Foto Towfiqu Barbhuiya, Unsplash
Jaké jsou základní rysy nerůstové vize? Dala by se shrnout do hesla: dobrý život pro všechny v rámci jedné planety. Jde tedy o hledání spokojenosti a štěstí, naplnění biofyzikálních, emočních, společenských a dalších potřeb všech lidí tak, aby se mohli rozvíjet a vzkvétat – jak na úrovni jednotlivců a jednotlivkyň, tak na úrovni větších společenství. Je přitom zásadní, aby se naplňování potřeb jedněch nedělo na úkor naplňování potřeb jiných, a abychom v úhrnu nepřepínali kapacitu ekosystémů, na kterých závisíme.
Pro ekonomiku jako celek i pro jednotlivé ekonomické subjekty z toho plyne, že nejsou, a neměly by být, účelem samy o sobě. Ekonomická aktivita by v prvé řadě měla sloužit naplňování potřeb lidí a v širším smyslu i péči o ekosystémy a nikoli naopak. To znamená nezasahovat, nebrat a nevykořisťovat tam, kde je možné ponechat či aktivně spoluvytvářet a pečovat. Ekonomika v nerůstovém pojetí není svrchovaný pán (a ani paní), ale servisní sektor, který má opodstatnění pouze tehdy, pokud jedněm prospívá a jiné neničí.
Plánované zastarávání výrobků a tuny zdrojů spotřebované na reklamu, která v lidech vyvolává pocity nespokojenosti a nedostatečnosti, možná pomáhají zvyšovat zisky firem, z pohledu nerůstu je ovšem nelze hodnotit jinak než jako zoufale neefektivní.
Jak upozorňuje Serge Latouche ve své knize Malé pojednání o poklidném nerůstu, nerůstová vize kromě jiného znamená přehodnocení toho, co je pro nás důležité, a přerámování mnoha základních pojmů, které jsme zvyklí používat. V centru nerůstové ekonomiky se tak nachází pojmy jako péče, sdílení, spravedlnost, participace, ekonomická demokracie, dobrý život a dostatek. To nutně neznamená, že efektivita a konkurence mají úplně zmizet z povrchu zemského. Znamená to ale, že nemají patřit mezi základní organizační principy, na nichž budou ekonomické vztahy a instituce vystavěné, a které budou svým fungováním dále posilovat.
Například efektivitu by zároveň bylo záhodno vysvobodit z úzkého ekonomistického pojetí minimalizace nákladů a maximalizace (soukromých) zisků. Ve chvíli, kdy je cílem spravedlivá distribuce, naplňování lidských potřeb, a zároveň snižování materiálové a energetické náročnosti produkčních systémů, pojetí toho, co je efektivní, se radikálně mění. Plánované zastarávání výrobků a tuny zdrojů spotřebované na reklamu, která v lidech vyvolává pocity nespokojenosti a nedostatečnosti, možná pomáhají zvyšovat zisky firem, z pohledu nerůstu je ovšem nelze hodnotit jinak než jako zoufale neefektivní.
Na biofyzikální úrovni je totiž základním požadavkem nerůstu snížení celkové materiálové a energetické náročnosti globální ekonomiky. To nutně neznamená zmenšení všech sektorů ve všech oblastech světa – je například žádoucí, aby sektor obnovitelných zdrojů energie rostl, stejně jako sektor ekologického zemědělství nebo spotřeba pitné vody v některých regionech světa. Z hlediska dlouhodobé udržitelnosti ale nemůže jít o přídavek k již tak přerostlé globální ekonomice; každý potenciální růst musí být vyvážený (a alespoň dočasně převážený) zmenšením a útlumem až do té doby, než dosáhneme objemu biofyzikálního průtoku, v jehož rámci se ekosystémy (jako zdroje i jako rezervoáry odpadů) stíhají plně regenerovat.
Jak má tedy vypadat nerůstový byznys?
Na úrovni jednotlivých podniků se nerůstové principy propisují hned v několika oblastech. Zaprvé, nerůstové podniky mají za cíl naplňovat potřeby lidí a/nebo přírody, nikoli maximalizovat zisk. To zahrnuje velký důraz na environmentálně i sociálně šetrné metody produkce – u výrobků například dlouhodobá trvanlivost a opravitelnost, nepoužívání toxických materiálů, co největší cirkularita a minimalizace odpadů, případně aktivní recycling a upcycling – tedy využívání, případně upgradování již použitých a/nebo odpadních věcí a materiálů.
