Foto PGLang
„Byl jste ve své komfortní zóně více než tisíc osm set padesát pět dní“, oznamuje Helen Mirren svým konejšivým hlasem Kendricku Lamarovi a dodává: „Jednou jste musel vyjít mezi lidi.“
Je desátého října a v pražské O2 aréně právě začal Lamarův první koncert v Česku. Americký rapper se stoickým výrazem ve tváři nedbá extatického pokřikování publika, které právě ze židlí vymrštil úvodní United in Grief. Zdánlivě nezúčastněný idol se rozpohybuje až v momentě, kdy se ze soundsystému spustí N95, druhý track na setlistu i na albu, které na svém turné prezentuje.
Od pražského vystoupení uplynul už více než měsíc, ale dojmy zůstávají silné. Nezapomenutelné zvukové vjemy i vizuální obrazy se do paměti vryly fanouškům od Washingtonu přes Miláno až po Londýn, kde Lamar vystoupil hned třikrát, od 7. do 9. listopadu. Zatímco Washington Post tvrdí, že Lamar přepsal pravidla rapových show, britský The Guardian se nebál popsat jeho vystoupení v Glasgow v článku z 5. listopadu jako „nejlepší hiphopovou show všech dob“.
Album Mr. Morale & Big Steppers se do distribuce dostalo pět let po vydání přelomové desky Damn z roku 2017. Vedle řady pochvalných recenzí a pěti cen Grammy obdržel hudebník za Damn také Pulitzerovu cenu za hudbu. Cena, která se od roku 1943 tradičně udílela zejména bílým akademickým skladatelům, tak tímto krokem posunula Lamara i sebe samu do nových kontextů a debat. Byť nejen v komunitě klasické a soudobé vážné hudby toto ocenění vzbuzovalo respekt a nové příležitosti pro její držitele, do jisté míry šlo o setrvačnost high-brow statusu, který historicky budovala. Po roce 2018, kdy ji získal Lamar, najednou začala obligátní novinářská zmínka o „prestižní Pulitzerově ceně“ dávat nový smysl.
Kendrick Lamar vykročil novým směrem: ke konceptuálním albům a projektům, které si vyžadují vizuální, taneční a divadelní složku.
Vedle spílání, že masově oblíbený Lamar vyfoukl jedinou mediálně známou trofej nedoceněným klasickým (sporadicky také jazzovým) skladatelům a skladatelkám, se začaly objevovat i analytičtější postřehy, sociologické glosy i přímočará chvála od dříve rapem nepolíbených hudebníků a akademiků, což občas vedlo k úsměvným momentům, jako když Jeremy Samuel Faust, vystudovaný doktor a umělecký vedoucí ansámblu Roomful of Teeth (jehož členka Caroline Shaw získala Pulitzerovu cenu v roce 2014), velebí v internetovém magazínu Slate Lamarovu „přísnou kontrolu sprechstimme, napůl mluveného, napůl zpívaného projevu, ne nepodobného snahám Leoše Janáčka nebo Arnolda Schönberga, stejně jako Eminema nebo Tupaca Shakura“. Lamarovu práci s prudce proměnlivým rytmem pak připodobňuje k metrickým modulacím avantgardního skladatele Elliotta Cartera.
Mnohé vědecké postřehy nicméně nabízejí smysluplné klíče k uchopení Lamarovy tvorby. A Lamar, hudební intelektuál na rapovém trůně, si je patrně vědom komplexních souvislostí mezi svou rolí v hnutí Black Lives Matter a historií Pulitzerovy ceny, negativně poznamenanou ignorováním afroamerických umělců. Ať už to hodnotíme pozitivně nebo negativně, toto ocenění v očích mnohých lidí – bílých lidí – validovalo rap jako seriózní uměleckou formu vyjádření. A Lamarovo aktuální, mnohovrstevnaté album a s tím spojené teatrální turné jako by to bralo v potaz.
