Foto Alarm / Lukáš Rychetský
Život nás vymrdal, proto jsme zlý
Hledám štěstí a to je real
Tyler Durden, Noc je klíč
Pavel Nepustil je rodinný terapeut, konzultant a supervizor se specifickým zájmem o oblast užívání drog, závislostí, duševního zdraví a zotavení. Vzdělání v sociální práci získal na Vyšší odborné škole sociální v Prachaticích, psychologii vystudoval na FF MU v Brně a doktorát ze sociální psychologie získal na FSS MU. Mezi lety 2003 a 2013 pracoval jako sociální pracovník a terapeut v neziskové organizaci Podané ruce v Brně s uživateli drog, závislými a jejich rodinami. Je autorem knihy Bez léčby to jde a spolueditorem sborníku Bez podmínek. Více než deset let působil v různých sociálních a adiktologických službách. Spoluzaložil skupinu Narativ, zaměřenou na rozvoj kolaborativně-dialogické praxe a otevřeného dialogu v Česku a na Slovensku. V rámci Narativu koordinuje výjezdní tým Zotavení Brno, který v oblasti drog a závislostí nabízí kombinaci odborné pomoci a peer podpory formou terapeutických síťových setkání. Mimo to působí jako supervizor a lektor. Je členem Taos Institute, členem odborné rady Beyond Psychedelics a koordinátorem odborné rady Network for Dialogical Practices.
Jak byste na základě své praxe i výzkumu drog definoval závislost?
Závislost je matoucí a dost těžko uchopitelný pojem. Na jednu stranu jej chápu jednoduše jako specifický vztah mezi člověkem a určitým předmětem zájmu (ať už se jedná o látku nebo nějakou činnost). Angličtina zde používá termín „dependence“. Tento vztah je podle mě specifický hlavně tím, že se těžko ukončuje a způsobuje ambivalenci, kdy člověku něco důležitého přináší, ale také něco důležitého bere. Nicméně často se tento vztah dá pojmenovat i jako „návyk“ a tam, kde je to možné, dávám tomuto pojmenování přednost, protože termín návyk je daleko srozumitelnější, respektive není tak kulturně a ideologicky zanesený.
Identita „toxikomana“, „feťáka“ nebo „smažky“ souvisí daleko víc s kriminalizací určitých drog než s jejich chemickým složením.
Ve své praxi se ale setkávám nejčastěji s tím, že se určitý návyk stane výrazně určujícím pro život člověka. Propojí se s dalšími návyky, a nejen návyky – se specifickými vztahy, místy, předměty, morálními hodnotami, specifickým pohledem na svět, a tady se mi potom termín „závislost“ – v angličtině „addiction“ – celkem hodí. Dá se tedy také uvažovat o závislosti jako o určitém životním stylu, identitě nebo způsobu bytí ve světě. Někteří současní sociologové pro popis tohoto fenoménu používají termín „asambláž“ přejatý z umění. Z tohoto pohledu všichni žijeme v určité asambláži, která je flexibilní a proměnlivá, asambláže závislosti se ale vyznačují tím, že jsou rigidnější. Mají tendenci se spíše stabilizovat než proměňovat – a za základní stabilizační prvky považuji trauma, sociální izolaci, respektive marginalizaci, a již zmíněný návyk.
Jakou roli hraje v našem vnímání závislostí otázka legality a ilegality?
Závislost byla bohužel používána ideologicky jako legitimizace války proti drogám. Ve 20. století se podařilo vytvořit celospolečenský dojem, že závislost je způsobována zejména určitými látkami, některými více, některými méně. A ty, co způsobují závislost nejvíce, musí být zakázány. Přímé pozadí kriminalizace jednotlivých látek bylo však naprosto jiné a souviselo spíše s nevraživostí vůči konkrétním etnickým nebo sociokulturním skupinám, nemělo žádné vědecké opodstatnění. Argumentace závislostním potenciálem při zákazu určitých látek však byla pro společnost daleko přijatelnější.
