Ilustrace: Tomáš Motal
To víš more já nemám za vodou bábu a dědu
Mámu a tátu, ségru a bráchu, strejdu a tetu
Mám flow, mikrofon, teleskop a váhu
Zavolej, jestli chceš koncert nebo jestli chceš čáru
Dollar Prync, Proč Cigan Jede Stoku
Když se nad tím Šeďák zamýšlí, tak minimálně v jeho okolí lítají v pervitinu úplně všichni. Nikoho, kdo by si aspoň čas od času nedal, ani nezná. Všichni jeho přátelé, známí, partneři, milenci i sousedé užívají. Rozdíly jsou jen v tom jak moc a kam každého z nich droga dovedla.
Šeďákův intimní přítel Dominik, i když jejich vztah je pro označení přítel možná přeci jen příliš komplikovaný, je kvůli pervitinu už dva a půl roku ve vězení. Kamarádka Hanča ze sousedního domu piko celkem zvládá. Od té doby, co je z ní máma, si dává jen občas, většinou na uklidnění. Sousedka Sandra má tři děti a svoje divoké období má už také za sebou. Malou lajnu si dává každý den, aby, jak říká, fungovala. Další kamarád David, který Šeďákovi pomáhá s opravami bytu a podobnými záležitostmi, dělá ve fabrice a kouří každý den půl gramu pervitinu. Pomáhá mu to při práci, problémy prý nemá, dvanáctihodinová směna příjemně ubíhá. Šeďákova opatrovance Petra zrovna nedávno našli překopaného z párna v nedalekém okresním městě.
Šeďákovi je přes čtyřicet, má drobnou postavu a šedivé, skoro bílé vlasy. Právě brzkým šedinám vděčí za svou přezdívku. Ve vyloučené Lokalitě, kde žije na různých místech celý svůj dospělý život, mu nikdo jinak ani neřekne. Když mluví, nikdy se nesměje, jen občas se uchechtne, když si nemůže vzpomenout na nějaké slovo, nebo když na někoho nadává. Mluví zamyšleně, pomalu a utrápeně. Sám nikdy nebral a vyhnul se i mladickému experimentování. Starší brácha mu umřel, když mu bylo třicet, už v děcáku začal čichat toluen a s drogami se pak potýkal dál. Od mládí tak Šeďák věděl, jak velký problém to může být. Šeďák je solitér, k čemuž má hned tři předpoklady, je gay, je Rom a vyrůstal v dětském domově.
Sousedka Sandra má tři děti a svoje divoké období má už také za sebou. Malou lajnu si dává každý den, aby, jak říká, fungovala.
Proslulost v Lokalitě získal díky svojí práci s problémovou mládeží, které se začal věnovat hned na prahu dospělosti, když odešel z dětského domova, kde vyrůstal. I dnes se snaží pomáhat, jak se dá. Mění jehly, známým, kteří se ocitnou v nouzi u sebe nabízí azyl, poskytuje poradenství a doporučuje návazné služby. Občas lidem v závislosti shání jídlo a základní potřeby. Myslí si, že na rozdíl od profíků z neziskovek se s ním „dá normálně mluvit,“ protože je místňák a Rom. Vyměnit jehlu potřebuje občas skoro každý. Pokecat si o těžkostech taky. A tak to taky dělá.
Útočiště
Dům v centru Lokality, v jehož druhém patře bydlí, sám charakterizuje jako klidný a „gádžovský“. Klid vítá, ale na gádže si stejně občas zanadává. Nic nechápou. Vítá nás v naklizeném a pěkně zařízeném bytě, do kterého se chodí jeho známí z okolí občas odreagovat. Vybavení je tomu přizpůsobené. Na stěnách jsou fotoobrazy zvířat a plazmová televize, kolem stolu koženková sedačka a křesla. Na stole na nás při každé návštěvě čeká občerstvení, džusy, pivo a víno. V obýváku má taky dvě postele navíc pro svoji rodinu nebo různé kamarády a známé, kteří potřebují čas od času voraz a pár dní se v klidu vyspat.
