Foto Pixabay, CC0 1.0
V Marseille jsem se setkala s Francescou, ženou o pár let mladší, než jsem já. Francesca žije ve Francii a pracuje v sociálních službách. Do Marseille přijela před lety, protože v Itálii nemohla sehnat práci. Seznámila se tu se svým nynějším partnerem a začala nový život. Práce, kterou dělá, ji baví a do Itálie se vrátit nechce i proto, že by v regionu, odkud pochází, nemohla dělat práci, která by ji uživila a dávala jí smysl. Mezitím její rodiče zestárli. Po nedávné matčině smrti vyvstala otázka, jak to bude s péčí o jejího otce. Francesca cítila, že by se měla vrátit a pečovat o něj, ale tento plán narazil na to, že ona i její partner pracují v Marseille. Otec žije v domě, kde strávil značnou část svého života a přesun do jiné země, navíc do malého marseillského bytu, by jeho život mohl zkrátit, stěhovat se nechce. Nakonec rodina najala ženu z Rumunska, která u jejího otce bydlí a pečuje o něj. Rumunka Valentina má ale ve své zemi také rodinu. Její děti sice už nejsou malé, ale ještě nejsou všechny dospělé a má rovněž stárnoucí rodiče, o které se nemůže starat, protože se v Rumunsku neuživí. Francesca má z toho, jak situaci vyřešila, špatné svědomí, ale nedokázala vymyslet jiný plán, který by rodinu finančně nepoložil.
Péče o nemohoucí seniory a jiné závislé osoby je navíc v Evropě často stále vnímána jako doména žen, a také jako něco, co řada žen vykonává zcela zdarma ve svém volném čase. To má vliv na společenské uznání této práce.
V rámci staré Evropské unie se to může jevit tak, že možnost povolat ženu z jiné, chudší země, je spásným řešením složité situace. Péče o nemohoucí seniory a jiné závislé osoby je navíc v Evropě často stále vnímána jako doména žen, a také jako něco, co řada žen vykonává zcela zdarma ve svém volném čase. To má vliv na společenské uznání této práce. Na levné pracovní síle z jiných zemí však nestojí v evropských zemích pouze péče, ale také například zemědělství a některé služby. Pohyb nízkokvalifikovaných pracovníků v rámci EU jde jednak z východu na západ, ale také z jihu na sever. Nahrávají tomu rozdíly ve mzdách, které jsou stále vysoké.
Volný pohyb a ekonomická krize v roce 2008
Migrace v rámci Evropské unie nabrala na síle po přistoupení nových členských států k EU v letech 2004 a 2007 a vzniku finanční krize v roce 2008. Tyto dvě události vedly ke zvýšeným migračním tokům v rámci EU.
Největším příjemcem občanů EU pocházejících z jiného členského státu je v období 2010-2020 Německo. V roce 2010 se příliv pohyboval kolem 200 tisíc osob, v roce 2015 to bylo už přes půl milionu. Druhá byla Velká Británie, která přijala v roce 2015 téměř 300 tisíc osob. Na třetím a čtvrtém místě jsou Španělsko a Francie. Statistiky ovšem zahrnují i lidi, kteří se do země vracejí, což je patrně důvod, proč je Španělsko na třetím místě. Zemí, ze které lidé v rámci EU nejvíc odcházejí, je Rumunsko. V roce 2019 odešlo z Rumunska po odečtení těch, kteří se vrátili, kolem 92 tisíc osob.
Studie, které se vnitroevropskou migrací zabývají, celkem nepřekvapivě docházejí k tomu, že příčinou odchodu levné pracovní síly je volný pohyb v rámci EU a ekonomická situace v zemích, ze kterých lidé za prací odcházejí. Všímají si také skutečnosti, že hlasování o brexitu bylo přinejmenším částečně způsobeno negativními náladami vůči migrantům uvnitř EU. Dále se zabývají vlivem migrantských sociálních vazeb na sílu a délku migrace. Silné krajanské komunity totiž pomáhají lidem, aby se snáze uchytili v cílové zemi. Pokud tedy polský občan odešel za prací do Velké Británie, zůstával v průměru déle než slovenský občan v podobné situaci. Silná polská komunita v Británii mu totiž pomohla, aby se zde udržel.
