Foto ALDE Party, Flickr, CC BY-NC-ND
Zdá se, že letos se s uchazeči a uchazečkami o prezidentský úřad roztrhl pytel. Celkem dvacet jedna osob odevzdalo na ministerstvo vnitra přihlášky do prezidentských voleb a deklarovaly, že dosáhli buď potřebného počtu občanských hlasů, nebo nominací z řad senátorů a senátorek či poslanců a poslankyň. Ministerstvo však uvedlo, že hned pět přihlášek obsahuje nedostatky a tito kandidáti budou nejspíše vyřazeni.
Nyní si vnitro vzalo čas na přezkoumání kandidátních listin a přihlášek, teprve potom oznámí, kdo všechno se o post prezidenta může ucházet. Dostatečnou podporu nezískal Josef Skála, což je dobrá zpráva. Jeho nacionálně xenofobní stalinistický hlas opravdu ve veřejné debatě chybět nebude.
Přemíra uchazečů
Pokud se tedy nic nezmění, bude se diskuze o budoucím prezidentovi v následujících týdnech točit kolem poměrně vysokého počtu lidí – může jich být patnáct nebo šestnáct, což je výrazně více než během minulé volby. Překvapivé je, že se některým tvářím vůbec podařilo nasbírat dostatečný počet hlasů. To rozhodně platí pro digitálního ezo narcise Karla Janečka, který bezpochyby okoření předvolební debaty. Šanci na úspěch má nulovou, ale můžeme s obdivem sledovat, jak v kampani topí své nekonečné prostředky a říká jednu nesmyslnou věc za druhou. Možná dojde i na veřejné předcvičování, kdo ví.
Představa, že na Zemanův úspěch Babiš jednoduše naváže, je iluzorní.
Někteří kandidáti za sehnané podpisy nabízeli sbírajícím peníze, jiní zase vůbec do ulic nešli a spolehli se jen na politickou podporu. Překvapivý byl krok Josefa Středuly, který se označil za kandidáta jak lidí, tak politiků a političek, ačkoli odevzdal pouze senátorské podpisy. Tvrdil ale, že sesbíral šedesát osm tisíc podpisů a že po revizi jich zůstalo šedesát dva. Proč se bál poskytnout je ministerstvu vnitra, se odhaduje těžko. Každopádně se však čekalo, že bude mít se sběrem menší problémy, a svízelná cesta k prvnímu kolu značí, že Středula nemá dobrou výchozí pozici.
Z více než patnáctky uchazečů a uchazeček o Hrad jsou skutečně relevantními kandidáty jen někteří: Petr Pavel, Danuše Nerudová, Andrej Babiš, Marek Hilšer, Josef Středula a částečně i Pavel Fischer. A je pravděpodobné, že se nakonec bude rozhodovat hlavně o vyzyvateli bývalého premiéra, u kterého se postup do druhého kola předpokládá. Zda tuto pozici obsadí spíše Petr Pavel, nebo Danuše Nerudová, to už se stalo předmětem různých spekulací, matematických výpočtů i lidových dohadů. Ostatní kandidátky a kandidáti budou hlavní šestici nejspíš dělat stafáž a potvrzovat, že do přímé volby prezidenta se u nás s gustem hlásí lidé s absolutním nedostatkem soudnosti, zato s přemírou sebevědomí.
Straničtí kandidáti nejsou?
Jestli je letošní volba něčím specifická, je to především vyklizení stranického pole. Ačkoliv „pětikoalice“ má ve sněmovně pohodlnou většinu, rozhodla se svého kandidáta nakonec nenominovat. Částečně i proto, že najít člověka, na kterém by se těch pět stran shodlo, určitě není jednoduché.
Zatímco jejich společné vládnutí je politickým „sňatkem z rozumu“, hledání vhodného kandidáta pro Piráty, ODS, TOP 09, lidovce a Starosty by mohlo odhalit skutečné rozpory mezi těmito stranami, nebo minimálně velmi odlišné přístupy k chápání prezidentského úřadu. Těžko si představit člověka, na kterém se shodnou Ivan Bartoš i Petr Fiala.