Od sedmnácti Šeďák dobrovolničil a pracoval v neziskovkách, kde dělal s problémovou mládeží. V nízkoprahovém centru pro děti a mládež celé dny poslouchal problémy kluků a holek ze zdevastovaných rodin, kteří často hledali útěchu v lepidlech, drogách a alkoholu. Devadesátky už mělo tehdy Krajské Město za sebou a pervitin byl drogou číslo jedna. Levný, účinný, dostupný. Měl tehdy pocit, že se ocitl uprostřed drogové pandemie.
Vedení neziskovky si ho všimlo jako aktivního a nadaného dobrovolníka a nabídlo mu práci. Šeďák začal „dělat terén“ v Lokalitě a v dalších provařených místech Krajského Města. Obcházel ulice a mapoval tamní drogovou scénu. Měnil jehly, seznamoval se s uživateli, nabízel poradenství, byl v kontaktu s městem i s uživateli. Učil se. První rok ani nechápal, proč neziskovka vyměňuje uživatelům jehly. Měl pocit, že tím jen pomáhá lidem k drogám a podporuje užívání. Dnes už tomu rozumí a lidem jehly dle pravidel mění, aby lidi s návykem uchránil od možné nemoci. Když začínal, s drogovou problematikou tehdy pracoval málokdo. Feťáci byli skrytí, málokdo se otevíral.
Krajské Město bylo na konci devadesátých let v prevenci přímo na ulicích pozadu za jinými velkými městy v Česku. Praxe terénní práce s uživateli drog se k nám v devadesátých letech dostala ze Západu. Tam se zrodila přímo z požadavků uživatelů drog, kteří se zorganizovali a vytvářeli nátlak na změny v přístupu sociálních pracovníků a drogové politiky měst. Mezi jejich požadavky patřilo i zavedení peer pracovníků nebo streetworkerů, tedy lidí, kteří by působili přímo v uživatelských komunitách a zprostředkovávali pomoc i tam, kam se běžný terénní pracovník nedostane. V té době svět děsila epidemie AIDS a uživatelé drog byli jedněmi z nejzasaženějších. Jako klíčové preventivní opatření se tedy nabízela pravidelná výměna jehel a stříkaček.
Působení pracovníků například i z řad samotných bývalých feťáků, kteří měli dobré kontakty v komunitě uživatelů, mělo velký úspěch. Jako příklady dobré praxe tak byli streetworkeři doceněni i odborníky, kteří v oborových časopisech popsali pozitivní efekty jejich aktivit. Skrze odbornou komunitu se tato praxe dostala i do Česka, kde byla v průběhu devadesátých let prosazena nikoliv jako aktivita zdola se organizujících uživatelů, ale shora ze strany expertů. První generace peer pracovníků (někdy streetworkerů nebo „pracovníků se zkušeností“) se vyznačovala silnou vazbou na uživatelskou komunitu a také absencí odborného vzdělání v sociální práci nebo psychologii.
Šeďák tehdy dokázal využít kontakty a znalost romského prostředí. V Lokalitě je podle něj drogová scéna mnohem otevřenější než jinde. Obchod s pervitinem se děje běžně takřka za bílého dne. Lidé v Lokalitě o svém užívání také otevřeněji mluví a pervitin tak nepředstavuje zásadní stigma. Otázka „Máš/nemáš?“ je na ulici běžná. Pro mladé uživatele je navíc nějaká podoba „hustlu“ s drogami součástí společenské prestiže. Obchod s drogami se samozřejmě reálně odehrává, to ale neznamená, že se o něm nemluví v trochu přifouknutých historkách. Figura dealera jako člověka s penězi a svobodou je rozhodně spíš přitažlivá než odpuzující. Velký policejní zátah v Lokalitě si pak místní pamatují ještě mnoho let a dealer se stává legendou.
Šeďákovy rady, které by měly uživatele nasměrovat až k úplnému vzdání se drog, se ukázaly jako nerealizovatelné. Ne, že by se na něj nikdo neobracel o pomoc. Rodiče vždy měli strach o svoje děti. Ale zdlouhavý způsob žádostí a prodleva mezi okamžikem, kdy člověk projeví vůli se léčit a samotným nástupem na léčbu, se v Lokalitě ukázaly jako nevyhovující. Svou roli v tom může hrát i špatná zkušenost Romů se všemi druhy gádžovské institucionalizace.