Nejde přitom jen o „lehké ozelenění“ již existujících postupů, ale v mnoha případech o zásadní reorganizaci (a v mnoha případech také útlum či úplné opuštění) některých oblastí výroby a spotřeby: například sektor fosilní energetiky, mnoho odvětví konvenčního zemědělství nebo třeba sektor reklamního průmyslu. Nerůstový přístup totiž zahrnuje také odmítnutí klasické reklamy, založené na snaze vytvářet neexistující potřeby a prodat co nejvíc; nerůstovou variantou může být tzv. mattering – tedy informování o věcech, na kterých záleží – nebo by alespoň záležet mělo. Obecně tedy jde o udržitelnost na úrovni toho, co, jak i proč se vyrábí a prodává. Příkladem mohou být mnohé bezobalové obchody, ale třeba i stavební firma – kýženým směrem se vydává například firma KOMA Modular z Vizovic.
Zadruhé, pokud podnik dosáhne ve svém hospodaření zisku, nerozděluje ho svým vlastníkům, akcionářům či jiným soukromým subjektům, ale reinvestuje ho do zkvalitnění svých služeb a/nebo naplňování svých veřejně prospěšných cílů. Často se s tím pojí specifické vlastnicko-právní uspořádání, kdy podnik má například ziskovou právní formu společnosti s ručením omezeným (s.r.o.), kterou ale vlastní nezisková organizace – veškeré potenciální zisky tak v důsledku plynou do neziskových aktivit. Tak funguje například Obchod NaZemi s.r.o., který prodává fairtradové výrobky, a jehož zřizovatelem je NaZemi, zapsaný spolek.
Jindy podnik funguje přímo v rámci specifické právní formy – u nás například sociální družstvo, které má zákonem stanovenou povinnost reinvestovat minimálně dvě třetiny zisku do naplňování deklarovaných veřejně prospěšných cílů. Příkladem může být brněnská družstevní kavárna a veganský podnik Tři Ocásci.
Dalším, třetím pilířem nerůstových podniků je určitě demokratická rozhodovací struktura a participace, ať už na úrovni členů a členek (např. v družstvu či neziskových členských organizacích) a/nebo zaměstnanců. Opět – v rámci právních forem je tomuto ideálu nejblíže družstvo, demokratický a participativní charakter si ale do zakládacích dokumentů mohou vetknout i jiné právní formy. Demokratická participace může navíc hranice podniku přesahovat.
V literatuře se mluví například o tzv. multi-stakeholder cooperatives, tedy družstvech, kde se na rozhodování o směřování a náplni činnosti podílí i další místní aktéři nad rámec členů a členek či zaměstnanců a zaměstnankyň družstva – například zástupci a zástupkyně spotřebitelů, spolupracujících producentů, místních spolků, dobrovolníků a podobně. Tyto prvky v sobě nese například pražírna fairtradové kávy Fair & Bio, fungující jako integrační sociální podnik v Kostelci nad Labem, ale udržuje kontakty i se „svými“ producenty ze zemí globálního Jihu a působí v několika sítích eticky zaměřeného podnikání (Slušná firma, Asociace společenské odpovědnosti a RIPESS EU).
Krom zahrnutí širší komunity do fungování podniku je charakteristické také zahrnutí netržních a/nebo nepeněžních vztahů do ekonomické činnosti – například ve formě dobrovolnické práce, netržního nastavení cen (například poskytnutí prostor pro komunitou podporované zemědělství za netržní cenu, případně zcela zadarmo v rámci širší spolupráce). Úplně mimo konvenční peněžní systém pak fungují například skupiny LETS (Local Exchange Trading Systems), tedy komunitní výměnné sítě, které si vytváří vlastní zúčtovací jednotky paralelně k oficiální měně – viz například brněnská LETS skupina Rozleť se. Dalším příkladem ve směru neformálních struktur může být Model Živá krajina, založený v první řadě na dobrovolnické práci místních skupin lidí v rámci péče o krajinu a adaptace na změny klimatu.
Pátým, možná poněkud filozofičtějším principem, je pak zakotvení v určitém místě a čase – tedy respekt a úcta k místnímu společenství i ekosystémům, se kterými prostor a čas sdílíme. Souvisí samozřejmě svým způsobem se všemi principy předchozími – a zároveň je ukotvuje v širším etickém rámci. Pro lepší představu – například hlavní motivací pro založení sociálního podniku Moštárna Hostětín nebyla produkce moštu jako taková, ale zpracování místních tradičních odrůd jablek z regionálních sadů, včetně sadu genofondového – aby se mohla zachovat genetická diverzita i krajinná pestrost v regionu Bílých Karpat. Moštárna zpracovává i další druhy ovoce, zároveň se ale snaží udržet v rámci možností svůj lokální charakter a regionální – fyzické i kulturní zakotvení, například včetně právě proběhlé Jablečné slavnosti, osvětových přednášek a dalších aktivit nad rámec samotné produkce moštu.