Dopadů migrace, která má původ v těžkých sociálních podmínkách, je mnoho a jejich analýza zcela přesahuje možnosti textu, který se dá na webu dočíst až do konce. Zaměřím se proto jen na některé aspekty, které jsem během svých cest a prací na Západ, vnímala jako nejpodstatnější.
Proč to „ti lidé“ podstupují?
Žijeme v zemi, kde jsou slova jako stávka, odbory nebo kolektivní vyjednávání vnímány velkou částí společnosti stále jako relikty komunistické minulosti. Nechuť bojovat za svá práva je patrná zejména mezi lidmi, kteří sami sebe vnímají jako elitu národa. Proto tu jsou mzdy pracovníků v živé kultuře nebo v akademickém prostředí ve srovnání se západními zeměmi relativně nižší, než jsou mzdy například v průmyslu. To znamená, že český dělník je na tom sice o něco hůře než německý dělník, ale rozdíl v životní úrovni českého a německého akademického pracovníka je mnohem hlubší. Přesto je nejčastější reakce na mé reportáže z nízkokvalifikovaných zaměstnání otázka, proč se lidé, kteří pracují v tak těžkých podmínkách, nevzbouří a proč svůj úděl většinou trpělivě snášejí.
Pochopit pochody lidské psychiky, která se adaptuje i na nelidské zacházení, bylo i pro mě velmi obtížné a fundované odpovědi by vyžadovaly spíše psychologické vzdělání. Na to téma ostatně existuje řada výzkumů. Nicméně na otázku, jak se to tak stane, že se člověk ocitne v práci, kde ho sdírají z kůže, kde se dost nevyspí, kde nemá volné dny, je poměrně snadná. Překvapivě to nesouvisí ani tak s dosaženým vzděláním nebo jazykovou výbavou, ale s možnostmi, které daná osoba má. Jako příklad uvedu zkušenost z Irska, kde jsem se kromě práce v hotelu v horách setkala i s lidmi, kteří pracovali v gastru v Dublinu.
Irsko je země, která je oblíbenou destinací pracovních migrantů jak z východní, tak jižní Evropy. V Dublinu, kde je pracovních příležitostí nejvíce, jsem strávila jeden večer s dvěma ženami, Italkou a Španělkou, které se obě smály, že kdyby nebylo pracovní migrace z jižních a východních zemí EU, Irové by zemřeli hlady, protože doma moc nevaří a v Irsku by nebyly žádné restaurace. Jedna z nich se vracela po půl roce do Granady a přijela sem proto, že si doma nedokázala vydělat víc než pět eur na hodinu. To je sice pod hranicí minimální mzdy, ale zaměstnavatelé využívají kombinace legální práce a práce načerno, aby nemuseli minimální mzdu vyplácet. Měla štěstí, že našla dočasné ubytování ve sdíleném bydlení, kde jsme se potkaly. V Irsku a nejvíce v Dublinu je totiž velký problém s bydlením, což zjistí každý, kdo se pokouší tam za prací přistěhovat. Bydlení je tak drahé a tak nedostupné, že je největší překážkou k tomu, aby si člověk jel do Irska vydělat peníze.
Krátce nato jsem se setkala s dvaapadesátiletou Češkou, která se rozhodla, že se vydá do světa. Nebyla v tu dobu už v ekonomické nouzi, tu ovšem poznala dřív jako samoživitelka. Neuměla anglicky, ale měla polské přátele v Dublinu, kteří jí poskytli ubytování a pomohli jí najít práci. „Jsem tady už dva roky a naučila jsem se mezitím polsky, anglicky pořád ještě ne,“ smála se, když svou situaci popisovala. Pracovala v kuchyni a měla víc než minimální mzdu, a navíc dobré pracovní podmínky a zaměstnavatele, který ji nechal odjet na měsíc do Česka, aby byla se svými vnuky. Její dobrá zkušenost souvisela se sociálními kontakty, které jí pomohly jak s bydlením, tak s hledáním dobré práce. Zároveň nebyla tlačena okolnostmi do extrémních podmínek, nebyla v dluzích a nemusela svou situaci řešit okamžitě.
Proč se Sára a Sebastian vrátili?
