rusko nazvaly svůj vztah jako „přátelství bez hranic“ (no limits). Mění tedy Čína svůj postoj k Rusku a rusko-ukrajinské válce?
Čínsko-ruské divergence
Na jednu stranu Čína nikdy nebyla ruskou invazí příliš nadšená – na to nám není třeba uniklé zprávy z bezpečnostních agentur, ale vystačíme si s analýzou strategických zájmů. Čína a Rusko sice sdílejí nechuť vůči USA a jeho dominantní roli v mezinárodním systému, ale zároveň se liší v mnoha důležitých aspektech. Nejdůležitějším strukturálním faktorem je to, že zatímco Rusko mocensky upadá, Čína roste. Zatímco Rusko si tak svými vojenskými avantýrami vynucuje pozornost a relevanci, čínská moc (a s ní i mezinárodní vliv Číny) rostou víceméně automaticky. Existuje prakticky konsensus, že Čína pro svůj růst potřebuje stabilní mezinárodní prostředí s otevřeným obchodem a investicemi.
Vojenská eskalace je v přímém rozporu s těmito čínskými zájmy – a ohrožuje nepřímo i legitimitu Čínské komunistické strany, která ji ve velké míře čerpá ze zlepšujícího se materiálního zabezpečení svých občanů závisejícího na ekonomické výměně se zahraničím.
Další potenciální problémy pro Čínu souvisejí s rostoucí vnitřní nestabilitou Ruska v důsledku vývoje na bojišti. Čína je dlouhodobě velmi citlivá na nepokoje v pohraničních regionech a několik tisíc kilometrů dlouhá hranice se státem, který vlastní nejvíce nukleárních zbraní na světě, je samozřejmě důležitým faktorem čínské národní bezpečnosti. Právě hrozba nestability během nukleárních a balistických testů byla například důvodem kritických čínských vyjádření vůči Severní Koreji.
Tchajwanské paralely
Otázkou je i to, zda vliv rusko-ukrajinské války na situaci v Tchajwanském průlivu je v souladu s čínskými zájmy. Tchaj-wan se i kvůli invazi dostal do centra zájmu mnoha západních států, které před vypuknutím války na Ukrajině přehlížely potenciál eskalace. Neúspěch Ruska v dosahování vojenských výsledků může také ukazovat, že i čínské možnosti vůči Tchaj-wanu jsou omezenější, než se předpokládalo.
Konečně, oslabené Rusko sice znamená, že Čína bude vůči němu v lepší pozici – zároveň to však znamená, že jejich duo bude celkově méně vlivné v mezinárodních vztazích a v konkurování Západu. Co víc, ruská invaze se zatím projevila v posílení jednoty Západu, což je v přímém rozporu s čínskými zahraničně-politickými cíli, například ve vztahu k Evropě.
V našich končinách jsou Rusko a Čína často zmiňovány společně jedním dechem (toto tvrzení podporuje i můj výzkum veřejného mínění ve více státech střední a východní Evropy). Neochota mezi nimi rozlišovat a představa o jejich blízkém spojenectví však zkresluje realitu. Zatímco Rusko je momentálně vnímáno jako přímá bezpečnostní hrozba, méně jednoznačně „zařaditelné“ postavení Číny vystihuje i oficiální postoj EU, která Čínu vnímá jako „partnera“ pro řešení globálních otázek, ekonomického „konkurenta“ a systémového „rivala“. V posledních dnech například přišla zpráva z Británie, že Čína nebude označena za bezpečnostní hrozbu – v ostrém protikladu s velmi jasnou podporou Ukrajině ve válce proti Rusku, která přetrvává i změny na britských vládních postech.
Čínsko-ruské partnerství
Na straně druhé však Čína v žádném případě nehází Rusko přes palubu. To mimo jiné dokazují i jiná čínská vyjádření – čínští představitelé totiž dlouhodobě mají ve zvyku upravovat své odkazy podle toho, s kým se setkávají a pro koho mluví. V září se tak objevily zprávy o tom, že Li Čan-šu (v té době číslo tři v komunistické straně) se během návštěvy Moskvy nechal slyšet, že Čína „chápe a podporuje Rusko, speciálně co se týče vývoje na Ukrajině.“ Čínský ministr zahraničí Wang I zase v posledním období chválil Rusko za „racionální a zodpovědnou“ pozici ohledně nepoužití nukleárních zbraní a potvrzoval „silnou podporu“ Ruska.
Dá se říci, že zatímco „rozum“ nutí čínské lídry udržovat funkční vztahy se Západem, jejich „srdce“ je proti: Čínská komunistická strana vznikla před sto lety jako strana zaměřená proti západnímu imperialismu a tato protizápadní DNA ve straně jasně dominuje dodnes. Dlouhodobě je patrná například ve snaze Číny prezentovat se jako lídr rozvojového světa, který bojuje za férovější postavení ve vztahu k rozvinutým státům.
V případě ruské invaze na Ukrajinu tak čínský narativ sice zmiňuje tradiční bod čínské diplomacie „respekt vůči suverenitě“, ale zároveň dodává, že hlavním důvodem války je snaha USA expandovat (tedy v tomto vnímání rozšiřovat NATO). Čína tak staví princip suverenity na hlavu a v principu argumentuje, že ruská suverenita a zájmy byly ohroženy, a proto došlo k válce. Čínská vyjádření je i proto třeba přebírat s opatrností, protože pojmy, na které jsme běžně zvyklí, mohou mít jiné významy.
I přesto, že se Čína pravděpodobně s válkou neztotožňuje a není zcela jasné, zda o ní dopředu věděla nebo ne (viz níže), rozhodně nechce, aby ji Rusko potupně prohrálo. To by totiž mohlo vést jednak k posílení Západu, a také ke změně režimu v Rusku, který by se mohl k Číně stavět méně přátelsky.
Věděla Čína o invazi dopředu?
Jedna z prvních otázek po ruském napadení Ukrajiny byla, zda byl tento krok konzultován s Čínou – Putin se setkal s Si Ťin-pchingem jen několik dní před spuštěním invaze a po setkání byly rusko-čínské vztahy prohlášeny za partnerství „bez limitů“. Některé mediální zprávy s odvoláním na uniklé informace z bezpečnostních agentur tvrdily, že Čína byla o invazi informována a že Rusko požádala, aby s invazí počkalo do skončení zimních olympijských her v Pekingu. Jak bylo výše zmíněno, tyto informace jsou v protikladu s jinými z podobných zdrojů.
Celkově si tak ohledně čínsko-ruských vztahů každý najde ve vyjádřeních důkazy pro svou preferovanou pozici – ať už na základě protichůdných uniklých zpráv z diplomatických zdrojů, nebo na základě víceznačných prohlášení Číny. I proto tento text vycházel z analýzy čínských strategických zájmů a dlouhodobého vedení zahraniční politiky.
Celkově lze uzavřít, že Čína se samozřejmě řídí primárně svými vlastními zájmy a nerozhoduje se, zda se přidá na stranu Ruska nebo Západu. Svými konkrétními stanovisky a vyjádřeními osciluje mezi implicitní podporou Ruska a jeho implicitní kritikou, podle toho, jak se vyvíjí širší kontext. S tím, jak se však Rusku příliš nedaří na válečném poli a roste potenciál eskalace nestability (například co se týče použití nukleárních zbraní nebo situace v rusko-čínském pohraničí), lze říct, že se čínské balancování aktuálně mírně odvrací od Ruska.
Autor je programový ředitel Středoevropského institutu asijských studií (CEIAS), výzkumník na Univerzitě Palackého v Olomouci a odborný asistent na Mendelově univerzitě v Brně.