Nerůstové byznysy v praxi
Jakkoli se možná naplnění nerůstové podnikatelské vize může zdát až příliš idealistické, nerůstové podniky už i v rámci současného systému existují. Aktuálně asi nejznámějším příkladem je americká firma Patagonia, která principy sociální a environmentální odpovědnosti hlásá a naplňuje prakticky už od svého založení v sedmdesátých letech. Reklama s heslem „Nekupujte si tuto bundu“, která zákazníky a zákaznice nabádá, aby si pořádně rozmysleli, jestli novou bundu opravdu potřebují, dlouhodobá životnost výrobků, jejich plná recyklovatelnost, zákaznický servis garantující opravu starších výrobků – to všechno ladí s principy nerůstu.
Aktuálně se firma, respektive její zakladatel Yvon Chouinard, celosvětově proslavil tím, že vlastnictví společnosti převedl do charitativního svěřenského fondu, z něhož bude veškerý budoucí zisk věnován na boj s klimatickou změnou. „Země je nyní naším jediným akcionářem,“ prohlašuje na webu Patagonia. Samozřejmě lze namítnout, že se Chouinard k tomuto kroku rozhodl až potom, co sám sebe celkem slušně zaopatřil (Forbes letos jeho majetek odhadl na 1,2 miliardy dolarů). Nicméně příklady táhnou – třeba se další miliardáři rozhodnou k podobnému kroku dřív. Každopádně jde o zajímavý nerůstový precedens.
Příklady nerůstových forem podnikání ale samozřejmě neexistují jen v zemích globálního Severu. Například v Indii se sdružuje v rámci širšího hnutí za radikální ekologickou demokracii celá řada místních družstevních i neformálních podniků a komunitních iniciativ, tvoří síť a vzájemné synergie například pod hlavičkou Proudu alternativ (Vikalp Sangam). Dalším příkladem je bangladéšské družstvo BRAC, které se zaměřuje hlavně na sociální práci a podle vlastních údajů zaměstnává více než 90 tisíc lidí, převážně žen. To spolu s Patagonií vyvrací zjednodušenou představu, že nerůstové firmy jsou v principu malé.
Příbuzné koncepty
Stejně jako celý koncept nerůstu, i pojetí nerůstového podnikání se teprve vyvíjí a je aktuálním předmětem debat v rámci akademických kruhů i lidí z praxe. Pět principů uvedených výše vychází do velké míry z práce Nadi Johanisové a jejích kolegyň v rámci dlouhodobých výzkumů ekonomických alternativ. Přestože tyto autorky používají nejčastěji pojem eko-sociální podniky, jejich pojetí má k nerůstovým vizím velice blízko, a samy autorky je někdy s nerůstem explicitně propojují.
Příbuzným, i když v praxi víc sociálně než environmentálně orientovaným konceptem, je sociální podnikání, které v ČR zapustilo kořeny již před více než 20 lety. Sociálních podniků u nás existuje minimálně několik set. I když se velká část z nich zaměřuje na integraci znevýhodněných skupin a související sociální cíle, můžeme mezi nimi najít i mnoho zajímavých iniciativ s přesahem do environmentální oblasti. Za příklad může sloužit Kokoza – společensky prospěšný podnik, který se zaměřuje na podporu kompostování, komunitních zahrad a dalších souvisejících aktivit.
Kokoza se zároveň hlásí i k principům tzv. tyrkysových organizací – dalšího konceptu, který se v mnoha ohledech nerůstové vizi blíží. Tyrkysové firmy jsou podle tzv. integrální teorie zatím nejvyšší formou uspořádání jak společenských, tak i podnikatelských a organizačních vztahů, jak popisuje například Frederic Laloux ve svojí knize Budoucnost organizací. U nás diskutuje pojetí i praxi tyrkysových firem, a také obecněji etického a udržitelného podnikání například Tomáš Hajzler a další členové a členky organizace Slušná firma, aktuálně například v rámci podzimní série seminářů Příběhy z okraje. Zkušenosti z „okraje“ zatím sdíleli Josef Dvořáček z firmy Sonnentor a Stanislav Martinec z již zmiňovaného podniku KOMA Modular.