Šeďákova aktivita se tak zaměřila na jiné formy pomoci než jen snahu dostat lidi z bludného kruhu závislosti. Snaží se navazovat a pěstovat vztahy s uživateli. Rodičům závislých i závislým samotným říká o potravinové pomoci a dalších benefitech, které nabízí město nebo neziskovky. Šeďák nemá žádnou pravomoc ani autoritu někoho přinutit k abstinenci, a popravdě se o nic takového ani nesnaží, protože ví, že by to bylo stejně marné. Své znám, kteří se ocitnou v krizi, ale nechává u sebe několik dní vyspat, najíst a doplnit síly. Jejich spotřeba obvykle během těchto pár dní klesne. Dostanou se z nejhoršího. Aniž by to Šeďák věděl, podobná zařízení, tedy bezpečné lokální místnosti na detox, byly jedněmi z požadavků samoorganizovaných uživatelů na konci osmdesátých let na Západě. Prakticky bez podpory tak dnes Šeďák dělá politiku harm reduction. Dělá ji zdola a sám za sebe.
Využívání peerů, streetworkerů a pracovníků se zkušenostmi v Česku sice nikam nezmizelo, ale terénní sociální práce se po roce 2015 profesionalizovala. Spolu s tím částečně odešla první generace průkopníků terénní práce z řad uživatelů nebo lidí blízkých uživatelské komunitě. I Šeďák si proto nově musí přivydělávat. S uživatelskou komunitou dělá také ve svém volnu a za své prostředky. Blízkost peer pracovníků nebo streetworkerů s uživatelskou komunitou byl vždy hlavním přínosem této profese, která vznikla na přelomu osmdesátých a devadesátých let. Šeďák v jednom případě využil i další typ institucionální pomoci.
Opatrovníkem
Petra, „citlivého, chytrého a vnímavého kluka“, poznal už jako dobrovolník v nízkoprahu. Petr byl od malička silně traumatizovaný, oba jeho rodiče hodně pili a rodina byla vždy jednou nohou na ulici. Od brzkého věku kouřil kvanta trávy a už na základce skončil v diagnosťáku v nedalekém městě.
V sedmnácti ho úřady zbavily svéprávnosti. Protože část dětství strávil v dětských domovech, měl od státu našetřené nějaké peníze, které měl dostat, až mu bude osmnáct. Vychovatelé a vychovatelky ale měli strach, že by peníze okamžitě utratil, stejně jako se obratem zbavoval jakékoliv sumy, ke které se dostal. Jako nezletilému mu tak určil soud opatrovníka z řad sociálních pracovníků.
Po dosažení dospělosti přišel Petr za Šeďákem s tím, že by u něj chtěl bydlet. Trošku si ho pamatoval z dětství a zaslechl, že se u něj dá přespat a nabízí lidem pomoc. Pro Šeďáka bydlení tehdy nepřipadalo v úvahu, ale bezprizorní Petr se nedal odbýt. Nakonec Šeďáka přesvědčil. Dva roky pak ještě trvalo, než se podařilo vyřídit papíry a jejich vztah byl ošetřený i formálně. Šeďák se stal Petrovým opatrovníkem.
K sobě domů vzal na pár měsíců i Petrovy rodiče, alkoholiky a občasné uživatele i dalších drog včetně pika, kteří za sebou měli desítky let života na ulici. Petr s nimi chtěl bydlet a Šeďák se tomu přizpůsobil. Jako opatrovník, který měl ve správě Petrovy peníze, a s využitím kontaktů jak v Lokalitě, tak v neziskovém sektoru se mu podařilo získat pro ně byt. Sehnal pro ně nájem kousek od sebe, Petra tam nastěhoval a začal se podle svých možností starat o něj i rodiče. Každý týden k nim chodil dělat generála, tedy velký úklid bytu. Staral se o to, aby platili nájem. Stabilizace Petra ani jeho rodičů ale netrvala dlouho.
Petrova máma začala po čase zase nekontrolovaně pít a odešla na ulici, kde záhy zemřela. Dva roky po její smrti potkal stejný osud i Petrova otce, který zmizel neznámo kam, a po několika měsících se Šeďák a Petr dozvěděli, že umrzl někde u popelnic. Petr se vrátil částečně na ulici, částečně k Šeďákovi. Vždycky, když se dal u Šeďáka po pár dnech do kupy, vrátil se zase na ulici. Obsedantně čistotnému Šeďákovi trvalo, než se mu podařilo Petra aspoň částečně naučit pravidelnou hygienu. Vytrvalosti ho ale nenaučil, stejně jako ho nenaučil stabilitě a řádu.