Příběh o mně i o tobě
Pódium čtvercového půdorysu je prázdné. Minimalistická výprava Lamarova vystoupení se právě stala ještě o něco minimalističtější. I tak se O2 aréna otřásá v základech. Náhle se na scéně vynoří osamělý muž na židli. „Daddy issues, that’s on me,“ rapuje skoro omluvně. Pražskému publiku představuje jednu z mnoha introspektivních a terapeuticky laděných písní z Mr. Morale & Big Steppers.
Skladba Father’s Time hned při prvním poslechu zaujme svou otevřeností a zranitelností. Lamar v ní řeší problémy s otcem a maskulinitou. V United Grief představuje nekonvenční způsoby, jak se vypořádat se smutkem. Track Worldwide Steppers se dotýká tématu otcovství, nevěry a zároveň se v něm rapper vyznává z nevyzrálých a problematických pocitů, které prožíval při sexu s bílými ženami. A tak by se dalo pokračovat. Víceméně v každé písni se mísí osobní s obecným, intimní s explicitně politickým.
To je něco, co dělal Lamar vždycky. Na albu good Kid, m.A.A.d city, které ho v roce 2012 dostalo na rapovou scénu, popisuje život afroamerického teenagera, který dospívá v prostředí losangeleského předměstí Compton. Poetické texty se vyrovnávají se závislostí na alkoholu či depresí. Gangsterský swag rapper komplikuje, zpochybňuje a zároveň mu skládá poklonu. V následující nahrávce To Pimp a Butterfly se vyrovnává s vlastním úspěchem a bohatstvím, zvládá přitom vytvářet mezigenerační dialog s Tupacem i meditovat nad rasismem a otroctvím. Jeho střemhlavý vstup do politického diskurzu a koncepčně semknutá alba kulminovala, když se skladba Alright stala neoficiální hymnou politického hnutí Black Lives Matter: „Copak to nevíš? Byli jsme zlomení, byli jsme ponížení, když zadupali naši hrdost.“ Ale navzdory tomu všemu, „budeme nakonec v pohodě“. Chytlavý refrén z produkce Pharrella Williamse dobarvuje svůdně citlivé saxofonové sólo. Jazzově laděné rapové tracky tehdy opět získávají na popularitě.
James B. Haile III ve svém článku pro The Journal of Speculative Philosophy analyzuje Lamarovu tvorbou optikou autoetnografie, tedy způsobu tvorby, ve kterém se umělec vztahuje ke kultuře, pravidlům a reáliím prostředí, ve kterém žije, skrze vlastní zkušenost. Při letmém poslechu se může zdát, že Lamarovo nové album je zaměřené na vlastní marnivost, roli na rapové scéně a krizi středního věku: „Je to v mé hlavě, nebo jsem jen arogantní?“ ptá se v United in Grief. „Nejsem váš zachránce,“ oznamuje v Saviour. „Těžká je hlava, která si usmyslí nosit korunu,“ připouští v Crown. V této strohé klavírní baladě si introspektivní rapper také uvědomuje, že se „nemůže zavděčit každému“. Ale v jednu chvíli zpívá: „Počkej, ani ty se nemůžeš zavděčit každému!“ Lamar zkoumající svůj vlastní odraz v zrcadle na chvíli zahlédne vás. A vy na pódiu nevidíte globální hvězdu, ale bližního svého.
Umělec tak navazuje na tradici opěvování vlastních úspěchů, tolik vlastnímu rapovému žánru, ale dělá to s odstupem a sofistikovaně. Na rozdíl od Kanye Westa, jehož narcismu často chybí nuance, Lamar vnáší do svých textů hloubku tím, jak posouvá významy a přepíná mezi lyrickými subjekty.
V tracku LUST z alba DAMN, který je také na setlistu probíhajícího turné, dokáže rapper hladce přejít od situace, se kterou je lehké se ztotožnit (podívej se na nějakou komedii, běž se vysrat, ubal si brko) do spratkovského chlubení (pokoj plnej hadrů, prachů, pohrávám si se svými šperky, sto táců, ztratil jsem svůj novej řetěz). Umět vyjádřit pocity celé komunity je fajn, ale je třeba si také udržovat status hvězdy a probudit v lidech bulvární potěšení z toho, že nahlédnou skrze Lamarův lyrický talent do jeho způsobu života, většině z nás vzdáleného.