To mimo jiné vypovídá i o tom, že zatímco programový průnik stran se nakonec vždy nějak vyřešit dá (zvlášť, když se opíráte o příběh záchrany země před nedemokratickým oligarchou), sjednocení se za jedním kandidátem, který by měl ideálně reprezentovat určité jasně komunikované hodnoty, je mnohem těžší. Přitom z povahy politického uspořádání u nás by mnohem důležitější mělo být to první – jenže českou politiku už dávno pohltila naprostá vyprázdněnost.
A tak jediní dva straničtí kandidáti jsou Andrej Babiš, kterého vyslalo jeho ANO, a celkem nezajímavý malý český nacionalista Jaroslav Bašta, jehož nominovalo SPD. Mimochodem, osob napojených v minulosti na Okamurův národně-byznysový projekt bude v prezidentské volbě více. S SPD má zkušenosti i soukromý ombudsman z Moravskoslezského kraje Jiří Kotáb, který v roce 2016 působil na pozici experta pro zdravotní a sociální politiku v hnutí Úsvit.
A malou historii s Tomiem Okamurou má i Denisa Rohanová, která sama sebe obsadila do role bojovnice s exekucemi. V komunálních volbách v roce 2014 neúspěšně kandidovala do zastupitelstva Kralup nad Vltavou jako nestranička za Úsvit přímé demokracie. O rok později už ale financování tehdejšího Úsvitu kritizovala. Pro fungování opozice i koaličních stran je nicméně rozdíl mezi navržením vlastních kandidátů a pouhým vyslovením podpory pro přijatelné kandidáty v něčem příznačné.
Společenská nespokojenost
Nadcházející prezidentská volba je v lecčem specifická: po deseti letech odchází Miloš Zeman a zdá se, že na rozdíl od jeho prvního odchodu po krachu opoziční smlouvy a opuštění křesla předsedy ČSSD, bude tento jeho politický ústup skutečný. I když si sám nejspíš myslí opak, Zeman už dlouhou dobu nemá české politice a společnosti co nabídnout, jakkoli stále slouží jako katalyzátor společenské nespokojenosti.
S rozpadem společenské důvěry uměl Zeman – na rozdíl od Babiše – zacházet politicky obratně, jakkoliv to bylo daleko za hranicí morálky a odpovědnosti za kvalitu politického klimatu u nás. Rétoricky sadistický Zeman se pro mnohé své voliče a voličky stal alespoň symbolickým ztělesněním odporu vůči vládnoucím elitám. Sice byl samozřejmě sám jejich součástí, ale to se mu podařilo přemazat strefováním se do obecně neoblíbených postav, které si mnozí (a často po právu) spojovali s postupným rozpadem polistopadového vývoje. Často přitom platilo, že ani Zemanovi podporovatelé ho neměli nijak zvlášť rádi – jen ho nesnášeli o trochu méně než ostatní politiky a političky. I tato zdánlivá drobnost vypovídá o stavu české politiky dost. Je však otázka, ke komu se nyní Zemanovi voliči obrátí a v jaké míře.
Babiš není Zeman
Nejdéle a nejvíce se spekulovalo o kandidatuře Andreje Babiše, který nás zvládl napínat několik dlouhých měsíců. Ani on nakonec neodolal velikášství a rozhodl se, že největší politická událost konce roku 2022 a začátku roku 2023 se bez jeho osobnosti za žádnou cenu nemůže obejít. A tak budeme souběžně s reporty ze soudní síně, kde se i nadále budou projednávat dotace týkající se Čapího hnízda, sledovat Babiše, jak přesvědčuje lidi, že bude dobrým prezidentem. Navzdory vizuálně uhlazené kampani, připomínající svým stylem reklamu na kávu Dadák, je jasné, že Babiš se pustí do možná nejvyostřenějšího boje své dosavadní kariéry.
