Ze seriálu Prsteny moci. Foto Amazon Prime
V roce 2001 jsem na nějakém conu poslouchal přednášku o chystané filmové trilogii Pán prstenů, jejíž první díl měl mít premiéru ten rok v prosinci. Přednáška v podstatě shrnovala to, co si její autor postahoval z oficiálních webových stránek projektu a co vyčetl z fanouškovských diskusí na internetu. Nebylo toho málo – Pán prstenů byl projekt, který cíleně využíval internet jako kanál ke komunikaci s fandomem, k rozdmýchávání diváckých očekávání a vytváření šeptandy, což v té době ještě nebylo obvyklé, ale rychle se to mělo stát receptem na úspěch dalších projektů opřených o popkulturní franšízy, od Harryho Pottera přes Marvel až po Sandmana.
K vidění byly oficiální promo materiály ukazující, jak měli vypadat skřeti, jak Hobitín a jak entové, ale i pár fotografií, které tajně vznikly při samotném natáčení a poodhalovaly tolkienovským nerdům další detaily z připravovaného filmu. Celá přednáška se nesla v duchu očekávání, ve kterých ale byla cítit skepse. To vážně budou elfové vypadat takhle? Může se tvůrcům vůbec podařit přesvědčivě ztvárnit pomalý propad z útěšné pohádkové fantazie do temnoty, který tak skvěle popisuje první polovina Společenstva prstenů? A má cenu točit Pána prstenů, když v něm nejspíš nezbude místo pro písničky, které mají v textu tak zásadní roli?
Vyrovnat se očekáváním
Dokonce se tehdy mohlo i zdát, že si přinejmenším část fanouškovské obce přeje, aby Peter Jackson a jeho tým selhali. Aby si ten samozvaný troufalec, dosud známý především jako autor brilantních hororových komedií, raději na nesmrtelné Tolkienově klasice vylámal zuby. Přinejmenším část fandomu byla zkrátka od začátku naladěná na to, hledat v chystaných filmech nedostatky. Už proto, že byla naučená chápat filmové adaptace knih jen jako zdeformované odlesky originálů – což nikdy není produktivní způsob, jak se k nim vztahovat. Na filmovou trilogii zkrátka mělo mnoho lidí vyhraněný názor dávno předtím, než mohli hotové filmy vidět.
A tyhle předběžné názory formovaly i finální divácké dojmy. Jacksonovy filmy zprvu rozhodně nebyly přijaté jednoznačně. Naopak, konsensus byl spíš na tom, že jsou to sice vizuálně působivé, ale zjednodušené a přehnaně opulentní ilustrace, které se původním knihám vůbec nemůžou rovnat. Teprve s odstupem dvaceti let a po několika generacích, které na Jacksonových filmech vyrostly, se k nim stavíme jako ke klasice, která se sama může stát nedostižným vzorem právě pro nový seriál, s nímž se do Středozemě vrací služba Amazon Prime.
Ve vztahu k Prstenům moci Jacksonova trilogie skutečně do jisté míry zaujímá podobnou pozici, jakou před dvaceti lety měly Tolkienovy knihy k ní samotné. Otázka tentokrát zní, může se tvůrcům podařit natočit něco, co bude srovnatelné s Jacksonovými filmy? Obzvlášť když se tentokrát nesnaží převyprávět Tolkiena, ale zdramatizovat jeho poznámky o dějinách Středozemě, navíc s tím, že ani nemají přístup k autorským právům na všechny relevantní Tolkienovy spisy. Stejně jako filmový Pán prstenů i Prsteny moci jsou projekt, ke kterému prakticky nelze přistupovat nepředpojatě. Sledování tohoto seriálu bude vždycky zároveň vyrovnáváním se s vlastními předpojatostmi.
Část děje seriálu se odehrává ve městě Armenelos, hlavním městě ostrovní říše Númenor. V románovém Pánovi prstenů je o něm jen několik zmínek jako o dávno zaniklém společenství a ve filmové verzi se o něm dokonce nemluví vůbec.
Ty se ostatně nemusejí týkat jen Tolkiena. Amazon Prime je navázaný na společnost Amazon a občas se dokonce objevují bizarní názory, že za seriálem stojí nějaký manažer z téhle korporace. Zároveň je pravda, že jméno jejího šéfa Jeffa Bezose přímo v souvislosti se vznikem série několikrát padlo – Bezos jako údajný fanda Pána prstenů údajně figuroval ve smlouvání s Tolkienovými dědici ohledně práv na zpracování příběhů ze Středozemě do podoby televizní série. Také právě díky Bezosovi má seriál tak štědrý rozpočet, a dokonce prý poznámkoval samotné scénáře – a následně děkoval tvůrcům za to, že jeho připomínky ignorovali.