Nakládání se ziskem jako klíčový problém
Příkladů do určité míry etických, alternativních či společensky odpovědných podniků můžeme najít relativně hodně. Jaksi z definice ekonomické alternativy (zatím) nepředstavují mainstream, ale kdo začne hledat, je zpravidla překvapený/á, kolik zajímavých podniků a iniciativ – a to i v rámci České republiky – v praxi existuje. Většinou jde spíše o malé a střední podniky, které v rámci národních ekonomických účtů oficiálně hrají zanedbatelnou roli. Minimálně v oblasti přístupů a podnikatelského povědomí lze ale tvrdit, že úvahy o veřejné prospěšnosti i (autentické) udržitelnosti už tu zapustily svoje kořeny.
Přesto i pro velkou část těchto alternativ znamená nerůst výzvu. Většina výše uvedených nerůstových principů sice do velké míry souzní s obecnějším směřováním ekonomických alternativ, nerůst ovšem vznáší nárok na jejich dost radikální naplňování. Asi nejvíce kontroverzní je přitom požadavek úplné neziskovosti. Zatímco například pro sociální podniky stačí podle českých i evropských principů reinvestovat alespoň polovinu dosaženého zisku (a i spousta jiných přístupů si dokáže představit jistý odklon od zisku jako primárního motivu ekonomické činnosti), nerozdělovat zisk do soukromých rukou vůbec zní i mnoha alternativním podnikatelům a podnikatelkám poněkud přehnaně.
Takže proč je tento požadavek na stole? Chce hrát nerůst za každou cenu roli enfant terrible a všechny – včetně svých potenciálních spojenců a spojenkyň – neustále provokovat? Nebo existují dobré důvody, proč se v nerůstu o úplné neziskovosti mluví?
Pro úvahy na toto téma lze rozhodně doporučit práci ekologické ekonomky Jennifer Hinton, která kromě vlastní sady principů nerůstových podniků a jejich aplikace na konkrétní příklady z různých částí světa přináší ve svých textech a přednáškách také úvahy o systémových souvislostech růstového podnikání. Jako podklad využívá systémovou analýzu, kde na souboru pozitivních a negativních zpětných vazeb v rámci ekonomického systému dokládá svojí hlavní tezi: dokud se nevzdáme rozdělování firemních zisků do soukromých rukou, vždy se nám v důsledku zpětnovazebných mechanismů do systému znovu vloudí růstový imperativ, který se z úrovně jednotlivých firem přenáší na úroveň celého ekonomického systému, a v důsledku přináší všechny známé negativní environmentální a sociální dopady. Tyto negativní tlaky lze samozřejmě pomocí veřejných politik do různé míry tlumit a jejich důsledky odstraňovat – jak jsme toho ostatně svědky i v současnosti. Pokud ale neodstraníme ze systému tlak soukromých vlastníků a investorů očekávajících „svoje zisky“, půjde vždy v principu o nekonečné dílčí odstraňování nejhorších následků, namísto odstranění jejich příčiny.
Jak toho ale v praxi dosáhnout? Jako u mnoha dalších nerůstových oblastí, i tady už existují návrhy politik, ale zároveň jde o pole otevřené pro spoustu další podrobnější práce. Předpokladem je samozřejmě uznání, že něco takového je vůbec možné, společně s širší společenskou poptávkou po změnách. Na úrovni konkrétních opatření je prvním krokem odstranění stávajících tlaků a ziskových předpokladů zabudovaných například v legislativě (viz třeba § 420 Občanského zákoníku, který automaticky předpokládá záměr zisku v definici podnikatele), a zároveň rozšíření možnosti podnikání pro neziskové subjekty.
Určitě si lze představit přechodné období, v němž rozdělování zisku do soukromých rukou sice není znemožněno, ale právní definice ho už automaticky nepředpokládají. Zároveň jsou například ve veřejných zakázkách v prvním kroku upřednostňované, v důsledku pak jediné přípustné, neziskové právní formy. Nabízí se také další motivační nástroje, jako výraznější daňové zvýhodnění neziskových právních forem, a naopak výrazně progresivnější zdanění soukromých zisků. Ve chvíli, kdy neziskové právní formy v ekonomice převládnou, lze pak uvažovat o úplném přechodu zbývajících ekonomických subjektů na neziskový model.
Systémový pohled
Přechod na neziskové tržní hospodářství, které navrhuje Jennifer Hinton a další, má samozřejmě spoustu dopadů na fungování celého systému: ovlivnil by daňové příjmy do veřejných rozpočtů, stejně jako rozložení bohatství nebo ekonomické i politické moci ve společnosti. V tomto smyslu jde pouze o menší, byť nedílnou součást celkového přechodu k nerůstové ekonomice a společnosti. Jejím dalším aspektům se věnují texty z nerůstového seriálu v tomto deníku, které dohromady skládají střípky nerůstové vize budoucnosti. Samostatným tématem jsou pak konkrétnější návrhy ohledně posloupnosti a logiky zavádění balíčků nerůstových politik, kterým se věnuje například Timothée Parrique.