Představa, že na Zemanův úspěch Babiš jednoduše naváže, je iluzorní. Oligarchovi a bývalému premiérovi chybí Zemanova poloha uštěpačného, zlého a ponižujícího matadora, který to všem rádoby chytře natírá. Není ani schopný řečník a ve většině debat působí buď hystericky, nebo ukřivděně a ufňukaně. Podceňovat politickou sílu Babiše ale také není na místě: už mnohokrát nás jeho marketéři dokázali překvapit. V posledních volbách hlavně mírou naprosté politické cyničnosti, kdy pro dosažení úspěchu neváhali skoro atakovat míru nevkusu Okamurových kampaní.
Nenechat to Babišovi
Určující ale nebude jen Babišova moc a jeho osobní dynamika. Rozhodující vliv na podobu následujících měsíců budou mít i ostatní kandidáti. I když některé výzkumy ukazují, že Babiše by v druhém kole porazila většina „favoritů“, pořád se nacházíme na počátku celé kampaně. Už teď ale někteří uchazeči o prezidentský post předvádějí zoufale špatné výkony, nebo se debatám vyhýbají.
To je třeba případ Petra Pavla, který do některých debat zatím nechodil (prý začne, až budou známí protikandidáti) a v rozhovorech, jež se snaží objasnit jeho stranické motivace před rokem 1989, nedokáže úplně srozumitelně odpovídat. Dobře je to vidět na rozhovoru s moderátorkou Veronikou Sedláčkovou, kde ve složitějších chvílích Petr Pavel působí, jako by už byl zvolený, a mohl si tak dovolit přezíravé chování vůči novinářce. Reakce na pasáž, kde mu Sedláčková cituje jeho mladistvý postoj z roku 1987 k okupaci Varšavskými vojsky, je nezvládnutá a působí arogantně. Vzhledem k tomu, že se dají očekávat další podobné otázky, měl by Pavel na svých odpovědích zapracovat. Jinak si začne brzy sám škodit.
Pavlovy propady samozřejmě nahrávají Danuši Nerudové, jejíž cestu bude zajímavé pozorovat. Zdá se, že se momentálně snaží o catch all strategii. Samozřejmě nejvíc sází na mladé voličstvo, liberální lidi z měst a nejspíš i na ženy. Nerudová stále trochu uniká pozornosti médií, moc nevíme třeba o tom, jak se zapsala coby rektorka, jaké má vůbec motivace k práci prezidentky a jaké má kompetence, a občas se zdá, že okolnostem trochu přizpůsobuje i své hodnotové postoje. Její preference ale rychle rostou.
Ve chvíli, kdy Babiš oznámil kandidaturu, postavil další uchazeče do těžké pozice. Vzrostl tlak na to, aby někteří uchazeči z volby odstoupili a někoho podpořili. To se ale v České republice neděje a nedá se to očekávat ani teď. Těžko říct, co žene do volby Hilšera nebo Fischera, když oba mají senátorskou kariéru a nevypadá to, že se do druhého kola dostanou. Otazníky se samozřejmě vznáší i nad Středulou, byť jeho kandidatura je alespoň možností, jak nabídnout v debatách proti Babišovi někoho, kdo svůj zájem o pracující pouze nepředstírá. Jestli to Středulovi voliči uvěří, nebo se naopak budou cítit instrumentalizováni, se uvidí.
V každém případě nás čeká hodně vypjatá reality show. Už několikátá za krátkou dobu. Z voleb v Česku se v poslední době stala bizarní přehlídka imaginace politických marketérů a do velké míry také finančního kapitálu, který do voleb vstupuje s velkou razancí. Jakékoliv další benefity – typicky třeba Babišovo mediální impérium – pak spirálu často až xenofobního a nacionálního marketingu dál roztáčejí. První zastávku na cestě k prezidentskému úřadu už někteří kandidáti a kandidátky úspěšně absolvovali. Teď vstupujeme do další fáze. Nemá smysl si o ní dělat žádné iluze. Nebude to pěkná podívaná.
Autorka je redaktorka Alarmu.