Domov ve smyslu trvalé adresy a s tím spojeného zázemí Petr nikdy nepoznal. Ulice je pro něj norma. Dodnes mizí i na celou řadu dnů nebo týdnů a čas od času se o něm Šeďák dozví, až když mu volají z psychiatrií nebo záchytek. Jako opatrovník nemůže nic přikazovat čili mu nezbývá než se starat tak, jak to za daných podmínek jde a jak to umí. A tak to dělá. V tomto se Šeďák neliší od jiných peer pracovníků, streetworkerů nebo pracovníků se zkušeností, jejichž profesionální aktivita v komunitě uživatelů se s tou soukromou v mnoha aspektech prolíná. Ani v jeho případě nelze profesionální a intimní vztahy tak docela odlišit. Do jednoho feťáka se totiž bezhlavě zamiloval.
Procházka
Během našich návštěv se chodíme čas od času projít ven. Šeďák nám chce ukázat okolí. Stručně vypráví historii jednotlivých míst a rodin, na které narazíme. V malém parku s několika stromy se zrovna poflakuje hned několik mládežnických a někdy i vyloženě dětských partiček. „Tohle je moc hodnej kluk, ten snad brát nebude,“ ukazuje na asi dvanáctiletého kluka v tričku Adidas. „Jeho tři bráchové do toho ale spadli všichni,“ dodá se svou typickou dikcí kombinující temnotu a odevzdanost. Jedno, dvou i tří patrové domy obklopující park jsou bez jediné výjimky zpustošené.
Před obchodem u parku postávají starší obyvatelé Lokality, pokuřují, popíjí sladké limonády nebo pivo a drobného Šeďáka zdraví s úctou. Je to možná trošku podivín, ale lidem pomáhá, jak se dá, a ví se to o něm. Dva bloky od parku stojí několik čtyřpatrových paneláků, v pozdním létě kvůli vedru neobyvatelných. Celé rodiny tak stojí před domem. Dávají se s Šeďákem do řeči, téma se točí kolem drog, ale taky potravinové pomoci a dalších služeb. Diskutují zejména o poukázkách do potravinových bank. Skupinky dětí otravují dospělé.
Rodiny před domem patří mezi ty šťastnější v Lokalitě, Šeďák ukazuje na přilehlé stavby, prázdné garáže a opuštěné paneláky. Jde o místní ulici, tedy o místa, kde bydlí ti, kteří už nájem neutáhli a přežívají venku. Bez vody, elektřiny, tepla, čehokoliv. Nikoho vycházet nevidíme, ale prý skoro každá rodina někoho v těchto místech má.
Kousek od jednoho z posledních domů v Lokalitě, za kterým leží zarostlá nezastavěná parcela, stojí ještě dvoupatrový asi pět metrů široký a třicet metrů dlouhý dům. Kdysi tam prý byla správa povodí Krajského Města, nebo továrna, nějakou dobu ubytovna, názory se různí. Teď je tam každopádně jedno z mnoha ilegálních útočišť pro ty, co vypadli z bydlení a zůstávají na ulici. Krom útočiště je to taky příležitostná varna pervitinu. Několik z desítek oken je očouzených do černa.
Jura, Šeďákův známý, romský muzikant, starý fachman a šéf řemeslnické party se směrem k budově dívá nepřátelsky. „Když dělají bordel, vezmu násadu od krumpáče a jdu jim říct, ať se zklidní,“ říká. Toto prý stačí, k násilí nikdy nedošlo. Jura bydlí v posledním domě v Lokalitě, asi čtyřicet metrů od opuštěného domu s vymlácenými okny. Spolu s manželkou se starají o osm vnoučat. Kromě dětí s nimi žije ještě jedna dcera a sestra Jurovy manželky. Jura dokáže měsíčně slušně vydělat, má hodně zakázek, ale i přes dobrou pověst, která v některých případech dokáže přebít i věčné stigma romství, nájem mimo Lokalitu nedostane. Dvanáctičlenná domácnost je pro gádže zkrátka moc.