Oproti tomu Sára a Sebastian, mladí zdraví a pracovití lidé s maturitou a s dobrou znalostí angličtiny, které jsem potkala při své práci v hotelu v horách, podstupovali špatné zacházení a pracovali za minimální mzdu u zaměstnavatele, u kterého nebylo ani jisté, že jim zaplatí všechny odpracované hodiny. Ti se ovšem dostali do situace, která vyžadovala okamžité řešení. Neměli žádné finanční rezervy, byli naopak v dluzích. Byli v akutní nouzi. Neměli v Irsku ani žádné kontakty, a tak se obrátili na pracovní agenturu a našli si práci i s ubytováním. Vedoucí hotelu využíval levné pracovní síly z východní Evropy a těžil také z toho, že hotel byl na odlehlém místě, a tím pádem daleko od jiných možností a pracovních nabídek. Čas strávený v práci pak jeho zaměstnancům znemožňoval hledat si aktivně jiné lepší zaměstnání.
Sára se Sebastianem byli pracovními podmínkami natolik zaskočeni, že chtěli druhý týden odjet, ale neměli na to peníze. Nakonec zůstali dva měsíce a pak se vrátili na Slovensko. Když však po nějaké době na Slovensku zjistili, že neseženou práci, která by jim zajistila důstojnou obživu, vrátili se do toho samého hotelu zpátky.
Zpátky do pekla se ale nevrátili jen oni dva. Pravidelně se vracely také mé polské kolegyně na farmu, kde pracovaly sedm dní v týdnu, často i čtrnáct a více hodin, plus zde musely vykonávat práci po oficiální pracovní době zdarma. Sára na otázku, proč se vrátila do hotelu, napsala: „A aj tak to bude lepšie teraz, keď už vieme do čoho sme išli, tak sme mali menšie očakávania a nakoniec je to aj lepšie,“ což je srozumitelné. Kdyby měli ona a její partner nabídku lépe placené práce, při které by získali i ubytování, zvolili by ji. Jenže oni ji neměli. A skutečnost, že věděli, co je čeká, tedy nejeli už do neznáma, je silný faktor při rozhodování. Každá práce je navíc nejnáročnější, když člověk začíná. Existuje řada drobných dovedností, znalostí a vychytávek, které se naučíte postupně a které vám práci zjednodušují. Když někde začínáte od píky, musíte si tato drobná ulehčení včetně sociálních vztahů a z nich vyplývajících úlev znova budovat, což je náročné.
Zkušenost mnoha mých kolegyň z Polska s prací na jiných farmách v Německu byla navíc horší. Zkoušet jít do neznáma, když nemáte jistotu, že to bude lepší, je strategie jen pro obzvlášť průbojné a dobrodružné typy.
Co ničí rodinu, zdraví i pracovní podmínky
Značná část mých kolegyň žila bez partnerů i dětí. Obvykle celý proces započal ve chvíli, kdy jejich partner odjel vydělávat peníze do Německa nebo jiné západní země. Dlouhé odloučení vyústilo v jeho odchod od rodiny. Ženy se pak ocitly samy jako samoživitelky a nedokázaly uživit své děti. Svěřily je tedy do péče svým příbuzným, nejčastěji matkám nebo sestrám, a odjely vydělávat peníze do Německa. Nejprve se tedy rozpadla kompletní rodina a následně i její zbytek. Těžkou situaci v práci a smutek z rozpadu rodiny a odloučení od dětí řešily pak alkoholem. Postupně se začaly rozpadávat i ony samy. Těžká práce a s ní spojený nezdravý životní styl má časem dopad na zdravotní stav. Léčit se ale odjíždějí do Polska, jejich nemoci a zničená záda nebo ruce se řeší z veřejných polských peněz. A to přesto, že pracovaly předtím pro německý stát a jemu zvyšovaly HDP.
Léčit do Česka se jezdí i chudí Češi, kteří žijí ve Velké Británii. Vzhledem k tomu, jak dlouho trvá, než se nemocný člověk v Británii dostane k nutné operaci, vyplatí se Čechům, kteří tam žijí, odjet zpátky do Česka, začít si platit zdravotní pojištění a nechat se operovat zde. Potom se vrátí zpátky, aby dál pracovali a ničili si zdraví v UK.
Možnost pořídit si levnou pracovní sílu, tvořenou lidmi, kteří jsou zoufalí a ochotní nechat se vykořisťovat, je sen mnoha podnikatelů. Šetří na mzdách a velmi snadno donutí své zaměstnance, aby pracovali nad rámec hodin, které umožňuje zákoník práce. Častá reakce na reportáž z německé farmy z českých sociálních sítí byla, že v zemědělství se nemůže pracovat osm hodin denně pět dní v týdnu. Na to ovšem německý zákoník práce myslí a umožňuje při sezónních pracích pracovat deset hodin denně šest dní v týdnu. Tato vstřícnost však německým zemědělcům často nestačí a nutí své zaměstnance pracovat daleko nad tento rámec. Nejčastější porušování zákoníku práce tkví právě v tomto: lidé pracují legálně, ale pracují více hodin, než umožňují zákony a také jejich fyzické limity. Oficiálně se pak vykazuje méně hodin za více peněz.
