Foto Fabio Rodrigues Pozzebom / ABr, CC BY 3.0 BR
Zatímco americké invaze do Afghánistánu nebo Iráku odsoudily země Latinské Ameriky takřka jednomyslně, ohledně odsouzení ruské invaze na Ukrajinu je region nejednotný. V některých případech pak dělicí čárou mezi názory na invazi není státní hranice – rozpory lze nalézt i mezi jednotlivými státními reprezentanty a mimo jiné také v tamní levici. Zatímco brazilští diplomaté na setkáních OSN ruský útok razantně odsoudili, tamní exekutiva v čele s prezidentem Jairem Bolsonarem se zabývala možnou finanční pomocí Moskvě. Podobná situace nastala i v Mexiku nebo Peru, kde ministerstva zahraničí invazi jasně odsoudily, hlavy států už ale byly zdrženlivější.
Na ruskou invazi státy Latinské Ameriky reagovaly dvěma různými způsoby typickými pro tento region. Většina zemí se postavila na stranu Ukrajiny s argumentem, že země má právo na sebeurčení a do jejího chodu by neměl nikdo zasahovat, menšina ale považuje invazi za oprávněnou reakci na rozšiřování Severoatlantické aliance, což je v souladu s latinskoamerickým odmítáním západního imperialismu.
Dělicí linie v OSN
Zřejmě nejprůkaznějším hlasováním v této věci se stalo to ze 7. dubna letošního roku, kdy Valné shromáždění OSN odhlasovalo vyloučení Ruska z Rady OSN pro lidská práva. Z celkem 33 členů skupiny Latinské Ameriky a Karibiku (GRULAC) celkem dvacet států hlasovalo pro, devět se zdrželo a tři hlasovaly proti vyloučení (Kuba, Bolívie a Nikaragua). Dlouhodobý spojenec Moskvy Venezuela kvůli vysokým dluhům na členských příspěvcích nemá hlasovací právo.
Pro Západ bude obtížné omezit vliv Ruska v regionu, nutně ale nemusí jít o beznadějnou misi. U tradiční levice totiž může převážit pragmatismus.
Naopak mezi země, které hlasovaly pro vyloučení Ruska z Rady pro lidská práva a zároveň odsoudily ruskou „zvláštní vojenskou operaci“, patří ty s vysokou mírou demokracie a individuálních svobod, jako je Chile, Kostarika nebo Uruguay. Stejně tak hlasovala Kolumbie, jejíž podpora spolu s hlasem Argentiny znamená, že se na stranu Ukrajiny postavili dva ze tří „hlavních spojenců mimo NATO“ v Latinské Americe.
K výraznému přehodnocení vztahu k Moskvě došlo po zahájení ruské invaze v Buenos Aires. Ještě tři týdny před invazí navštívil Kreml argentinský prezident Alberto Fernández, který svému protějšku Vladimiru Putinovi nabídl, že se Argentina stane „bránou do Latinské Ameriky“, za což si vysloužil kritiku argentinské veřejnosti. Země spolu navázaly pevnější vazby během pandemie covidu, kdy do Argentiny, Paraguaye, Nikaragui, Bolívie a Ekvádoru vakcíny Sputnik V dorazily dříve než vakcíny vyvinuté západními společnostmi.
Den po zahájení ruské invaze ale Fernández vyzval Moskvu k „ukončení všech vojenských akcí“ a zatím nejostřeji se vůči Rusku vymezil letos v říjnu během setkání se zástupci EU, kdy řekl, že „svět nepotřebuje další války“ a konflikt je „válkou, která porušuje základní principy Organizace spojených národů“.
Tradiční a progresivní levice
Jde přitom také o spor mezi latinskoamerickou tradiční a progresivní levicí. Zástupci té progresivní jsou mnohem kritičtější k ruské invazi a vstřícnější k západním státům. Chilský prezident Gabriel Boric tak zůstává jediným levicovým prezidentem, který přímo kritizoval Vladimira Putina. Naproti tomu Západem neuznávaný venezuelský prezident Nicolás Maduro a bývalý bolívijský prezident Evo Morales dlouhodobě budovali diplomatické vztahy s Moskvou a opakovaně z války vinili Spojené státy. Historik Pablo Stefanoni tuto politiku nedávno pro španělský deník El Diario popsal jako tradiční odpor latinskoamerické levice vůči západnímu liberalismu bez ohledu na důsledky.