V den naší návštěvy v Lokalitě je zjevné, že v opuštěném baráku je zrovna materiál. Večer se dvojice a trojice trousí do domu a po pěti deseti minutách zase vycházejí ven, řada z nich mnohem rychleji, než do domu vstupovala. O tom, že se v domě vaří, svědčí i jedno začouzené místo po vyskleném okně. Je patrně mementem výbuchu varny.
Dvě holčičky, sedm a devět let, Jurovy vnučky, se zvědavě dívají po každé malé partičce či sólo postavě kráčející směrem k opuštěnému domu. „Tam rostou maliny, ale musíme opatrně,“ vysvětlují zasvěceně. „Jsou tam totiž jehly,“ říkají zkušeně. „Aji když trháme jabka, říká dycky babička, ať na nic nesaháme, ať dáváme pozor, ať se díváme kolem sebe,“ dodávají. Pak spolu začnou hrát divnou hru na feťáky, při které nám vysvětlují, jak se to dělá. Vesele předvádějí všechny způsoby aplikace drog a mají z toho královskou zábavu.
„Někdy dělají takto,“ říká menší holčička se smíchem a jakoby si sedá, nahřívá lžičku a v rámci hry si střílí fet jehlou. Když vidí, že je sledujeme, pokračují. „Nebo dělají takto,“ smějí se obě dvě a napodobují kouření pervitinu. Napřed skládají fiktivní dýmku, dávají do ní celofán a „nabíjí“, potom imitují kouření. A smějí se. Je to pro ně pořád jen hra. „Když si to dají, vidí potom všude smajlíky,“ popisuje, jak vnímá účinky pika starší holčička. „A někdy jsou takoví,“ říkají a obě vesele předvádí vykroucenou chůzi perníkářů. Potom zase napodobují něco jako kocovinu nebo absťák: hučí, koulí očima a vydávají hluboké zvuky.
Se smíchem nám vypráví historky o feťácích v okolí, kteří mluví sami se sebou nebo křičí do větru. Jednou jim jeden něco vykládal, ale když se mu smáli a on si uvědomil, že jsou to děti, zase odešel. Strach z nich nemají.
Na jednu z dvojic, směřujících k domu, se holky dívají zvlášť dlouze. „Tam šel brácha,“ řekne pak jedna z nich. Dřív bydlel s nimi s babičkou a dědou, vyprávějí holky, ale dělal moc tam toho, říkají a znovu začínají dětskou feťáckou etudu, tentokrát o členovi rodiny. „Nešlo to s ním vydržet, tak ho bába prostě vyhodila. Dělal to všude doma, u jídla, na záchodě, v posteli,“ kroutí hlavou. Návrat bráchy jedné a bratrance druhé už holky neuvidí. Děda Jura je pošle domů. I my se, mírně šokovaní, vracíme do Šeďákova útulného bytu.
Drogy a vyloučené lokality
Definice termínu „vyloučená lokalita“ je poměrně široká, někdy jde o malinké vyloučenky s pár starými domy nebo lokality o jedné jediné budově, například bývalé hornické ubytovně, ale jindy zase o celé několikatisícové čtvrti. V roce 2015 podle informací MPSV bylo v České republice více než 600 vyloučených lokalit, ve kterých bydlelo přes 100 tisíc lidí. Asi polovina z nich ale žila v pouhých čtyřech procentech těchto lokalit. Naše Lokalita je jednou z těchto velkých, městských s několika tisíci obyvateli.
Přestože si hodně lidí „ghetta“ spojuje s vyšším užíváním drog oproti bohatším oblastem, sociologické výzkumy tuto lidovou moudrost tvrdými čísly tak docela nepotvrzují. Ukazují nicméně, že Romové z vyloučených lokalit i sociální pracovníci v nich působící považují drogy za největší problém. Například Agentura pro sociální začleňování ve svém výzkumu zjistila, že užívání drog může být v sociálně vyloučených lokalitách častější než v běžné populaci mimo vyloučenky. Rozdíly jsou i mezi jednotlivými lokalitami samotnými. Naproti tomu nedávná studie trojice kriminologů Kupky, Petruželky a Walacha uvádí, že obyvatelé vyloučených lokalit se oproti svým sousedům z bohatších čtvrtí v užívání drog obecně neliší. Ve vyloučených lokalitách není nijak výraznější procento lidí, kteří drogy jako toluen, pervitin, heroin nebo LSD užívají nebo užívali.