Už samotný rozpočet přitom od začátku dělal z Prstenů moci zlomovou událost v dějinách seriálů. Série má zároveň nepříliš známé showrunnery, kteří dosud měli za sebou jen několik nerealizovaných projektů, pod scénáři konkrétních epizod jsou ale podepsáni třeba Gennifer Hutchinson, která byla důležitou figurou scenáristického týmu Perníkového táty, nebo Jason Cahil podepsaný pod několika díly Sopranů. Pilotní díly navíc režíroval J. A. Bayona, odchovanec Guillerma Del Tora a tvůrce filmů Sirotčinec a Volání netvora, tedy autora s více méně podobným vizuálním cítěním, jaké má Peter Jackson. Rozhodně tedy nejde o seriál točený nekompetentními filmaři.
Turistou ve Středozemi
A když už jsme u předpojatostí, řada komentátorů série se zasekla hned – na nicotném, kosmetickém detailu, jakým jsou postavy s tmavou barvou pleti, což jim umožnilo zarámovat celý seriál žabomyší kulturní válkou s heslem „černochy ve Středozemi nechceme.“ O výsledku se přitom dá říct stejně tak dobře, že je to zásadní zklamání, ale i že se za dvacet let možná stane stejnou klasikou, jakou je dnes filmový Pán prstenů. Je možné, že si časem zvykneme na jeho nedostatky a budeme oceňovat jeho přednosti. Hodnocení tu totiž v zásadní míře závisí na naší shovívavosti či nesmlouvavosti.
Jednou z hlavních předností, které nadšení čtenáři Pána prstenů stále dokola připomínají, je extrémní zájem o prostředí a dějiny světa, kde se dramatický příběh odehrává. Trilogie se od jiných fantasy a dobrodružných vyprávění zásadně liší mimo jiné právě tím, kolik prostoru je věnováno popisům a historii míst, které postavy navštěvují. Nejde přitom o historiografii, ale o mýtus. Ve Středozemi jako by každý kámen měl svůj příběh a své vlastní místo ve světě, často úplně nezávislé na hlavních hrdinech a jejich zájmech. Právě tahle encyklopedická péče o fikční svět je něčím, co se z Jacksonovy adaptace do nějaké míry vytratilo.
Filmová trilogie je epická a monumentální, ale vytrácí se z ní pocit, že jsme uprostřed velkého světa, v němž jsme jen na krátké turistické návštěvě. Minulost se v Jacksonových filmech otiskuje do podoby prostředí samotných – tvůrci ostatně vycházeli z tvorby malířů, kteří se na Středozem přímo specializovali. V nejlepších momentech filmy dokážou na diváky přenést něco z tragičnosti, která se v Tolkienových knihách pojí právě s pomíjivostí věcí, které i po staletích svého trvání v dějinách nenávratně zanikají. Prsteny moci na Jacksonův přístup vlastně přímo navazují a umocňují ho, bohužel nejen v dobrém, ale i ve zlém.
Přednosti a slabiny nového seriálu by se daly vystihnout jedním příkladem. Část děje seriálu se odehrává ve městě Armenelos, hlavním městě ostrovní říše Númenor. V románovém Pánovi prstenů je o něm jen několik zmínek jako o dávno zaniklém společenství a ve filmové verzi se o něm dokonce nemluví vůbec. Tolkien se mu ale důkladně věnoval v textech, které vyšly až posmrtně ve sborníku Nedokončené příběhy, kde podrobně rozepsal jeho historii i geografii. Když v Prstenech moci Armenelos spatříme, skutečně působí jako místo přetékající dějinami a příběhy – bílé stavby obsypávají svahy hor tyčících se nad vodní hladinou, město propojené spletí mostů a ozdobené dominantní obří sochou postavy s mečem.
Příběhy, které nám tvůrci seriálu doopravdy vyprávějí, jsou ale mnohem obyčejnější a hloupější, než jaké bychom od podobně vznešeného místa očekávali – je to historka o pyšné královně, která neví, co dělat s elfí princeznou, jež přistála u břehů jejího města, a hrstky námořníků, kteří pořád dokola mluví o tom, jak důležité je pro ně moře.