Pozornost se upírá na zbylé nejvýraznější velmoci latinskoamerického prostoru, a to především na Brazílii a Mexiko, které se dosud k válce na Ukrajině stavěly značně zdrženlivě, a to i přes opačnou politickou orientaci. Postoje vlád končícího brazilského prezidenta Jaira Bolsonara a jeho mexického protějška Andrése Manuela Lópeze Obradora spočívaly především v dodržování doktríny nezasahování do vnitřních záležitostí jiných států.
Bolsonaro byl navíc spolu s argentinskou hlavou státu druhým latinskoamerickým představitelem, který navštívil Kreml ještě před vypuknutím války. Ukrajinu dosud s Brazílií nespojovaly zrovna vřelé vztahy, a to především kvůli „neutrálnímu“ postoji Brazílie k ruské invazi. Otázkou ale zůstává, jak se vztahy obou zemí změní po nástupu vítěze podzimních prezidentských voleb Luize Inácia Luly Da Silvy. Lula totiž v květnovém rozhovoru pro magazín Time uvedl, že ukrajinský prezident Volodymyr Zelenskyj „je stejně zodpovědný za válku jako Putin… Protože ve válce není vinen jen jeden člověk.“
Prvním krokem k narovnání vztahů mezi Brazílií a Ukrajinou by tak mohla být Zelenského gratulace nově zvolené brazilské hlavě státu. „Věřím v aktivní spolupráci s dlouholetým přítelem Ukrajiny a v posílení strategického partnerství k zajištění demokracie, míru, bezpečnosti a prosperity na Ukrajině, v Brazílii i na celém světě!“ vzkázal do zámoří Zelenskyj.
Energetická příležitost
Pro Západ bude obtížné omezit vliv Ruska v regionu, nutně ale nemusí jít o beznadějnou misi. U tradiční levice totiž může ve výsledku převážit pragmatismus, píše ve svém textu na serveru Americas Quarterly peruánská novinářka a politická analytička Andrea Moncada. Sblížit Latinskou Ameriku se Západem tak nemusí samotná ruská invaze na Ukrajinu, ale spíše její následky v podobě energetické krize.
Například venezuelský prezident Maduro se podle Moncady zdá být ochoten prozkoumat možnosti, které plynou z amerického a evropského zákazu dovozu ruské ropy a plynu. Přestože Maduro veřejně podporuje politiku Vladimira Putina, opakovaně se účastní jednání s americkou vládou o potenciálním prodeji ropy.
Také schůzka mezi politickými lídry Latinské Ameriky a Evropské unie na konci října ukázala možný vývoj vztahů mezi těmito dvěma celky. „V Latinské Americe máme zdroje, které Evropa potřebuje. My zase potřebujeme od Evropy technologii, výzkum a vědecké poznání, které jsou nezbytné pro lepší využití našich zdrojů,“ řekl po setkání v Buenos Aires argentinský prezident Alberto Fernandez. „Je čas, abychom jednou provždy spojili své síly,“ uvedl také Fernandez a dodal, že Evropa bude hlavním partnerem pro jeho region, který potřebuje více investic po dvou vlnách pandemie covidu.
„Dosahujeme pokroku v memorandu o porozumění pro energetické otázky. Doufám, že brzy dosáhneme cíle. Nemluvíme o horizontu let nebo měsíců, je zde jasný společný zájem,“ řekl novinářům v Buenos Aires šéf evropské diplomacie Josep Borrell. „Argentina má obrovská ložiska plynu, ale nemá možnost ho vyvážet. Je to potenciálně opravdu významný zdroj plynu. Bude potřeba ale provést mnoho investic,“ dodal Borrell.
Latinská Amerika je velkým producentem mědi, v regionu se navíc nachází většina známých světových ložisek lithia a také zásoby ropy a zemního plynu. Evropská zahraniční politika ale region dlouho přehlížela – poslední schůzka evropských ministrů zahraničí s latinskoamerickými protějšky proběhla v roce 2018. Aktuální snaha o zlepšení vztahů přichází společně se zvýšenou pozorností ze strany Evropské unie k rostoucímu čínskému vlivu v tomto regionu. Zatímco EU se v posledním desetiletí zaměřovala na jiné světové oblasti, Peking mezi lety 2000 a 2020 zvýšil své investice v Latinské Americe až šestadvacetkrát.
Autor je novinář.