S ohledem na výše uvedenou „definici“ závislosti si můžeme všímat, že kriminalizované substance mají daleko větší potenciál podílet se na rozvinutí specifického životního stylu. Vlivem postavení některých látek mimo zákon se rozvíjí specifické subkultury se specifickým způsobem užívání, specifickými hodnotami a kulturou a zde se stabilizuje závislost mnohem rychleji, než je tomu u legálních substancí. Například identita „toxikomana“, „feťáka“ nebo „smažky“ souvisí daleko víc s kriminalizací určitých drog než s jejich chemickým složením.
Ve svých knihách pracujete s termínem „recovery kapitál“. Co přesně znamená?
Je to široký pojem, který víceméně hovoří o množství zdrojů pro zotavení u člověka, který se potýká se závislostí. Tyto zdroje můžeme vnímat na vztahové úrovni, ať už jde o blízké vztahy nebo celospolečenské postavení, ale také na osobní úrovni ve smyslu již dříve osvojených dovedností, kognitivních schopností a podobně. Jinými slovy, člověk, který vyrůstal ve výchovných ústavech a který už v jedenácti letech začal pravidelně užívat psychoaktivní látky, bude mít menší recovery kapitál než člověk, který si vypěstoval závislost po vystudování vysoké školy, má kolem sebe bohatou vztahovou síť a nepatří do žádné diskriminované skupiny.
V adiktologickém pojetí závislostí se často o závislosti mluví jako o nemoci. Dá se uplatnit i jiný pohled?
Myslím, že jsem ten pohled představil. Pojetí závislosti jako nemoci se bez jakýchkoliv vědeckých důkazů používá od 18. století a očekávalo se, že časem získá vědecký podklad objevením genetických nebo neurologických faktorů. Ačkoliv byly nejrůznější teorie představeny, na žádné nevznikla široká odborná shoda, a tak existuje spousta dalších teorií – závislost jako naučené chování, jako reakce na trauma, jako volba, jako sociální konstrukt apod. Některé z nich jsme s kolegyní Susan Swim nedávno sepsali v publikaci vydané nakladatelstvím Palgrave. Pojetí závislosti jako nemoci nebo poruchy ale dominuje. Na jednu stranu může některé lidi zneschopňovat, protože je z principu staví do pozice obětí, které vlivem nemoci ztratily kontrolu nad svým životem, na stranu druhou skrze pevné místo ve zdravotním systému zabezpečuje řadě lidí bezplatnou péči, kterou potřebují.
Které faktory vstupují do návykového chování z hlediska fungování společnosti? A co naopak ovlivňuje léčbu?
Kanadský profesor Bruce Alexander ve své knize Globalisation of Addiction jasně ukazuje, že závislost, respektive návykové chování není distribuováno rovnoměrně napříč různými společnostmi a historickými obdobími. Jeho teorie dislokace je založená na tom, že závislost se rozvíjí nejvíce ve společnostech, kde dochází k narušení přirozených rodinných či komunitních vazeb, kde dochází k polarizaci a individualizaci ve společnosti. A to se přesně děje v současném globalizovaném světě vlivem tržního hospodářství. Tím, že jednotlivci nemají dostatek útěchy v blízkých vztazích a jsou naopak stavěni do pozice konkurentů, kteří musí soutěžit mezi sebou, se rozvíjí závislostní chování jako náhražka přirozených vztahů.
V léčbě závislosti si můžeme dobře všímat známého fenoménu, že nejpodstatnějším faktorem pro zotavení je komunita – ať už na oddělení v nemocnici, v terapeutické skupině nebo ve společenství Anonymních alkoholiků. Bohužel to bývají často pouze přechodné komunity, a když je člověk opustí a odejde do „běžného světa“, riziko závislosti opět výrazně vzroste.