Lavírování mezi osobním a všeobecným je nicméně nejzajímavější, když se rapper vztahuje k osobnímu růstu, pochybám a vyrovnáváním se s vlastní minulostí a traumaty, tedy stěžejním tématům poslední desky. A je zřejmé, že nechce hovořit jen za sebe. „Neposloucháme jenom další hiphopové album, další autobiografii,“ píše Haile o good Kid, m.A.A.d city a pokračuje, „posloucháme něco jiného. Kombinaci sociálních, kulturních a osobních narativů.“ Podobným způsobem přemýšlí i britský The Guardian, tentokrát o aktuálním Mr. Morale & Big Steppers: „Album je vzrušující epos spojující osobní bolest s kolektivními traumaty.“ To platí dvojnásob o Mother I Sober, nejdůležitější skladbě na desce, ve které Lamar tematizuje traumata osobní, generační i historická, taková, která pronásledují afroamerickou komunitu do dnešního dne. Otvírá téma sexuálního zneužívání, popisuje bludný kruh přesouvání bolesti a pocitu viny z rodičů na děti, ze starších na mladší, i to, jak je těžké takový kruh rozbít.
Pluralita vědomí
Čtvercové pódium je nyní zakryté závěsy. Odehrává se na něm stínohra dvou siluet. Muž a žena. Vášnivá hádka. „Neumíš se ani omluvit,“ vypjatě křičí žena, až se jí z toho láme hlas. „Egoista, narcis, co má rád jen svoje lži. Víš ty co? Ty jsi ten důvod, proč to silné ženy nezvládly, proč říkají, že tenhle svět patří mužům.“
We Cry Together je melodramaticky pojaté číslo. Není to track, který byste si dali na repeat. Je to přesně ten typ uměleckého artefaktu, který si nejlépe vychutnáte na jevišti. Sledujete hádku muže a ženy v toxickém vztahu, kteří na sebe nejprve křičí „fuck you“, aby nakonec křičeli „fuck me“ a svoje starosti utopili v němé řeči těl. Obě postavy napsal Kendrick Lamar. Do téhle písně také vložil svůj nejotevřenější politický statement na adresu MeToo: „Ty můžeš za to, že Harvey Weinstein dostal to, co chtěl, ty můžeš za to, že R. Kelly si neuvědomuje, jakej násilník je,“ sípe Taylour Paige.
Tato pasáž působí ve flow jinak celkem uvěřitelné toxické hádky jako vystoupení z role. Otázka je, nakolik je míněna vážně, nakolik je to názor Lamara a nakolik jenom jedné z jeho postav. Svou show začíná rapper tím, že přijde na pódium s dřevěnou loutkou, svým mechanickým alter egem. Kdo je Mr. Morale, kdo je Kendrick Lamar?
Už jako „hodný kluk z bláznivého města“ Lamar rapoval za různé postavy. Mnoho z nich zemřelo vprostřed tracku díky střelné ráně. V DAMN sledujeme příběh dvou Kendricků, slabého (weak) a zkaženého (wicked). Na posledním albu si s námi Lamar také hraje. Na jednom tracku si korunu dobrovolně nasazuje, na jiném se své role zachránce zříká. Kritizuje násilníky a pozve si jednoho jako hosta (Kodak Black).
Double consciousness, dvojí vědomí, je pojem, se kterým přišel jeden z nejdůležitějších afroamerických sociologů své doby, W. E. B. Du Bois. Popisoval tím interní identitární krizi Afroameričanů na počátku 20. století, kdy sebe samé vnímali zároveň jako příslušníky své komunity a zároveň jako podřízené jedince, jako toho Druhého v očích většinového, nepříznakového bělocha. Koncept související s koloniálním mindsetem tehdejší rasistické společnosti stále rezonuje Amerikou. Není proto překvapení, že se o něm hovoří i v souvislosti s Kendrickem Lamarem.