Je třeba ale dodat, že lidé, kteří odjedou pracovat do zahraničí a doma nechají své rodiny, nechtějí pracovat málo. Chtějí svůj čas v cizí zemi, kdy je často sžírají výčitky svědomí, že nejsou s rodinou, maximálně využít a vydělat co nejvíce peněz. A nemít příliš mnoho času na sebedestruktivní přemýšlení. A pití alkoholu. Důsledky ale pociťují i obyvatelé cílových zemí, kdy se celá odvětví stanou tak špatně placenými a pracovní podmínky jsou v nich tak nelidské, že je nemohou vykonávat lidé, kteří v dané zemi žijí se svými rodinami, které potřebují uživit a trávit s nimi čas.
Speciální kategorií je pak péče, kdy z mé zkušenosti ve Francii vyplynulo, že je možné zcela legálně zaměstnávat člověka za minimální mzdu, pro kterou ovšem musí pracovat reálně skoro dvojnásobek času, který je zákonem daný. Ve Francii má totiž pracovní týden 35 hodin. Aby jich dosáhla pečovatelka, která chodí po domácnostech, musí prací trávit mnohem déle, neboť je placena jen za dobu, kdy je v domácnostech. Kvůli otřesným pracovním podmínkám je francouzský systém péče o nemohoucí na pokraji kolapsu.
V Itálii nebo Německu je legální zaměstnat někoho, kdo o vás pečuje čtyřiadvacet hodin sedm dní v týdnu. Pokud je to legalizovaná práce, tak například v Itálii má taková žena volno ve čtvrtek odpoledne a v neděli. Jenže ta práce je často ilegální a z Ukrajiny do Itálie tak míří zástupy žen, které pracují non stop ve dne v noci tři měsíce, a pak se kvůli turistickému vízu, které končí, vymění se sestrou nebo kamarádkou. Za měsíc dostanou osm set eur. A po třech měsících se zase vrátí. Evropa stárne a nelegální práce v oblasti péče a s ní i té otrocké bude přibývat. Pokud s tím tedy něco neuděláme.
Evropa na rozcestí
Evropský parlament přijal v září právní směrnici o přiměřených minimálních mzdách. Jejím cílem je zlepšit pracovní a životní podmínky všech pracovníků v EU a podpořit ekonomický a sociální pokrok. V současné době jsou rozdíly ve mzdách v rámci EU ohromné. Nejnižší je v Bulharsku, a to 312 eur měsíčně, což je asi 7 650 korun. Oproti tomu v Lucembursku je minimální mzda 2 142 eur měsíčně, v přepočtu více než 52 tisíc korun.
Nová směrnice nenastavuje rovnou sazbu členských států, ale vyžaduje, aby minimální mzda odpovídala alespoň polovině průměrné mzdy v dané zemi nebo 60 procentům mediánové mzdy. To v současné době nesplňují dvě třetiny členských států. V Česku by to znamenalo zvýšení ze současných 16 200 korun o zhruba čtyři tisíce korun. Směrnici mají členské státy zavést do dvou let, má však jen doporučující charakter.
Skutečnost, že se téma nerovných mezd v rámci členských států řeší na úrovni EU, je jistě dobrá zpráva. Otázka je, zda směrnice, která je navíc pouze doporučením, současný stav věcí zvrátí. Během let ekonomické konjunktury bylo mnohem více prostoru situaci řešit. Teď stojíme na prahu rozsáhlé krize, kdy nejspíš nebude na podobné věci opět čas. Zkušenost s brexitem ale ukazuje, že není dobré vliv nerovnosti a pracovní migrace na evropskou integraci jakkoliv podceňovat.
Autorka je redaktorka Alarmu.
Text vznikl s podporou Nadačního fondu nezávislé žurnalistiky. Jména osob byla změněna z důvodu ochrany jejich soukromí.
Přečtěte si všechny texty ze série Hrdinové kapitalistické práce 2