Z pohledu na systémovou úroveň zároveň plyne ještě jeden důležitý aspekt: přechodu na nerůstové tržní hospodářství nelze dosáhnout jenom skrze transformaci jednotlivých podniků a proměnu „podnikatelského prostředí“. Zásadní součástí je aktivní síťování těchto ekonomických iniciativ, jejich spolupráce a koordinace. Z hlediska přechodových fází v rámci současného systému jde o kooperativní strategie přežívání a rozvíjení místních vazeb, včetně lokalizovanějšího oběhu peněz.
Zajímavé úvahy tímto směrem představuje například strategie „community wealth building“, tedy rozvíjení potenciálu komunitního živobytí v rámci lokálních ekonomik, jejichž součástí nejsou jen soukromé subjekty, ale také obecní vlastnictví a demokratická kontrola základních infrastruktur (školství, zdravotnictví, vodovodní sítě apod.), včetně problematiky místního koloběhu peněz a dostupnosti (etických) investic. Ikonickým příkladem je například britský Preston a obecněji přístup municipalismu, tak jak ho praktikují například v Barceloně – i když nutně nevychází z otevřeně nerůstových předpokladů.
Pokud se vrátíme do kontextu České republiky, máme před sebou asi největší aktuální výzvu dalšího rozvoje alternativní ekonomiky: propojování ekonomických alternativ do větších funkčních celků, do sítí schopných dodávat si navzájem energii, zboží, služby, sdílet know-how a spolupracovat. Teprve z této propojenosti se rodí nejen schopnost přežívat a lépe odolávat tlakům okolního systému, ale ve výsledku také větší autonomie a schopnost v každodenním životě fungovat a uspokojovat potřeby lidí na základě neziskových, potažmo nerůstových principů.
Kam tedy dál?
Jako u mnoha dalších témat, která nerůst přináší, není cílem tohoto textu vás v rámci pár odstavců přesvědčit, že má nerůst pravdu. Mým cílem je otevřít debatu na téma nerůstového podnikání. Pokud chci čtenáře a čtenářky o něčem přesvědčit, pak „jen“ o tom, že existují i jiné možnosti uspořádání ekonomiky a společnosti, než jaké jsme zvyklí v tuto chvíli žít. Z aktuálního zájmu o téma nerůstu se zdá, že toto téma přitahuje čím dál větší množství lidí – v nejbližší době třeba v rámci nerůstového dne na Jihlavském Festivalu dokumentárních filmů, kde se v rámci Inspiračního fóra objeví i zmiňovaná Jennifer Hinton a téma nerůstového podnikání. Obdobnou diskusi – s Jennifer Hinton i se zástupci a zástupkyněmi nerůstových byznysů z ČR – jsme vedli také v rámci nerůstové konference v září 2022 v Brně – záznam bude už brzo dostupný na nerůstovém webu.
V jednom z textů o nerůstových byznysech, kterých se v poslední době vyrojilo hned několik, se autoři explicitně ptají: měl by se byznys bát nerůstu? Sami odpovídají, že nikoliv – nerůst je přece pro byznys příležitost: firmy se podle nich mohou adaptovat na „consumer-driven degrowth“, jinými slovy: mohou dělat to, co vždycky: sledovat trendy, reagovat na preference zákazníků, a „místo toho, aby prodávaly více, mohou firmy prodávat lépe, a růst způsobem, který uspokojí jejich zákazníky a zároveň respektuje životní prostředí.“
Jakkoli je sympatická snaha autorů nedělat z nerůstu strašáka a najít na něm pro byznys něco pozitivního, těžko lze souhlasit s vyzněním článku, že tak moc se zase neděje – nějaký růst to (opět) bude, akorát tak trochu jiný. To až moc připomíná udržitelný rozvoj a všechny formy zeleného růstu – vlk se nažere a koza zůstane prakticky celá, nebo dokonce ještě větší.
Podle mě je ale fér říct, že změny, které nerůst navrhuje, jdou nad rámec „změny zákaznických preferencí“. To samozřejmě neznamená, že by se jich byznysy musely nutně bát. Měly by se ale začít připravovat na změny větší než malé. Jak lze s autory články rozhodně souhlasit – tváří v tvář přímým dopadům klimatické změny po nich bude „růst poptávka“.
Autorka je ekologická ekonomka.
Text vznikl v rámci série článků v projektu Rozšiřování nerůstového povědomí díky podpoře Nadace Rosy Luxemburgové.