Pohled stereotypního rasistického bělocha reprezentuje v 21. století velmi trefně televize FOX. Právě tam zazněla slova o tom, že politicky laděné vystoupení Kendricka Lamara je důvod, proč „hip hop poškodil mladé Afroameričany více než rasismus“. Lamar místo odpovědi tento nonsens použil jako sample ve svém songu DNA. V písni balancující mezi satirou a vyjádřením hrdosti se stylizuje přesně do té role, ve které by ho mluvící hlavy z FOXu chtěly vidět. Song končí slovy: „Sex, peníze, vraždy, to je naše DNA.“ Lze si představit větší klišé o afroamerickém rapu? Jako kdyby si Lamar přečetl The Hip Hop Wars od afroamerické akademičky Triciy Rose z roku 2008, ve kterém autorka tvrdí, že úloha rapu by měla spočívat v „dekonstrukci současné mainstreamové obsese černými muži a ženami jako gangstery, pasáky a děvkami“.
Je pravděpodobné, že Tricia Rose má z Kendricka Lamara radost. Jeho pluralita vědomí se dotýká mnoha dichotomií: oběť / pachatel, ikona / chybující člověk, woke / kritika cancel culture, hédonismus / víra a konečně angažovaný rap / kapitalismus. U všech hledá mnoho odstínů, tápe, ptá se, ohledává. Je už jen na nás, jestli mu to budeme věřit, nebo to budeme chápat jako promyšlený koncept, který nás nutí si do ambivalentních textů promítnout vlastní příběhy a role, vlastní vědomí.
Theatrum mundi
Uplynulo více jak devadesát minut, publikum stále ve stoje šílí. Kendrick Lamar se se svými líbeznými a koncentrovaně minimalistickými pohyby přemisťuje doprostřed pódia. Usedá ke klavíru a ptá se publika: „Vidím, že se smějete, jste za mě ale opravdu šťastní?“ Když se pomalu mizí i s klavírem z dosahu nadšených diváků, na tváři se mu objeví, zdá se, první uvolněný a upřímný úsměv.
Mr. Morale & Big Steppers je poslední Lamarovo album u labelu Top Dawg Entertainment. V roce 2020 založil Lamar se svým přítelem z dětství Davem Free poněkud mysteriózně působící kreativní kolektiv pgLang. Oficiální vyjádření o této společnosti zmiňuje tvorbu hudby, filmu, televizního obsahu, knih a podcastů, protože „občas je třeba použít různé způsoby vyjádření, abychom mohli vyprávět naše příběhy“. Lamar k tomu doplnil dvě slova: „Selfless. Reset“ (Nebýt sobec. Začít znovu).
Poslední album v tomto kontextu působí jako přestupní stanice. Zatímco ta minulá byla poctou žánru a jeho historii (jazzfunkové bangery v m.A.A.d city a To Pimp A Butterfly, pocta gospelu i devadesátkovému old school rapu s funky basovou linkou v DAMN), Mr. Morale & Big Steppers je eklektická směs toho všeho plus experimentující klavírní riffy (Rich – Interlude), trapem střihnuté tracky (Silent Hill) či vypointované zvukové plochy plné zemitých rytmů, akustických samplů, mluveného slova i nasamplovaného sborového zpěvu (United in Grief).
Na desce jsou podle mnoha kritiků hluchá místa, mnoho výhrad se také sneslo na dobře míněnou, ale poněkud neohrabanou píseň Auntie Diaries o Lamarově cestě k přijetí trans rodinného příslušníka. Daleko příznivější jsou recenze na show, se kterou Lamar v současnosti objíždí svět. Zdá se, že umělec vykročil novým směrem: ke konceptuálním albům a projektům, které si vyžadují vizuální, taneční a divadelní složku. Právě v takovém prostředí vyniká jeho mnohoznačná postava lyrického barda, politického aktivisty, chybující ikony, stoického performera i bývalého „málem gangstera“ z Comptonu.
Ice-T se k tomu vyjádřil tímto nepřeložitelným způsobem: „I think Kendrick keeps a nice little hood edge on his shit, so you know he’s from Compton. You know he’s from the hood.“
Autor studuje hudební vědu na FF UK a pracuje jako knihovník.