Velkolepost obrazů
Zkrátka, jestliže Jacksonův Pán prstenů byl vizuálně strhující, ale vyprávění podřizoval ekonomice válečných a dobrodružných filmů, pak jsou Prsteny moci mnohem větší pastva pro oko, ale jsou také dějově mnohem chudší, stereotypnější a víc na efekt stavěné vyprávění. Seriál je plný hyperrealistických výjevů přeplněných detaily, ať už jde o velké celky měst a krajin nebo vzory na oblečení postav. Marnotratná velkolepost těchto scenérií působí až úzkostlivě – jako by se tvůrci báli, že nad nimi diváci nebudou dostatečně žasnout, a tak ladili podrobnosti do rozměrů horror vacui. Některé záběry typu zpomaleného cválání koně jsou sice laciná reklamní líbivost, ale většinou se tvůrcům daří vyvolávat v nás úžas. I když i ten se s přibývajícími díly poněkud opotřebuje.
Ruku v ruce s tím, aby „byl rozpočet na seriálu vidět,“ si tvůrci pohlídali vizuální návaznost na Jacksonovu trilogii. Skutečně máme pocit, že se vracíme do téhož světa, který jsme před dvaceti lety opustili, a že je to navíc svět o tisíce let mladší, ale také zářivější, majestátnější a členitější – tvůrci nás spolu s postavami provázejí množstvím prostředí napříč celou Středozemí. Děj plyne v několika paralelních liniích, takže prostory se tu střídají mnohem rychleji než v Pánovi prstenů.
Atraktivní vzhled spojený s nostalgií po filmovém Pánovi prstenů a vytěžení konkrétních motivů Tolkienova světa se zdají být hlavními kartami, na které tvůrci Prstenů moci vsadili. Co naopak oproti Pánovi prstenů zásadně podcenili, jsou postavy – jejich motivace a osudy. Galadriel, Arondir nebo Nori Brandyfoot rozhodně nejsou hrdinové, kteří by na svých bedrech unesli tíhu eposu. V ději o ně ostatně ani příliš nejde – většinou jsou to figurky nesené jednou náladou nebo povahovým rysem, který uplatňují na libovolnou situaci. Scénář je pod různými záminkami přemisťuje z místa na místo, kde je většinou nechá být svědky nějaké dramatické situace, často spojené s tím či oním artefaktem známým z Tolkienových knih, a pak je vyšle zase někam dál. Z nikoho tu nemáme pocit obyčejného člověka, na němž najednou visí osud celého světa, jako se to stane Frodovi, ani zkušenost jedince, jenž najednou cítí povinnost vůči širšímu celku, jehož je součástí, což se v Pánovi prstenů přihodí řadě vedlejších postav.
Jsou to všechno modelové, mytické konflikty, ale v Tolkienově trilogii vyznívají neobyčejně životně a naléhavě. Prsteny moci jsou spíš jako několik paralelních RPG questů, na které se ale jen díváme. Můžeme se samozřejmě pozastavovat i nad nekoherentností celého fikčního světa, nad vznešeně znějícími, ale významově mělkými promluvami postav, nad totálně neodůvodněným chováním hrdinů v určitých situacích. To všechno jsou ale jen příznaky toho, že příběh série není ukotvený na silných postavách. Proto také Prsteny moci po Středozemi spíš chaoticky těkají, než že by nás jí provázeli.
Přes to všechno je první sezóna pro mnohé pořád podmanivá podívaná. Její působivost ale jako by ležela někde úplně jinde než ve vyprávění. Tvůrci dokázali navázat na jeden aspekt, který filmový Pán prstenů mistrně rozvinul. Je to síla samotných obrazů. Jacksonovy filmy dokázaly skvěle těžit z čistě vizuálního kontrastu útěšných, přírodních prostředí a odpudivých hororových výjevů. Mohli bychom je sledovat i se ztlumeným zvukem a stejně bychom hned poznali, že je to sugestivní příběh o boji sil světla a temnoty. Dobro je v něm dojemně krásné a zlo až fyzicky hrozivé. Tomuhle efektu možná vděčí i Prsteny moci za to, že se k jejich novým epizodám diváci rádi vraceli. Těžko říct, na kolik sezón seriálu ale tohle okouzlení vydrží.
Autor je filmový publicista.