Zatímco Kupka, Petruželka a Walach srovnávali obyvatele vyloučených lokalit s obyvateli ve stejných městech, Agentura data z vyloučených lokalit srovnávala s celostátními čísly. Podle Walacha to může ukazovat na to, že rozdíly v užívání drog jsou spíše regionální, přičemž „vítězí“ Moravskoslezský a Ústecký kraj. Rozdíl mezi vyloučenkou a „lepšími“ čtvrtěmi není v jednotlivých městech natolik zásadní. Jde spíše o to, v jakém kraji se nacházíme. Tuto hypotézu by podle výzkumníka bylo ale ještě potřeba ověřit.
Kupka, Petruželka a Walach dále podotýkají, že užívání drog v chudých městských oblastech může mít ničivější dopady než v případě bohatších částí měst. Když obyvatelé znevýhodněných lokalit a sociální pracovníci uvádí drogy jako problém číslo jedna, nejsou tedy vůbec mimo. Absence dostupných služeb a chudoba způsobují, že zde drogy páchají obecně větší škody. S tím úzce souvisí zjištění, že ve vyloučenkách není větší množství uživatelů všech drog. Ale při bližším pohledu do tabulek dvě drogy vykazují statisticky signifikantní rozdíly. Zatímco LSD se užívá více mimo vyloučené lokality než v nich, uvnitř lokalit se zase více užívá pervitin.
Navazující studie autorů se tedy zaměřovaly už jen na pervitin a faktory, které zvyšují šance, že jej obyvatelé vyloučených lokalit budou užívat. Jejich závěry upozorňují na to, že pervitin častěji užívají ti, které lze považovat za zranitelné ve více ohledech, například lidé, jejichž domácnosti mají nižší příjem, žijí na ubytovně, čelili v životě diskriminaci nebo byli ve vězení. Drogy jsou každopádně v některých místech obrovským tématem. To může být způsobeno i tím, že pro pervitin sem jezdí i lidé z jiných částí města a spíš než centry samotného užívání drog, jsou vyloučené lokality centry obchodu s nimi.
Každý má jinou psychiku
Historky Šeďákových známých se jen hemží příběhy o tom, že je někdo „z lesa“, tedy že mu hráblo z fetu, že skončil ve vězení za mařenku, tedy maření soudního příkazu, nebo ho stihla jiná tragédie. Zároveň jsou podobné události sotva něčím, co by bylo na denním pořádku, spíš jsou z nich oblíbené historky. „Kolik kamarádů se zabilo, vzalo si život. Je to o psychice. Někdo to umí ovládat, když člověk řekne dost, tak dost. Ale pak mají myšlenky, haldy, že vidí přítelkyni s chlapem,“ popisuje Šeďákova kamarádka Sandra.
Když ve dvaceti začala brát perník, byla to pro ni samozřejmost. Ani zpětně se nad tím příliš nepozastavuje. „Jednou si dáte a fičíte,“ směje se. Její jízda patřila k těm divočejším a na jejím konci musela svou náklonnost k pervitinu přehodnotit. První manžel šel do vězení a jejich vztah to nevydržel, především ale přišla o dítě, které nakonec vyrostlo u tchána a tchýně, a dosud s ním není ve styku. Sama vyvázla s podmínkou za obchodování s drogami, v Lokalitě se o ní rozšířilo i to, že šlape, což odmítá. Naopak kšeftování s pikem přiznává. Její první muž byl dealer, ale prý „mladý a nezkušený“. Půl roku po narození syna ho zavřeli. Sandra se musela starat sama o sebe, a tak dělala to jediné, co znala. Rychle oživila manželovy kontakty a začala prodávat. Jenže policie měla síť jejího manžela v hledáčku, a tak jí podnikání dlouho nevydrželo. Pak přišel velký pád dolů, její spotřeba vzrostla a před osudem ulice ji zachránil až druhý manžel.
Sandřin druhý muž je výrazně starší než ona. Taky bere perník, ale, jak říká Sandra, s rozumem. Společně mají tři děti a Sandra zdůrazňuje, že ztráta toho prvního pro ni byla lekcí. „Když funguje rodina a děti, tak je to v pohodě. To, že někdo bere, neznamená, že jsou děcka zanedbaný. Každý má jinou psychiku,“ zdůrazňuje. Perník si dává každý den, ale jen velmi tenké čáry, většinou tzv. výtřep, který jí někdo dá ze známosti zadarmo. Přirovnává to ke kafi, prostě bere, aby všechno zvládla. Braní pervitinu podle ní zdaleka neznamená nezodpovědnost. Jde o to, jak si to člověk nastaví v hlavě. A ona to má nastavené tak, že za žádnou cenu nechce přijít o děti. „Každý feťák je jiný, někdo krade a někdo chodí do práce,“ říká.