Jednu ze svých knih jste věnoval otázce přirozeného zotavení. Odkazujete na různé studie, které ukazují, že významná část uživatelů přestane drogy brát sama od sebe. Co hraje v takovém rozhodnutí roli a jak se přirozené zotavení projevuje? Proč o něm víme stále tak málo?
Ano, zmiňované studie prokazují, že většina dlouhodobých intenzivních uživatelů jakýchkoli psychoaktivních látek, kteří by splňovali medicínská kritéria syndromu závislosti, s intenzivním užíváním přestane bez jakékoliv odborné pomoci. Já jsem se věnoval tomuto fenoménu u pervitinu a zjistil jsem, že lidem hodně pomohly různé životní okolnosti a také jejich okolí. Často odkazovali k nějakému momentu, který je vykolejil z každodenního „flow“ (zdravotní potíže, policejní stíhání, ztráta blízkého člověka) a po němž se začali v životě orientovat jiným směrem. Zásadní však bylo, jestli se jim podařilo najít takové místo v životě, kde objevili pocit sounáležitosti. To znamená, že prožívali sepětí s prostředím, ve kterém žili, cítili se součástí nějaké komunity (ať už rodinné, pracovní, spirituální nebo zájmové) a měli možnost ji aktivně ovlivňovat. Nikdy to přitom nebyla osamocená cesta – vždy potřebovali minimálně jeden důležitý vztah (partnerský, přátelský, rodinný), v němž touto transformací prošli. Také to nikdy nebylo nic naplánovaného a přímočarého.
Byly to spletité cesty a bylo typické, že člověk došel někam, kam ze začátku vůbec nesměřoval. Bylo poměrně složité tyto lidi objevit. Ne že by jich bylo málo, ale nejsou nijak organizováni, jejich historii často nezná ani jejich nejbližší okolí a oni se také nedefinují jako bývalí uživatelé nebo bývalí závislí. Pro několik mých respondentů jsem byl prvním člověkem, se kterým o své cestě zotavení uceleně mluvili, a to už byli bez pervitinu více než pět let.
Jak tito uživatelé či uživatelky pak přistupují k drogám? Ukazuje se například, že je berou kontrolovaně?
Bylo poměrně běžné, že respondenti, se kterými jsem mluvil, konzumovali alkohol nebo konopí, buď příležitostně, nebo kontrolovaně – tedy sice pravidelně, ale bez zvyšování dávek a v jasně vymezeném rámci. K pervitinu se drtivá většina mých respondentů už nevracela, ale byli mezi nimi dva nebo tři, kteří mi sdělili, že ještě několikrát po přestání pervitin užili – ale byl to spíše vědomý „experiment“ v jasně kontrolovaném rámci, ze kterého se velice bezpečně mohli zase vrátit do svého nově vybudovaného každodenního života.
Existuje podle vás nějaká ideální podoba pojímání závislosti ve společnosti?
Já bych byl rád, kdybychom závislost pojímali jako naprosto běžný společenský jev, kterým v dnešní době je. V nejširším slova smyslu je celý svět, celá naše planeta založena na závislosti – princip závislosti je zásadní pro koloběh přírody a života. Ukazuje se, že idea nezávislosti je spíše chimérou a slepou uličkou, musíme si uvědomovat svoji závislost.
Zároveň bychom si ale měli být vědomi rizika závislosti, které spočívá v tom, že se můžeme poměrně nepozorovaně dostat do rigidních vzorců, ze kterých se pak těžko dostává a které nás mohou ničit. Pestrá, přátelská a soucitná společnost věnující pozornost a péči svému prostředí i sobě navzájem je nejlepší prevencí destruktivních typů závislosti a zároveň i nejlepším zdrojem pro zotavení z nich.
Text vznikl s podporou Nadačního fondu nezávislé žurnalistiky.
Přečtěte si všechny texty ze série PIKO.