Feťák, který chodí do práce, je David. Každý den vykouří okolo půl gramu pervitinu, většinu z toho na záchodě v továrně, kde dělá. Drogu si dávkuje tak, aby mu mechanická nezáživná práce ubíhala, aby na ni měl pikařský zásek a šla mu tak i líp od ruky. Dělá na okraji Krajského Města v továrně jako lakýrník. Perník si čas od času dával zhruba od šestnácti let. Nedokončil učňák a brzo nastoupil do práce, napřed na brigády a posledních pár let pracuje v továrnách a skladech. V poslední práci je už přes rok.
Stejně jako Sandra zdůrazňuje, že „je to o psychice,“ tedy že užívání pervitinu automaticky neznamená život na ulici, krádeže, prostituci nebo nezaměstnanost. Sám ví, že nemůže svůj život zahodit, protože jeho máma nikoho jiného nemá. Zároveň mu máma, s kterou společně žijí, vytváří dobré zázemí. David tedy o svůj osud obavy nemá. Nic mu nehrozí, je to o psychice a tu on má v pohodě a srovnanou. Nedávno naučil brát taky chlapy z jeho party v továrně, tak se na záchodech různě střídají a dokuřují se. Už předtím o jeho návyku věděli a zajímali se, co pořád dělá na tom záchodě, a jak to, že dvanáctky zvládá tak v klidu. David neměl důvod nic tajit. Zvědavost kolegů se přetavila v návyk spojený čistě s pracovní výkonností. Každé ráno se tak skupinky dělníků potkávají v koupelně, kouří perník a práce jim pak jde od ruky. Šéfová směny je na ně hrdá. Patří k největším fachmanům v továrně a pracovní normy splňují doslova na 150 procent.
Dominik
Vztah Dominika, pohledného a o zhruba patnáct let mladšího kluka ze sousedství, se Šeďákem je komplikovaný. Dominik je Šeďákovou životní tragédií. Datum jeho narození má vytetované na krku, Dominikovo znamení zvěrokruhu na prsou. Jeho fotky má vystavené všude možně po bytě. Poznal ho jako mladého začínajícího uživatele a postupně se do něj zamiloval. Dominik byl dominantní člen jedné z mnoha part v Lokalitě a o Šeďáka žádný zvláštní zájem ze začátku nejevil.
O samotných začátcích jejich vztahu nechce Šeďák moc mluvit, ale postupně se mu podařilo s Dominikem navázat jakýsi vztah a získat jeho důvěru. Sám Dominik pochází z dost problematického prostředí, matka pila a otec byl většinu jeho dětství ve vězení. Přestože Šeďák zdůrazňuje Dominikovy kladné vlastnosti jako dobrotu a citlivost, jedním dechem dodává, že šlo o kluka, který se vzhlížel v dealerech jako v úspěšných vzorech s penězi a mocí. V tomto směru ho ještě utvrzoval rap, na který stejně jako další kluci z Lokality nedal dopustit.
Chtěj nás zavřít v tomhle kruhu
Mladý čáve dávaj na zvláštní školu
Na každej roh nám dali hernu
a pak se ptaj more proč cigan jede stoku
Dollar Prync
Šeďák možná nezná přesné statistiky, ale ví, jak končí kluci z podobných part, jako byla ta Dominikova, pokud si začnou s párnem. Končí špatně a končí ve vězení. Chtěl Dominika za každou cenu vytrhnout z jeho prostředí a zachránit ho. Klidně proti jeho vůli. Dominik není homosexuál a jeho vztah k Šeďákovi se rodil velmi pozvolna. A nejspíš i v bolestech. Kvůli vztahu se Šeďákem Dominik přišel o pověst největšího tvrďáka v partě. Ostatní, kteří ho dříve respektovali, se mu najednou smáli. Zároveň padal čím dál více do drog a Šeďáka o to více potřeboval. Zapletl se do krádeží řetízků v autobusech projíždějících okolo Lokality, ukradl auto. Průsery se množily. Kluci z Lokality, co začnou krást a jsou na perníku, nekončí nikdy dobře.
Šeďák se ho snažil dostat z party. Chtěl ho vyléčit, chtěl ho jen pro sebe. Nic nefungovalo. Žárlivé scény ani přemlouvání. Naopak se Šeďákovi dostalo domácího násilí, krádeží a ponižování. Z Dominikovy strany v tom byla i zloba za to, že ho znemožnil před partou. Násilí se vyostřovalo. Šeďákova láska tím ale jen rostla. Doma se ztrácelo úplně všechno.
Dominik začal Šeďákem a jeho pravidly čím dál více pohrdat. Našel v sobě důvody, proč Šeďáka nenávidět. Z jeho bytu si udělal místo na mejdany. Šeďák prakticky nemohl spát, pořád u nich někdo zvonil, chodil přes okno, poslouchal hudbu. Fetoval. Bezpečný prostor, který Šeďák Dominikovi nabízel, se časem stal prostorem zranitelnosti – hlavně pro Šeďáka. Dominik zase ukradl auto, řídil ho najetej na peří. Policie, soud, podmínka, veřejně prospěšné práce.
A pak zase. Zase u Šeďáka, zase násilí, zase krádeže. Jen už v jiném bytě. Ale tentokrát už Dominik neměl tolik síly, aby nad Šeďákem získal absolutní převahu. Stala se z něj troska, zombie, bez drog nefunkční. Šeďák si tentokrát už stanovil aspoň základní pravidla soužití. Občas se u něj Dominik pár dní vyležel, nabral sílu, nakradl si něco peněz a zmizel na ulici. Nenastoupil na veřejně prospěšné práce, místo toho se podílel na další krádeži. Dostal tolik let, že to Šeďák ani přesně neví, nebo nám to nechce říct, říká jen, že už je tam přes dva roky, a že to „nějak nevychází.“ Dojemně si u toho přejíždí prsty po kérce na ruce a tváří se zkroušeně. Poslední týdny před nástupem do vězení byl Dominik v hluboké depresi, pokud zrovna na piku nesháněl další piko. Nakonec dostal minimálně pět let.
Boj s perníkovými mlýny
Hodbně svých aktivit dělá v poslední době Šeďák ve svém volném čase. Dřív se snažil v rámci svojí práce v charitě vybudovat síť efektivnější pomoci pro lidi z Lokality, ale město ani neziskovky o něco podobného neměly zájem. Šeďák to přičítá i tomu, že nemá vysokoškolský titul. Má zkušenost, že lidi z neziskovek, kteří dělají terén, po pár letech odejdou výš. Místo nich zas nastupují ti, co nemají tak potřebnou znalost prostředí. Už tak nahlas nedodává to, že peníze do Lokality vedení Krajského Města zkrátka dávat nechce.
K práci neziskovek zabývajících se drogami je Šeďák skeptický. Mluví z něj i jistá hořkost a zklamání. Drogová problematika u gádžů a Romů je podle Šeďáka jiná, Romům současné instituce příliš nepomáhají. Co dál dělat neví moc ani Šeďák. Stejně jako u dalších lidí z komplikovaných sociálních podmínek i u Dominika platí, že jediná představa léčby rovná se pobyt ve vězení.
Šeďák byl vychovaný jako křesťan, věří v boha, i když do kostela nechodí. Někdy se modlí, zvláště v poslední době po smrti matky. Z platu pomocného personálu v charitě a z brigád zbude Šeďákovi každý měsíc po srážce za exekuci necelých 15 tisíc. Matku oplakal, přestože mu jako malému nebyla schopná zajistit domov. Splácí dluhy z minulosti, ale nájem se zvedl stejně jako ceny energií. Vyjít je tak težké. Když od tam Dominik napíše dopis, tak jen seznam toho, co by chtěl do příštího balíku. Na poslední balík už Šéďákovi nezbývalo moc peněz a poslal jen to nejzákladnější. Nejlevnější kafe, sladkosti a tabák.
Autoři jsou redaktoři Alarmu.
Text vznikl s podporou Nadačního fondu nezávislé žurnalistiky.
Přečtěte si všechny texty ze série PIKO.